ROK 2004 ≡ 24. prosince 2004 Vrah pod stromeček Asi nebylo mnoho občanů, kteří by nezaznamenali zprávu o propuštění „spartakiádního vraha“ Jiřího Straky na svobodu. Po devatenácti letech, které strávil střídavě za mřížemi kriminálu a psychiatrické léčebny, se tak do normálního života vrací jeden z nejbrutálnějších zločinců naší historie, který zavraždil tři ženy a další napadl a znásilnil. Od spravedlivého trestu smrti ho uchránil pouze fakt, že byl v té době mladistvý. Názory odborníků a lékařů na jeho propuštění se různí. Jedni hovoří o tom, že již není nebezpečný a zaslouží si novou šanci, druzí říkají, že je stále nevyzpytatelný a stát se může cokoliv. Také připomínají jeho tehdejší cynismus, jenž dával najevo při rekonstrukci spáchaných vražd. Já samozřejmě nejsem oprávněn hodnotit jeho zdravotní a psychický stav, ale v jednom mám jasno. Jiří Straka je odporný zločinec, vrah, jeho vina je nesmazatelná a nejde ji ani zapomenout ani odpustit. Když už bohužel unikl provazu, je namístě, aby do konce svého života neopustil brány kriminálu. Mám obavu, že v dnešní zvrácené době bude ještě považován za hrdinu, vydá paměti a ty se stanou nakonec bestsellerem. Jaké asi nyní zažívají pocity pozůstalí po obětech Strakových zločinů? Takový „dárek“ pod stromeček asi rozhodně nečekali! Tomáš Vandas
≡ 14. prosince 2004 Proběhlo setkání českých vlastenců V neděli 12. prosince 2004 se v Praze uskutečnila schůzka představitelů šesti mimoparlamentních politických subjektů – NS, DS, NSJ, ČHNJ, ČSNS a RMS. Dělnickou stranu zastupoval její předseda Tomáš Vandas. Hlavním bodem jednání bylo vytvoření společné kandidátky pronárodních politických stran v parlamentních volbách 2006. Účastníci jednání si v diskusi vyjasnili programové priority, které jsou společné pro zúčastněné strany. Dále se dohodli se na konání dalšího kola jednání, které je plánováno na leden příštího roku. Tiskový odbor DS
≡ 10. prosince 2004 Ukrajinská opozice v roli pučistů Oranžová revoluce, demonstrace za demokracii, hodný Juščenko a zlý Janukovyč. Podobné přídomky se na nás valí ze všech sdělovacích prostředků, které informují o ukrajinských událostech. Informace jsou naprosto černobílé, zjednodušené a zcela stranící opozičnímu kandidátovi Juščenkovi. Jenže jak už to bývá, nic na světě není jednoznačné, pravda a skutečnost jsou někdy uprostřed. Nechci se zabývat otázkou, jestli byly volby zfalšované anebo proběhly férově, ale chci se zaměřit na to, jak se Ukrajina stává šachovnicí velmocenských zájmů EU, USA a Ruska, kdy lidé v kyjevských ulicích skandující jméno „demokrata“ Juščenka jsou pouhými figurkami a nástroji v rukou Bushe a evropského emisara Solany. Těmto pánům a zemím, které reprezentují, jsou tito demonstranti zcela lhostejní, pouze je nyní potřebují, aby získali kontrolu nad Ukrajinou. Je jasné, že exponent Západu Juščenko by Ukrajinu přimkl k západním strukturám, tedy i k USA, které by zónu svých evropských protektorátů ještě více přiblížily k Rusku. Proto ta až hystericky teatrální podpora opozice ze strany Západu. Sdělovací prostředky, bubnující na bubínek bezvýhradné podpory ukrajinské opozici, záměrně zamlčují skutečnost, že stejné, možná ještě větší masy demonstrují na ukrajinském východě pro Janukovyče. Zemi hrozí reálný rozpad, protože východ země, obývaný převážně ruským obyvatelstvem, se může odtrhnout. Jen tak na okraj, východ země je průmyslové srdce Ukrajiny, takže „opoziční“ část země by se ocitla prakticky na dně. Je příznačné, že za EU přijel „hasit požár“ vyjednavač Solana, který má zkušenosti se zaváděním demokracie v Jugoslávii, kde ji prosadil jako šéf NATO bombami. Právě to je pro mě ten hlavní signál a zjištění, že Západu nejde o prosazení demokracie na Ukrajině, neboť oni budou platit a podporovat každého, kdo jim vydá tuto zemi do rukou Bruselu a obětuje národní a státní suverenitu. Je velice nebezpečné, jak EU a USA v ukrajinské kauze „tlačí na pilu“, protože si zahrávají s reakcí Ruska, které se může poprvé za patnáct let energicky ohradit proti rozšiřování NATO k jeho historickým hranicím. Představte si velice reálný scénář budoucích událostí. Východ Ukrajiny se odtrhne, vyhlásí autonomii či rovnou samostatnost, a „ukrajinský zbytek“ Ukrajiny se pokusí udržet celistvost země. A ptám se, jak asi? Pošle tam ozbrojené síly, které budou mít za úkol pacifikovat rusky mluvící provincii. Rusko nebude moci reagovat jinak, než vysláním expedičního sboru na ochranu svých ruských občanů. A úplně ten nejkatastrofičtější výsledek? Vojenská srážka dvou jaderných velmocí na evropském kontinentě. A za to Západu stojí jejich exponent Juščenko? Jediným, kdo nyní destabilizuje Ukrajinu jsou „demokraté“, kteří jsou demokratičtí jen do té doby, než prohrají. To pak začnou vyzývat obyvatelstvo, aby vyšlo do ulic a začalo s blokádou státních úřadů. Svým postojem, kdy neuznávají výsledky voleb, blokují činnost státních úřadů a staví proti sobě dvě etnické skupiny obyvatel (Rusové a Ukrajinci), tak začínají pomalu, ale jistě hrát úlohu pučistů. Ovšem pučistů, placených za peníze EU a USA. Takže, jak rozmotat tento ukrajinský politický uzel? Předně, nové volby a za pomoci policie a státních orgánů zchladit rozpálené hlavy opozičních předáků – demokratů, kteří nezodpovědně ženou svou vlast do chaosu, ze kterého budou těžit ti třetí, čekající v pozadí. Jiří Štěpánek místopředseda Dělnické strany
