ROK 2005
	≡ 24. prosince 2005 Coca–Colo, vrať nám Vánoce! Nadcházející vánoční svátky mají pro každého z nás ve skrytu duše neopakovatelné kouzlo dětství a vzpomínek. Vánoce jsou nejenom časem rozjímání a vzpomínek, ale i předsevzetí. Jedno z nejčastějších předsevzetí je, že si slibujeme, že ty příští Vánoce určitě nebudeme tak šílet a honit se, a vychutnáme si čas předvánoční i vánoční v klidu. Jenže rok se sejde s rokem a vše se opakuje znova a ještě ve větší míře. Z Vánoc se vytracuje poezie, kouzlo, rodinná pospolitost a radost ze setkávání. Místo toho se z Vánoc stává povinnost, kterou musíme odbýt a mnohdy již začátkem prosince říkáme: „Už aby byly za námi…“ Ale to je špatně. Zkusme se vrátit do minulosti a vezměme si tak kousek oněch staročeských Vánoc, jak je vykreslil Josef Lada. To není z mé strany záchvat staromilství, protože vím, že čas se nedá vrátit, doba je také jiná, ale měli bychom se o to alespoň pokusit. Vím, vývoj jde kupředu, ale to, co se děje dnes, nemá nic společného s přirozeným vývojem. Dříve lidé v čase předvánočním navštěvovali kostely, obhlíželi postavené jesličky, obdivovali adventní věnce a celkově se připravovali na narození Krista. Dnes lidé navštěvují chrámy také, ale jsou to chrámy konzumu, kde se lidé klaní zlatému teleti. V těchto chrámech číhají novodobí penězoměnci, jenž Kristus kdysi vyhnal z chrámu, aby lidem vnucovali lichvářské půjčky na zboží, které vlastně nepotřebují. Minulá ateistická komunistická vláda udělala z Vánoc svátek obžerství, aby se hlavně v osmdesátých letech demonstrovala prosperita režimu, který pravidelně na vánoční trh dodával banány a pomeranče. Zde je právě ten neblahý začátek onoho dnešního stavu. Jediné, co se komunistům nepovedlo, vzít nestraníkům Ježíška, i když se snažili do dětských srdcích vpašovat Dědu Mráze. Ale i po roce 1989 musí Ježíšek čelit dalšímu cizímu vetřelci, a to maskotu Coca-Coly Santa Clausovi. Tento lehce pedofilní alkoholik s houfem dětí na klíně, jenž je pozoruje se šibalským pohledem zpoza červeného okurkovitého nosu, je do dětského povědomí vpravován ryčnou reklamou. Z dnešního aktuálního dění je poučné i pro ateistu navštívit kostel a spočinout pohledem na betlem, abychom si uvědomili, jak je tam znázorněna rodina – muž, žena a narozené dítě. Tak vypadá tisíciletá přirozenost a ne novodobé zvrácenosti, které se dnes halí do hávu tzv. registrovaného partnerství. Tradiční rodina vždy byla pevnou součástí národní pospolitosti v dobách dobrých, ale hlavně zlých. Je tedy dost důvodů přehodnotit náš pohled na Vánoce a trošku změnit své chování. Vždyť stresu a komerce máme dost v průběhu roku a tak se alespoň takhle nechovejme v závěru roku, protože je dost možné, že u mnohých zůstane tento pocit i v roce následujícím. Vždyť Ježíšek se narodil pro všechny, i pro ty, kdož v něj nevěří! Jiří Štěpánek
	≡ 21. prosince 2005 Několik slov k přednášce Minulý týden jsem se v Praze zúčastnil přednášky Bc. Kalinovského s názvem Historie, příčiny a vývoj českého protižidovství. Přednáška trvající déle než hodinu byla velice zajímavá, podnětná a pro mnohé přítomné zajisté přínosná; dodatečně je třeba za takové přednášky, kde se volně hovoří o tabuisovaných tématech, děkovat. Na závěr své přednášky pan Kalinovský přečetl krátký úryvek z knihy Rudolfa Medka „Ohnivý drak“. Šlo v něm o dialog hlavní postavy knihy s jakýmsi Židem, a předmětem je láska Čecha k národu srbskému, tedy Slovan k Slovanu, který Žid – tak jak kniha vypráví – nemůže pochopit. Kromě jiného vyčítá Čech Židovi, nepřesně cituji: „…vy Židé jste vymysleli křesťanství, rozšířili jste ho do celého světa a jeho jedem otravujete národy…!“ Atd., atd. Omlouvám se, knížku „Ohnivý drak“ jsem nečetl, ale tento úryvek si z čtení p. Kalinovského pamatuji, neboť při poslechu těch vět jsem zpozorněl. Před časem vydal v Praze Jan Hlaváč vlastním nákladem dneska už historickou knihu od Dietricha Eckarta, německého publicisty a vydavatele, Bolševismus od Mojžíše po Lenina. I zde jde o rozhovor mezi D. Eckartem a A. Hitlerem. Probírají spolu dějiny a nemohou se pochopitelně vyhnout ani křesťanství. Kupodivu padají zde podobné věty, které jsem slyšel číst z knihy R.Medka „Ohnivý drak“. Jinak řečeno: mezi hromadou perel je přimíchán i písek. Jako katolík respektující morální Kristovy příkazy a snažící se je i ve svém životě dodržovat, musím se křesťanství zastat a proti těmto názorům a invektivám – uvedených v obou knihách - pozvednout svůj hlas. Židé svým vlivem a penězi stáli na straně křesťanských pronásledovatelů v Římské říši, a přece se jim nepodařilo – a ani nemohlo - křesťanství vykořenit. Židé na Iberském poloostrově stáli na straně muslimských uchvatitelů a bořitelů křesťanství; Židé byli u zrodu evropského zednářstva; zednářstvo se stalo pro ně jakýmsi beranidlem zejména proti katolické církvi. Byli to Židé a zednáři, kteří svým vlivem a rozkladnými myšlenkami na život a svět postupně rozleptávali západní společnost; konkrétně ve Francii iniciovali revoluci – víme také jaká krvavá jatka z toho vzešla, a víme, jak to všechno dopadlo. Byli to Židé a zednáři – „užiteční idioti“ z řad v Boha nevěřících intelektuálů - kteří stáli u zrodu anarchismu a socialismu v 19. století. Židé stáli u kolébky politického systému tzv. liberální demokracie; vytvořili světové politické hnutí, tzv. sionismus, jehož cílem bylo vytvoření státu Izrael, čemuž vydatně pomáhalo zednářstvo celého světa. Byli to Židé, kteří stáli u zrodu bolševické revoluce v Rusku – a my víme jak to dopadlo: kdo má na svědomí hekatomby mrtvých z bolševické éry? Dneska si Židé pomocí politicko-obchodní globalizace zahrávají se světovládou s cílem vytvořit stabilní a etnicky čistý Velký Izrael, a vybudovat třetí chrám. Židům se podařilo mnoho věcí, přivedli svět do stavu, v kterém se nachází, ale jedno přece ne: zlikvidovat křesťanství. I když se jim po Druhém vatikánském koncilu podařilo církev torpédovat zevnitř, nadělali oni i jiní nepřátelé církve velmi mnoho škod, jejichž důsledky stále citelně pociťujeme, tak přesto zde církev vítězně stojí a Ježíš Kristus svým životem lidem na celém světě nadále ukazuje tu správnou Cestu, Pravdu a Život. Církev zřízená samotným Ježíšem Kristem není dílem lidských rukou; kdyby tomu tak bylo, dávno už by byla na smetišti dějin – o to by se Židé rádi postarali. Cožpak skutečnost, že Církev svatá, katolická, jako jediná organizace s dvoutisíciletou existencí přetrvala všechny nástrahy a zloby Židů i současného světa, samo o sobě nestačí jako důkaz, že není dílem lidí, nýbrž dílem samotného Boha? Proto s podivem a hořkostí v srdci čtu nebo slyším slova o tom, že křesťanství vymysleli Židé – tedy lidé – (sám Ježíš Kristus na adresu Židů kromě jiného řekl: „… váš otec byl vrah od počátku.“) - a otravují s ním světové veřejné mínění. Ladislav Malý
	≡ 18. prosince 2005 Vyvlastňování, nebo zlodějna? V posledních dnech se často setkáváme s pojmem, který už známe povětšinou z minulého režimu. Slovo vyvlastňování je nyní používáno v souvislosti s výstavbou průmyslové zóny v Nošovicích, jež by měla být nabídnuta jihokorejské automobilce Hyundai. Stát se prostě rozhodl, že pro Hyundai zajistí pozemky stůj co stůj, byť ještě není vůbec jasné, zda u nás Jihokorejci nakonec budou stavět. Je logické, že ne všichni vlastníci půdy chtěli na podmínky stanovené Moravskoslezským krajem přistoupit. Zřejmě proto, že stále ještě pro mnoho lidí znamená rodinný majetek více, než vidina nabízených peněz. A jelikož to vypadalo, že dohoda nebude, pohrozil premiér Paroubek vyvlastněním problematických pozemků. Však již také návrh tohoto zákona leží v Poslanecké sněmovně. Vláda si ale oddechla, zbývající vlastníci s prodejem souhlasili. Psychické vyčerpání, nátlak a anonymy vyhrožující zabitím vykonaly své. Je celkem pochopitelné, když dochází k vyvlastnění půdy ve veřejném zájmu. Například výstavbu dálnice D5, konkrétně obchvat Plzně, blokovali dlouhá léta ekologičtí fanatici, kterým zřejmě nevadila zamořená Plzeň plná kamionů. Tak dlouho podávali odvolání a protesty, že to již bylo neúnosné. Tehdy měl stát rázně zasáhnout a půdu vyvlastnit. Samozřejmě za odpovídající finanční náhradu. V případě firmy Hyundai mi něco smrdí. Stát zde zajišťuje pozemky nikoliv pro sebe, ale pro zahraniční společnost, tedy pro soukromý subjekt. Děje se tak v rámci investičních pobídek, které iniciovala Zemanova vláda. Tyto pobídky jsou však velice kontraproduktivní. Sice na krátký čas přinesou nová pracovní místa, ale za jakou cenu. Daňové prázdniny, levná pracovní síla - to jsou příčiny, proč má zahraniční kapitál zájem. A pokud výhody končí, sbalí fidlátka a přesune se dál na východ. Je proto smutné, když jsou naši občané terčem vydírání jen proto, že zahraniční firma zvažuje možnost zde investovat. To už potom hraničí se zlodějnou. Tomáš Vandas
	≡ 16. prosince 2005 Právo a Spravedlnost vstoupilo na politické bojiště Dne 16.12.2005 se uskutečnila v Praze premiérová tisková konference politického hnutí Právo a Spravedlnost – ANO tradiční rodině, NE korupci a kriminalitě (PaS). Tiskové konference se rovněž zúčastnili předseda Dělnické strany (DS) Tomáš Vandas a předseda Národního sjednocení (NSJ) František Červenka. Zástupce PaS Pavel Krešne informoval přítomné novináře o uzavřené dohodě PaS, DS a NSJ o společné kandidatuře v parlamentních volbách 2006. Představitelé DS a NSJ budou zastoupeni na kandidátkách PaS, rovněž budou osloveny i další mimoparlamentní politické subjekty či nestranické osobnosti z národně konzervativních kruhů. Předseda NSJ František Červenka zdůraznil, že mezi základními body, které chtějí uvedené poltické strany prosazovat, je zejména vymahatelnost práva, obhajoba tradičních morálních hodnot, podpora rodiny a důsledné potírání korupce a kriminality. Jako prioritu rovněž uvedl prosazování modelu sociálně solidární společnosti, s odkazem na stejnojmenného vítěze polských parlamentních voleb Právo a spravedlnost. Předseda DS Tomáš Vandas řekl, že cílem společného projektu PaS, DS a NSJ je uspět ve volbách a zasednout v parlamentních lavicích, čímž by podle něj došlo k rozčeření zatuchlého politického prostředí, kdy stávající parlamentní strany ignorují názory občanů a jde jim pouze o výnosná koryta. Tiskový odbor DS
	≡ 14. prosince 2005 Otevřený dopis Dělnické strany vrcholným ústavním činitelům ČR Prezident ČR pan Václav Klaus Předseda vlády ČR pan Jiří Paroubek Předseda PS PČR pan Lubomír Zaorálek Předseda Senátu PČR pan Přemysl Sobotka Apelujte za propuštění Slobodana Miloševiče! Je tomu již téměř čtyři a půl roku, přesně 28. června 2001, co byl bývalý jugoslávský prezident Slobodan Miloševič násilně deportován do Haagu, k Mezinárodnímu soudnímu tribunálu pro zločiny v bývalé Jugoslávii (ICTY). A to navzdory skutečnosti, že jugoslávský ústavní soud provedení dekretu o vydání Miloševiče výslovně zakázal. Pučem dosazený prozápadní režim tak ustoupil výhrůžkám o pozastavení finanční pomoci, kterou válkou zničená země nutně potřebovala. Začátkem dubna 2001 byl Miloševič pod smyšlenou záminkou chystaného převratu zatčen a do svého vydání držen za mřížemi. A to i přes nesouhlasné reakce velké části srbských občanů, pro něž byl svržený prezident především symbolem odporu vůči vojenské agresi ze strany Severoatlantické aliance. Slobodan Miloševič je obviněn z několika těžkých zločinů, jen namátkou genocidy, vražd, etnických čistek. Přestože již od zahájení soudního procesu uběhla dlouhá doba, verdikt - vinen či nevinen - je zatím v nedohlednu. A asi ještě dlouho bude. Vše totiž nasvědčuje tomu, že žalobě se doposud přes enormní úsilí nepodařilo shromáždit dostatečné důkazy, které by svědčily v neprospěch obžalovaného. I proto jsme svědky neustálého lavírování a odročování líčení, na kterém má bohužel podíl i nedobrý Miloševičův zdravotní stav. Jaký bude další osud Slobodana Miloševiče? Je naprosto zřejmé, že ICTY, EU i NATO si nemohou dovolit Miloševiče propustit. To by totiž ve své podstatě znamenalo přiznání neopodstatněnosti vojenského zásahu vůči Jugoslávii, přiznání, že uvěznění bývalého prezidenta mělo pouze politický podtext, a zároveň velké nebezpečí, že by se Miloševič vrátil do své země jako národní hrdina. I proto lze předpokládat, že soudní líčení se protáhne donekonečna, než obžalovaný nakonec zemře, anebo bude zmanipulováno, a výsledkem bude dlouholetý trest vězení, což bude de facto rozsudkem smrti. Dělnická strana proto z výše uvedených důvodů vyzývá vrcholné představitele České republiky, prezidenta Václava Klause, premiéra Jiřího Paroubka, předsedu Poslanecké sněmovny Lubomíra Zaorálka a předsedu Senátu Přemysla Sobotku, aby se z titulu svých funkcí u příslušných evropských institucí zasadili o propuštění Slobodana Miloševiče z nepřiměřeně dlouholeté vazby. Za Předsednictvo DS: Tomáš Vandas předseda DS
	≡ 9. prosince 2005 Tisková konference DS, NSJ a PaS Dne 16.12.2005 se uskuteční od 10 hodin v salonku restaurace Na Břežance, Lublaňská 49, Praha 2, společná tisková konference Dělnické strany (DS), Národního sjednocení (NSJ) a politického hnutí Právo a Spravedlnost – ANO tradiční rodině, NE korupci a kriminalitě (PaS). Účastníky tiskové konference budou předseda DS Tomáš Vandas, předseda NSJ František Červenka a pražský lídr PaS pro parlamentní volby 2006 Martin Čejka. Hlavním tématem tiskové konference bude společná kandidatura výše uvedených stran v parlamentních volbách v roce 2006. Tiskový odbor DS
	≡ 4. prosince 2005 Předehra Nedávno jsem otevřel jedny noviny a tam bombastický článek, jež zaujímal celou novinovou stranu, nadpis zněl: Praha za dvacet let: hrdé město bez většiny současných problémů. Součástí dlouhého článku byla i malá anketa se známými či méně známými osobnostmi na téma Praha v budoucnosti; přesně otázka zněla, jak si Prahu představujete za dvacet let. Padaly vcelku nezajímavé odpovědi, přihlouple optimistické vize o našem hlavním městě, až na jednu odpověď. Malíř, grafik a ilustrátor Adolf Born s trochou humoristické nadsázky odpověděl: „Dvacet let je málo. Ale za 50 let si Prahu představuji jako velkoměsto, kde se bude mluvit kantonskou čínštinou a arabštinou. Čínské čtvrti budou naprosto bezpečné a česká minorita tam bude i za hluboké noci sedávat v restauracích. Do arabských čtvrtí budou cizí turisté jezdit, aby zhlédli velkolepé mešity.“ Tolik český umělec o budoucnosti svého města za padesát let. Jestli se někomu zdá jeho vize příliš nadsazená, příliš humorná a až příliš fantastická, tak je na omylu; skutečnost bude pro Čechy ještě dramatičtější a tristnější… Pro budoucí vládce Čech a Evropy vůbec, což budou muslimové, o tom už dneska není pochyby, bude bytostně důležité zničit nebo přetvořit, či zdeformovat symboly státnosti a víry porobených evropských národů, aby nebyly neustále na očích, aby snad někdo nezačal přemýšlet o jejich existenci; z porobeného národa je nutno vymazat historické vědomí. V našem prostředí jsou to zejména katolické kostely a kulturní památky z křesťanské éry, které byly trnem v oku jak bolševikům, tak liberálům a zednářům, ale kteří neměli odvahu k jejich rychlé likvidaci – raději spoléhali na čas a povětrnostní vlivy. Zavřeme na chvíli oči, a duchovním zrakem se přenesme o pár desítek let dopředu. V Praze vládnou „vyznavači pravé víry“, muslimové; všichni obyvatelé Bohemistanu (bývalé Česko) - Arabové, česká menšina, spolu s cikánskou a černošskou, – musejí se řídit právem šaria; křesťanství je zakázáno; dnes a denně jsou veřejně popravováni vyznavači – i domnělí vyznavači – této zákeřné heretické sekty, kterou se snaží s pomocí Alláha arabští vládci z českého prostoru vykořenit; městská rada Prahy, složená z naprosté většiny z dávno přistěhovalých muslimů a částečně i ustrašených českých kolaborantů a vždy prodejných cikánů, konečně se rozhodla něco udělat s tou ostudou českých muslimů – s bývalým křesťanským chrámem sv.Víta. Podíváme-li se na Pražský hrad, resp. chrám sv. Víta, což je symbol české státnosti par excellence, nebyl by až tak velký problém s jeho stavební přeměnou na mešitu. Plán je jasný: nejdříve je třeba kladivem otlouci hanebný mozaikový obraz znázorňující Poslední soud, nacházející se na portálu jižní strany tzv. svatováclavské kaple, a nahradit ho orientálními ornamenty. Vysoká věž, která vystupuje z kaple a ční nad Prahou jako stěžeň mohutného křižníku, zakončená renesanční tzv. helmicí z roku 1563 vystavenou Bonifácem Wohlmuthem - tak tuto sundat a na její místo postavit několik metrů zúžený čtyřhranný stupeň; popřípadě celou věž obložit glazovanými barevnými dlaždicemi s orientálními vzory. Vznikne dojem vysokého čtyřhranného minaretu marockého typu, který svou monumentalitou bude úspěšně soutěžit s minaretem mešity Hasana II. vystavěné v Casablance v roce 1982, a která je považovaná za největší mešitu světa. Ze střechy bývalého katolického chrámu se odstraní vížka zvaná „sanktusník“, kterou muslimové posměšně nazývají „santusák“. Dále se musí z bývalého chrámu nevěřících křesťanských psů odstranit dvě průčelní věže, dostavěné k roku 1929. To jsou ty hlavní stavební úpravy, aby se z doupěte těch křesťanských lotrů stala věhlasná modlitebna pravé víry Alláhovy. Následovat budou vnitřní úpravy, jako je roztavení stříbrného náhrobku sv.Jana Nepomuckého, odstranění všech soch a obrazů nevěřících a jejich následné zničení; rovněž tak zprovodit s Alláhova světa i ostatní chrámový mobiliář… Takže, když si to takto promítneme, nebyly by radikální stavební úpravy katolických kostelů tak nemožné. Otevřeme oči a vraťme se do reálu. V padesátých letech minulého století přišly sionisticko-zednářské vládnoucí kruhy v západní Evropě s politicko-kulturní vizí tzv. multikulturní společnosti. Ideově se opíraly o nové moderní filosofické učení, tzv. existencialismus, jenž je v příkrém rozporu s tradičním katolicismem. Současně s tím umělci všeho druhu, televizní a filmový producenti a nejdůležitější masmédia začali plivat a zesměšňovat všechno křesťanské, zvlášť katolické, bagatelizovat všechno, co na světě vytvořila bílá rasa; dokonce v těchto kruzích je proti bontónu hovořit o rasách jako takových. Svůj experiment s multikulturní společností začali hned za pomoci ohlupujícího aparátu levicových intelektuálů a liberálů uskutečňovat. Mohli si to dovolit: vyhráli druhou světovou válku, na své straně měli