≡ 3. prosince 2004 Ivan Klíma se omluvil za svůj článek v Lidových novinách Lidové noviny zveřejnily dne 2. prosince 2004 omluvný článek Ivana Klímy, jenž svým komentářem „Naši náckové“ vyvolal velké pobouření mezi vlastenecky smýšlejícimi občany. Slova o našich náccích bych rád uvedl na pravou míru Dostal jsem dva protestující ohlasy na svůj fejeton (Naši náckové, Lidové noviny 19. listopadu). Pan Vandas, předseda Dělnické strany, píše: "Chtěl bych upozornit pana Klímu na skutečnost, že Dělnická strana je řádně registrovaným politickým subjektem, jehož představitelé ani členové neorganizují žádné nacistické koncerty ani neběhají s kladivem po hřbitovech a rovněž s proticikánskými hesly nechodí po městech a obcích. Naše politická činnost spočívá v přesvědčování občanů o nutnosti výměny stávající politické garnitury, o naplňování volebního programu, který je podle našeho názoru v souladu se zájmy většiny občanů naší republiky." Student politologie Martin Petříček protestuje proti mému výroku, že tato hnutí chovají společnou nenávist k demokracii anebo používají nacistické symboly. "Spojovat vyjmenované politické strany (a občanská sdružení) s německými nacistickými zločinci," píše pan Petříček, "je naprosto irelevantní a vytržené z reality". Připouštím, že jsem ve snaze stručně povědět, co obsahuje Zpráva o stavu pravicového extremismu v České republice, spojil anebo postavil do zavádějící blízkosti (na rozdíl od zprávy) pojmy "nacionální" a "neonacistický". Hnutí a strany, které zpráva uváděla jako pravicově extrémní či nacionalistické včetně Dělnické strany, Národní strany i ostatních, které zmiňuje, opravdu nejsou hnutími, která by propagovala nacismus, používala nacistických symbolů anebo hanobila židovské hroby. (To jsem ovšem netvrdil, jen nepozorný čtenář si tak mohl mylně vyložit moji formulaci, že žádná taková činnost nebyla ve sledovaném období zmíněna.) Také pořádání rasistických koncertů stejně jako návštěvy hrobu válečného zločince Rudolfa Hesse spadá na vrub výhradně neonacistům, což jsem také ve svém článku napsal. Rozhodně nejsem stoupencem nacionalistických hnutí, možná i proto, že nacismus byl a vždy zůstal nacionalistickým hnutím, ale tím nechci omlouvat skutečnost, že jsem zaměnil tyto dva termíny. Pro autora je nepříjemné, když se dopustí nepřesností anebo zjednodušení, ale rozhodně je lepší uvést věci na pravou míru než trvat na vlastních nepřesných formulacích. Rozhodně by kvůli těmto nepřesnostem neměl zmizet problém základní: neonacisté a rasisté u nás existují, dopouštějí se rasistických útoků, pořádají koncerty, přijíždějí na pietní oslavy Rudolfa Hesse. Nic také neměním na své úvaze, že by měli být seznámeni s dokumenty o skutečné činnosti svých nacistických vzorů. Protože o tom moje Poslední slovo pojednávalo především. Lidové noviny, , 02. 12. 2004, Ivan Klíma; spisovatel
≡ 1. prosince 2004 Beseda s předsedou DS Tomášem Vandasem V sobotu 4. prosince 2004 se od 15. hodin koná v restauraci obce Výsluní (okr. Chomutov) porada krajské organizace Dělnické strany Ústeckého kraje. Po skončení porady následuje beseda občanů s předsedou DS Tomášem Vandasem a dalšími představiteli Dělnické strany. Zváni jsou všichni zájemci z řad veřejnosti a rovněž i všichni zástupci médií. Tiskový odbor DS
≡ 22. listopadu 2004 Reakce na článek Ivana Klímy v LN V pátečních Lidových novinách (19.11.2004) se Ivan Klíma ve svém článku „Naši náckové“ zabývá „pravicovou extremistickou scénou“ s odkazem na zpracovanou zprávu občanským sdružením Tolerance. Mezi politické subjekty, které označil jako neonacistické, zařadil i Dělnickou stranu. Neonacisté prý pořádají rasistické koncerty, rovněž však hanobí židovské hřbitovy nebo používají nápisy cikáni do plynu a nosí nacistické symboly. Chtěl bych pana Klímu upozornit na skutečnost, že Dělnická strana (DS) je řádně registrovaným politickým subjektem, jehož představitelé ani členové neorganizují žádné rasistické koncerty, ani ve svém volném čase neběhají s kladivem po hřbitovech a rovněž s proticikánskými hesly nechodí po městech či obcích. Naše politická činnost spočívá v přesvědčování občanů o nutnosti výměny stávající politické garnitury, o naplňování volebního programu, který je podle našeho názoru v souladu se zájmy většiny občanů České republiky. Je velice jednoduché někoho označit za rasistu a neonacistu, onálepkovat ho v očích veřejnosti jako škůdce. Myslím, že tuto zkušenost má autor z minulého režimu a proto mne překvapuje, že se sám chová jako normalizační kádrováci. Byl bych proto velice rád, kdyby se nám pan Klíma veřejně omluvil za výše zmiňovaný článek. Odmítáme slova neonacisté a rasisté. Pokud budeme zmiňováni jako vlastenci nebo chcete-li nacionalisté, s tím rádi souhlasíme, neboť vlast a národ je u nás na prvním místě. Tomáš Vandas předseda DS
≡ 16. listopadu 2004 Grossovo senátní procitnutí Jen co skončilo sčítání hlasů v letošních senátních volbách, bylo patrné, že vládní sociální demokraté utrpěli další debakl. Nepomohly ani billboardy s Grossovou usměvavou tváří a prázdnými frázemi či poskakování na pódiu s kamarádem Hložkem. Však také premiér a šéf ČSSD reagoval po svém. Místo aby vyvodil osobní zodpovědnost, prohlásil, že je nutné začít debatovat o smyslu Senátu a uvažovat pouze o jednokomorovém parlamentu. Vskutku duchaplný úsudek. Že je Senát po celou dobu své existence vnímán občany jako naprosto zbytečná instituce, navíc ždímající desítky miliard korun z kapes daňových poplatníků, dávali lidé opakovaně najevo svou volební (ne)účastí. Ta dokonce poklesla pod dvacet procent. Znamená snad názorový obrat Stanislava Grosse zájem o názor občanů? Nikoliv. Je to pouze snaha zakrýt rozčarování z volebních výsledků, zalíbit se veřejnosti a zabránit tak dalšímu poklesu popularity jeho rodné strany. Tak jako Gross nyní hovoří o zrušení Senátu, můžeme v budoucnu očekávat volání vládnoucích politiků třeba po obnovení trestu smrti či zpřísnění zákonů pro imigranty. Nenechme se ale zmást. Lží a slibů jsme z jejich úst slyšeli za posledních patnáct let bezpočet. Tomáš Vandas
≡ 8. listopadu 2004 Prohlášení Předsednictva DS Předsednictvo Dělnické strany (DS) děkuje všem voličům, kteří dali důvěru kandidátům Dělnické strany a společné koalici s Národní stranou ve volbách do krajských zastupitelstev. Výsledky voleb bohužel potvrdily nezájem a apatii občanů o věci veřejné, což je důsledek přetrvávající arogance moci v podání parlamentních politických stran. Nejlepšího volebního výsledku dosáhla Dělnická strana v Plzeňském kraji, kde v řadě měst a obcí porazila vládní Unii svobody a rovněž v Ústeckém kraji, kde v obci Výsluní získala rekordních 38% hlasů. I takové dílčí úspěchy jsou motivací do další práce, jejímž vrcholem budou volby do národního parlamentu v roce 2006. Za Předsednictvo DS Tomáš Vandas předseda DS
≡ 29. října 2004
Vlastenci se sešli v Praze Uctění výročí vzniku samostatné Československé republiky dne 28. října 1918 si v Praze na Václavském náměstí společně připoměli představitelé tří pronárodních politických subjektů – Národní strany, Dělnické strany a Českého hnutí za národní jednotu. Na shromáždění vystoupili postupně se svými projevy předsedkyně NS Mgr. Petra Edelmannová, předseda DS Tomáš Vandas, kandidáti v senátorských volbách za NS a ČHNJ Dušan Kučera a Mgr. Jan Skácel, místopředseda DS Jiří Štěpánek a předseda Politické rady Národní strany Pavel Sedláček. Projevy byly směřovány nejen k historickým událostem vzniku samostatného státu, ale i k blížícím se krajským a senátním volbám. Předseda Dělnické strany Tomáš Vandas ve svém projevu vyjádřil naději, že společná koalice Dělnické a Národní strany ve Středočeském kraji je prvním krokem k užší spolupráci vlasteneckých stran. Dále řekl: „Dnes a denně vidíme, jakým směrem nás vládní sebranka vláčí. Do záhuby. Oni samozřejmě tvrdí, že chtějí jen naše dobro. Máme však za dobro považovat neustále se zadlužující stát, kdy nám reálně hrozí, že nebudeme ani schopni splácet úroky z půjček? Nebo snad máme považovat za dobro neustále špehování, telefonní odposlechy, osočování každého vlastenecky smýšlejícího člověka z nacionalismu, rasismu a xenofobie? Či je snad přínosem pro naši zemi obrovský nárůst imigrantů, kteří již jen pouhou svoji přítomností devastují naše kulturní tradice? Ne nikoliv! Takové ´dobro´ my, skuteční vlastenci, rázně odmítáme a hodláme proti němu bojovat.“ (Více v odkazu …Projevy) Proti shromáždění vlasteneckých sil se snažilo demonstrovat několik osob Komunistického svazu mládeže. Akce za asistence policie proběhla bez výraznějších incidentů. Tiskový odbor DS
≡ 25. října 2004
Ne homosexuálním deviantům! Prohlášení italského kandidáta na post eurokomisaře na adresu homosexuálů zvedlo vlnu kritiky „pokrokové“ veřejnosti. Vypadá to, že Ital ztratí za své výroky místo eurokomisaře, neboť dnes je každá úchylka a deviace považovaná za obohacení a kritizovat homosexuály se nevyplácí. Právě zmíněná fakta staví v mých očích Itala do pozice hrdiny, který věděl co spustí za lavinu, že mu to může osobně uškodit a přesto se nebál vyjádřit svůj postoj a názor prezentující skutečnou většinu obyvatel Evropy. I v českých zemích zvedají hlavu homosexuální úchylkáři, bezostyšně požadující zrovnoprávnění s lidmi tvořící tradiční rodinu, která je zárukou zdravého rozvoje lidského společenství. Svéhlavě požadují stejná práva s těmi, kdož jsou základem kvality národa. Své požadavky mohou předkládat hlučně, protože jsou si vědomi toho, že naleznou sluchu u různých liberálů, levičáků, kavárenských debatérů a všech těch, pro něž anomálie není anomálií, ale obohacením života. Tradiční hodnoty se z Evropy vytrácejí nejenom těmito požadavky, ale i přílivem jinověrných přivandrovalců, nerespektujících kulturu a náboženství kontinentu - křesťanství. Jestli Evropu něco ohrožuje, není to bezprostředně třeba Al-Kajdá, ale naše vlastní benevolence ke všemu nenormálnímu. Nesmíme se bát dát najevo naše smýšlení, protože jedině naše zbytečná zdrženlivost nahrává různým sdružením, pro něž nepřirozenost je základem všeho konání. Dělnická strana odmítá registrované partnerství osob stejného pohlaví protože jsme přesvědčeni, že naši podporu si bezvýhradně zaslouží jen klasická rodina, vychovávající děti. Odmítáme měnit tisíciletý chod přirozenosti. Ano, i homosexuální páry bohužel vychovávají děti, ale ptám se, co z takových dětí může vyrůst, když se matka jmenuje Pepa a otec je Růžena… Jestliže stát odebírá děti například alkoholikům, protože naplňují skutkovou podstatu ohrožování mravní výchovy mládeže, tak na druhou stranu nemůže ten samý stát zákonem posvětit výchovu dětí homosexuály. To by byl dvojí metr! Ať si své nechutnosti dělají v hlubokém soukromí nebo v pochybných doupatech, ale ať přestanou stavět svoji deviaci na odiv. Nejsme to my, kdo se musí stydět za své názory, protože hájíme něco, na čem vyrostla síla Evropy, která určovala veškerý vývoj světa. Heslo Dělnické strany je: Tradiční rodina – garance zdravého národa a silného státu.
Jiří Štěpánek místopředseda DS
≡ 17. října 2004
Havel podporuje zastánce vrahů dětí! Dělnická strana přijala s údivem a rozhořčením zprávu, že bývalý prezident Havel podporuje senátního kandidáta Strany zelených, novináře a vyslance teroristy Basajeva, Jaromíra Štětinu. Tento novinář je bezvýhradným zastáncem čečenských vrahů, protože všechny jejich činy omlouvá tím, že je to jen reakce na protiúdery ruských bezpečnostních sil proti banditům v horách. O nedávném čečenském masakru dětí v Beslanu se Štětina vyjádřil v tom smyslu, že je to jejich právo, protože jsou to Čečenci. Ten, kdo je schopen omlouvat vrahy dětí je monstrum, které má být izolováno a ne kandidovat do zákonodárného sboru. Štětina patří mezi bandu intelektuálů, kteří na jednu stranu podporují akce USA v Iráku či Afghánistánu, ale ostře protestují proti akcím Ruska, jenž bojuje na Kavkaze proti stejnému nepříteli. Exprezident Havel touto svou podporou jedině dále poškozuje politický systém naší země.