nebývalé technické a vědecké úspěchy, ekonomická konjunktura umožňovala prostým lidem získat do té doby nebývalý blahobyt; do „starého kontinentu“ v masovém měřítku začali přicházet a stále přicházejí černí přistěhovalci a Arabové, všichni vesměs muslimské víry. Bílým Evropanům se zpočátku líbilo, když hrubou práci mohou přenechat barevným; už tady je třeba vidět zárodek příčin budoucích obrovských společenských problémů. V celé Evropě je dneska podle odhadu – protože spočítat už to nelze – kolem třiceti milionů neevropských cizinců, a stále přibývají další… Není to tak dávno, co náš premiér Špidla prohlásil - ještě předtím než zasedl k bohatě prostřenému stolu v Bruselu - že úbytek našich občanů nahradí desetitisíce přistěhovalců; a hned také nabádal – a s ním i naše sdělovací prostředky, jež jsou v rukou zednářů a pseudohumanistů - abychom prý nebyli tak netolerantní a xenofobní; záleží prý na nás, jak se bude cizincům u nás dobře žít. Je to potíž, ta naše xenofobie, neustále to zednáři našim občanům předhazují… Vzpomínám, jak zkraje devadesátých let v jedné rozhlasové besedě – tedy v době, kdy média byla už ovládnutá liberály a zednáři, kdy začínala svou masáží české veřejnosti pseudohumanismem a romofilstvím, kdy říci cikánovi, že je cikán bylo a vlastně je pořád téměř trestné - tak jedna cikánka, účastnice besedy, bezostyšně prohlašovala, že když „gádžovi“ rom ukradne peněženku, ať se tento nezlobí, vždyť rom tak projevuje svoji kulturní odlišnost; ve studiu se nikdo nezasmál, natožpak aby se pohoršil nad slovy drzé cikánky. Situace v Evropě, tedy i v České republice, spěje zcela jistě - díky experimentům zednářů, liberálů, krátce řečeno nekřesťanů – k tragickému závěru. To, čeho jsme svědky ve Francii a jinde v Evropě se promítne i u nás; buďme ujištěni, že ano. Jsme svědky velké předehry tragického konce postkřesťanské Evropy. Jak bude vývoj pokračovat dál? Samozřejmě nevěštím budoucnost z křišťálové koule, leč otevřené zdroje informací, jež jsou nám všem k dispozici, umožňují utvořit si vlastní názor na další vývoj. Podle mého soudu, mladí muslimové, kteří přešli na normální režim sametového terorismu, tj. spálí ve Francii jenom směšných sto osobních aut denně (!), dají si na nějaký čas pohov. Francouzská vláda jim bude stále více sypat peněz, ostatně už to také slíbila; pozvolna se ve Francii i jinde přejde na tzv. pozitivní diskriminaci, aby více mladých muslimů a černochů získalo pokud možno bezpracně vysokoškolské vzdělání, aby totiž jejich odboj proti kultuře bílé Evropy nabyl v budoucnu kvalifikovanější podoby. Získají vzdělání, zestárnou, zbaví se všech mindráků mládí, leč nabytá zkušenost a nenávist z nedávného otevřeného teroru proti nám, bílým, živená jejich imány z mešit jim zůstane, ba naopak se rozohní. Nenávist, odsouzení, trest, tvrdá spravedlnost, to jsou slova identická se slovníkem  Koránu; muslim nezná odpuštění, zná jen tvrdou odplatu. Jeho život v neislámské zemi je vlastně bojem za to, aby tato země se stala islámskou; tak to nařizuje Korán všem muslimům, bez rozdílu jestli jsou liberální či konzervativci. Mladí muslimové, kteří nedávno prováděli teror proti bílé Francii a Evropanům vůbec, budou se zcela jistě časem strukturovat, vytvářet tajné militantní spolky a armády. Budou mít svá tajná skladiště zbraní a munice, kde budou k dispozici samopaly, pistole, moderní odstřelovací dalekonosné pušky, ba dokonce tarasnice či ruční odpalovací raketomety (například Stinger). Všechny tyto zbraně, jakož i nutné peníze na odboj, jim budou promptně a ochotně dodávány z jejich mateřských zemí; rovněž tak drogy, aby si mladí běloši smlsli. A až budou dostatečně vyzbrojeni, až jejich tajná armáda, jež se nachází ve všech státech po celé Evropě, bude materiálně zajištěna a připravena (připravena duchovně je už dávno), tak spolu s vnějšími arabskými armádami zaútočí na Evropu. Evropané se budou moci bránit jenom atomovými zbraněmi, a nedomnívám se, že přistoupí na jejich použití; nehledě na to, že tyto zbraňové systémy budou mít už i Arabové. Sami Evropané se zbavili svých národních pozemních armád, nechávají se ochraňovat žoldáky; vytvořili ve svých zemích takové morální klima, které předem zatracuje jakoukoliv vojenskou obranu, z defétismu udělali ctnost; homosexuálové mají více práv než tátové od rodin. Postkřesťanská společnost (ďauři, jak nás muslimové posměšně nazývají ) je v naprostém rozkladu: nosné národní ideje neexistují, vlastenectví je neznámý pojem, nacionalismus trestní záležitost. Lidé věří jen své nabité peněžence a snaží se užít denní rozkoše těla; mládež je k společenskému dění apatická, lhostejná ke své budoucnosti, z části je zfetovaná drogami a alkoholem, rozhodně by nikdo z nich nechtěl za svou zemi bojovat, natož umírat. Nejen náš, ale i ostatní národy v Evropě vymírají; dokonce i nahlas uvažovat o historii, vidět jinak jisté historické události a souvislosti než praví oficiální sionisticko-zednářská historiografie je trestným činem. Nic jiného a nejlépe nevypovídá o morálním stavu naší společnosti než fakt, že z deseti milionového národa se večer co večer dívají na televizní bezduché a obscénní pořady typu Big Brother tři miliony diváků. Když se společnost nachází v takovém stavu, jakou asi má asi budoucnost? Shora uvedená slova A. Borna jsou prorocky pravdivá. Ladislav Malý
	≡ 26. listopadu 2005 Odbory jako rukojmí ČSSD? Po skončení dnešní odborářské akce v centru Prahy neskrývali vládní socialisté spokojenost. Třicet tisíc odborářů ze všech koutů republiky přijelo demonstrovat na podporu nového zákoníku práce. Plamenné projevy přednesli odborářští bossové v čele se senátorem Štěchem. Řehtačkou mával i ministr práce a sociálních věcí Škromach, spolu se stranickými kolegy Zaorálkem a Sobotkou. Premiér Paroubek označil demonstraci za podporu vládě. Skutečně ale všichni, kteří v mrazivém počasí uposlechli výzvy svých nadřízených v odborářských organizacích, podporují i vládu socialistů? Není to spíše tak, že mnozí z nich využili akce jako možnost placeného výletu do Prahy? Uvědomují si, že socialisté, kteří zde vládnou od roku 1998, přivedli naši zemi do obrovských dluhů, rozprodávají poslední zbytky národního majetku, aby zalátali díry v rozpočtu, jsou strůjci mnoha skandálů, afér a podvodů? Věřím, že ano. Problém dnešních odborů není v jejích členech. Je ve vedení komory, které odbory zavleklo do politického ringu a učinilo z nich rukojmí vládních socialistů. Vladimír Svoboda
	≡ 18. listopadu 2005 Provokace vůči NSJ a DS V minulých dnech se stala obětí cílené provokace politická strana Národní sjednocení (NSJ). Členům NSJ byl rozeslán hanlivý dopis, v němž se údajně předseda strany František Červenka vzdává své funkce. Dopis rovněž obsahuje i několik útoků proti Dělnické straně (DS). Je více než zřejmé, že autor tohoto sprostého pamfletu sledoval jediné. Rozbít spojenectví mezi DS a NSJ, a tím ohrozit jejich společnou účast ve volbách. Na takovou nechutnost máme jedinou odpověď. Příprava na volby je v plném proudu, jednání mezi oběma stranami je založené na vzájemné důvěře, upřímnosti a odhodlání uspět i přes ztížené podmínky. A takovou atmosféru jsme doposud na české národní scéně postrádali. Takže všem našim nepřátelům vzkazujeme: Do voleb jdeme společně s NSJ, ať se to někomu líbí nebo ne! Tiskový odbor DS
	≡ 17. listopadu 2005 Čeho se disidenti bojí? Dvacítka bývalých disidentů v čele s exprezidentem Václavem Havlem požaduje, aby byl omezen přístup ke svazkům bývalé Státní bezpečnosti (StB). Dopis s tímto požadavkem byl odeslán ministrovi vnitra Bublanovi a premiérovi Paroubkovi s odůvodněním, že dnes se může kdokoliv dostat k citlivým informacím o osobách, které StB sledovala. Kromě Havla podepsali ještě dopis například Jiří Dienstbier, Jiřina Šiklová či historik Jan Křen. Nabízí se otázka, čeho se vlastně disidenti bojí? Že snad vyplave na povrch něco z jejich minulosti, něco o čem by lidé neměli vědět, aby jejich gloriola odvážného bojovníka proti komunismu nedostala vážnou trhlinu? V předvečer výročí sametové revoluce zní požadavek Havla a spol. poněkud divně, ale při hlubším zamyšlení nemusí být až tak překvapivý. Každému je dnes víceméně jasné, že listopadové změny nebyly vyvolány stálým tlakem opozice, ale především ochotou komunistů uzavřít dohodu a předat moc výměnou za poklidné žití. Což se nakonec stalo. Nastupující nová elita se tak zkompromitovala hned v samém počátku, což dokazovalo i přátelství mezi disidentem Havlem a komunistickým aparátčíkem Čalfou. Lze jen doufat, že snaha disidentů přijde vniveč. Jen ať archivy státní bezpečnosti zůstanou otevřené a vydají svá svědectví. Bez ohledu o koho se jedná. Pravda přeci musí zvítězit, ne pane Havle? Tomáš Vandas
	≡ 13. listopadu 2005 V Evropské unii hrozí chudoba BRUSEL - V celé EU bylo chudobou v roce 2003 ohroženo asi 72 miliónů lidí. Vyplývá to z nové studie statistického úřadu Eurostat… Tak takhle začíná článek, který jsem si nedávno přečetl na internetu. Pozorný čtenář se z něj dozví, že nejsme na tom tak zle, a že naši sousedé i někteří členové v unii jsou na tom podstatně hůř. Chyba lávky, realita života je mnohem dál než zmanipulovaná statistická čísla na společenskou objednávku EU.  Takzvaný  vývoj cen, jak nazývá ministr financí každé zdražení čehokoliv, posunuje desítky domácností čím dál blíže k hranici propasti chudoby. Stát tuto problematiku sice řeší zvyšováním sociálních dávek, ale to není řešení této patové situace. Nezaměstnanost pomalým tempem stoupá a vytváření nových pracovních míst zůstává opět jedním z nesplněných předvolebních slibů sociální demokracie a jejich koaličních partnerů. Není žádným tajemstvím, že spousta bohatých spoluobčanů si na úkor sociálně potřebných zvyšuje tučná konta sociálními dávkami a mají tu drzost, že si pro ně jezdí ve vozidlech vyšší kategorie až k úřadu. Vláda sociálních demokratů si zvyšuje svou popularitu Špidlovými, Grossovými a v neposlední řadě i Paroubkovými sociálními balíčky. Spoustě lidí to zatím nedochází, ale již nastala doba, kdy se chudí lidé budou muset stěhovat do bytů nižší kategorie, nebudou si moci dovolit dnešní tzv. standard a budou živořit na okraji naší společnosti. Rozestup sociálních kleští  mezi  chudými a bohatými se markantně zvětšuje. Situace je tak vážná, že pomalu zaniká i střední vrstva obyvatelstva, která je hybnou páteří ekonomiky všech vyspělých zemí. Zaměstnavatelé a firmy zneužívají nedostatku pracovních sil v jednotlivých regionech a snižují mzdy za účelem rychlého zbohatnutí na neúnosná minima. V praxi to znamená, že za stejnou práci v Praze dostanete  i třikrát více, než v jiném regionu. Podobné problémy řeší také Slováci, ale i obyvatelé Irska a jižních států unie - Řecka, Itálie, Španělska a Portugalska, kde chudoba trápí přibližně pětinu občanů. V Turecku, které bude na svůj vstup do EU ještě řadu let čekat, je to dokonce čtvrtina populace. Naopak v Maďarsku, Slovinsku či skandinávských státech má extrémně podprůměrné příjmy jen deset až 12 procent obyvatel. Chudobu sice snižují sociální dávky a statistiky to jen potvrzují. Ale bez sociální politiky států by v chudobě žilo 40 procent občanů ČR i celé Evropské unie, v Polsku dokonce téměř 50 procent. Nejvíce pomáhají sociální dávky snižovat chudobu v Dánsku, Švédsku, ČR a Finsku, naopak nejméně v Řecku, Španělsku a Itálii. Eurostat používá k výpočtu chudoby takzvaného mediánu, tedy platu, na který dosáhne přesně polovina populace. Za chudého potom statistici považují každého, který má méně než 60 procent této částky. Například v České republice tak chudobou statisticky trpí lidé s čistým měsíčním příjmem zhruba do 7000 Kč měsíčně. Průměrný plat vypočtený pomocí mediánu je nižší než běžná data o průměrných příjmech. Spočítejme si každý, jakých mzdových podmínek dosahujeme a zamysleme se nad tím, zda se chceme dále propadat do chudoby. Pokud již nechceme dále doplácet na politiku neschopných vlád sociální demokracie a jejich tzv. partnerů nebo ODS, je třeba s tím začít něco dělat a zapojit se aktivně do činnosti Dělnické strany. Jinak se můžeme dočkat takové chudoby, jaká je třeba na jihovýchodním Slovensku nebo Turecku. Mgr. Tomáš Horák
	≡ 9. listopadu 2005 Protesty proti reality show Ve dnech 7. a 8. listopadu 2005 uspořádaly Národní sjednocení (NSJ), Dělnická strana (DS) a Akce Národní Obnovy (A.N.O.) společné protestní shromáždění před budovami televize Prima a Nova. Na akcích, které se uskutečnily za mimořádně velkého zájmu novinářů, promluvil předseda DS Tomáš Vandas a předseda NSJ František Červenka. Tomáš Vandas se ve svém projevu zaměřil na samou podstatu reality show. Pořad podle něj útočí na nízké pudy lidí a tak jsme dnes a denně svědky laviny sprostot, zvráceností, sexu. A co je horší, děje se tak v hodinách, kdy pořad mohou sledovat děti a dospívající mládež. V tomto případě dochází k evidentnímu porušování zákona, bohužel za absolutní nečinnosti Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. „Naším cílem je dnes upozornit nejen na porušování zákona, ale dát také najevo, že ne všichni občané budou slepí a hluší k tomu, co se dnes děje. Že ne všichni jsou tupé stádo, které se nechá oblbovat stupiditami,“ dodal předseda DS (více v odkazu …projevy). Předseda NSJ František Červenka přečetl účastníkům protestu otevřený dopis ředitelům TV Prima a TV Nova, obsahující požadavek na ukončení vysílání reality show. „Obracíme se na Vás, abychom Vám tlumočili hluboký nesouhlas a rozhořčení těchto občanů nad ohlupující exhibicí vulgarity a kulturní podprůměrnosti, kterou prezentují pořady typu ´reality show´ vysílané Vašimi televizními stanicemi. Míra pohoršení je v současné chvíli o to větší, že Vaše stanice od projektů neustupují ani po oficielním udělením pokuty od Rady pro televizní a rozhlasové vysílání, naopak v nepokryté honbě za maximalizovaným ziskem chystají novou řadu těchto ´reality show´,“ uvedl František Červenka (více v odkazu …projevy). Na závěr shromáždění byl otevřený dopis předán pověřeným zástupcům ředitelů zmíněných televizí. Tiskový odbor DS
	≡ 5. listopadu 2005 Zaseli vítr – sklízejí bouři Zatímco u nás jsme od roku 1968 žili pod botou sovětského okupanta, na západ od našich hranic – kam mnozí z nás závistivě pošilhávali – vládnul zednářský liberalismus se vším všudy; lidem, které ovládal, sliboval šťastnou budoucnost v multikulturní evropské společnosti, rovnost všech ras a blahobyt pro každého. Současně s ekonomickou konjukturou začalo doslova masivní stěhování národů vesměs z Afriky, z arabských zemí a z Asie do poklidné, ospalé Evropy s ještě jasným křesťanským kulturním koloritem. Nejvíc se s černochy a Araby zaplnili země tak říkajíc domovské, tj. Anglie, Francie, Holandsko, Německo apod., tj. země, které v minulosti měly svoje kolonie. Vlády liberální demokracie pro tyto barevné cizince, kteří se ještě včera bosi proháněli po buši a dneska by měli každý den pracovat v továrně u běžícího pásu od „nevidím do nevidím“, stavěly panelová sídliště s perfektními občanskými službami a vybavením; nezaměstnaní, a těch byla a je naprostá většina - také a hlavně proto, že nechtějí pracovat - dostávali a dostávají na české poměry na jeden kalendářní měsíc neskutečné peníze. Barevní si ničeho neváží, čím víc se jim dává zadarmo, čím více na ně majoritní společnost dělá, tím více na bílých požadují. Proč je sem k nám zednáři do Evropy vůbec natahali? Důvodů je několik. Především je to špatná demografická křivka: Evropané vymírají, liberálové a pseudohumanisté se prostě domnívají, že těmito lidmi nahradí úbytek bílých Evropanů - kus jako kus; potom to byla ekonomická konjuktura, jež vyžadovala nové pracovní síly na práce, které už „zmlsaní“ bílí nechtějí dělat; v neposlední řadě úmysl „naředit“ bílou rasu. Vždyť kam směřuje vychvalování multikulturní společnosti, jejímž ekvivalentem je heslo: proletáři všech zemí, spojte se? Společným jmenovatelem všech těchto příčin je jedna základní, a tou je odvrhnutí Boha a postupná likvidace evropské křesťanské civilizace; na západě se to provádělo jinými metodami, na východě Evropy také jinými - výsledek je ale stejný. A tak pomalu, jak přicházeli po tisících barevní cizinci do západní Evropy, bílí Evropané ztráceli víru v Boha, křesťanství se stalo popelkou, masy Evropanů zachvátila horečka z konzumu a tělových požitků, převládá všude duchovní otupělost, mravnost upadala ve všech oblastech života společnosti a s ní i kvalita života; v nenávratno se vytratil pořádek, klid a zvyky bílých Evropanů. Tohle všechno jsme ovšem my, otroci bolševického režimu, živořící za dráty „železné opony“, neviděli. Poté, co se sionisticko-zednářské kruhy dohodly s bolševiky na zrušení „železné opony“, nám, otrokům spadnuvší okovy z rukou, ukázala se pravda o „svobodném západu“ v plné nahotě. Najednou jsme viděli, že není všechno zlaté, co se třpytí; překvalifikovali jsme si každý u sebe termín svoboda. Lidé u nás se zdravým rozumem a správným cítěním počítali jenom čas, kdy na západě Evropy propuknou rasové nepokoje. Předehrou velkým bojům v celé Evropě byla balkánská válka, která měla jasný rasový a náboženský podtext. Kdo tvrdí opak – lže. V těchto dnech je tomu rok, co muslimské bojůvky v Holandsku zavraždily režiséra van Gogha; vznikla z toho vlna násilností, Holanďané si nakonec udělali pořádek a ukázali, kdo je pánem ve své zemi.  Podobných nepokojů jsme v současnosti svědky ve Francii. Podle zpráv České televize žije ve Francii 5 milionů muslimů, kteří jsou naprosto „nepřizpůsobiví“; denně zapálí 20-40 aut; pařížská předměstí jsou v plamenech, rabují se obchody, střílí se po ulicích, vypadá to tam jakoby zuřila občanská válka. Tak tohle přesně je ovoce multikulturní společnosti a režimu liberální demokracie…! Hlásné trouby zednářstva, zejména televize, křičí do světa, že nespokojenost tzv. přistěhovalců má příčinu v jejich nezaměstnanosti, tím že žijí v ghettu, že jim majoritní společnost musí neustále pomáhat a vytvářet podmínky a prostor pro jejich začlenění do civilizačního života, a cosi kamsi. Jak dobře tato slova známe! Předhazují se nám neustále v souvislosti s u nás žijící cikánskou minoritou; všichni dobře víme, jaká je pravá skutečnost. Pravou podstatu konfliktu zednáři a liberálové otevřeně nepojmenují: že totiž, konkrétně ve Francii, jde o rasovou a náboženskou nenávist k bílým Francouzům! Cílem černých cizinců je nadvláda nad námi, bílými Evropany! Dokud ji mít nebudou, nebude v Evropě klid! Situace v západní Evropě spěje k vytvoření jakéhosi apartheidu pro bílé, na způsob současné Jižní Afriky či bývalé Rhodesie. Uvědomují si tohle vedoucí představitelé evropských zemí? Je jediná cesta, páni zednáři, jak se z téhle vámi zadělané šlamastiky dostat ven: udělejte to jako vaši političtí soukmenovci – soudruzi - ve východní Evropě. Předejte vládu těm politickým silám a stranám, u kterých je záruka, že svou rozhodností, tvrdostí a přímočarostí vyčistí Evropu od balastu multikultury, liberalismu a nemístné pseudohumanity. Ladislav Malý