Tiskový odbor DS
≡ 9. října 2004
„Sochař“ Černý je morální kreatura! Každý národ má ve svých řadách jedince, kteří na něj plivají v naivní víře, že mu vlastně prokazují službu. Takovým je i „umělec“ Černý, sochař, pro kterého je šokovat celoživotní náplní. Nehodlám zde hodnotit jeho díla po umělecké stránce, ale musím se k nim vyjádřit po stránce ideové. Není v našich dějinách umělec, který by byl tak protinárodní a tak usilovně urážel příslušníky vlastního společenství. Naposledy na sebe upozornil realizací pomníku obětem německé okupace, kdy vyhrál výběrové řízení, ale na základě jeho výroků mu byla jeho realizace odebrána. O co vlastně šlo? Černý se hádal o počet mrtvých z doby okupace, zpochybnil oficiální odhad 360 tisíc obětí, tvrdí, že jich bylo skoro o polovinu méně. Ale to bych mu ani nevyčítal, protože o přesný počet se vedou spory a celkové ztvárnění pomníku nebylo špatné. Co mu ale neodpustím je jeho výrok, že tento pomník staví komunistům, protože jak se sám vyjádřil, mrtvý komunista je dobrý komunista. Tím dovršil míru mé trpělivosti, protože špinit památku obětí se prostě nedělá. V mých očích se sochař Černý stal morální kreaturou a exkrementem, který klesl na samé dno lidské žumpy. Vím, že v hodnocení odboje došlo k mnoha názorovým kotrmelcům, kdy ti, co byli dříve „hodní“ byli poté ti „špatní“. Jenže jeden fakt zůstává. Všichni, kdo položili život v odboji si zaslouží náš obdiv. Uvědomme si, že komunisté zapojení do odboje nebojovali z drtivé části za Stalina, za komunismus, ale za osvobození republiky. To, jak si představovali vývoj po válce je věc druhá, ale za okupace měli jinou prioritu. A rány na gestapu bolely stejně jak příslušníky ÚVODu (odbojová centrála řízená Londýnem), tak členy ilegálního vedení KSČ. A před popravčí četou v Kobylisích či pod gilotinou na Pankráci si byli příslušníci obou směrů odboje rovni. Radnice Prahy 1 udělala jen dobře, když Černému realizaci pomníku odebrala. Chtěl bych vědět, jak by se za Protektorátu choval Černý, jestli by neběhal do redakce Arijského boje, na sekretariát Vlajky či na gestapo, aby udával komunisty a tím je posílal na popraviště a spolu s nimi i jejich spolupracovníky ze „západního odboje“. „Umělec“ Černý rád uráží mrtvé z války (přetřený tank č. 23 na růžovo) či příslušníky českého národa, když o nich hovoří jako o knedlíkovité hmotě nasáklé pivem. I jeho obrácená socha patrona české země sv. Václava hovoří jasně o jeho pohrdání vlastí. Kdyby nebylo oněch odbojářů, kteří pomohli k porážce Německa ve válce, tak dnes by sochař Černý plácal své výtvory z hlíny u zemljanky kdesi v ruských stepích, kam by ho Němci jako Čecha vystěhovali. Pokud by jim za to stál a nezlikvidovali by ho rovnou. Závěrem bych rád upozornil, že patřím mezi odpůrce komunistické ideologie ale myslím si, že na ty, kdo se obětovali za vlast a budoucnost svých dětí, se neplive. Čest všem padlým v letech 1938 – 1945!
Jiří Štěpánek místopředseda Dělnické strany
≡ 29. září 2004
V Chebu se sešli vlastenci V úterý 28. září 2004 se v Chebu uskutečnilo shromáždění Klubu českého pohraničí, které mělo za cíl upozornit na nebezpečí ze strany sudetských Němců hrozících žalobami na navrácení majetku. Akce se konala pod heslem „Jen pokud zůstane pohraničí české, zůstane českou celá vlast“ a zúčasnili se jí i poslanci Parlamentu České republiky. Mezi řečníky nechyběl ani předseda Dělnické strany Tomáš Vandas, který upozornil ne nutnost připomínání minulosti právě v dnešní době, kdy je historie překrucována a zamlžována. Tomáš Vandas dále řekl: „Jak asi musí být v duši pamětníkům Mnichova, zabírání českého pohraničí a Protektorátu, když slyší výzvy k omluvě a odškodnění sudeťáků. Výzvy k odškodnění těch, kteří velkou měrou přispěli k rozbití Československa. Jaký mohou mít pocit, když se v Praze otevřela kancelář sudetoněmeckého landsmančaftu a z viníků se najednou stávají oběti? A jak reagují na tento vývoj současní vládní a parlamentní politici? Místo rázného bouchnutí do stolu jen tiše šeptají, že je to již vyřešená otázka a klepou se strachy před ekonomicky silným sousedem. Jaký zářný příklad nám v této souvislosti nabízí sousední Polsko! Svaz sudetských Němců pohrozil žalobami na navrácení zabaveného majetku a reakce polského parlamentu byla rázná: Přijaté usnesení na okamžité vyplacení válečných škod! Bez ohledu na to, zda se přijatá rezoluce německému kancléři líbí či nikoliv.“ (Více v odkazu…Projevy) Jeho slovům přihlíželo asi dvě stě účastníků, kteří obdrželi nové číslo Dělnických listů.
AKTUALITY ≡ 26. září 2004
Political reality show Jak to, že se ve společnosti o politice tak hodně mluví a přitom se k ní tak uboze málo lidí hlásí? Jako například v červnových volbách k odpovědnosti za tento národ na půdě Evropského parlamentu. K vysvětlení nemusíme chodit příliš daleko. Snad nejobecnějším názorem, který rozšiřují k tomu vycvičení „politologové“, je údajná neprůhlednost politiky a přílišná spletitost rozdílných ideologií a politických směrů, tudíž i občanova ztráta orientace v takovém politickém guláši. To je snad také nejjednodušší způsob jak se takového problému zbavit - svalit vinu na „nevědomost občana“. Toto pravidlo vždycky fungovalo, alespoň na nějaký krátký čas, tak proč ho neaplikovat i nyní, když nikomu vlastně neuškodí. Nevědomý občan totiž nikdy neexistoval: nezaměňujme nevědomost s hloupostí či naprostou demencí. Musíme začít především od lidí. Netvrdím to za účelem hledání volebního sloganu, ale v pátrání po odpovědi na otázku: proč právě lidé opovrhují politikou. Vlivem naprosté nadvlády elektronických médií, jež je bohužel přirozená, protože nadvláda může vzniknout jedině tehdy, najde-li oporu v lidské porobě. Nemusíme zrovna hovořit o otroctví - o závislosti ale určitě. Ta začíná v kapse každého teenagera - samozřejmě mám na mysli mobilní telefon. Už i mediální magnát Berlusconi pochopil čarovnou moc tohoto malého zázraku, když italským voličům hromadně posílal volební SMS své vládní koalice. K jeho smůle a následné volební prohře se asi příliš netrefil do vkusu mobilních uživatelů :-) Ale vážně. Víme tedy - drtivá většina z nás je toho příkladem - že závislost na mobilním telefonu, této „vstupní bráně do světa komunikací“, je bez přehánění přímo varující! Lidé dnes doslova baží po komunikaci. Je to však ještě vůbec komunikace? V Itálii se přes mobilní telefon vede předvolební kampaň, v České republice miliony lidí ovlivňují výsledky pokleslé populární hudební soutěže a nejnověji osudy „milionového páru“. Rozdíly se pomalu stírají, proč bychom tedy v budoucnu nemohli přes mobilní telefon volit i své zástupce do parlamentu, i o tom se už přece uvažuje... Současné hranice mezi politikou a zábavou připomínají hranice zemí schengenské dohody - prakticky nejsou. Stačí jen nahlédnout na přední stránky novin, o televizi už ani nehovořím. Jestliže dnes někteří významní státníci naříkají nad nezájmem lidí o věci veřejné a myslí-li to opravdu upřímně, měli by si se stejnou dávkou upřímnosti přiznat, že jsou toho sami viníky, když mnozí z nich pro zvýšení vlastní popularity účinkovali v zábavných televizních pořadech, jako tomu bylo v případě ministryně Buzkové nebo současného premiéra Grosse, jenž pro zvýšení své publicity v minulosti neváhal vystupovat ani v erotické show. Tito a další se rozhodli pro spoluúčinkování s umělci a tím vlastně sami degradovali politiku na úroveň zábavy. Proč by potom „občan-divák-mobilní uživatel“ nemohl k politice jako k zábavě přistupovat a jednoduše politiky vyškrtnout z repertoáru, protože byli příliš nudní a k uměleckým kvalitám svých kolegů, profesionálů z povolání, měli na míle daleko? A v tom je ten problém: v přílišném propojení politiky s konzumní kulturou, v naprostém splynutí řízení věcí veřejných s neřízeným proudem zábavy. Je potom jasné, že veškerá pravidla jdou stranou, vítězí pouze ten lepší, nikoliv zdatnější, ale zábavnější. Nástin budoucí doby: už ne volby, ale výběrová řízení napříč médii budou rozhodovat o složení vládního pelotonu. Něco po vzoru SuperStar! Pan Železný je prvním průkopníkem pop-politika: bez volebního programu, ale s nabitým rejstříkem zábavných pořadů, které produkoval a ve kterých sám hrál. Tak zvaný moderní člověk není připraven jednat, ale pouze konzumovat. Zatímco ještě před sto lety vzbuzovalo uspokojování pokleslých a zakázaných tužeb pocit viny, dnes lidé trpí nízkým sebevědomím, jestliže se nedokážou dobře bavit. Společnost je k tomu bohužel důkladně vychovává. Získává v nich však i své hrobaře.
Martin Zbela šéfredaktor Dělnických listů
AKTUALITY ≡ 25. září 2004
„Padající nosorožec“ „Slyšeli jsme ránu a pak bylo vidět v údolí mezi stromy hustý dým,“ reagovali očití svědci na nedávnou nehodu britského vrtulníku u Kuroslep na Třebíčsku, kde v rámci mezinárodního vojenského cvičení Létající nosorožec přišlo o život šest britských vojáků. Bohužel to není poprvé, kdy na téměř stejném místě havarovala helikoptéra. Před rokem, během cvičných manévrů české armády, se stala obdobná nehoda našeho vrtulníku, kterému se naštěstí podařilo nouzově přistát. Nicméně britská helikoptéra zavadila o to samé elektrické vedení jako český stroj. Přitom na mapě to měli jasně vyznačené, protože cvičili nízký průlet tak, aby je nezachytilo žádné radiolokátorové zařízení. Je až s podivem, že vojáci NATO dokážou ve své neodpovědnosti zajít tak daleko a ohrozit zdraví našich spoluobčanů. Nechybělo málo a mohlo dojít ještě k větší tragédii, protože nedaleko místa neštěstí byl dětský tábor! A proto se ptám, jestli máme zapotřebí dělat z naší země mezinárodní vojenský letový prostor a nechat se dál ohrožovat nesmyslnými cvičeními jednotek NATO?!
Erik Veselý lídr DS Vysočina
AKTUALITY ≡ 24. září 2004
Účelová poslanecká nenažranost Nedávný krok parlamentu, ponechat poslancům jejich 14. platy, mnoho občanů velice rozčílil. No, ono je to spíše nas…. V době, kdy vláda připravuje a realizuje úsporná opatření dotýkající se všech občanů, kteří se musí uskrovnit a v peněženkách jim zbude ještě méně (pokud vůbec něco), je krok parlamentu mírně řečeno netaktický. Kdo jiný by měl jít občanům příkladem v  šetření, když ne sami zákonodárci? Pokud tak nečiní, je jejich snaha o vysvětlování nutnosti sociálních škrtů zbytečná. Nechci působit dojmem závistivce, ale myslím si, že poslanci berou natolik nadprůměrné příjmy, než aby jim jeden chybějící plat snížil životní úroveň. Nehledě na to, že se jich třeba netýká Škromachovo osekávání nemocenské, protože oni po celou dobu marodí za plnou mzdu. Ale dosti o tom, protože o poslaneckých platech a požitcích toho bylo napsáno mnoho. Když jsem poslouchal některé reakce občanů na tuto parlamentní „malou domů“, převládala v nich otázka, proč to poslanci dělají, vždyť je nebude nikdo volit. Na první pohled se to jeví jako naprosto logické, ale když se nad celou věcí zamyslíte, dojdete k možnému závěru, že to poslanci udělali schválně. Je zcela zákonité, že každý takový krok parlamentu znechucuje spoluobčanům politiku tak, že ani nejdou k volbám, protože mají pocit naprostého zmaru. Jenže to je přesně to, co parlamentní strany chtějí: aby se občan nezajímal o politiku a nikdo jim tak nerušil klidné vody jejich parlamentního rybníku. Každá z parlamentních stran má svůj pevný kádr voličů, který sice není nijak početně velký, ale jelikož ostatní nechodí k volbám, tak jim ona menšina bohatě stačí k pohodlnému zahnívání. Takže mě to připadá, jako by to byla zcela účelová nenažranost, splňující dvě věci. Za prvé, do poslaneckých tobolek se přisypou další grošíky, a za druhé, lidé ještě více rezignují na politiku a parlamentní strany budou mít ještě větší klid pro svojí hrabivost. Je jen na nás, jak dlouho budou poslanečtí cizopasníci parazitovat na naší práci a daních!
Jiří Štěpánek místopředseda Dělnické strany
AKTUALITY ≡ 22. září 2004
Koalice Dělnické a Národní strany: „Společně proti proudu!“ Koalice Dělnické a Národní strany je společným projektem dvou politických subjektů – Dělnické strany a Národní strany. Obě politické strany vstoupily na českou politickou scénu teprve nedávno a ve svých programech mají shodné body, které znamenaly navázání užší spolupráce a vytvoření koalice pro krajské volby ve Středočeském kraji. Tato koalice však není účelovým spojením, ale perspektivním volebním projektem, jenž má vyvrcholit úspěšným výsledkem v parlamentních volbách v roce 2006. Je to rovněž signál, že mimoparlamentní politické strany nehodlají donekonečna tolerovat devastaci, korupci a totální rozklad naší společnosti, které mají na svědomí všechny parlamentní strany bez výjimky. V krajských volbách chceme společně oslovit občany, kteří se nehodlají s tímto žalostným staven smířit. Krajská zastupitelstva dnes disponují značnými pravomocemi, které výrazným způsobem ovlivňují život občanů.