	≡ 1. listopadu 2005 Protestní shromáždění proti tzv. reality show Dělnická strana (DS), Národní sjednocení (NSJ) a Akce Národní Obnovy (A.N.O.) pořádají protestní shromáždění proti tzv. reality show (VyVolení a Big Brother). Shromáždění občanů, kteří nesouhlasí s vysíláním těchto zvráceností se uskuteční dne 7. a 8. listopadu 2005 od 18. hodin. V pondělí 7. listopadu 2005 se účastníci setkají před budovou televize Prima v ulici Na Žertvách (stanice metra „B“ Palmovka), kde vyjádří svůj nesouhlas a předají otevřený dopis řediteli TV Prima Martinu Dvořákovi. Druhé shromáždění se uskuteční dne 8. listopadu 2005 ve stejném čase před budovou TV Nova na Barrandově, Kříženeckého náměstí. Tiskový odbor DS
	≡ 28. října 2005 Příznivci NSJ a DS se sešli na Palackého náměstí v Praze Zhruba 150 příznivců Dělnické strany (DS) a Národního sjednocení (NSJ) se sešlo v Praze na Palackého náměstí na vzpomínkovém shromáždění k výročí vzniku samostatného státu. Jako první vystoupil s projevem představitel občanského sdružení Akce Národní Obnovy Radek Rosenhöfer. Po něm předstoupil před přítomné účastníky předseda DS Tomáš Vandas, který vyjádřil potěšení nad tím, že byla uzavřena dohoda mezi Dělnickou stranou a Národním sjednocením o společném postupu v parlamentních volbách v příštím roce. Tomáš Vandas dále řekl: „Uspět ve volbách bude těžké, neboť soupeř má na své straně média, peníze i policejní aparát, je to soupeř, který neváhá zastrašovat své politické oponenty. Nicméně věřím, že společnými silami se nám to podaří.“ Vláda sociálních demokratů je podle něj zkorumpovaná a občanští demokraté jsou prý šancí jen pro horních deset tisíc. (Více v odkazu …projevy) Závěrem vystoupil předseda NSJ František Červenka. Ten mimo jiné řekl, že „výsledky současné vlády jsou sociální nenávist, nárůst preferencí komunistů, ztráta ideálů, pornografie a násilí v médiích“. Dále se ve svém projevu zaměřil na historické okamžiky vzniku samostatného Československa. (Více v odkazu …projevy) Celá akce se obešla bez jakýchkoliv výtržností, za minimálního dohledu policie. K dispozici byly propagační materiály, letáky, Dělnické listy i Polnice. Tiskový odbor DS
	≡ 24. října 2005 DS vítá výsledek polských prezidentských voleb Dělnická strana (DS) vítá výsledek polských prezidentských voleb, jejichž vítězem se stal kandidát strany Právo a spravedlnost Lech Kaczyński. Jsme přesvědčeni, že nový polský prezident bude především zastáncem suverénního a nezávislého Polska, a nikoliv jednotného evropského státu, jako jeho předchůdce. Polské volby jsou rovněž nadějí pro změny na české politické scéně, které se, jak pevně doufáme, promění po příštích parlamentních volbách ve skutečnost. Tiskový odbor DS
	≡ 23. října 2005 Ptačí strašení Není dne, abychom se ze sdělovacích prostředků nedozvěděli, že tzv. ptačí chřipka byla zaznamenána v další zemi. Velká Británie, Chorvatsko, Švédsko. To jsou evropské státy, kde byl virus identifikován. Následuje výčet katastrofických scénářů včetně milionů mrtvých, pokud by došlo k pandemii chřipky. Nechci nijak snižovat nebezpečí případné nákazy. Nicméně si myslím, že tato atmosféra strachu, ne nepodobná situaci po 11. září 2001, kdy byla jakákoliv vysypaná mouka na chodníku považovaná za biologickou zbraň, slouží zejména farmaceutickým gigantům, kteří si jen mnou ruce nad tím, jak lidé masově kupují vakcíny proti chřipce. A je jedno, že na tu ptačí by vakcína vůbec nezabrala. Dnešní svět je nebezpečný sám o sobě. Spíše než ptačí chřipky se lze obávat lidí samotných. Ztráty morálních hodnot, úcty k tradicím. A to je z dlouhodobého hlediska horší než jakýkoliv vražedný virus. Vladimír Svoboda
	≡ 18. října 2005 Šípek a Kocáb – národní odrodilci I když není Havel už pár let prezidentem, stále je nám jeho duch vládnutí připomínán prostřednictvím jeho kumpánů, kteří působí jako prodloužená ruka. Havel plní to, co slíbil při odchodu z funkce (bohužel snad jediný slib co splnil), že bude nadále vstupovat do dění v republice. Naposledy se tak stalo nedávno, kdy jeho věrní nohsledi, pseudoumělec Šípek, jehož „umění“ díky Havlovým zakázkám hyzdí prostory staroslavného Pražského Hradu, a opelichaný rocker Kocáb navrhli, aby na Hradě vlála i vlajka EU. Svou iniciativu podepřeli prohlášením, že vlajka unie tam musí vlát, protože jsme členy EU a vláda s většinou občanů stojí za naším členstvím. No vida, to je argument. Vláda sice může stát za členstvím v EU, ale s občany je to horší, neboť že bych u nich pozoroval nějaké nadšení, to zrovna ne. Naopak, z bruselského oblouznění se probouzejí i ti, kdož při referendu hlasovali ano. Možná je to tím, že se pohybuji mezi lidmi, kteří si musejí na živobytí perně vydělávat jako zaměstnanci či drobní živnostníci, a nepohybují se v kruzích, kde jsou doma Šípek s Kocábem. Na Hradě již vlála kdysi jiná vlajka než česká respektive československá zástava, bylo to v období Protektorátu, kdy zde zavlála vlajka s hákovým křížem. A také se našli různí kocábové a šípkové, kteří tvrdili, že je to v pořádku, protože pražská vláda spolu s obyvatelstvem akceptuje zřízení Protektorátu a jeho začlenění do Velkoněmecké Říše. Jenže tito odrodilci byli po válce odsouzeni do vězení a mnohdy i k trestům nejvyšším. Proč vlastně tito dva Havlovi poskoci celu tuto provokaci uspořádali? Jedno se jim upřít nedá. Oni opravdu chtějí, aby tam vlála eurovlajka, protože to plně vystihuje jejich náhled na svět. Celé to vychází z jejich „umělecké“ tvorby, která programově postrádá jakékoliv národní kořeny, jakoukoliv snahu pozdvihnout kulturní úroveň národa. Jejich tvorba se halí do nesrozumitelna v domnění, že když předkládanému „umění“ nikdo nerozumí, tak to je to pravé umění. Celá podstata existence Evropské unie je založena na nikdy deklarovaném cíli – rozmělnění národních států na regiony, do kterých se implantuje masa přistěhovalců z východních stepí. Právě pomocníci typu Šípka a Kocába tomuto procesu napomáhají, protože moc dobře vědí, že v Evropě národních států, v posilování vlastní identity a kultury, není pro ně místo. Kdo by poslouchal Kocába navlečeného ve strašidelné masce a bizarním kostýmu zpívajícího nosný text, že myši hrály na cimbály? A Šípkova díla? Ta by si žádná hlava státu neobjednala do sídla, majícího reprezentovat historický odkaz národa. Jiří Štěpánek
	≡ 14. října 2005 Shromáždění k výročí vzniku ČSR Národní sjednocení (NSJ) a Dělnická strana (DS) pořádají dne 28. října 2005 od 15. hodin na Palackého náměstí v Praze vzpomínkové shromáždění ke vzniku samostatného státu. Na mítinku vystoupí představitelé NSJ, DS a Akce Národní Obnovy. Tiskový odbor DS
	≡ 9. října 2005 ANO trestu smrti! Nedávná vražda pracovníka televize Nova Michala Velíška vyvolala již poněkolikáté diskuse o obnovení trestu smrti. K hlasům požadující znovuzavedení nejvyššího trestu se přidala i vdova Iva Velíšková. Ve svém vyjádření uvedla, že ji připadá tristní, aby ze svých daní platila vrahovi Lubinovi nocleh, teplou stravu, společenské a sportovní vyžití a další komfort, který česká vězení nabízí. Její postoj je pochopitelný. Zajímalo by mě ale, zda tento názor zastávala i v době, kdy pracovala jako redaktorka televize Nova. Proč musí vždy řešení závažných problémů, mezi které bezpochyby kriminalita patří, rozvířit až nové neštěstí? Vždyť kolik nevinných lidí, malých dětí či bezbranných starců padlo v posledních letech za oběť zrůdám v lidském kabátě. Jak se asi mohou cítit blízcí příbuzní a pozůstalí po obětech, když vrahové dostanou často směšné tresty s možností předčasného propuštění za „dobré chování“? Asi to musí být bezmoc, kterou si lze jen těžko představit. Říkám ANO trestu smrti. Jsem přesvědčen, že v dnešní době technických vymožeností a zejména stoprocentní analýzy DNA je argument odpůrců absolutního trestu v podobě obavy z justičních omylů lichý. Trest smrti je nutné obnovit. Už z důvodu preventivních a zastrašujících. Bez ohledu na mezinárodní závazky České republiky, bez ohledu na Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a svobod. Ale s ohledem na bezpečnost českých občanů! Tomáš Vandas
	≡ 5. října 2005 Boj o váhající poctivce Moderátoři politických diskusí na třech českých televizních kanálech přesvědčují sami sebe a diváky, že celá veřejnost s napětím sleduje probíhající souboj mezi ČSSD a ODS, a je napjata, jak tento souboj v červnu příštího roku dopadne. Jenže tito moderátoři se mýlí, když předpokládají, že duel dvou nejsilnějších stran nějak hýbe společností. Velká část veřejnosti žije jiným bojem probíhajícím v televizi, novinách a na internetu. Ano, tušíte správně. Mám na mysli reality show, jejíž dva formáty vedou nesmiřitelný boj o diváka, a tedy o peníze. Nebudu se v následujících řádcích opakovat v kritických odsudcích těchto televizních bakchanálií, ale pokusím se zamyslet, proč lidé raději sledují Vyvoleného Bratra a věci veřejné jsou pro ně věci lhostejné. Zaslechnete-li dnes mnohé hovory, jste překvapeni, jak fundovaně analyticky hovoří mnozí lidé o probíhajících reality show. S jakou erudicí a přehledem zvažují klady a zápory jednotlivého formátu show a jeho účastníků. S jistou nadsázkou by se dalo říci, že národ se již nedělí na pravičáky a levičáky, ale na Vyvolené a Velké bratry. Chce se mi povzdechnout, že kdyby lidé tak pozorně četli zločinnou Modrou šanci ODS, jako se nyní zaobírají otázkou, kdo další bude z vily vyřazen, tak by ODS rozhodně neměla v preferencích procent, kolik má nyní. Jenže je to jen vina lidí? Není a bylo by nespravedlivé svalovat všechno na ně. Valnou část viny na tom má stávající politický systém, jenž svým zákulisním politikařením, kramařením s poslaneckými hlasy a kavárenským žvaněním znechucuje stále větší část obyvatelstva. Ono je to vlastně pro parlamentní politiky velice výhodné, protože jestli se národ více zajímá o to, zda vypadne Vladko nebo Sylva, a nezajímají ho přijímané návrhy zákonů, tak si někteří parlamentní darmošlapové mohou dělat co chtějí. Já sám se pokouším mnohé odradit od sledování těchto show a obrátit jejich pozornost k věcem týkajících se jejich budoucnosti, ale často marně. Odpovědí je mávnutí rukou a je po mé „agitaci“. V tu chvíli si říkám, zda má naše snažení smysl, chtějí vlastně ti remcající lidé něco změnit, nebo jim vyhovuje toto bůčkové vegetování? Mnohdy si člověk připadá jako exot, jako plavec proti proudu. I toto chvilkové zaváhání v našem boji má svůj smysl, právě v těchto chvílích si uvědomíte, že nesmíte přestat, protože vy proti tomu proudu neplavete sami, plave s vámi možná menší skupinka plavců, ale plavců o to odvážnějších a odhodlanějších překonat protiproud a vlny. Jsme přesvědčeni, že podobně tak jako my, smýšlí o hodně více lidí. Zatím stojí nerozhodně u břehu a zvažují, jestli mají skočit do řeky a spolu s námi podstoupit boj o duši národa. Mnohé strhl náš boj proti osudu k tomu, aby se přidali k naší plavbě. Pevně věřím, že svou plavbu úspěšně dokončíme, nejenom kvůli budoucnosti této země a národa, ale také kvůli svědomí, že jsme nestáli opodál, ale bojovali. Jedině svým příkladem a nasazením probereme z letargie sice znechucené a váhající, ale zato poctivé členy našeho národa. Jiří Štěpánek
	≡ 1. října 2005 NSJ a DS chtějí jít společně do voleb Politické strany Národní sjednocení (NSJ) a Dělnická strana (DS) se dohodly na společném zasedání dne 1. října v Praze na společné kandidatuře v parlamentních volbách 2006. Obě strany se shodly na vytvoření společného orgánu, jehož úkolem bude připravení projektu pro úspěšnou kandidaturu v parlamentních volbách v roce 2006. Za Dělnickou stranu: Tomáš Vandas, předseda Za Národní sjednocení: František Červenka, předseda
	≡ 30. září 2005 Vychází nové číslo Dělnických listů Dne 1. října 2005 vychází nové číslo Dělnických listů. Na titulní straně najdete článek „Vyházejme je od koryt!“, shrnující poslední zahraniční i vnitropolitické události. Dále v obsahu najdete článek Tomáše Vandase o módě zvané reality show, komentáře, glosy či kauzu Vlastimila Pechance. Noviny jsou rovněž v elektronické verzi. Objednat si je můžete písemně na našich kontaktních adresách, telefonicky či e-mailem. Tiskový odbor DS
	≡ 21. září 2005 Na svém a po svém! Je logické, že členové a příznivci Dělnické strany nepřivítali radostně vstup naší republiky do EU. Jsme stále proti, ale na druhou stranu si uvědomujeme platnost úsloví, že vše zlé je pro něco dobré. Ptáte se, co shledávám pozitivního na českém členství v  unii? Jednu jedinou věc. Mnoho lidí, byť pozdě, si uvědomilo odkud pochází, začali si uvědomovat svoje kořeny a možná si začali vážit svého češství. Stále více našich spoluobčanů prozřelo a začalo vidět v EU molocha, který svou podstatou ohrožuje každý evropský národ v jeho existenci, protože v Bruselu se opájejí vizí jakýchsi regionů, které by nahradily historické hranice národních států. Je trpkou pravdu, že posledních patnáct let se mnozí chovali ke svému národu velice macešsky a přehlíživě. Ale ani za komunistické vlády se vlastenectví nepěstovalo, neboť bylo nahrazováno všeobjímajícím internacionalismem. Po listopadu 1989 hodně našich spoluobčanů blouznivě propadlo svodům, které k nám přecházely jak ze západu, tak i z dalekého východu. Vše původní bylo zastaralé a přežilé. Co přežilo staletí, bylo nyní ohroženo různými cizokrajnými náboženstvími a dokonce i náš slovanský původ byl zpochybňován. Vyskytli se blouznivci hlásající tezi, že Češi rozhodně nejsou Slované, ale že jsme potomci Keltů. Líní Slované, to jsou ti dál na východ, ale my jsme vlastně nejbližší příbuzní hravých, veselých a pracovitých Irů… Vznikaly pravé „keltské hospody“, začala vycházet „keltská hudba“ a na toto téma se publikovaly první spisky. A co na to většina? Mlčela dílem lhostejně a dílem také tím, že lidé začali mít existenční starosti. Nebylo mnoho těch, kdož začali aktivně vystupovat proti odnárodňování a proti zpochybňování nezvratitelného faktu, že Češi jsou významným členem mohutné rodiny slovanských národů, jíž se nemůže rovnat pomatená skupinka „taky Keltů“, pobíhajících s harfičkami po bývalých oppidech a popíjejíc přitom irského Guinesse. Myšlenka slovanské pospolitosti pomáhala národu přežít dobu germanizace v rakouské monarchii a nakonec to byli ti „líní a knedlíkovatí“ Slované, kteří vybudovali průmysl táhnoucí celé Rakousko a obdělávali pole, jejichž výnosy živily mondénní Vídeň. Dalším pilířem národní existence bylo v těžkých dobách křesťanství. Nyní bohužel sklízíme plody bolševického ateismu a propagandy, jež diskreditovala náboženství jako celek, díky lživé historiografii a barvotiskovým filmovým „husitským trilogiím“. Velice lehce jsme na rozdíl od Poláků odvrhli víru a nechali se vtáhnout do náruče ateismu a sektářství. Možná tím vzbudím polemiku, ale jedině národ, jenž se drží víry předků je odolný svodům a má dostatečně pevné základy pro svůj další rozvoj. Křesťanství je zde tisíc let a formuje tvář každého evropského národa. Jestliže dnes klademe důraz na rodinu, práci a vlast, musíme si uvědomit, že to vše má základy v křesťanství, vytvářející Evropu po tisíc let. Já osobně jsem hrdý na to, že jsem Slovan a katolík, protože vím, že v dnešní rozbouřené době nám pomůže přežít jedině návrat ke kořenům. Zde budeme žít, pracovat a vychovávat děti – na svém a po svém! Jiří Štěpánek
	≡ 17. září 2005 DS: Chceme v Ústeckém kraji uspět! Za účasti předsedy Dělnické strany (DS) Tomáše Vandase a člena předsednictva Petra Kotába se v sobotu 17. září 2005 uskutečnila na zámečku Červený Hrádek u Jirkova porada Krajské organizace DS Ústeckého kraje. Ústředním tématem jednání byla příprava na parlamentní a komunální volby, které nás čekají v příštím roce. Účastníci zasedání vyjádřili ve svých příspěvcích odhodlání ve volbách uspět a zdůraznili, že zejména v komunálních volbách je cílem rozšířit počet zastupitelů zvolených za Dělnickou stranu. Tiskový odbor DS
	≡ 13. září 2005 Výlet na Seychely Za uprchlým podnikatelem Radovanem Krejčířem odcestují na Seychely dva policisté. Tuto informaci sdělil veřejnosti ministr vnitra Bublan. Prý tam budou s místními úřady vyjednávat o možnosti vydání Krejčíře do České republiky. Tato mise má však jeden podstatný háček. Šance, že by Seychely vydaly „svého“ občana do jiné země, je mizivá a nulová. Ale třeba bude vše jinak. Policisté navštíví pana Krejčíře, přesvědčí ho, že má vyměnit své luxusní bydlení na ostrovním ráji za vazební celu a on tak s radostí učiní. Že vám tato varianta zní tak pravděpodobně jako tvrzení Stanislava Grosse, že žádné úplatky nebral a myslel vždy vše upřímně? Nicméně účet za zbytečný výlet policistů budeme hradit my, daňoví poplatníci. Vladimír Svoboda
	≡ 10. září 2005 ODS – bublina která praskne! Na naší politické scéně působí snahy o reformu Zákoníku práce na některé profesní svazy jako červená pláštěnka toreadora. ČSSD si čas od času, nejlépe před volbami, vzpomene, proč vlastně před sto třiceti lety vznikla. A začne se bít za práva zaměstnanců. A k tomu jí má na pomoci reforma Zákoníku práce. Z parlamentních lavic, pohodlných fotelů svých poslaneckých kanceláří a jednání představenstva akciové společnosti, jehož jsou členy, se vyrojí sociální demokraté, rozeběhnou se mezi lid a začnou kázat o tom, že jsou ti jediní, kdo mohou zlepšit podmínky všech, kdož pracují za mzdu. Navrhnou kosmetické změny zákoníku a vše utichne. Ale i to stačí, aby se rozkřičeli předsedové svazu průmyslu či svazu podnikatelů, že nic takového nepřichází v úvahu a že se v této zemi nedá podnikat, vydělávat a že se vším přestanou. V televizi se objeví finanční analytik, který s úsměvem oznámí, že to co tato země nutně potřebuje, není posílení práv zaměstnanců, ale snížení mzdových nákladů. ODS se svými ministry - stíny se nechá slyšet, že není možné, aby se takhle oklešťovalo právo těch, kdož jsou schopní a tvrdě pracují. Nemají tím samozřejmě na mysli zaměstnance nebo drobné živnostníky, ale velkokapitál, který je benzínem pro auto značky ODS. Navenek se sice tváří jinak, ale jejich prohlášení a chování přece ukazují, na čí straně stojí a koho hájí. Proto je velice s podivem, že ODS má tolik preferenčních procent v zemi, kde 67% obyvatel má nižší mzdu než je celostátní průměr. Kamenem úrazu tohoto faktu je skutečnost, že lidé, kteří by nikdy nevolili ODS – stranu tunelářů, finančních šíbrů či mnohých korupčníků, patří mezi tu polovinu všech voličů, která nechce jít k volbám. Proto se ODS naparuje. A ČSSD? Od ní nemůže zaměstnanec nic dobrého čekat, protože se v zákulisí společně drží s ODS za ruce, zpívají píseň korupce, prebend ve formě míst ve státních akciových společností a politického kramaření v parlamentních kuloárech či v temných koutech zakouřených kaváren. A dokonce občas do tohoto tanečku, který platíme my všichni, pustí i komunisty. Cílem naší strany je nejenom hájit zaměstnance, ale probudit z letargie všechny apatické a zklamané. Dá se říci, že tato mlčící většina jsou oni bájní Blaničtí rytíři, čekající na dobu, kdy bude české zemi nejhůře. Ona hodina právě odbíjí. Chceme probudit spící rytíře a společně s nimi vyrazit do boje, ve kterém smeteme všechny nabubřelé politické kejklíře, mluvky a jejich hejno přisluhovačů mající z nich prospěch. Kdo poctivě pracuje ať ve výrobě, na poli, za kancelářským stolem či ve svém podniku, ten se bát nemusí, protože přesně s nimi počítáme, abychom lidské práci navrátili její skutečnou hodnotu. Proti asociální modré šanci stavíme heslo prověřené staletími: Práce – rodina – vlast. Jiří Štěpánek místopředseda DS
	≡ 5. září 2005 Prezident Klaus: EU není demokratická Prezident Václav Klaus začal objíždět evropská přednášková fóra se svojí představou o rušení Evropské unie a jejím nahrazení „Organizací Evropských států". Po Evropském fóru v rakouském Alpbachu, kterému dal přednost před gdaňskými oslavami 25. let Solidarity, se o jeho projevu rozpoutala vášnivá diskuse na konferenci v italském Cernobiu na severu Itálie. „Zapomeňte na Evropskou unii," tvrdí ve svých projevech a článcích Klaus a rovněž prohlašuje, že EU je nedemokratická. „Jsem si jist tím, že většina institucí ve stávající Evropské unii není demokratická a demokratizovatelná." Dodal, že unie trpí tak velkým demokratickým deficitem, že jediné, co se s tím dá dělat, je jí zrušit. Podle italského deníku Corriere della Sera se Praha unii soudě podle prezidentova projevu vzdaluje. Tiskový odbor DS
	≡ 1. září 2005 DS nabídla předvolební spolupráci NSJ Předsednictvo Dělnické strany (DS) oslovilo Národní sjednocení (NSJ) s nabídkou na zahájení oficiálních rozhovorů o předvolební spolupráci k parlamentním volbám v roce 2006. Pokud bude tento návrh přijat ze strany NSJ kladně, očekává se, že by se první společné zasedání uskutečnilo koncem měsíce září. Tiskový odbor DS
	≡ 29. srpna 2005 Reality hnus Na obrazovky českých televizí vtrhla záplava nového fenoménu – reality show. Odstartovala ji Prima svými VyVolenými a následovala Nova s Velkým bratrem. Oba pořady mají jedno společné. Skupina lidí je v uzavřeném prostoru středem pozornosti kamer a nejzajímavější záběry, včetně těch intimních, jsou ve večerních hodinách servírovány lačným divákům. V celém světě tyto pořady již shlédly miliony diváků. A to není vše. Nova již také připravuje další reality nazvanou Výměna manželek. Obávám se, že uváděné reality show jsou zatím jen lehkým odvarem toho, co nás v budoucnosti čeká. Občas se ptám, kde je ta hranice, kam až jsou lidé ochotní zajít, aby získali peníze, slávu a stali se středem zájmu médií, byť jen na pomíjivou chvilku. Vždy si při takovém přemítání vzpomenu na film, který jsem kdysi dávno viděl. Jmenoval se Běžící muž a hlavní roli ztvárnil současný kalifornský guvernér Arnold Schwarzenneger. Podstatou tohoto filmu byla také reality show plná nadšených lidí, bouřícího publika, s možností výhry. Tato „zábava“ byla založena na zabíjení oněch „běžících mužů“, tedy odsouzenců, kteří museli v nelítostném boji zápasit o svůj holý život s profesionálními zabijáky. Možná se mnohým zdá tato vize nereálná a nepravděpodobná. Možná dnes ano. Ale víme, co nás čeká třeba za deset, dvacet let? Jsme si skutečně natolik jistí sami sebou, že v touze po úspěchu neklesneme na samé dno lidské hrdosti a morálky? Myslím, že na tuto otázku nemůžeme dát kladnou odpověď. Tomáš Vandas
	≡ 26. srpna 2005 Normální a normální Není to tak dlouho, kdy jen o jeden hlas neprošel návrh tzv. registrovaného partnerství homosexuálů. To vyvolalo celou řadu ohlasů, ať již kladných či záporných. Podívejme se na to z jiného úhlu pohledu, než jak je nám to neustále předhazováno ze strany čtyřprocentního obyvatelstva. Vývoj všech živých organismů probíhá stále stejně, a to, že samčí a samičí činitelé zajišťují reprodukci a tím i přežití druhu. Tedy kromě hermafroditů, ale do této skupiny člověk nepatří. Pokud ale ospravedlníme homosexuály, dostáváme se na tenký led. Po registrovaném partnerství budou požadovat adopce dětí. Představte si, jaký to bude mít dopad na jejich psychiku. Budou to „jiné“ děti, které s ohledem na dětskou netolerantnost neuniknou urážkám nebo násilí. Přátelství budou hledat jen mezi sebou a vznikne tak řada dalších problémů. Nebo se to opět „nějak“ vyřeší a vzniknou pro tyto děti speciální školky, školy atd. To zavání segregací či dokonce xenofobií. Ach ti moralisté, že? A koneckonců, je velké množství heterosexuálních partnerů, kteří nechtějí „papír“ a není to o tom, že někdo může a jiný ne. Také nejde jen o církevní problém, bouří se i ateisté. Poslední výmluvou jsou předsudky. Nebude to přeci jen o něčem jiném? Příroda je nejspíš omylná, jak se zdá, ale i přesto je stále nejdokonalejším jevem. Jak jinak si vysvětlit, že její omyly nemají reprodukční schopnosti (tj. samčí a samičí segment) a tak nemají šanci na přežití? J.V.
	≡ 21. srpna 2005 Předseda DS hostem jednání NSJ Předseda Dělnické strany Tomáš Vandas se zúčastnil jako host sobotního (20.8.2005) jednání Generální rady Národního sjednocení (NSJ). Hlavním tématem jednání bylo další setrvání NSJ v projektu Národní pětky (Národní síly). Po obsáhlé diskusi bylo hlasováním rozhodnuto, že NSJ s okamžitou platností opouští řady N5. Tomáš Vandas vystoupil s krátkým příspěvkem po skončení hlasování a zdůraznil, že rozhodnutí NSJ je krokem suverénní politické strany a každý ho bude muset respektovat. Vyslovil se rovněž pro další bližší spolupráci mezi NSJ a DS. Tiskový odbor DS
	≡ 19. srpna 2005 Blíží se výročí tragického data našich dějin, jednadvacátého srpna… Kdo vlastně byl Alexander Dubček? Blíží se 21. srpen, tedy jeden z nejtemnějších dnů naší historie. Možná, že by neškodilo připomenout si i jednu z nejkontroverznějších postav společných českých a slovenských dějin. Alexander Dubček patřil k politikům, kterým lidé často věří spíš proto, jak vypadají, než pro to, co skutečně dělají. Stál na vrcholu, ale stal se obětí vlastní víry v ideologii, se kterou se nikdy nedokázal rozejít. A to ani po svých dramatických srpnových zkušenostech z konce 60. let. Byl ikonou Pražského jara. Ani v jeho pamětech ale nenajdeme upřímnou odpověď na otázku, proč vlastně v příštích dvou letech nedokázal sám a dobrovolně odejít z prostředí, které už ovládali jeho političtí oponenti. Lidé, kteří před tím tak rázně ukončili všechna očekávání demokratických reforem, která on vyvolal. Tím, že z politiky neodešel, ale zůstal dokonce přítomen prvním politickým represím, svým rozhodnutím zůstat co nejdéle jakoby souhlasil se vším, co následovalo. V tom vyznívá jeho často velmi vyzdvihované působení tragicky. Jak sám Dubček vzpomínal, chybělo pouze několik měsíců, aby se narodil jako občan Spojených států. Jeho rodiče se totiž krátce před tím, než přišel na svět, po 10. letech vrátili z USA. Přesto dětství a mládí neprožil na rodném Slovensku. Odjel s rodiči do Sovětského svazu, odkud se vrátil až v 17 letech. Ihned vstoupil do ilegální Komunistické strany Slovenska a zapojil se do protinacistického odboje, ve kterém se výrazně angažoval i jeho otec. Při Slovenském národním povstání v roce 1944 byl zraněn. Účast na něm mu ale v pozdějším politickém angažmá jednoznačně pomohla. Od roku 1949 byl funkcionářem Komunistické strany. Dokladem Dubčekova vzestupu ve stranické hierarchii byla na počátku 60. let funkce tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Československa a členství v předsednictvu tohoto orgánu. Roku 1963 se stal prvním tajemníkem komunistů na Slovensku. Jeho přerod v komunistu takzvaně „reformního typu“ se odehrál někdy v 60. letech. Velkou roli v tom sehrála jeho zkušenost z práce ve stranické rehabilitační komisi na začátku šedesátých let. Tehdy se seznámil s realitou politických procesů v letech padesátých, ovšem je potřeba poznamenat, že se prozatím jednalo pouze o procesy s komunisty. Šedesátá léta s sebou ale přinesla velké uvolnění poměrů. Reformní komunisté otevřeli mnohá témata, která byla do té doby tabu. Na Slovensku se navíc začala zvedat vlna odporu proti tehdejšímu prvnímu muži státu, kterým byl Antonín Novotný. Slováci i čeští reformní komunisté své naděje vkládali do Gustava Husáka. Odpor vůči Novotnému spojoval různé skupiny lidí. Šlo sice o poměrně široký proud, který ale pojil pouze ryzí pragmatismus. Krize se vyhrotila na zasedáních ÚV KSČ v prosinci 1967 a v lednu 1968. V tu dobu soudruzi Novotného uvolnili z funkce prvního tajemníka a na jeho místo dosadili Alexandra Dubčeka. Jeho působení je nejvýrazněji spjato s reformním vývojem v Československu mezi lednem a srpnem 1968. I podle samotného Dubčeka mělo jít pouze o provedení nezbytných reforem, které by samozřejmě koordinovala Komunistická strana, její ústřední výbor a ústřední aparát. Dubček vůbec neuvažoval o tom, že by se Komunistická strana musela vzdát vedoucí úlohy ve státě. Jeho vizí byl socialismus, ale také diktatura komunistů. To on mu svým vystupováním a chováním dal lidskou tvář. Nebyl tím obtloustlým aparátčíkem a když líbal na veřejnosti Helenu Vondráčkovou, vypadalo to velmi přirozeně. Hodně mu také pomohly jeho milé oči. Přesto byl on, stejně jako další členové Ústředního výboru, zavázán utajit před veřejností průběh stranických jednání a všechny rozpory, které se na nich objevily. Pod rozvážným vedením strany tak byla zrušena cenzura a bylo povoleno shromažďování a spolčování. Do nové vlády, sestavené v dubnu 1968, byl povolán v tehdejší době „radikální reformátor“ Gustáv Husák. „Bratrské“ komunistické strany v rámci Varšavského paktu ale se znepokojením sledovaly, co se v Československu děje a několikrát žádaly KSČ, aby tomu učinila přítrž. Sám Dubček k tomu byl několikrát osobně vyzván Leonidem Iljičem Brežněvem. Situaci mu však komplikovali takzvaní konzervativci v čele s Bilakem, Indrou a Kapkem, kteří Sověty žádali o razantnější podporu proti Dubčekovi a jeho stoupencům. To, co následovalo, je v našich dějinách zapsáno tím nejčernějším písmem. Vpád pěti armád naši zemi na dlouhé roky těžce poznamenal. Předsednictvo ÚV KSČ vydalo prohlášení, ve kterém proti vstupu vojsk protestovalo větou, že odporuje zásadám vztahů mezi socialistickými státy a je popřením základních norem mezinárodního práva. Dubček byl brzy na to zatčen a spolu s několika dalšími předními československými politiky dopraven do Sovětského svazu. Původně měli být exemplárně potrestáni. Když se díky velkému odporu obyvatel neprosadila plánovaná varianta okupantů a kolaborantů s dělnicko-rolnickou vládou, byli zatčení propuštěni z cel a odvezeni do Moskvy k jednáním o formě naší kapitulace. Po několikadenním jednání muži jara i další, mezi kterými nechyběli prezident Ludvík Svoboda, Gustáv Husák, Zdeněk Mlynář nebo Vasil Bilak, kromě Františka Kriegla podepsali takzvaný Moskevský protokol. Rozuměly se jím příkazy, podle kterých se měla situace v Československu takzvaně normalizovat. Díky protestům Alexandra Dubčeka se v protokolu alespoň neobjevilo slovo kontrarevoluce. Ihned po návratu z Moskvy pronesl Dubček projev, který sice věrně popisoval nastalou situaci, ale viděl i možná pozitiva. Přesto se Moskevský protokol stal začátkem Dubčekova konce. Osobnosti, které zosobňovaly naděje vkládané do Pražského jara, totiž podlehly náporu kolaborantského jádra v Komunistické straně. Paradoxně to byl právě Alexander Dubček, kdo použil jako jeden z prvních pojem normalizace. Sám také vysvětlil, co si pod tímto pojmem představuje. Z jeho slov je patrné, že „Husákovská normalizace“ nebyla přesně tím, co zamýšlel. Přesto chtěl ponechat vedoucí úlohu Komunistické straně. V dubnu 1969 byl ve vedení strany nahrazen Gustávem Husákem. Do října 1969 byl předsedou Federálního shromáždění a právě v této funkci udělal jednu z nejhorších chyb svého života. Pod výrazným Husákovým nátlakem totiž podepsal takzvaný Pendrekový zákon, který legalizoval krvavé zásahy proti demonstrantům při prvním výročí okupace. V zemi začínala normalizace a politici, spjatí s obrodným procesem, byli v lepším případě odsunováni do pozadí, v horším odsuzováni do vězení. Dubček se stal na půl roku československým velvyslancem v Turecku. Po návratu byl z KSČ v červnu roku 1970 vyloučen a prohlášen za představitele pravicově oportunistických sil. Až do svého odchodu do důchodu v roce 1985 působil jako technicko-hospodářský pracovník západoslovenských Státních lesů. V 70. a 80. letech několikrát vystoupil s kritikou Husákova režimu a pro mezinárodní veřejnost zůstával symbolem fenoménu Pražského jara. Přesto žil v určitém „mezisvětu“ na pokraji společnosti a nechtěl svůj ideál spojit s aktivitami představitelů takzvaného disentu. Po listopadu 1989 se vrátil do politického života. Stal se poslancem a předsedou Federálního shromáždění a předsedou Slovenských sociálních demokratů. Svoje zahraniční aktivity už na začátku roku 1990 nasměroval do Štrasburku, do Rady Evropy a Evropského parlamentu. Stal se z něj stoupenec společného Evropského domu, jak rád říkával. Jako výrazný představitel Čechoslovakismu se bránil rozpadu společného státu, ale když už byla nevyhnutelnost tohoto kroku jasná, počítal s tím, že se stane prvním prezidentem novodobé Slovenské republiky. Nestal se jím, protože se vážně zranil při dosud ne zcela vyjasněné autonehodě na dálnici mezi Brnem a Prahou a následkům zranění podlehl. Stal se uctívaným historickým symbolem! Měli bychom mít ale stále na paměti, že to byl komunista. Sice možná ten „liberálnější komunista“, ale přesto ten, kdo kromě svých soukmenovců nepřipouštěl jinou alternativu. Možná je dobré si tuto skutečnost připomenout ve chvílích, kdy stoupají preference komunistů, a to i těch, kteří již nalezli své místo v politických stranách, kde slovo komunistická sice nefiguruje, bývalými komunisty se to přesto v těchto hnutích jen hemží. Václav Prokůpek (autor je bývalý šéfredaktor deníku Špígl, kandidoval za Dělnickou stranu do Evropského parlamentu i krajského zastupitelstva)
	≡ 19. srpna 2005 Praha bude financovat cikánské drogové dealery Nadpis tohoto článku působí na první pohled nevěřícně, ale je tomu skutečně tak. Pražští radní odsouhlasili přidělení téměř půl milionu korun na projekt terénních programů a kontaktního centra s cílem snížit zdravotní a sociální rizika u specifické cílové skupiny uživatelů drog - cikánů. Náplní projektu je především poradenství a pomoc rodinám drogově závislých osob a nabídka dalších sociálních a zdravotních služeb. Práce na tomto nechutném projektu kontaktního centra byly zahájeny na sklonku roku 2001, navazovaly na terénní aktivity s drogově závislými cikány, realizované od roku 1997. Rada HMP souhlasí s přidělením neinvestiční účelové dotace na realizaci projektu v celkové výši 428 250,- Kč. Návrh musí ještě schválit Zastupitelstvo HMP. Nabízí se otázka. Opravdu je Praha tak bohaté město, že může vyhazovat peníze za cikánské feťáky? Je až neuvěřitelné, jakým stylem zvolení zákonodárci hospodaří s našimi penězi. Financovat tímto způsobem převýchovu cikánských drogových dealerů je pro mě osobně naprosto nepřijatelné, a doufám, že i pro většinu spoluobčanů. Pokud mají pseudohumanisté tolik obav o osud cikánských feťáků, nabízím jedno řešení. Zprovoznit nějaký uzavřený důl na odvykací tábor, kde budou za nepřetržitého dozoru tvrdě pracovat, až se jim myšlenky na drogu vykouří z hlavy. Vladimír Svoboda
	≡ 18. srpna 2005 Zpráva o konání IX. Všeslovanského sjezdu Ve dnech 1. – 3. července 2005 se v běloruském Minsku konal devátý Všeslovanský sjezd. Jednání sjezdu probíhala v budově Koncertního sálu „Minsk“ za účasti 12. delegací a 213. delegátů a 33. hostů ze všech slovanských zemí, vyjma Rusínů, Bosny a Hercegoviny, Chorvatska a Slovinska. V případě neúčasti některých jihoslovanských národů je to důsledek rozbití Jugoslávie, kdy národy za pomoci vnějších sil přestaly spolu komunikovat na všech úrovních. Českou republiku reprezentoval Slovanský výbor České republiky a zprávu o sjezdu nám podal účastník delegace pan Vladimír Mlejnecký. Slovanský výbor ČR je vlastenecké občanské sdružení, jehož posláním je rozvíjet ideu spolupráce slovanských národů a slovanskou vzájemnost ve všech oblastech. Organizace spolupracuje s podobnými organizacemi dalších slovanských národů, je členem Mezinárodního slovanského výboru. Spolupracuje s krajanskými spolky v zahraničí a dalšími mezinárodními organizacemi. Sjezd projednal pět bodů v tomto znění. 1) Vytvoření obrany proti globalismu a jeho institucím. 2) Připravovat Slovany na morální a psychologický odpor. 3) Soustavně napomáhat těsnější politické, ekonomické a vědecké spolupráci mezi slovanskými národy. 4) Činnost Slovanského parlamentního svazu . 5) Sdělit Evropě a světu pravdu o Bělorusku. Jednání sjezdu pozdravil běloruský prezident Alexandr Lukašenko, který podtrhl, že existence společných historických kořenů a duchovní tradice nás vedou k upevnění hospodářských a politických svazků. Prezident vyjádřil přesvědčení, že sjezd představuje jasné svědectví slovanské solidarity a pomůže věci míru, dialogu a přátelství mezi slovanskými národy. Vzdání úcty hrdinům a obětem z let 1941 – 1945 bylo další náplní programu delegátů, jež autobusy přepravily ke „Kugranu slávy“, památníku sovětských vojáků. Za vojenských poct vzdali hold padlým hrdinům. Stejný průběh měl i pietní akt na místě vesnice Chatyň, která byla vyhlazena německými vojáky, dne 22. března 1943. Chatyň je symbolem 633 běloruských obcí s totožným osudem. V období Velké vlastenecké války zahynulo na tři miliony Bělorusů a o tomto „slovanském holocaustu“ se dnes v českých sdělovacích prostředcích nic nedozvíte. Ani kruté represálie nezlomily hrdý odpor Bělorusů, protože na počátku léta 1944 působilo v běloruských lesích a pláních na 374 tisíc příslušníků hnutí odporu. Všechny akce pořádané pro účastníky sjezdu nebyly samoúčelné, měly ukázat skutečný život v současném Bělorusku. Poznatky, které si účastníci Všeslovanského sjezdu odváželi z této slovanské země, by měly být využity k alespoň částečnému proražení informační blokády obestírající Bělorusko, a skandalizující legálně zvolenou vládu v čele s prezidentem Lukašenkem za pomoci placených „revolucionářů“. Tiskový odbor DS