Více v odkazu…Volby
AKTUALITY ≡ 20. září 2004
Jsme národem rasistů?      S obrovskými problémy způsobenými zvětšující se cikánskou menšinou se potýká stále více měst a obcí na území České republiky. Situace již mnohde nabyla takových rozměrů, že se hrozí stát takřka neudržitelnou. Obzvláště citelně jsou postiženy např. Vejprty, Chomutov, Most, Ústí nad Labem, ale i mnoho dalších měst a obcí nejenom v Ústeckém kraji.      Například situace ve Vejprtech ležících na hranicích se SRN je natolik kritická, že se k jejich návštěvě turisté odvažují pouze ve větších skupinkách, neboť jsou na každém kroku napadáni hordami cikánských výrostků. Ve spoustě dalších měst jsou občané a především zahraniční návštěvníci naší republiky obtěžováni žebravými dětskými cikánskými gangy, které proti nim neváhají použít i násilí. Rabování obchodů cikánskými tlupami je také v Chomutově na denním pořádku. A takto bych mohl pokračovat téměř donekonečna. Vláda České republiky však namísto jakéhokoli pokusu o řešení tohoto stavu raději utápí miliony korun za zcela nesmyslnou kampaň proti rasismu. Policie demonstruje svojí sílu v monstrózních dopravních akcích. A slušní občané žijí v neustálých obavách o svůj majetek, zdraví i život.      Pokud se kdokoli pokusí na tento problém upozornit, je ihned označen za nesnášenlivého a netolerantního rasistu nebo fašistu. Tomuto již však nelze déle nečinně přihlížet. Je třeba se tímto problémem zabývat. Nelze přece tuto menšinu donekonečna omlouvat odlišnou mentalitou. Musí pro ně být nastavena stejná pravidla jako pro každého jiného občana naší země. Nemůžeme donekonečna trpět neustálé zvýhodňování této skupiny obyvatel na úkor ostatních občanů České republiky. Jak je možné, že v naší republice existuje tzv. Program podpory romských žáků středních škol? Prostředky z něho jsou určeny na úhradu školného, stravného, ubytování, cestovného, školních potřeb či ochranných pomůcek pro středoškoláky, ale pouze tmavé pleti. Děti sociálně slabých českých rodin nedostanou ani korunu. To můžeme označit jako projev rasismu. Projev rasismu vůči bílé většině!      Můžeme se divit mnohým majitelům hotelů, restaurací, hospod nebo barů, že odmítají do svých podniků pouštět návštěvníky cikánské národnosti, když s nimi mají pouze samé špatné zkušenosti? Můžeme se jim divit, že je odmítají obsloužit, když již z dřívějška vědí, že jim stejně za poskytnuté služby nezaplatí? Můžeme je proto označit za rasisty? Můžeme snad rasistou označit toho, kdo se pokusí upozornit na problémy, které příslušníci tohoto etnika způsobují? Nebo snad je rasistou ten, kdo nesouhlasí s jejich zvýhodňováním na úkor většiny? Je snad celá naše republika národem rasistů? Na tyto otázky ať si odpoví každý z vás sám.
Petr Kotáb
AKTUALITY ≡ 14. září 2004
Národovectví jako xenofobie?      Již delší dobu sleduji názory redaktorky Lidových novin Terezy Nosálkové, které prezentuje ve svých článcích. Většinou jsou svým obsahem shodné a věnují se převážně oblíbenému tématu dnešní doby – imigrantům.      Paní (nebo slečna?) Nosálková  neustále připomíná čtenářům, že Češi mají jedinou volbu – v budoucnu přijímat stále více imigrantů, aby nedocházelo k poklesu počtu obyvatel a aby vůbec někdo vydělával na občany v důchodovém věku. Nic jiného prý nepřichází v úvahu. Odlišné názory redaktorka šmahem onálepkuje jako xenofobní.      Naposledy se tak stalo v případě místopředsedy ODS pana Zahradila. Byť se s většinou jeho názorů neztotožňuji, zcela vítám jeho výrok, že „úbytek české populace nelze řešit organizovaným odvozem imigrantů“. Je to totiž holá pravda. Pokles populace je spjat především z obavy mladých lidí zakládat rodinu. Tato obava má opodstatnění v nezájmu státu vytvořit takové podmínky, které by mladým lidem usnadnily start do života. Dovážet k nám cizince s neznalostí zdejšího prostředí není koncepční řešení.      Je jistě jednodušší konstatovat, že imigranti jsou jedinou záchranou našeho národa a rozčilovat se nad „umělým utěsňováním naší národní ulity“. Tato „ulita“ je ale náš národ, naše zem a s ní spjaté historické a kulturní tradice. To však redaktorce Nosálkové zřejmě nic neříká. A není bohužel jediná!
Tomáš Vandas
AKTUALITY ≡ 13. září 2004
Pryč s politickými darmošlapy!      Volby do krajských zastupitelstev jsou veřejností neprávem opomíjené, přestože volení zastupitelé mají velkou rozhodovací pravomoc a každé jejich rozhodnutí má přímý vliv na obyvatele v kraji. Vládnoucí parlamentní skupina zcela správně a důsledně nevysvětlila veřejnosti pravomoce a začlenění krajů do řídící struktury republiky. Nechci parlamentním stranám sahat do svědomí, ale někdy se mi zdá, že neinformovanost veřejnosti o činnosti krajů byla účelovým krokem, aby se lidé o krajské záležitosti nezajímali, tj. nešli volit a tím usnadnili dosazení poslušných satrapů parlamentních stran do krajských zastupitelských lavic.      Nechci zde rozebírat, jestli je krajské členění naší poměrně malé republiky vhodné po finanční či správní stránce. Chci ale poukázat na důležitost každých voleb do zastupitelských sborů. Stát přesunul na kraje spoustu pravomocí v oblasti školství, zdravotnictví, sociálních či obecních záležitostí. Rozhodně se nedá říci, že krajské zastupitelstvo je okrajovým orgánem volených složek státu. Všimněte si, jak málo tisk referuje o zasedání jednotlivých krajských zastupitelstev.      Většinou se občané dozvědí o rozhodnutí v nějaké důležité věci pozdě, až když je po hlasování a oni nemohou nic ovlivnit. To se hlavně týká uzavírání některých nemocnic a dohadů o jejich financování. Takže rozhodování o těchto stěžejních věcech je v rukou ambiciózních politiků, kteří berou krajské funkce jako odrazový můstek do vyšší stranických či státních struktur. Ukázkovým příkladem je středočeský hejtman Bendl, který se v politice „reforem“ zdravotnických zařízení velice angažuje. A myslím si, že mediálního zájmu o krajské záležitosti využívá k vytloukání politického kapitálu před blížícím se kongresem ODS. Ale třeba se mýlím…      Kolik jen slov, vět a článků bylo napsáno o tom, že za klesající volební účast mohou parlamentní strany svojí hrabivostí o parlamentní posty, zákulisním politikařením a kramařením s důvěrou lidí, neřešením vlastních afér a prorůstáním ekonomických zájmů do politiky, kdy na rozhodnutí nemá vliv volič, ale příslušná úzká podnikatelská lobby.      Jenže my občané se nesmíme spokojit s konstatováním tohoto neradostného, ale reálného stavu. My musíme něco dělat, protože v banku je sázka budoucnosti naší země a našich dětí. Tím nejmenším krokem, který můžeme učinit v zájmu republiky, je jít k volbám a volit. Někdo namítne, že jeden hlas navíc je příliš malým krůčkem k zahájení pochodu na jehož konci bude očištěná parlamentní scéna.      Ano, jeden hlas navíc je opravdu malým krůčkem, ale zamysleme se nad tím, co se stane, když ten jeden jediný krůček udělá přes deset procent oprávněných voličů, kteří jinak nechodí k volbám. Rázem tu máme skoro jeden milion hlasů proti parlamentním a krajským strukturám. A to už je přece pořádný krok, ne-li kopanec.      Dělnická strana vznikla jako hnutí nespokojených, kteří nechtějí u vychlazeného ležáku jen planě tlachat, ale chtějí změnit současný politický stav. Naše kandidátky do krajských voleb jsou zaplněny lidmi, kteří mají vůli jít do politického boje a chtějí se svým politickým odpůrcům podívat zpříma do očí. Využíváme každé legální možnosti na podíl v zastupitelské demokracii tohoto státu. Každé volby jsou pro nás výzvou na politické cestě, kde nás překážky nebudou odrazovat, ale posilovat. Moc dobře víme, jak chutná život v této společnosti a tak jsme připraveni na každou politickou zkoušku. Jsme mluvčími těch, kdož jsou pro  parlamentní a vládní činitele pouhými figurkami na politické šachovnici. Tuto spící, rozhněvanou většinu ctihodní páni politici podceňují, protože ztratili kontakt se životem, který sami zařizují druhým. Právě tito „bezejmenní“ se mohou stát železným koštětem, kterým vymeteme politické darmošlapy a cizopasníky z českého politického kožichu.      Když půjdeme všichni k volbám, tak velký úklid českých politických Augiášových chlévů může začít!