	≡ 15. srpna 2005 Méně je někdy více V poslední době se na mě obracejí mnozí občané s dotazem, zda nebylo v zájmu volebního úspěchu národní opozice prospěšnější, kdyby Dělnická strana (DS) setrvala v Národní pětce. A to i přes negativní stanovisko k předsedovi RMS panu Sládkovi. Odpovím rovnou: Nebylo. Právě proto, že chceme, aby v parlamentních volbách v roce 2006 uspěly strany, které prosazují národní orientaci, považovala DS za nemožné, aby zůstávala ve volebním spojení s člověkem, jehož minulost je zatížena finančními skandály. V takovém případě hrozilo totiž jediné. Několik dnů před volbami vyrukují sdělovací prostředky se zveřejněním všech osvědčených kauz, týkajících se republikánského předsedy. Opět se promítnou vily, konkurz SPR-RSČ, finanční nejasnosti. A úspěch je zaručen. Volič se v takovém případě odmítne podílet na podpoře uskupení, na jehož kandidátce se bohužel nacházejí i představitelé jiných stran. Ti tak paradoxně přes své nesporné úsilí spláčí nad volebním (ne)výsledkem. To už ale bude pozdě. Varování DS nebylo vyslyšeno a proto jsme z Národní pětky dobrovolně odešli. Dělnická strana vstupovala do projektu Národní pětky s nadějí. A to velkou. Předpokládali jsme, že půjde o rovnocennou spolupráci stran, kdy každý z politických subjektů bude svým zaměřením oslovovat svůj okruh voličů. Bohužel jsme přes nadějné začátky začali pozorovat nejen snahu pana Sládka o politický návrat, ale zároveň jakousi centralizaci, tedy utlumení všech aktivit, které byly mimo N5. A to považuji za velkou chybu. Nikde totiž není psáno, že vystupování pod křídlem jedné strany bude automaticky znamenat větší voličskou podporu. Nabízí se otázka, jak dál. Dělnická strana chce i nadále spolupracovat se všemi, kteří mají čistý štít a dokáží jednat fair play. Volebního klání se chceme zúčastnit ne sami za každou cenu, ale s někým, kdo splňuje tyto podmínky. Obdržel jsem pozvání na jednání Národního sjednocení (NSJ), na němž se má rozhodnout o tom, zda v projektu N5 (nyní již Národní síly) setrvá či nikoliv. Chci zdůraznit, že je to svobodné rozhodnutí suverénní politické strany a každý ho bude muset respektovat. A to i v případě, pokud se NSJ rozhodne jít cestou, kdy méně znamená někdy více. Tomáš Vandas předseda DS
	≡ 7. srpna 2005 Představitel DS protestoval proti policii Dlouholetý chebský zastupitel a člen vedení Dělnické strany (DS) Jan Blaško protestoval před policejním ředitelstvím v Chebu. Nápisem varoval kolemjdoucí před dvěma místními dopravními policisty a vyzýval policejního ředitele k jejich propuštění. Praporčík Jeřábek v lednu 2001 vyšetřoval dopravní nehodu devatenáctiletého Aleše Kastla, který se svým peugeotem dostal při rychlé jízdě mezi Chebem a Františkovými Lázněmi smyk, narazil do dopravních značek, auto zničil a se zraněním strávil pak pět týdnů v pracovní neschopnosti. „Byl jsem svědkem nehody," říká Jan Blaško. „Projížděl jsem kolem, přivolal záchranku a poskytoval první pomoc. Jeřábek uzavřel protokol s tím, že viníkem je Kastl. Později však na příkaz svého vedoucího Hrušky tento protokol ze spisu vyjmul a nahradil jej jiným, podle něhož jsem viníkem nehody já!" popsal. Po dvou letech jej obžaloby v plném rozsahu zprostil soud, pojišťovna Kooperativa však již mezitím vyplatila Kastlovi jako poškozenému za zničený vůz přes sto tisíc korun. Blaško věc oznámil inspekci ministra vnitra, která případ prošetřila a předala plzeňskému státnímu zástupci Liboru Řeřichovi s návrhem na trestní stíhání obou policistů. Ti se hájili tím, že protokol změnili, protože se jim po čase ozval nový svědek nehody. Ten prý označil jako viníka Blaška. Ministerští inspektoři však zjistili, že tento svědek je dobrý známý Kastlova otce a jeho výpověď je nevěrohodná. Státní zástupce ale policisty neobvinil. „Nepodařilo se prokázat úmyslný trestný čin," vysvětluje žalobce Řeřicha. Vzhledem k tomu, že věc se stala již v roce 2001, nemohou být policisté řešeni ani kázeňsky. „Inspekce ministra i státní zástupce dospěli k názoru, že došlo k pochybení policistů, ale nikoli k trestnému činu. Pan Blaško si proti tomu může podat stížnost," oznámil stanovisko chebského policejního ředitelství jeho mluvčí Vlastislav Hošek. „Stížnost jsem si samozřejmě podal, stejně jako podvedená Kooperativa, ale nechápu, jak tyto lidi může policie dál zaměstnávat," míní Blaško, o jehož protestu informovala Mladá fronta a Plzeňský deník. Tiskový odbor DS
	≡ 1. srpna 2005 Brusel chce kontrolovat telefony a e-maily Evropská komise (EK) předloží v září návrh směrnice o povinném uchovávání záznamů o uskutečnění telefonických hovorů a o komunikaci přes internet. „Smyslem je účinněji bojovat proti terorismu,“ sdělil včera mluvčí EK Friso Roscam Abbing. Směrnicí by tak Komise poskytla právní rámec nedávnému návrhu ministrů vnitra členských států, podle nichž by tak bylo možné lépe kontrolovat telekomunikační kanály a včas odhalovat teroristické sítě. Podle Abbinga návrh umožní úřadům přístup k údajům o telefonátech a e-mailech, a přitom vymezí dodatečné záruky ochrany osobních dat, jak to požadují poslanci Evropského parlamentu, kteří se budou na schválení směrnice podílet. Zatím není ale jasné, zda náklady na uchovávání dat ponesou pouze operátoři telekomunikačních sítí, nebo také stát. Rovněž, po jakou dobu budou údaje uchovávány: návrhy se pohybují od několika měsíců po jeden rok. Skladovány mají být informace, kdy, kdo, kam, ze kterého čísla volal, kdy, komu, od koho přišly e-maily. Navrhovaná směrnice by rozhodně vedla k posílení kontroly byrokratických institucí na úkor omezení osobní svobody občanů. Tiskový odbor DS
	≡ 29. července 2005 Berlusconi kritizuje zavedení eura Italský premiér Silvio Berlusconi se na konferenci své strany Forza Italia ostře pustil do svého předchůdce Romana Prodiho. Zavedení jednotné měny eura podle Berlusconiho Itálii poškodilo, protože Prodi vyjednal pro zemi špatné podmínky vstupu do měnové unie. „Jsou skupiny Italů, které kvůli vpádu Prodiho eura zažívají obtíže," prohlásil mimo jiné premiér. Evropská komise se ale proti jeho útoku ihned ohradila a řekla, že zavedení eura bylo pro Evropu naopak jednoznačně pozitivní. „Myslíme si, že euro tyto problémy nezavinilo a že je pro Evropu naopak mimořádně prospěšné," řekl mluvčí komise Michael Mann na pravidelné tiskové konferenci. Itálie trpí v posledních letech poklesem konkurenceschopnosti svého vývozu a letos se její ekonomika dostala opět do recese. Podle řady ekonomů je jedním z důvodů vysoký kurz eura a to, že Itálie již nemůže řešit ztrátu konkurenceschopnosti devalvací měny. V této situaci musí vlády provádět bolestné strukturální reformy. V Itálii proti nim ale vystupují odbory masovými demonstracemi v rekordních počtech. První hlasy kritizující euro zazněly ihned poté, co Brusel prohrál svoji snahu o zavedení tzv. evropské ústavy ve Francii a Nizozemsku. Tiskový odbor DS
	≡ 21. července 2005 Šetření trestního oznámení na S. Grosse pokračuje Dělnická strana podala v březnu tohoto roku prostřednictvím předsedy Krajského sekretariátu DS ve Valašském Meziříčí Bohdana Grygaříka trestní oznámení na bývalého premiéra Stanislava Grosse. Podezřívá ho ze zneužití pravomoci veřejného činitele v souvislosti s pochybným původem půjčky na nákup luxusního bytu. Přestože již od podání trestního oznámení uběhla dostatečně dlouhá doba, do této chvíle bylo jedinou reakcí ze strany orgánů činných v trestním řízení sdělení Služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR ze dne 12.7.2005, že ve věci „provádí prověřování“. Na sekretariát DS byl rovněž doručen dopis z Kanceláře prezidenta republiky ze dne 11.7.2005, ve kterém vedoucí oddělní Styku s veřejností JUDr. Olga Blažková děkuje za projevenou důvěru a poskytnuté informace o důvodech podání trestního oznámení na Stanislava Grosse. Tiskový odbor DS
	≡ 15. července 2005 Novinářský póvl V Lidových novinách, dne 12. 7.2005, vyšel článek Luboše Palaty „My a Srbové“, v němž autor přirovnal události po dobytí bosenské Srebrenice k poválečnému odsunu sudetských Němců. Odsun označil za nejostudnější kapitolu českých dějin, neboť podle něj „Češi po ´dobytí´ Sudet zavraždili a zabili třináct až dvacet tisíc sudetských Němců, německé vojáky upálené na lucernách po kapitulaci třetí říše nepočítaje“. Nevím, jaké občanství má pan Palata, ale v jeho případě o českého občana rozhodně nejde. Svými nenávistnými protičeskými články nás zásobuje již delší dobu, a prim v nich hraje právě otázka odsunu. Snaží se nám vsugerovat pocit viny, takže to nakonec vypadá, že rozpoutání druhé světové války a okupace Československa je naším dílem. Je škoda, že většina těch, kteří museli po zabrání Sudet uprchnout s nejnutnějšími věcmi nebo si uchránili jen holý život, je dnes již v pokročilém věku či nejsou mezi námi. Jinak by tohoto novinářského kolaboranta museli za jeho lži zfackovat. I když, s takovým póvlem se zahazovat je pod lidskou důstojnost. Tomáš Vandas předseda DS
	≡ 11. července 2005 Le Pen má pravdu! Ve světle londýnských atentátů musíme dojít ke zjištění, že tzv. západní demokracie nyní sklízí, co v sedmdesátých letech minulého století zasely. Tehdy se přistěhovalci z muslimských zemí vítali s otevřenou náručí a jejich počty se nekontrolovatelně zvyšovaly, také díky nelegálním imigrantům. Ve Francii počty minaretů dohánějí počty věží křesťanských kostelů. Typický Pařížan už není bodrý muž sedící v kavárně a popíjející pastis, či hrající petanque, ale Arab, pohrávající si s modlitebními korálky a jdoucí v čele své rodiny čítající zahalenou manželku a houf dětí. Mešity jsou plné přistěhovalců, neochotných se přizpůsobit evropskému způsobu života, ale ještě majících tolik drzosti, že požadují nosit do škol své šátky (v Bavorsku jim zase vadí kříže ve třídách). To je to pravé pařeniště – semeniště sil, ohrožující evropskou civilizaci, kulturu a způsob života. Ctihodní západní politici byli od začátku k tomuto problému hluší a spíše přistěhovalcům ustupovali, snažili se jim vyhovět, než ukázat, kdo je v Evropě pánem, jestli česnekem prosáklý přistěhovalec, nebo Evropan, jehož předci po staletí obdělávali národní půdu a krváceli na hranicích, aby uchránili své národy před cizími nájezdníky. Ne všichni z evropských politiků byli tak slepí a nečinní. Ve Francii od sedmdesátých let působí síla, jenž bojuje za francouzskou národní věc a Evropu národů – Národní Fronta Jean-Marie Le Pena. Tento politik, a dnes živá legenda, založil svojí politickou práci mimo jiné na tom, že neustále upozorňoval na nekontrolovatelný příliv přistěhovalců, mající za následek rostoucí kriminalitu (na některá pařížská sídliště se neodvažují jezdit ani policisté), úpadek národní kultury a v neposlední řadě růst radikalismu v muslimských řadách, kdy nezaměstnaní přistěhovalci poslouchají v mnohých mešitách kázaní imánů o nutnosti vykořenit systém, jenž je podle nich bezbožný. Odpovědí na tyto Le Penovy obavy byly pouze urážky, soudní procesy a ze začátku i atentáty proti sekretariátům hnutí. Každý před tímto nebezpečím zavíral oči, od novinářů až po francouzského prezidenta. Vyšinutí intelektuálové vítali příliv cizokrajných obyvatel, protože v nich viděli ono multikulturní ozvláštnění Evropy. Zatímco radikálové připravují v Evropě teroristické útoky, intelektuální darmošlapové sedí po kavárnách, kouří arabskou dýmku a za zvuků pištivých melodií sní svůj zvrácený sen o sjednocené a multikulturní Evropě. Pokud nechceme, abychom se v našich městech cítili nebezpečně, musíme rozhodně uchránit naší národní suverenitu, ochránit svůj jazyk, kulturu a definitivně uzavřít naše hranice před těmi, kdo k nám přijíždějí s houfem dětí, nataženou dlaní a s pohádkou o pronásledování a útlaku. Jiří Štěpánek
	≡ 7. července 2005 Prohlášení DS k teroristickým útokům ve Velké Británii Dělnická strana (DS) plně odsuzuje vlnu teroristických útoků, které zachvátily britskou metropoli Londýn. Utrpení a strach, jež jsou patrné v těchto chvílích v londýnských ulicích, se mohou v kterékoliv chvíli objevit kdekoliv na světě. V této souvislosti vyzýváme českou vládu, aby podnikla veškerá opatření omezující riziko jakéhokoliv teroristického útoku na minimum. Je bezpodmínečně nutné uzavřít hranice pro všechny imigranty a provést rozsáhlé kontroly cizinců, jejichž výsledkem bude, že v České republice mohou zůstat pouze ti, kteří mají povolení k pobytu a doloží, že řádně pracují a dodržují zákony naší republiky. Tiskový odbor DS
	≡ 24. června 2005 Bič na řidiče?      Poslanecká sněmovna přijala novelu silničního zákona, která zavádí bodový systém hodnocení dopravních přestupků. Dále pak vysoké peněžní pokuty, povinné svícení po celý rok či pravomoc policii znovu na místě zabavovat řidičské průkazy. Zastánci novely, v čele s ministrem dopravy Šimonovským, vyjadřují radost, že byl konečně schválen „bič na řidiče“. Pomůže však takové drastické zpřísnění zlepšit situaci na silnicích, nebo půjde o rozšíření korupčního prostředí a šikanování řidičů? Já se obávám, že spíše bude platit to druhé. Už nyní, když policie uspořádá mediální dopravní monstrakce, bývají největšími „úlovky“ policistů řidiči favoritů, stodvacítek a dalších starších vozů, zatímco luxusní auta často míjejí za chechotu svých pánů tyto nešťastníky velkou rychlostí. Dále pak požadavek na znovuabsolvování autoškoly mi připadá trochu nepatřičný a kapsy si namastí právě provozovatelé autoškol. Rovněž celoroční svícení je nesmysl, neboť už dnes se většina řidičů naučila za nepříznivého počasí rozsvítit i mimo zimní období. Určitě nikdo nepochybuje o tom, že alkohol, těžké nehody a další závažné přestupky proti bezpečnosti silničního provozu musí být po zásluze potrestány. Nesmí to ale sklouznout do absolutní závislosti řidičů na libovůli policisty, jenž bude ze své mocenské pozice rozhodovat o tom, kolik své „oběti“ odebere bodíků. Tomáš Vandas
	≡ 14. června 2005 O prasatech Nejznámější vepřín v Evropě, a dost možná že i na celém světě, stojí v Letech u Písku. Věřím, že se nenajde téměř nikdo, kdo by o něm alespoň něco malinko nezaslechl. O tom, že o jeho odstranění již léta usilují různé (pro)cikánské spolky, víme také všichni. Samozřejmě, že na státní útraty. Jak také jinak. Vždyť žít za peníze nás všech je věc u tohoto etnika téměř tak běžná a normální, jako že každé ráno vyjde slunce nad našimi hlavami. Nehorázný je však nejnovější požadavek vládního zmocněnce pro lidská (rozuměj cikánská) práva Svatopluka Karáska, který prohlásil, že na odstranění tohoto vepřína, kde za války stával sběrný tábor pro nepřizpůsobivé občany, především cikány, by se měla kromě státní pokladny podílet také společnost AGPI, které velkovýkrmna patří. V první řadě nechápu, z jakého důvodu bych se měl na odstranění vepřína podílet já osobně, nebo kdokoli z mých blízkých. Nikomu z nás výkrmna čuníků na tomto místě nevadí, a proto nevíme, proč se máme na jejím odstranění finančně podílet. Říkáte, že nás nikdo nenutí, abychom na bourání a následnou výstavbu nového vepřína dávali finanční příspěvek? Omyl. Jestliže se na této akci bude podílet státní pokladna, tak se na ní jejím prostřednictvím bude podílet každý z nás. Druhou věcí, která mi není zcela jasná, je požadavek na finanční spoluúčast majitele velkovýkrmny. On ji přece nikam stěhovat nechce. A jestliže se najde někdo, komu vepřín na tomto místě vadí, nechť jeho zbourání a následnou novou výstavbu na jiném místě, za laskavého souhlasu jeho majitele, také kompletně zaplatí. Nikdo však nemůže majitele nutit, aby mrhal svými peněžními prostředky jen proto, že to po něm požaduje pár ušmudlaných křiklounů. Výstavba nového vepřína má přijít na 300 miliónů korun. Tuto částku ať si zaplatí ten, kdo o jeho přestěhování stojí. Cikánské organizace mohou například vyhlásit sbírku a z výtěžku mohou čuníkům jejich nové chlívky zaplatit. Peněžní příspěvky do sbírky zasílejte nejlépe do rukou známého bojovníka proti „diskriminaci a rasismu" Ondřeje Giňi, který se o ně, pokud se vůbec najde někdo, kdo nějaké zašle, jistě rád postará. A nebojte se. Řeči o tom, že již řadu peněžních prostředků z různých fondů zpronevěřil, jsou jenom štvavou rasistickou kampaní vůči jeho osobě. Petr Kotáb
	≡ 13. června 2005 Nepolitičtí samozvanci Chcete-li dělat politiku, skutečnou politiku, musíte mít minimálně dvě „V“. Vizi a vytrvalost. Vizi – cíl, k němuž, když chci jako politik dojít, musím být vytrvalý, protože v politice cesta k cíli nevede přímo a je lemována neúspěchy, které posilují a poučují do budoucnosti. Nemusím zdůrazňovat, že pevnost názorů je zárukou důvěry potencionálních voličů. Není to opravdu lehké dělat politiku srozumitelnou a pro lidi. Mnozí nedokáží dodržet těchto pár zásad, ale touha „dělat politiku“ je silnější, a být součástí politické strany je pro ně příliš svazující, protože tam mnohdy zjišťují, že politika je především drobná, trpělivá práce a pak teprve řečnění na nějakém mítinku. Neuvědomují si, že aby lidé na onen mítink přišli, musí se udělat spoustu oné mravenčí práce. Nic pro takové lenochy. Proto si pro svojí potřebu vymysleli termín – nepolitická politika, a místo politické strany preferují nevládní a neziskové organizace. Právě v těchto spolcích mohou využít svojí názorovou nestálost a neschopnost soustavně pracovat. Mistrem v tom byl, a stále je, bývalý státní prezident Havel a jeho disidentsko - umělecká partička. Tito lidé jsou posedlí vizí, že jedině oni jsou schopni nařizovat občanům správné vidění světa. Využívají dlouhodobého znechucení občanů se stávajícími parlamentními stranami a občas vystupují halasně na veřejnosti. Připomeňme si jejich největší nátlakovou akci s názvem „Děkujeme, odejděte!“. Tehdy na Václavském náměstí řečnili ti různí svěrákové, smoljakové či chaunové a plné náměstí jim freneticky tleskalo. A oni měli pocit, že jsou na divadle, protože jsou ze své práce zvyklí, že když slezou z jeviště, naběhnou popít do divadelního klubu a pracovat jdou až další večer. A tak to bylo i s touto monstr akcí. Měli svalnaté řeči, že se stanou reálnou politickou silou. Pak ale zjistili pro ně strašnou věc, že aby se takovou silou stali, musí proto něco dělat, něco obětovat, a to hlavně jejich lukrativní kšeftíky, protože by na ně neměli čas. Košile (peněženka) bližší než kabát (přesvědčení). A bylo po politice. Poznali, že když je chytne touha „politikovat“, je pohodlnější napsat něco do jejich spřízněných lidovek či respektů. Je nepřípustné, aby tito výše zmínění lidé určovali politické směřování republiky, protože oni nejsou zárukou dlouhodobého vývoje. Když nemají schopnost podstoupit politickou soutěž, ať nemluví do politiky. Kde berou odvahu, či spíše drzost mluvit jménem těch, co jim nedali žádný mandát ve formě volebních hlasů. Jejich cílem je destrukce něčeho, co se jim nelíbí, ale nemají žádnou představu co dále. Zbourat a pak se uvidí. To ať se raději vrátí do měkkých fotelů svých klubů a tam nad čtvrtkou vína či sklenkou likéru debatují do zavírací hodiny. Někdy je jim i republika malá, tak zabrousí do zahraničí. Jako nedávno, když Havel, Ruml, Schwarzenberg a další založili sdružení na pomoc běloruské „opozici“. V teple pražských kaváren budou za dolary poštvávat opozici k akcím namířeným proti legální běloruské vládě. Havlovi a spol. se nic nestane, ale opozičníkům budou muset běloruské úřady zchladit jejich touhou po moci rozpálená čela vyšetřovací vazbou. No nic, najdou se další a my budeme moci dělat pro Bělorusko dále, řeknou si bývalí disidenti. A to je ten pravý a nezpochybnitelný důkaz toho, kam vede politická snaha nevládních a „neziskových“ organizací. Jiří Štěpánek místopředseda Dělnické strany
	≡ 11. června 2005 Nenasytné pupky Krkouni, hamouni, zloději, prospěcháři, hraboši. Těmito a ještě daleko ostřejšími výrazy častují v posledních dnech občané naší republiky členy vlády. Proč? Ministrům se totiž zdá malá částka, kterou získají poté, co skončí se svou funkcí na odchodném, a proto navrhují její zvýšení. Pokud jejich návrh projde, vyplatí jim státní pokladna na konci jejich volebního období o statisíce korun navíc. Paradoxem je, že tento návrh předkládá vláda v rámci novely zákona o omezení výhod zákonodárců. Přitom jediný, kdo se bude muset omezit pokud bude tato nehoráznost schválena, budeme my všichni. Ve státním rozpočtu bude totiž opět o několik miliónů korun méně, které mohly být použity daleko účelněji a hospodárněji, například na rekonstrukci rozpadajících se nemocnic, výstavbu bytů pro mladé rodiny, zlepšení životního prostředí a jiné. Takovýchto příkladů by se dalo uvést bezpočet. Více peněz je totiž zapotřebí téměř úplně všude. Nevidím tedy žádný důvod, proč přisypávat tam, kde jsou plné pupky a peněženky narvané k prasknutí. Hamižnost našich ministrů tak trochu připomíná chování strýčka Skrblíka, který sedíc na své ohromné hromadě zlata, byl vždy připraven přihodit na ni další žluťásky. Dost možná, že jejich chtivost i Skrblíkovu nenasytnost předčí. Není to totiž tak dávno, co politici svým naditým peněženkám a tučným kontům opět o něco přilepšili, když údajně nechtěně a omylem zvýšili své už tak nepřiměřeně vysoké platy. Co slibů vyslechli občané z jejich úst, že platy budou urychleně sníženy zpět na původní výši, se nedá ani spočítat. Od té doby uplynulo již několik dlouhých měsíců. A výsledek? Po svých slibech již nikdo z nich ani nevzdechne a zda se jejich splnění někdy v budoucnu dočkáme, to je ve hvězdách. Doufejme alespoň, že jim to občané v příštích volbách důkladně spočítají. Petr Kotáb
	≡ 9. června 2005 Bytoví paraziti Velmi důmyslný způsob, jak „vydojit“ peníze ze státního rozpočtu, vynalezly bohaté cikánské rodinné klany v Ústí nad Labem. Cikáni totiž začali zkupovat levné domy, do kterých poté stěhují sociálně slabé nájemníky a těm stanovují nepřiměřeně vysoké nájemné. Vzhledem k tomu, že nájemníci samozřejmě na takto vysoké činže nemají peníze, pomáhá jim s jejich placením sociálka, a to až do výše 100 procent! Do kapes nenasytných cikánských zbohatlíků se tak sypou miliony, které zacvakáme prostřednictvím státní pokladny my všichni. Ačkoli na tyto nekalé praktiky vedoucí představitelé města poukazují, pravděpodobně si vůbec neuvědomují, že oni sami jsou hlavní příčinou těchto problémů. Způsobili je svým neuváženým prodejem domů do těchto špinavých rukou. Nyní již je však pozdě plakat nad rozlitým mlékem. Město mělo předem důkladně zvážit veškeré následky svého jednání. Doufejme, že je to pro ně alespoň důkladné ponaučení pro příště. Co vlastně vede představitele měst a obcí k prodeji obecního majetku za každou cenu, a navíc do rukou takovýchto šejdířů? Proč si předem neověřují, co jsou vlastně budoucí majitelé městských bytů zač? Kdo ví? Vždyť alespoň někteří z nich rozhodně nejsou pro představitele měst a obcí neznámí, a je veřejným tajemstvím, že své bohatství nenabyli úplně legálním způsobem. V každém případě však tato další ukázka „vyčůranosti“ cikánských podnikavců ukazuje, komu města a obce nemají za žádnou cenu svůj majetek prodávat, jestliže nechtějí, aby se to dobralo takového konce. Je to také podnět pro naše zákonodárce, kterým ukazuje, že je čas na změnu zákona o hmotné nouzi. Záchranná sociální síť musí totiž sloužit pouze těm opravdu potřebným, a my v zájmu nás všech nesmíme dopustit, aby na ní mohl kdokoli takovýmto způsobem  parazitovat! Petr Kotáb
	≡ 4. června 2005 Euro na věčné časy? Francouzské a holandské odmítnutí euroústavy, což znamená de facto její krach, vyvolalo uvnitř Evropské unie paniku. Následné politické otřesy se promítly i do projektu společné evropské měny – eura. To co se zdálo donedávna nezpochybnitelné, je najednou terčem kritiky a stále častěji se objevují hlasy varující před budoucností eura či dokonce rovnou požadující jeho zrušení. Ekonomický poradce předsedy Evropské komise Barrosa připustil hrozbu rozpadu eurozóny. Italský ministr práce Roberto Maroni navrhl zrušit euro a znovuzavedení liry. Není tajemstvím, že ani v tzv. tvrdém jádru EU se euro netěší nijak výrazné oblibě. Podle výzkumu německého týdeníku Stern si například šestapadesát procent Němců přeje návrat marky. A tento trend se začíná projevovat i v ostatních zemích. Kritikům eura nahrává i fakt, že největšího hospodářského růstu dosahují ty státy unie, které se ke společné evropské měně prozíravě nepřipojily. V České republice však zatím pod vedením koaličního proevropského slepence nadšeně pokračují přípravy nejen na schválení evropské ústavy, ale i na zavedení eura nejpozději do roku 2010. Co však bude v té době, je zatím ve hvězdách. Amélia Torresová, mluvčí evropského komisaře Joaquína Almunia, sice prohlásila, že „euro je tu na věčné časy“, ale velice dobře si většina z nás pamatuje na podobné heslo „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“. A kde je dnes Sovětský svaz? Tomáš Vandas
	≡ 2. června 2005 Stanovisko DS k výsledku nizozemského referenda Dělnická strana vítá rozhodnutí nizozemských občanů, kteří se v celonárodním referendu drtivou většinou postavili proti přijetí euroústavy. Tento druhý hřebík do unijní rakve je rovněž důkazem, že lidé mohou prosadit svůj názor navzdory plánům evropských federalistů. Ačkoliv je nepochybné, že proces evropské integrace utržil těžkou porážku, vyhráno zdaleka není. Boj o zachování Evropy suverénních národů bude ještě dlouhý, vyžadující notnou dávku trpělivosti a odhodlání. Tiskový odbor DS
	≡ 31. května 2005 Francouzi si zaslouží obdiv Rozhodnutí francouzských občanů, odmítnout přijetí tzv. evropské ústavy, je potěšující zprávou pro všechny české vlastence. Je obdivuhodné, že Francie nepodlehla směsici strašení, proseb a výhrůžek, které se na její adresu se stále větší intenzitou v posledních dnech snášely. Naopak. Francie zůstala svobodná, neporažená a hrdá. Dala tak jasný signál i ostatním národům Evropy, který je hodný následování. Bruselští architekti jednotného evropského státu jen těžko dávali najevo své zklamání z drtivé porážky, kterou nečekali. Mnozí z nich to dokládali přiznáním, že žádný plán B v šuplíku unie neexistuje. Se zamítnutím euroústavy prostě nikdo nepočítal. Stalo se. Jaký dopad bude mít výsledek francouzského referenda pro Českou republiku? Já doufám, že ten nejlepší. Už nám horliví evropští agitátoři nebudou moci tvrdit, že pokud euroústavu odmítneme, budeme tak jediní, zůstaneme stranou, osamoceni atd. Kritici federalizace Evropy mají nyní v rukou silný argument – francouzské NE. To by mělo také znamenat okamžité zastavení procesu ratifikace ve zbývajících zemích unie. Podle uzavřené smlouvy měla euroústava vstoupit v platnost pouze v případě, že ji ratifikují všechny členské státy EU. A to nyní neplatí. Jakékoliv další schvalování je tedy bezpředmětné. Jsem zvědav, jak se budou snažit z této šlamastyky bruselští byrokraté vykroutit. Jedno je ale jisté. Francouzské referendum vstoupí do historie. Poprvé se proces sjednocování Evropy zadrhl, poprvé lidé otevřeně vyjádřili svůj nesouhlas se ztrátou národní suverenity, své historie a svých tradic. Doufám, že se k Francouzům přidáme i my, Češi, Moravané a Slezané! Tomáš Vandas předseda Dělnické strany
	≡ 30. května 2005 Francie se vyslovila pro zachování suverenity První velké vítězství euroskeptiků a těžká rána evropským federalistům. Takto stručně lze zhodnotit výsledky nedělního referenda ve Francii.      Na otázku „Schvalujete návrh zákona, který by umožnil ratifikaci smlouvy zavádějící ústavu pro Evropu?“ odpovědělo kladně 45,13 % těch, kteří se rozhodli referenda zúčastnit. Naopak záporně se vyslovilo 54,87 % hlasujících. Francie se tak stala první zemí z unijní pětadvacítky, která se vyslovila proti evropské ústavě. Další, ještě výraznější debakl jejích příznivců se očekává ve středu v Nizozemsku, kde je podle průzkumů veřejného mínění odhodláno říci své důrazné ne 60 % občanů.      Evropskou ústavu prozatím bez problémů schválilo devět zemí sdružených v EU. Španělsko, Itálie, Litva, Maďarsko, Rakousko, Řecko, Slovensko, Slovinsko a naposledy Německo. V Belgii se pro ústavu vyslovil Senát a poté i Poslanecká sněmovna, hlasovat ale ještě bude pět sněmů regionů a jazykových společenství. Naopak první vítězství odpůrců bylo nyní zaznamenáno ve  Francii.      Dělnická strana požaduje vypsání referenda o schválení evropské ústavní smlouvy i v České republice. V kampani, která bude referendu předcházet budeme důrazně a všemi prostředky vyzývat občany, aby se vyslovili proti jejímu schválení. Trváme jednoznačně na zachování naší národní suverenity. Řekněme také my v referendu své jasné ne evropských federalistům a podpořme Evropu spolupracujících suverénních národů! Petr Kotáb člen Předsednictva DS
	≡ 29. května 2005 Pohádky zvrhlého prince      Bezesporu jedním z nejdiskutovanějších témat posledních týdnů je aféra kolem zneužívání nezletilých dívek, do které je zapleten člen katarské královské rodiny princ Hámid bin Abdal Sání.      Skutek, který spáchal, je naprosto zavrženíhodný a odporný. V tom se zajisté shodne naprostá většina z nás. Proto také budeme bez výhrad souhlasit s tím, že si za něj zaslouží být po zásluze potrestán. To si ale zřejmě nemyslí ministr spravedlnosti Pavel Němec (US-DEU), který nemravnému princi stále vyjadřuje svoji podporu, vehementně odmítá jeho odsouzení a prosazuje jeho vydání do Kataru.      Pana ministra Němce naprosto nezajímá, že svým neustálým vměšováním do případu nepřípustně zasahuje do nezávislosti českých soudů. Musíme se proto ptát, jaké má důvody k tomu, že takto činí. Odpověď je nasnadě. Rodina zvrhlého prince je pohádkově bohatá. A řeč peněz je velmi výmluvná.      Katarská strana sice slibuje princovo trestní stíhání, ale řeči o jeho odsouzení v Kataru jsou z říše pohádek, bájí a pověstí, kterým můžou věřit jen malé děti. Myslí si snad ministr Němec a princ Sání, že uvěříme jejich tvrzení, že bude raději riskovat doživotí či trest smrti v Kataru, oproti pěti letům vězení, které mu hrozí v České republice? Jistěže ne! Proto vás pane ministře prosím. Nesnažte se dělat z občanů naší země hlupáky! Petr Kotáb
	≡ 28. května 2005 DS vystoupila z projektu „Národní pětky“ Delegáti celorepublikové konference Dělnické strany rozhodli na svém jednání v Praze, že DS s okamžitou platností vystupuje z projektu „Národní pětky“. Níže uvedené usnesení bylo přijato jednomyslně: 1. Dělnická strana vystupuje k dnešnímu dni z projektu „Národní pětky“, jehož prvotním cílem bylo vytvoření jednotné národní kandidátky pro parlamentní volby v roce 2006. 2. Hlavním důvodem je aktivní účast předsedy RMS pana Sládka ve zmiňovaném projektu, což již dopředu devalvuje jakoukoli snahu o získání voličské podpory v řadách veřejnosti. 3. Dělnická strana vyjadřuje i nadále ochotu v budoucnu spolupracovat s zbylými politickými subjekty – ČHNJ, NSJ, NS – odmítáme však spolupracovat se zkompromitovanými osobami, mezi které bohužel předseda RMS pan Sládek patří. Dalším tématem konference byla otázka parlamentních voleb v roce 2006 a způsob, jakým se jich Dělnická strana zúčastní. Tiskový odbor DS
	≡ 23. května 2005 Reakce předsedy DS na článek v LN: Kdo všechno je neonacistou? Rád bych reagoval na příspěvek v rubrice Dopisy redakci, uveřejněný pod názvem „Všichni dobří pravičáci“ (Lidové noviny, dne 20.5.2005). Jeho autor, Rudolf Vévoda, v něm reagoval na názory místopředsedy ODS Ivana Langera, stručně shrnuté do věty, že neonacismus je mutací levicového extremismu. V článku se mimo jiné objevila věta: „Chystaná předvolební koalice ´národně konzervativní´ Vlastenecké fronty s neonacistickou Dělnickou stranou je jen jedním z mnoha dokladů této skutečnosti.“ Pan Vévoda, označujíc sám sebe za historika, moc znalostí politické scény nepředvedl. Jinak by totiž věděl, že Vlastenecká fronta není registrovanou politickou stranou, a tudíž asi těžko může kandidovat ve volbách. Dále mě zaujalo označení Dělnické strany jako neonacistická. Z čeho tak autor usuzuje? Odkud bere tu sprostotu urážet naše členy a příznivce jako neonacisty? Snad z toho, že obhajujeme principy národní suverenity, odmítáme připravovanou evropskou ústavu či nechceme, aby se naše republika stala středem imigrantů z nejrůznějších koutů světa? Uvedený článek jen dokázal, jak je lehké onálepkovat ty, kteří jdou dnes tzv. proti proudu současného „pokrokového“ myšlení světa. Stačí říci, že jsou to extremisté, rasisté, populisté a nejnověji neonacisté. Tato rétorika má ale jediný cíl. Vzbudit v lidech strach a odvrátit je od případné podpory „zlých“ politiků. Tomáš Vandas předseda Dělnické strany
	≡ 23. května 2005 Dejme šanci slušným lidem Mnohem přísnější trestní zákon než dosud začne platit od 1. ledna 2006 na Slovensku. Přináší řadu novinek, které zaručí jeho občanům mnohem větší bezpečnost než dosud. Jde bezpochyby o počin, ze kterého by si měla Česká republika vzít urychlený příklad. Je všeobecně známým faktem, že kriminalita v České republice každým rokem narůstá a věk pachatelů trestných činů je stále nižší. Také se  neustále zvyšuje  brutalita pachatelů, kteří vědomi si nízkých postihů neváhají i chladnokrevně vraždit. Tento stav však nemůže být donekonečna tolerován. Ruka spravedlnosti nesmí zůstat v naší republice bezzubá. Pachatelé trestných činů si musejí být vědomi toho, že na ně vždy dosáhne, a že za každý špatný skutek bude následovat tvrdý a spravedlivý trest. Není přeci nadále možné, aby v případě zranění útočníka byl trestán napadený. Občané našeho státu také musejí mít právo bránit svůj život i majetek se zbraní v ruce i za cenu usmrcení útočníka, tak jak tomu bude od začátku příštího roku na Slovensku.      Snížení hranice trestní odpovědnosti na čtrnáct let, doživotní tresty vězení za opakované nebo mafiánské vraždy, mnohem účinnější beztrestná obrana napadeného. Tyto a další novinky nový trestní zákon Slovákům přináší. Přestaňme proto konečně i my neustále naslouchat různým pseudoochráncům lidských práv a tzv. humanistům typu Václava Havla, a dejme šanci všem slušným lidem účinně chránit svůj majetek, zdraví i život. Petr Kotáb
	≡ 21. května 2005 O manažerských platech Nedávné přepadení šéfa Telecomu Berdára opět rozproudilo ve společnosti všeobecnou debatu o tom, jestli je vhodné uveřejnit přesné platy špičkových manažerů velkých soukromých a polostátních společností. Berdár prohlásil, že za přepadením stojí právě zveřejnění jeho platu. Může mít pravdu, ale také za přepadením může stát něco jiného, o čem ví jen on sám a nechce se s tím příliš chlubit. Nehledě na to, že každý den je v naší zemi někdo přepaden a zmlácen, a to třeba i pro padesát korun. A také není na titulní straně novin, jako Berdár. Rozuzlení tohoto násilného činu nechme na policii a věnujme se spíše samotnému faktu, jestli je správné uveřejnit výši manažerských platů. Myslím si, že není nic špatného na tom, když zbytek společnosti vidí, jak vydělávají ti nejlepší zaměstnanci. Alespoň uvidí, jak je mnohdy nepřímá úměra mezi platem vrcholového managementu a ziskem celé společnosti. Osobně pochopím, když soukromá firma nadělí svému vedení vysoké platy, pokud tomu hospodářské výsledky odpovídají. Nechápu ale statisícové platy vedení polostátních organizací typu teplárenská, plynárenská atd. Vždyť tyto společnosti jsou vlastně monopolními organizacemi, jejichž zisky financuje občan každý měsíc vysokými platbami za jejich služby. Když už jsme u etiky, tak místo debat o tom, jestli je správné zveřejnit tyto platy, jestli je to etické, měli bychom si spíše klást tuto otázku. Je etické a mravné, že podstatná část českých zaměstnanců bere mzdu, jenž je pod celostátním mzdovým průměrem? To by mělo být smyslem našich debat a konání! Proč nesmíme znát platy těch „nejlepších“, když jsou noviny plné statistických údajů o tom, kolik zaměstnaneckých skupin je mzdově podhodnoceno? Nehledě na to, že podle ústavy jsme si všichni rovni, tak proč ze společnosti vydělujeme jakousi skupinu elit. Pro společnost je stejně důležitý každý její člen, který poctivě a řádně plní své svěřené úkoly a stojí pevně na svém pracovním místě. Všichni tito lidé si zaslouží náležité ohodnocení, lhostejno na druhu jejich práce. Karel Verner Karel V