Jiří Štěpánek
AKTUALITY ≡ 9. září 2004
Nemocenská zadarmo Představitelé vládní koalice v čele s „upřímným sociálním demokratem“  Stanislavem Grossem se chystají nadělit občanům České republiky další nepříjemný dáreček. Plánují totiž další, velmi razantní snížení nemocenských dávek.      Přestože nemocenská byla citelně snížena již od ledna letošního roku, vládní koalici to nestačí a chce, aby normální občané zůstávali doma v prvních třech dnech nemoci prakticky zadarmo! Samotní poslanci přitom v době marodění dostávají plný plat a navrch nestoudně pobírají mnohatisícové příplatky na reprezentaci, stravu, cestovné, telefony atd. Pokud totiž nechtějí, nemusejí si nechat legitimaci práce neschopného vystavit. Vždyť plat jim plyne v nezměněné výši i přes jejich neúčast na jednáních Poslanecké sněmovny. A této výhody se v žádném případě vzdát nehodlají.      Pokud se ale poslanci přece jenom rozhodnou na nemocenskou nastoupit, nijak bát se nemusejí, neboť škodní stejně nebudou. To co je pro normálně pracující občany pouze nesplnitelným snem, stává se u našich zákonodárců realitou. Za první měsíc nemoci totiž i tak dostanou plný plat, spolu se všemi možnými i nemožnými náhradami.      Pokud tedy mohou poslanci pobírat v době nemoci plný plat, nevidím žádný důvod proč obyčejným pracujícím občanům opět někde něco ubírat. Můžeme samozřejmě souhlasit s námitkou, že nemocenská bývá často zneužívána a situace se musí řešit. Vláda ale nemůže kvůli skupině nemocenskou zneužívajících jedinců trestat i poctivé občany, kteří jdou marodit pouze v případě, kdy je to nezbytně nutné. A již vůbec nemůžeme souhlasit s nerovným přístupem praktikovaným mezi normálními občany a námi volenými zákonodárci. Všichni jsme přeci rovnoprávní občané České republiky a proto také musíme mít všichni stejná práva i povinnosti!
Petr Kotáb
≡ 9. září 2004
Mladiství vrazi nemají právo na život! Nedávná brutální vražda staré ženy skupinou mladistvých znovu rozvířila debatu o snížení trestní odpovědnosti ze současných 15-ti let. Parlamentní politici se předháněli v prohlášeních, kde deklarovali nutnost okamžitě situaci řešit, aby byla společnost lépe chráněna před mladými delikventy. Jenže tato prohlášení přišla trochu pozdě, protože je to již několik let, co policejní statistiky zaznamenávají stálý vzestup trestné činnosti osob mladších 15-ti let. Nejsou to jen krádeže, ale přidružují se k tomu loupežná přepadení se zbraní, dealerství drog a v neposlední řadě i činy nejtěžší - vraždy. Ale nikdy s tím nic nedělali. Jestliže se rozhlédneme po členských zemích EU, zjistíme, že mnohé mají hranici trestní odpovědnosti nižší než v ČR. Ve Velké Británii je to dokonce 12 let! Ve všech těchto státech mají nápravná zařízení pro tyto zrůdy, kde je hlídají vyškolení policisté a lékaři, všude jsou mříže a kamerový systém. Ne jako u nás, kde se z našich ústavů může odejít kdy se komu zachce. Právě vědomí beztrestnosti stupňuje u většiny tohoto lidského odpadu brutalitu v trestním konání. Co si myslíte, mají výše zmínění vrazi důchodkyně výčitky? Kdepak! Ještě se činem chlubí a jistě mají spoustu obdivovatelů, kteří to mohou zkusit třeba zítra na někom z vašich blízkých. Jen u nás se planě debatí, že snížením hranice trestní odpovědnosti se nic neřeší, že musíme být k dětem vnímaví a lépe s nimi pracovat. O slovo se hlásí různí ochránci lidských práv, pro které je mladistvý vrah důležitější než oběť. Tito kavárenští debatéři a povaleči žijící ve věži ze slonoviny jen brání účinnému řešení tohoto problému. Tady nesmíme mít žádné slitování. K čemu jsou různé „listiny práv a svobod“, když jejich znění je pouze vodítkem pro zločince, jak vyklouznout. Kde jsou práva oběti a žalem zlomených příbuzných? Zákona dbalý občan se bez této „listiny“ obejde. Stačí mít účinné zákony a stoprocentní vymahatelnost trestů. Při této debatě nesmíme podléhat tlakům kdejakých psychologů a levičáckých spolků, kteří nám vnucují vtíravou otázku: Přece nebudeme zavírat děti. Věkem možná děti, ale svými ohavnými činy protřelí dospělí vrazi a proto s nimi budeme nakládat jako s dospělými. Žádný soucit a falešnou humanitu. Jenže my zde hovoříme o špičce ledovce – o dětských vrazích, ale musíme se zaměřit na počátek, kdy vše začíná drobnostmi, které máme tendenci odbít mávnutím ruky, že se jedná o klukovinu. Ale právě zničenou lavičkou v parku, sprejem počmáranou zdí či napadením spolužáka to vše vždy začíná. Jestliže nejsou za své činy odpovědné děti, tak jsou to jejich rodiče. Takže, děti něco provedou, rodiče musí zaplatit celou škodu a ještě si nádavkem vysloužit trestní oznámení za porušení povinné péče. Jak se to staráte o své dítě, když svůj čin provedlo dopoledne v době školy nebo po desáté večer, kdy už má být v posteli? A jsem přesvědčen, že si ušetříme spoustu problémů v budoucnu. Bývalý newyorský starosta Giuliani vyhlásil program nulové tolerance zločinu. Policisté začali trestat sebemenší přestupek dětí i dospělých. A výsledek? Za poměrně krátkou dobu se New York stal městem, kde je poměrně bezpečno a lidé si mohli vydechnout. Starosta sice musel poslouchat ňafání různých ochránců lidských práv, ale bezpečnost občanů mu byla přednější a proto se vše podařilo. Z toho si berme příklad! Společnost s pudem sebezáchovy musí tyto defektní jedince izolovat a nedopustit jejich návrat do lidské společnosti, protože z té se sami svými činy vyloučili. Jedině doživotní konečné řešení! Koupíte-li si třeba vysoušeč vlasů, který probíjí a ohrožuje tím váš život a vaší rodiny a není možnost ho opravit, tak ho vezmete a vyhodíte do kontejneru označeného nápisem směsný odpad, aby byl obsah poté odvezen na skládku nebo do spalovny. Dělnická strana má ve svém programu požadavek snížení hranice trestní odpovědnosti na 13 let, protože si uvědomujeme, že vývoj mládeže šel tak kupředu, že současná hranice je dávno překonaná a pro společnost nebezpečná. Nikdy nebudeme litovat žádného přestupníka zákona a nebudeme dopřávat sluchu ochráncům lidských práv, kterými pohrdáme jako se slabochy, kteří nechtějí chránit své spoluobčany, ale raději vyvěšují tibetskou vlajku, nechávají se zavírat do klece, aby se zastali kdejakého kubánského zločince či mají plná ústa slov o ochraně dětského vraha.