	≡ 15. května 2005 Nestoudné banky Úřad pro ochranu hospodářské soutěže zahájil šetření, zda největší české banky – Česká spořitelna, Komerční banka, ČSOB – neuzavřely kartelovou dohodu při stanovování poplatků. Chtělo by se říci: konečně! Výše poplatků je totiž předmětem kritiky již delší dobu a klienti se kvůli nim obrátili na Českou obchodní inspekci a na Sdružení na obranu spotřebitelů. Všechny zmíněné banky vydělaly v loňském roce na poplatcích neuvěřitelných 24 miliard korun! Asi drtivá většina občanů svěřila své peníze do správy bankovních domů v dobré víře, že to bude pro ně přínos. Banky, místo aby klientům důvěru vracely kvalitou poskytovaných služeb, vymýšlejí na ně nehorázné poplatky za cokoliv. Za výběr u přepážky, za platební kartu, za výběr z bankomatu. Jde tedy o běžné služby, které by měly být, tak jako je tomu v jiných zemích, buď výrazně nižší nebo dokonce zdarma. Když už ty úroky za nic nestojí. A barevná platební karta je asi tak jediná (a samozřejmě zaplacená) viditelná „práce“ pro klienty. Je až neuvěřitelné, že podiv na postupem antimonopolního úřadu vyjádřila Česká národní banka. Tedy úřad, který by měl dozorovat, zda jsou služby v oblasti bankovního sektoru skutečně konkurenční a nikoliv dílem tajné dohody. Nestoudnost a nezažranost bank je evidentní. Zda ale skutečně dojde k nápravě ku prospěchu střadatelů, to si netroufám odhadnout. Spíše ne. Vladimír Svoboda
	≡ 12. května 2005 Česká televize jako gestapo! V těchto dnech si ČT našla novou zábavu. Bude obesílat, stíhat a pokutovat ty, jenž neplatí televizní poplatky. Na dlužníky se bude apelovat formou osvětových spotů, ale i nátlakem firmy, které televize prodala dlužné pohledávky. Vedení televize si ví rady i s těmi, co nikdy neplatili poplatky, ale televizi doma mají. Proti nim televize nasadí vozy s radarem, které budou projíždět ulicemi a „lovit“ černé duše. Podobným způsobem to dělají v sousedním Rakousku. Zajímavý nápad, ale mě to připomnělo Protektorát, kdy gestapo s podobnými vozy s radarem na střeše projíždělo pražskými ulicemi, ve snaze zachytit vysílání ilegálních odbojových vysílaček. Snad dnes, při zachycení neplatiče, nevtrhnou pracovníci televize do bytu okolo čtvrté hodiny ranní, tak jak to činilo gestapo, a nevyvlečou dlužníka v pyžamu do auta, nepřevezou ho do výslechové místnosti na Kavčích horách, kde mu pustí nějaký dokument o „pronásledování a diskriminaci“ cikánů, podbarvený zpěvem Věry Bílé, aby prozradil, kdo v jeho okolí neplatí televizi. Myslím si, že by každý mluvil. Vedle vymáhání dlužných částek si chce ČT přilepšit i navýšením měsíčního televizní poplatku, alespoň minimálně na 100 korun. Tento návrh asi parlamentem projde, protože ODS, vystupující donedávna ještě proti zvyšování, dala svým poslancům volnou ruku při hlasování. Zdůvodnila to vznešenou frází o tom, že se přesvědčila o rozumném hospodaření ČT a tak není důvod ji nepřisypat do mošničky. Jenže všechno je jinak! Jsem přesvědčen, že pravým důvodem pro vstřícnost ODS jsou blížící se volby a s nimi související televizní debaty. Nejenom debaty předvolební, ale i pravidelné debaty a publicistické pořady. V nich je přece nutné, aby tam byli členové ODS v obsazení co nejčastějším. Proto ta změna v názoru. Však vedení ČT nezapomene. Chápu, že ČT chce donutit neplatiče k platbě, ale nevím, proč by se měly zvedat televizní poplatky. Ptejme se spolu s Římany. Cui prodest? Komu to prospívá? Vyšší televizní poplatky rozhodně prospějí těm různým svěrákům, smoljakům, chaunům, vachlerům a dalším, kteří si udělali z ČT dojnou kravku. Za naše peníze budou vyšinutí režiséři točit umělecké dokumenty o etnikách, homosexuálech a pedofilech. Na to vše budou platit čeští občané, kteří mnohdy získávají pocit, že jejich - česká - televize se spíše zastává jiných, než těch, kdo jí platí ze svých podprůměrných platů. Jiří Štěpánek místopředseda DS
	≡ 1. května 2005 Vychází nové číslo Dělnických listů Dne 1. května vychází nové číslo Dělnických listů. Na titulní straně najdete článek „Odmítáme evropskou ústavu!“, obsahující důvody, proč říci NE euroústavě. Dále v obsahu najdete rozhovor s předsedou Dělnické strany (DS) Tomášem Vandasem, komentáře, glosy a historické ohlédnutí. Noviny jsou rovněž v elektronické verzi. Objednat si je můžete písemně na našich kontaktních adresách, telefonicky či e-mailem. Tiskový odbor DS
≡ 23. dubna 2005 Nulová tolerance drogám! V Plzeňském deníku (dne 18. dubna) vyšla oslavná tiráda z pera Romana Kočího o proběhlé technoparty pod mostem Milénia. Nejenže propagoval akci, na které se fetovalo, ale ještě si liboval, jak je skvělé, že na akci byla přítomná „laboratoř“, zkoumající kvalitu drogy extáze. Jak zvrácená je mnohdy politika boje proti drogám. Místo toho, aby se fetující účastníci technoparty zchladili na policejních stanicích, je jim umožněno, aby si otestovali kvalitu drogy – extáze. Uživatel extáze dal vzorek k rozboru, po testu dostal osvětový letáček (asi k pozdějšímu smotnutí jointa) a ujištění, že droga je OK. Místo zatčení mu byl popřán hezký večer. Je to stejné, jako by si lupič před přepadením banky v pojízdně střelnici vyzkoušel kvalitu a dostřel revolveru. Jestliže naši mládež něco ohrožuje v samé podstatě jejího bytí, jsou to drogy. Je potřeba nulová tolerance, žádné rozdělování na tvrdé a měkké drogy. Droga je droga. Drogy znamenají smrt. A kdo zlehčuje a omlouvá některé drogy, podporuje smrt a neštěstí mladých lidí. Je nepřípustné, abychom tolerovali i takovou marihuanu, jejíž užívání je na těchto akcích běžné jako konzumace chipsů. Marihuana je bránou k užívání jiných drog. Autor článku asi patří ke skupině popletených liberálů a kavárenských debatérů, žijících ve věži ze slonoviny, neuvědomujících si, jakou službu dělají budoucnosti mladé generace. Plzeňský deník udělal dobře, že otiskl tuto reportáž, ale měl by dát zároveň prostor odborníkům, stojících v první linii boje proti drogám. Dělnická strana odmítá jakoukoliv propagaci a užívání drog a požaduje doživotní tresty pro dealery drog. Jedině železným koštětem vymeteme drogy z našeho života! Jiří Štěpánek (článek byl otištěn v Plzeňském deníku dne 21.4.2005)
≡ 17. dubna 2005 Proběhla konference DS Ústeckého kraje V sobotu 16. dubna 2005 se uskutečnila v Chomutově krajská konference Dělnické strany Ústeckého kraje. Konference se zúčastnil předseda DS Tomáš Vandas a člen předsednictva Petr Kotáb. Hlavním tématem jednání byla činnost DS v uplynulém období, nárůst členské základny a vznik místních organizací s výhledem na komunální volby v příštím roce. Předseda Tomáš Vandas přítomné rovněž informoval o probíhajícím jednání o společném postupu národně orientovaných politických stran v parlamentních volbách. Tiskový odbor DS
≡ 8. dubna 2005 Výzva národních sil k občanům ČR Vážení spoluobčané ! Národe český, moravský a slezský ! V těchto pohnutých dnech stojí naše země znovu na křižovatce dějin. Všem je stále zřejmější, že korupcí prolezlý zločinec Stanislav Gross a jeho levičácká kamarila podporovaná komunisty definitivně končí. Je to osvobozující chvíle pro celý český národ a šance vydobýt si znovu ztracenou svobodu. Cesta ke skutečné svobodě bude však ještě dlouhá a klikatá. Nejprve musíme všemi prostředky donutit hroutící se Grossovu vládu k demisi. To je však jen první předpoklad. Druhým neméně důležitým předpokladem je neztratit paměť. Již dnes jsme svědky nového převlékání kabátů. Z Grossových bývalých podporovatelů se přes noc stávají jeho nesmiřitelní kritici stavějící se na přední místa lidového odporu. Nelze zapomenout, že to byl především Václav Havel a jeho humanistická klika, která Grosse do poslední chvíle podporovala. Dnes by se tito „havlofilové“ chtěli stavět do role velkých kritiků podle hesla „kam vítr tam plášť“. Co je však spojuje víme všichni. Je to projekt evropské integrace a prosazení tzv. euroústavy, která je ve skutečnosti dobře utaženou smyčkou na krku svobodného národa. Ne náhodou byl vybrán pro roli hlavního propagandisty prosazujícího euroústavu právě všehoschopný intrikán Stanislav Gross. Dnes jsme svědky toho, že oprávněného lidového hněvu by chtěli využít právě „evropeisté“, kteří by stejně jako v listopadu 1989 chtěli národ opít rohlíkem a využít současné „revoluční“ situace v ulicích ve svůj prospěch. Zelené evropské demokraty a pohrobky Unie svobody patřící do „Havlovy stáje“ musí národ odmítnout stejně razantně jako Grossovu rudou koalici. Národ se již nesmí nechat obelstít, jak se to stalo v listopadu 1989. Tentokrát musí svá práva a svobodu uhájit, i kdyby se o ně měl bít. Vyzýváme všechny české vlastence a poctivé občany, kterým je drahá svoboda a samostatnost, aby se v této osudové době postavili na rozhodný odpor proti Grossově komunistické koalici a havlovské pseudohumanistické klice. Národní pravice sdružená v Národní pětce je připravena postavit se do čela tohoto lidového odporu. Praha 3. dubna 2005 Národní sjednocení (NSJ) • www.nsj.cz Národní strana • www.narodni-strana.cz České hnutí za národní jednotu • www.chnj.wz.cz Dělnická strana • www.delnickastrana.cz Republikáni Miroslava Sládka • www.republikani.com
≡ 6. dubna 2005 Demokraté a korupčníci V poslední době se s revolucemi s přívlastky roztrhl pytel. Růžová revoluce v Gruzii, oranžová na Ukrajině a tulipánová v Kyrgyzii. Jiné názvy, ale se stejným scénářem. Sdělovací prostředky při informacích o změnách v těchto zemích bubnují na bubínek jásotu, že demokratické změny zasahují další a další země. Jenže hovořit o nějakých demokratických změnách či jen o změnách k lepšímu je značně problematické. A to z několika podstatných důvodů. Podíváme-li se kdo vedl a vede „revoluce“ v těchto státech, dojdeme k jednomu faktu. Všichni představitelé „demokratické“ opozice byli blízkými spolupracovníky či předsedy vlád svržených diktátorů – autoritářských vůdců. Nynější gruzínský prezident byl pravou rukou svrženého prezidenta Ševarnadzeho, ukrajinský Juščenko je úplně stejný případ, a jeho souputnice, kyjevská Johanka z Arku - Tymošenková, dokonce kdysi zasedala ve vládě svrženého režimu, odkud byla vyhozena za podezřelé finanční machinace. A v Kyrgyzii? Vůdce opozice byl věrným podpažníkem svrženého prezidenta Akajeva. Takže demokraté z přesvědčení a trpící disidenti? Spíše jsou to podezřelí korupčníci a političtí manipulátoři v amerických službách. Současná ukrajinská premiérka Tymošenková ještě donedávna neuměla ukrajinsky a v Moskvě byl na ní v době kyjevského puče vystaven zatykač pro pokus uplácení úředníků ruského ministerstva. Rozhodně se ve všech těchto „revolucích“ nedá hovořit o nějaké spontánní reakci obyvatelstva. Vše bylo řízeno z jednoho centra a lidé mrznoucí ve stanech na náměstích byli pouhými nástroji mocenského boje. Při kyrgyzském převratu se v hlavním městě objevili stejní lidé, kteří se pohybovali v Kyjevě. Inu, profesionální aplikátoři revoluce. Sjednocujícím prvkem všech zmíněných revolucí je fakt, že nové vlády hrají do karet americkým mocenských zájmům namířeným proti Rusku. Všude mají Američané všechno, pro co podporují třeba čerta. Vojenské základny a ropu. Proto byly provedeny změny vlád a k moci se dostaly proamerické loutkové vlády s demokratickým pláštíkem. O Iráku se nemá cenu zmiňovat, protože tamní vláda úřaduje ve stínu amerických tanků a vrtulníků. Vše zastřešovaly štáby televizních stanic, které do celého světa posílaly záběry promrzlých demonstrantů, hrdinných vůdců opozice smějících se stejně, jako kandidát na kongresmana za Iowu, a notoricky známé záběry, jak demonstranti, nejlépe krásné dívky, zastrkávají policistům za štíty květiny či fábory s barvou té či oné revoluce. Všichni tito převlečení demokraté by si měli uvědomit, že nejsou beztrestní a nedotknutelní. Neměli by podléhat stejnému sebeklamu, jako někdejší srbský premiér Djindžič, kterého stihl trest za zradu vlastního lidu. Karel Verner
≡ 30. března 2005 DS odevzdala zprávu o hospodaření Dělnická strana (DS) splnila povinnost vyplývající ze zákona o politických stranách a hnutích, a dnešního dne odevzdala do Poslanecké sněmovny Výroční zprávu o hospodaření za rok 2004, jejíž součástí je i audit účetnictví. Tiskový odbor DS
≡ 29. března 2005 Dělnická strana a komunisté Za celou dobu existence Dělnické strany (DS) je nám některými nevtipnými a neinformovanými jedinci předhazován fakt, že jsme jako komunisté, máme prý v názvu takový „komunistický“ nádech, naše cíle jsou stejné, a další podobné chytrosti. Celý problém tkví v jedné jediné věci. Za čtyřicet let komunistické vlády byla slova dělník, dělnická věc zdiskreditována. Nemůžeme za to, že komunisté po celém světě si z dělníků a všech lidí udělali nástroj k provedení světovlády, ve jménu ideologie, jenž staví skupiny obyvatel proti sobě. Takže dnes, když se někdo zastává dělníků – zaměstnanců, je okamžitě onálepkován jako komunista a levičák. Když jsme zakládali DS, tak jsme tyto problémy předvídali a od začátku důkladně vysvětlovali. Ukázalo se, že mnohdy marně. Část společnosti je v zajetí překonaného dělení politického spektra na pravici a levici. Naším cílem bylo ale vytvořit hnutí, u kterého by našli zastání všichni, kdo si vydělávají na živobytí jako zaměstnanci či živnostníci. Kdo nám nadává do komunistů jen dokazuje, že je povrchním čtenářem našeho programu a politickým negramotem. Už jen fakt, že naše hnutí staví na národních cílech dokazuje, že nemůžeme být nějakou komunisticko – socanskou filiálkou. Nebo už jste viděli nějakého komunistu, jak je přesvědčeným vlastencem? Ano, dnešní KSČM se halí do vlasteneckého pláštíku pošitého národními hesly. Jenže vše je to účelovou lží, jež má přikrýt jejich cíle. Je to osvědčená bolševická taktika: zakrýt svůj internacionalismus vlastenectvím. Snáze se dostanou k obyvatelstvu. Úplně stejnou taktiku předváděli komunisté v předmnichovské republice, kdy nejdříve propagovali internacionalismus a třídní boj, aby v mnichovských dnech takticky přeladili na vlasteneckou notu. To stejné se dělo i za Protektorátu, kdy zpočátku nechtěli mít nic společného s odbojem, protože Stalin podepsal s Německem Pakt o neútočení, ale když byl SSSR přepaden, rázem vedli čeští komunisté „národní odboj“. To jim pomohlo k převzetí moci v únoru 1948, kdy pro spoustu lidí byli těmi pravými ochránci národa a vlasti. Dalším takovým argumentem ke komunistickému cejchu je naše snaha zastávat se zaměstnanců proti některým zaměstnavatelům. DS odmítá tzv. třídní boj. Naopak je pro spolupráci zaměstnanců a zaměstnavatelů. Aby tato spolupráce fungovala je nutné vytvořit takové zákony, které by důsledně garantovaly práva a povinnosti zaměstnanců a zaměstnavatelů. Obě dvě strany si musí uvědomit, že bez sebe nemohou existovat. Někteří zaměstnavatelé si to neuvědomují a považují „své“ lidi za majetek a proti takovým budeme vždy vystupovat s energickou rozhodností. Jedině spoluprací na společném díle zesílí náš národní kmen v mohutnou lípu síly a hrdosti. Právě vědomí národní sounáležitosti, spojených Svatoplukových prutů, společenské třídy (použijeme-li komunistickou terminologii) spojuje. Na rozdíl od internacionalismu, jenž staví na protikladech, které vedou ke zkáze a znemravnění. Takže, jsme pravice nebo levice? Ani jedno, ani druhé. Jsme hnutí sociální, lidové a národní, stavějící na rodině, práci a vlasti! Jiří Štěpánek místopředseda Dělnické strany
≡ 23. března 2005 Češi důrazně odmítají přistěhovalce Česká republika podle názoru většiny svých občanů přistěhovalce nepotřebuje. Odmítavě se Češi staví i k tomu, že by možnost žít v České republice dostali všichni, kteří o to mají zájem. Vyplývá to z šetření Centra pro výzkum veřejného mínění. Možnost usadit se v ČR by kterémukoli cizinci rozhodně dala pouhá tři procenta z více než tisícovky oslovených. Odpověď "spíše ano" si pak vybral každý čtvrtý. K opačnému názoru se kloní 42 procent Čechů, určitě proti je pak 22 procent respondentů. O tom, že naše republika přistěhovalce potřebuje, jsou pevně přesvědčeni dva lidé ze sta. Připouští to dalších 18 procent dotázaných, uvádí CVVM. Zdroj: ČTK
≡ 17. března 2005 Cizinci berou práci! Čas od času proběhne médii vládní aktivita o zaměstnávání cizinců v republice. Plán vlády počítá s přijmutím určitého počtu cizinců, kteří zde budou mít všemožné zabezpečení. Akce je zdůvodňována klesajícím počtem české produktivní populace. Tito „vládní hosté“ rozšíří řady cizinců, kteří zde pracují nelegálně či legálně v pomocných profesích. Všemožní liberálové a kavárenští povaleči nás ubezpečují, že cizinci rozhodně neubírají práci našim lidem, protože dělají to, co by nikdo z našich nechtěl dělat. Opak je ale pravdou. Cizinci kazí mzdovou hladinu českým zaměstnancům, protože zaměstnavatelé platí cizincům minimální mzdy, které ale dostávají také čeští zaměstnanci, kteří z mnoha a mnoha důvodů nemohou odejít, protože ostatní místa jsou obsazena – cizinci. Takže, přistěhovalci nedělají práci, kterou nechce nikdo z domácích dělat, ale dělají práci, kterou díky nim nemůžou dělat domácí. Zaměstnavatelé se trendu přizpůsobují a mzdy nastavují tak, že například pro nějakého rusky mluvícího vesničana je česká mzda královským platem, ale pro českou mámu je to almužna, ze které neuživí své děti. Cizinci obsazují stále více míst na úkor těch, kdož mají nezadatelné právo zde pracovat a žít. Ifiltrace národa cizinci je nebezpečný trend posledních let, kdy zejména EU dělá vše proto, aby smazala historické hranice mezi národy tím, že tlupy cizinců naruší kulturu a zvyky, vyvíjející se po staletí. Imigranti nepřinesou do evropské civilizace nic jiného než zaostalost. Z kolébky civilizace se tak může stát kvasící kotel, jehož výsledkem bude odnárodněná masa ovládaná bruselskými komisaři a nadnárodními koncerny. Klesající počet obyvatel se nesmí řešit tím, že zemi zaplevelíme masou cizinců, ale komplexní politikou pro vlastní občany. Musíme vládní politikou umožnit, aby se mladí lidé nebáli z existenčních důvodů zakládat rodiny. Nesmíme připustit, aby ti, kdo přichází s nataženou dlaní, měli přednost před těmi, kteří se zde narodili a jejich předci zde krváceli po staletí v bojích za národní svobodu. Před staletími jsme stáli s mečem v ruce na hranici a odráželi nájezdy divokých Avarů, Tatarů a rozpínavých Turků, kteří hrozili zkázou evropským národům. Dnešní vládci k nám tyto kočovníky naopak zvou s otevřenou náručí. Před tisíci lety věděli, co znamená nebezpečí ze stepí a divokých hor. Že bychom se nepoučili? Dělnická strana trvá na tom, že český zaměstnanec a český živnostník nesmí být ohrožován vládou, která místo toho, aby jim podala pomocnou ruku, raději pomůže nevítaným imigrantům a vlastní občany odstaví na druhou kolej. Jiří Štěpánek
≡ 12. března 2005 Předseda DS na sněmu Národního sjednocení Předseda Dělnické strany Tomáš Vandas se zúčastnil jako host sobotního celostátního sněmu Národního sjednocení (NSJ). Ve velmi přátelské atmosféře vystoupil před delegáty s diskusním příspěvkem, ve kterém se především věnoval připravované jednotné kandidátce národně orientovaných stran (celé znění projevu najdete v odkazu …Projevy) pro parlamentní volby v roce 2006. Rovněž poblahopřál členům nového vedení NSJ ke zvolení a vyjádřil přesvědčení, že úspěšně započatá spolupráce bude i nadále pokračovat. Tiskový odbor DS
≡ 9. března 2005 Národní síly vyzývají premiéra Grosse k demisi Představitelé Dělnické strany, Národního sjednocení, Českého hnutí za národní jednotu a Národní strany se rozhodli vydat toto společné prohlášení: 1) Stávající politická situace vede k postupné destabilizaci společnosti, ze které mohou získat jen stoupenci minulého režimu. Jsme přesvědčeni, že je ohrožena sama podstata naší svobody. Současná vládní garnitura, korupčnické klany, organizovaný zločin a temné síly totality k sobě, jak se zdá, našly cestu. 2) Požadujeme tímto po premiéru Grossovi okamžitou abdikaci. V případě, že k tomuto kroku nenajde sílu, vyzveme občany České republiky k občanské neposlušnosti a postavíme se hrdě do čela národního odporu. Za Národní sjednocení předseda František Červenka Za Dělnickou stranu předseda Tomáš Vandas Za České hnutí za národní jednotu místopředseda Jan Skácel Za Národní stranu předsedkyně Petra Edelmannová
≡ 6. března 2005 Komedianti Jedině takový výraz mne napadne při sledování nového nekonečného seriálu. Nejedná se však o výtvor latinskoamerické produkce, nýbrž o český seriál z nejvyyších pater politické sféry. Nutno však podotknout, že představitelé hlavních rolí působí stejně stupidně. Již několik týdnů jsme svědky vládní krize, na jejíž počátku byla Grossova „půjčka“ na byt a posléze pochybné podnikání jeho manželky. Lidovci, věrni své tradiční kolaborantské povaze, okamžitě vystoupili s požadavkem na premiérovu demisi. Rozhořel se boj a z obou stran barikád nasledovalo několik rázných a nekompromisních výroků, ze kterých žádná strana nehodlala ustoupit. A výsledek? Lidovci nakonec dali socialistům čas do sjezdu, na kterém si mají vyřešit své problémy. Co se ale stane, když Gross funkci předsedy ČSSD obhájí (a to se dá předpokládat), to nikdo zatím nahlas neříká. Bude to konec koaličního slepence? Hodlá Gross vládnout za každou cenu i s pomocí komunistů? Budou snad předčasné volby? Na tyto odpovědi si budeme muset ještě nějaký čas počkat, opona se nezatahuje. Komedianti budou zatím i nadále hrát své mizerné divadlo. Střídat vážné pózy se smířlivými, oblbovat nespokojené a naštvané publikum. Špatní herci byli vždy vypískáni. Co udělat se špatnými politiky? Nesedět doma a odvolat je ve volbách! Tomáš Vandas
≡ 20. února 2005 Jdeme do nelehkého boje. Ale zvítězíme! V minulých dnech proběhla českými sdělovacými prostředky zpráva, že zástupci pěti stran extrémní pravice podepsali prohlášení o společné kandidatuře v parlamentních volbách 2006. Hysterické reakce a výkřiky o rostoucím nebezpečí extremismu, rasismu a xenofobie ponechám bez komentáře. Rád bych se zaměřil na tento významný krok z pohledu Dělnické strany, jednoho ze signatářů vzniklé koalice národních sil. Především chci zdůraznit, že ochota spolupracovat a prosazovat společné hodnoty je první krok na dlouhé cestě, která nás bezpochyby ještě čeká. Nebudeme si nalhávat, že sjednocovací proces je jednoduchou záležitostí. K jednomu stolu zasedli najednou lidé, kteří si v minulosti často nemohli přijít na jméno. O to víc je cennější, že projevili snahu zapomenout na někdější spory a začít společně pracovat ku prospěchu České republiky, našich spoluobčanů a zachování historických tradic našeho národa. Do konání parlamentních voleb v roce 2006 zbývá něco přes patnáct měsíců. Je to dostatečně dlouhá doba na vyprofilování společného národního projektu, představení ho veřejnosti a zahájení důrazné a nezapadnutelné předvolební kampaně. Je téměř jisté, že budeme terčem médií, bude se hovořit o kandidujících neonacistech ve snaze zastrašit veřejnost. Jako prvotní úkol nás všech vidím probudit spící nevoliče, kteří pod vlivem polistopadového vývoje propadli do stavu deziluze a skepse. Právě je musíme přesvědčit o tom, že nic není ztraceno, že se dá mnohé zachránit. Chce to pouze sebrat poslední zbytky odhodlání a postavit se současné zlodějské vládně-parlamentní klice, která svojí nenažraností a zkorumpovaností přivedla naši zemi do stavu totálního rozkladu. Do stavu, kdy ve společnosti hrají prim podvodníci, zloději, tuneláři, homosexuálové a přivandrovalci. Právě proto uvítáme v našich řadách všechny poctivé lidi, kteří nám chtějí v našem úsilí pomoci. Naopak odmítáme a rozloučíme se nekompromisně s těmi, kdo mají máslo na hlavě. Ti, co se zdiskreditovali tím, že kázali vodu a sami pili víno a ohlupovali důvěřivé voliče, nemají u nás co pohledávat. Obnovené národní hnutí si musí získat důvěru občanů navzdory nenávistné mašinérii provládních slouhů. A to nebude zrovna lehké. Nicméně věřím, že společně se nám to podaří a zvítězíme! Tomáš Vandas předseda Dělnické strany
≡ 11. února 2005 Prohlášení Dělnické strany Předsednictvo Dělnické strany (DS) vítá rozhodnutí Poslanecké sněmovny odmítnout návrh zákona o registrovaném partnerství homosexuálů. Toto vítězství všech zastánců tradičních morálních hodnot je o to cennější, že v poslední době jsme svědky stále se zvyšující snahy zlegalizovat zvrácené choutky do podoby jakéhosi pochybného „manželství“. Zastánci homosexuálů hovoří o zklamání, poslankyně Fischerová o smutku. Pro nás je naopak verdikt Poslanecké sněmovny nadějí, že boj o společnost, pro kterou je rodina jedním z pilířů na kterých je postavena, není zdaleka ztracen. Tiskový odbor DS
≡ 5. února 2005 Cenzura ze synagogy? V úvodu mého zamyšlení se musím k něčemu přiznat. Váhal jsem, jestli se mám vůbec k níže popsanému problému vyjadřovat, protože ze zkušeností okolo sebe vím, že dloubnout si do této minority, byť jen v nadsázce, se nevyplácí. Všichni jste jistě zaregistrovali televizní reklamu jedné zahradnické firmy na slevy svých výrobků, kde vystupuje známý bavič v převleku ortodoxního žida a mne si spokojeně rukama, že si vytočil velkou slevu. Poměrně vtipné, přesto ta odezva z oficiálních míst židovské komunity a dokonce izraelského velvyslanectví byla velice bouřlivá a popudlivá. Stručně řečeno, televizní šot podle nich staví jejich souvěrce do špatného světla a jsou líčeni, zjednodušeně řečeno, jako hamižníci. Celé to prý podporuje antisemitismus, špatné nazírání na židy a to ještě prý v době, kdy si svět připomíná 60. výročí osvobození Osvětimi. Možná že šot působí zjednodušeně, takže z něho může vzniknout dojem o „hamižném židovi“, ale historickou pravdou je fakt, že se židovské obyvatelstvo všude na světě věnovalo obchodu od prodeje hadrů a kůží, přes provozování hostinců a finanční činnosti (směnárny, zastavárny, banky). A mnohdy nebylo jejich počínání košer, takže během věků mohlo vzniknout tradované klišé, že „židé jsou na peníze“. Ale oni se opravdu obchodu věnovali, rozhodně v hledáčku jejich prioritního zájmu nebyla práce v zemědělství. Drtivá většina lidí se této reklamě pousměje a tím to končí. Jistě se z nich nestanou antisemité. Jestliže je někdo antisemita, tak se jím nestal díky této reklamě. Reakce neúměrná věci. Možná že tato popudlivost vyvolala více negativních reakcích proti židovské minoritě než zmíněná reklama. Když už představitelé židovské obce nakousli Osvětim a s tím související holocaust, mám neodolatelný dojem, že tato tragédie je jimi leckdy zneužívána proti oponentům vystupujících vůči věcem, které se staly dlouho po válce a nemají s vyhlazováním nic společného. Například kritika izraelského jednání vůči Palestincům na okupovaných územích. Je to mnohdy takový demagogicky používaný štít. Chci upozornit, že se zajímám o historii 2. světové války, takže problematika vyhlazovacích táborů a počty deportovaných židovských občanů z tehdejšího Protektorátu jsou mi známy a tudíž mě nikdo nemůže obvinit z jakéhokoliv zlehčování. Proboha! V reklamě se jednalo o humor a ten nemá hranice, působí očistně a míra svobody se také určuje podle toho, jak se humoru daří. A tomu v naší zemi v poslední době pšenka nekvete. Vzpomeňte na kreslíře, který byl vyšetřován za billboard parodující kampaň ČSSD. Na závěr si přesto neodpustím malé rýpnutí. Pánové ze židovské obce, místo sledování televizních reklam si udělejte pořádek v tom, kdo je vlastně u vás předseda, abyste se v médiích nehádali jako malí kluci! Nebo už máte jasno? Jiří Štěpánek
	≡ 1. února 2005 První krok k úspěchu Dne 29. ledna 2005 podepsali zástupci pronárodních politických stran a hnutí společné komuniké, které se dá považovat za první krok budoucímu volebnímu úspěchu. Třetí, závěrečné kolo jednání předsedů a místopředsedů mimoparlamentních subjektů přineslo pozitivní výsledek: rozhodnutí o společném postupu v parlamentních volbách v roce 2006. ČHNJ, DS, NSJ, NS a RMS tímto podpisem souhlasily, že budou kandidovat na společné kandidátce jedné politické strany. Hlasování o podpoře návrhů Národního sjednocení a Národní strany vyznělo ve prospěch projektu jednotné kandidátky na kandidátní listině Národní strany. Za Dělnickou stranu podepsal společné prohlášení předseda Tomáš Vandas. Další jednání, které je naplánováno na první polovinu února, bude mít na programu jmenování Koordinační rady, schválení jejího programu, práv a povinností, včetně vedení předvolební kampaně. Tiskový odbor DS
	≡ 29. ledna 2005 „(Ne)Diplomatické“ styky Na televizních obrazovkách se objevily záběry, které zachycují českého diplomata Pavla Křivohlavého v dosti intimních situacích s několika mladíky. Když se poprvé tato aféra rozvířila v médiích a skončila vyhoštěním Křivohlavého z Běloruska, bylo to českou stranou a ministerstvem zahraničí prezentováno jako propaganda nedemokratického režimu. Cyril Svoboda také dodal, že hlavním důvodem je odmítavý postoj České republiky vůči „diktátorovi“ Alexandru Lukašenkovi. Neuběhlo mnoho času a vše je trochu jinak. Jak je vidět z uveřejněných dokumentů, diplomat Křivohlavý se na své misi věnoval trochu jiným stykům, než těm diplomatickým. A odpověď Černínského paláce? Hrobové ticho. Je nepochopitelné, že místo diplomata může zastávat osoba charakterově pochybná, která hrubě znevážila jméno České republiky svým nemorálním chováním a zvrácenými choutkami. Rovněž je nepochopitelné, že Křivohlavému nebyla do této doby adresována okamžitá výpověď. Dále by stálo za zvážení, zda by nebylo vhodné pokusit se napravit naší pošramocenou reputaci zasláním oficiální omluvy Bělorusku. Ale to asi nepůjde. Vždyť tam přeci panuje „diktatura“! Tomáš Vandas
	≡ 24. ledna 2005 DS je stranou budoucnosti Dělnická strana (DS) vstoupila do třetího roku své existence. Máme za sebou dva roky politické práce, která nám přinesla cenné zkušenosti a poznatky do další činnosti. Podařilo se nám rozšířit působnost našich členů a aktivistů, ustanovit krajské a okresní organizace, úspěšně se začíná aktivizovat Mládež Dělnické strany, vydáváme vlastní stranické noviny Dělnické listy. To je jen stručný výčet našich aktivit. V loňském roce jsme také prošli zkouškou evropských a krajských voleb. A dá se říci, že tato zkouška nedopadla špatně. Přes čtyři tisíce získaných hlasů v evropských volbách a přiblížení se k hranici jednoho procenta v Plzeňském kraji v rámci krajských voleb nám dávají naději do budoucna a naplňují nás optimismem, že cesta, kterou jsme se před dvěma lety vydali, je cestou správnou, i když je plná překážek. Za necelý rok a půl nás čekají volby parlamentní. Jsem rád, že národně orientované politické strany usedly za jeden jednací stůl a mají snahu kandidovat společně. Věřím, že probíhající jednání nakonec budou úspěšná nejen ku prospěchu všech zúčastněných subjektů, ale zejména národní scény a České republiky. Závěrem svého krátkého zamyšlení bych rád poděkoval všem příznivcům, členům, funkcionářům za jejich obětavou práci, které si nesmírně vážím. Vydržíme a zvítězíme! Tomáš Vandas předseda DS
	≡ 17. ledna 2005
	Národovci jednali v Praze V sobotu 15. ledna proběhlo druhé kolo jednání předsedů a místopředsedů pronárodních politických stran, které bylo vedeno za účelem sjednocení těchto subjektů před parlamentními volbami v roce 2006. Mimo hlavní účastníky – DS, ČHNJ, NSj, RMS a NS, se jednání v roli pozorovatele účastnila zástupkyně Pravého bloku. Dělnickou stranu zastupoval předseda Tomáš Vandas. Reprezentanti jednotlivých politických stran tlumočili stanoviska svých vrcholných orgánů k návrhu na jednotnou kandidátku, vedenou na kandidátní listině Národní strany. V průběhu diskuse byl předsedou NSj otevřen návrh na přejmenování Národního sjednocení na název vyjadřující společnou kandidátku, např. Národní šance 2006 a použití této strany jako strany volební. Zástupce NS poprvé vystoupil s oficiální nabídkou na jednotnou kandidátku pod Národní stranou a doplnil tento detailními postupy a představami o práci volební strany v příštích dvou letech. Třetí a zároveň závěrečné kolo rozhovorů bylo stanoveno na 29. ledna 2005. Tiskový odbor DS
	≡ 17. ledna 2005 Na cestě bojů! V těchto dnech uplynuly dva roky od založení Dělnické strany (18.1.2003) – ustavujícího sjezdu v sále smíchovského akciového pivovaru, a to je také čas k bilancování a ohlédnutí zpět. Je dobré se občas uprostřed práce zastavit a říci si, jak jsme si v minulém období vedli. Prodělali jsme dvě zkoušky bojem – volby do Evropského parlamentu a krajské volby. V obou případech nás dosažené výsledky naplňují přesvědčením, že jsme prokázali svoji životaschopnost na politické mapě naší republiky. Uplynulé období ukázalo, že existence DS jako mluvčího a zastánce všech českých zaměstnanců, je oprávněná a hlavně potřebná. Sociálně pracovní podmínky se vzhledem k vzrůstající nezaměstnanosti rapidně zhoršují, protože tohoto nelichotivého stavu mnozí nezodpovědní zaměstnavatelé zneužívají neúměrným tlakem na zaměstnance. Ti nemají žádné zastání, vzhledem k neexistenci odborových centrál v podniku a zaměstnavatel tím může zpupně porušovat Zákoník práce a ještě lidem vyhrožovat pracovním úřadem. Členové a příznivci DS mají jednu nespornou výhodu oproti parlamentním šíbrům: nežijí ve věži ze slonoviny, denně zažívají stejné problémy jako všichni ostatní občané a rozhodně se nedívají na život skrze okno poslanecké restaurace. My jsme na rozdíl od nich součástí této země, problémy spoluobčanů jsou i našimi problémy. Nezajímáme se o voliče jen před volbami, jako ostatní parlamentní strany. Zvedli jsme hozenou rukavici a vydali jsme se na cestu bojů. Náš pochod není a nebude lehký, ale přesto jdeme dál, protože každý podstoupený boj nás zoceluje a ještě více nás naplňuje odhodláním dělat politiku v zájmu všech slušných lidí, kteří jsou stávající vládní garniturou opomíjeni. Každý imigrant, homosexuál a zločinec má v této zemi více práv než oni, tvořící hodnoty v této republice. Chceme a jistě budeme reálnou politickou silou, se kterou budou muset všichni nepřátelé počítat. Nikdy jsme si nehráli a hrát nebudeme na pravici a levici, což je účelová zbytečnost, protože, když to zjednoduším, tak člověku sedícímu v čekárně pracovního úřadu je naprosto jedno, jestli je pravičák nebo levičák. Dělnická strana je stranou sociální, národní a lidovou. Na těchto pilířích stojí naše každodenní politická práce. Pevně věřím, že každé naše bilancování bude stejně optimistické, jako to letošní. Budeme vždy stát pevně na svých místech a nabízíme ruku ke spolupráci všem, co vyznávají podobné hodnoty jako my. Abychom cestu bojů a pochod za politické sebeurčení zvládli, potřebujeme pomoc všech, kdož nehodlají tolerovat skandály a problémy v naší zemi a chtějí proti tomu něco dělat. Právě jednota v názorech a odhodlání k činu zosobňují Dělnickou stranu. Zdar naší práci pro vlast, národ a českého občana! Jiří Štěpánek místopředseda Dělnické strany
	≡ 6. ledna 2005 Euroústava za všechny peníze Česká republika je bohatým státem, v němž je dostatek peněz jak na zdravotnictví, školství, zemědělství i jiné oblasti. K tomuto absurdnímu názoru zřejmě dospěli představitelé současné vládní garnitury, neboť podle dostupných informací z úřadu vlády, bude případnému referendu o přijetí evropské ústavy předcházet monstrózní kampaň zahrnují billboardy, televizní spoty či rozhlasové reklamy. Celkově se dá odhadovat, že kampaň se finančně vyrovná kampani před vstupem České republiky do Evropské unie, což znamená asi 200 milionů korun. Skutečně je nutné vyhazovat takovou obrovskou finanční částku na nesmyslné a zbytečné masírování mozků? Opravdu nemáme pro tyto peníze lepší využití? Chápu obavu architektů federální Evropy, kteří se při myšlence, že by euroústava nebyla schválena v některém z členským států unie, budí v noci hrůzou. Byla by tak ohrožena linie, kterou si naplánovali a která zatím prochází bez větších problémů. Na konci této cesty lze očekávat ztrátu suverenity, rozpad národních států, přenesení veškerých rozhodovacích pravomocí do bruselského centra. Pokud hodlá vláda investovat peníze do euroústavy, mělo by jít o rovnoměrné rozdělení financí mezi příznivce a odpůrce EU. Aby bylo skutečně na rovinu lidem řečeno, o co v případě přijetí euroústavy přicházíme, čeho se sami dobrovolně vzdáváme. Jenže to bychom asi chtěli od vládnoucích kolaborantů příliš. Tomáš Vandas