Jiří Štěpánek místopředseda DS
≡ 6. září 2004
Oznámení Dělnické strany ke krajským volbám Dělnická strana (DS) podala kandidátní listiny pro volby do zastupitelstev krajů celkem v osmi krajích. V šesti krajích kandiduje DS samostatně – Liberecký, Ústecký, Pardubický, Karlovarský, Zlínský a Vysočina. V kraji Plzeňském kandidujeme v koalici s Pravou alternativou pod názvem Dělnická strana – akce za snížení poslaneckých platů. Ve Středočeském kraji došlo k uzavření koalice se spřátelenou Národní stranou a oba subjekty kandidují pod názvem Koalice Dělnické a Národní strany. Na kandidátkách Dělnické strany se objevují členové strany i bezpartijní, vysokoškoláci, pracovníci nejrůznějších profesí, rovněž však starostové a místostarostové obcí. Co se týká senátních voleb, v nich Dělnická strana své kandidáty stavět nebude, budeme však podporovat kandidáta Národní strany ve volebním obvodě Beroun.
Tiskový odbor DS
≡ 24. srpna 2004
Umělecká fronta v ulicích Šéf úřadu vlády Pavel Přibyl rezignoval na svoji funkci. Není jistě třeba pochybovat o tom, že tak vysoký post by neměl zastávat člověk, který byl přímo spjat s bývalým režimem. Zajímavé je ale sledovat, jak se v této kauze dokázala zmobilizovat umělecká fronta. Výzvu pod petici požadující odstoupení pana Přibyla podepsalo mnoho známých osobností kulturního a veřejného života, kteří také nemarnili čas a zorganizovali demonstraci před Strakovou akademií. Jejich úsilí nakonec vyústilo v úspěšný konec. Je ale s podivem, proč tito horliví antikomunisté nekřičeli na počátku devadesátých let, kdy se jejich oblíbenec Václav Havel začal nepokrytě paktovat s bývalými komunistickými prominenty typu generála Vacka nebo Mariána Čalfy. Proč nedávali své rozhořčení najevo při nestoudném rozkrádání národního majetku převlečenými komunisty do nových kapitalistických hávů? Nebo nejčerstvější případ. Jmenování exkomunisty Teličky do funkce prvního českého eurokomisaře. Při tom všem umělci mlčeli a často tleskali. Přiznám se, že nemám v takové „bojovníky za demokracii“ důvěru. Jsou příliš přizpůsobiví každému režimu. Za Hitlera vztyčovali pravice, za komunismu mávali rudými prapory a jak trefně poznamenal ministr Dostál - podepisovali tzv. antichartu. Nyní zase brání demokratické vymoženosti. Samozřejmě, že neházím všechny do jednoho pytle. To jistě ne. Jenom si myslím, že iniciativu by konečně měli převzít místo umělců občané. Je však otázka, zda by dostali možnost prezentovat své akce ve sdělovacích prostředcích. To již je ale na jiné téma.
Tomáš Vandas předseda DS
≡ 20. července 2004
Harry Potter a klecová lůžka Ministr zdravotnictví Kubinyi zakázal používat klecová lůžka v psychiatrických léčebnách. Motivem jeho kroku však není změna systému v péči o duševně nemocné, nýbrž protest paní Rowlingové, autorky o mediálně proslulém čarodějnickém učni Harry Potterovi. Nevíme, z jakých zdrojů čerpá paní Rowlingová své (ne)vědomosti o českém zdravotnictví, zda se pomocí nějakého kouzla proměnila v pacienta či věští z křišťálové koule. Je ale nepochopitelné, že takovým neověřeným spekulacím podlehl ministr zdravotnictví a bez jakékoliv diskuse s odborníky vydal skandální rozhodnutí. Že tím nadělal mnoho vrásek ředitelům, ošetřovatelům a všem, kteří se na této těžké a obětavé práci podílejí, je mu zřejmě jedno. Později sice po kárání u prezidenta Václava Klause řekl, že vše asi nedomyslel, ale pozdě bycha honit. Není to první případ, kdy se čeští politici chovají jako malí žáčci a po kárávém pohledu pana profesora plní ochotně příkazy a přání „demokratického“ Západu. Stačí si připomenout kauzu Matiční ulice v Ústí nad Labem. Spíše by to chtělo trochu myslet a poté konat. Řečeno slovy jedné z ošetřovatelek: Ať si to paní Rowlingová jde zkusit! (Otištěno v Lidových novinách 11.8.2004)
Tomáš Vandas předseda DS
≡ 28. června 2004
Předčasné volby jsou málo pravděpodobné Vladimír Špidla padl. Nevydržel tlak svých spolustraníků požadujících jeho rezignaci a sám odstoupil. Udělal zřejmě jediné, co mohl. Špidlův kabinet tak míří do sféry historie a již nyní je evidentní, že to byla vláda slabá, neschopná, nedbající zájmů svých občanů ani České republiky jako celku. A je tedy dobře, že končí. Okamžitě se Špidlovým odchodem se vyrojilo několik scénářů, co bude dál. Asi se shodneme na tom, že novým premiérem bude zřejmě Stanislav Gross. Tento věčný „korunní princ“ zřejmě pochopil, že má vzhledem k mizivým šancím sociální demokracie v dalších volbách jednu z mála příležitostí, jak se stát předsedou vlády. Přestal tedy s postojem „mrtvého brouka“ a chopil se taktovky. Lze očekávat, že sestaví buď vládu s lidovci a podporou unionistů a části komunistů, nebo menšinovou vládu ČSSD s podporou KSČM. ODS sice hlasitě hovoří o předčasných volbách, nicméně jejich uskutečnění je málo pravděpodobné. Nelze si představit, že by většina zákonodárců zvedla pro jejich konání ruku a tím ohrozili své výnosné poslanecké místečko ztrátou mandátu. To se raději budou tvářit, že jim záleží na politické stabilitě a ve skrytu duše doufat, že to ještě dva roky vydrží. My to bohužel budeme muset vydržet s nimi. Dva roky však nejsou tak dlouhá doba, abychom jim nemohli vystavit patřičný účet za jejich pohrdání, aroganci a namyšlenost. Chce to jenom maličkost – nezůstat doma na kanapi a jít k volbám!
Tomáš Vandas předseda DS
≡ 20. června 2004
Povolební analýza: z patnácti osob na čtyři tisíce České volby do Evropského parlamentu mají za sebou svou premiéru, stejně jako Dělnická strana ve svém historicky prvním volebním nasazení. Její výsledek se nemusí zdát příliš lichotivý, nicméně v širším kontextu jej nemusíme nutně proklínat, zatracovat či snad dokonce chápat jako signál ke stagnaci a znehybnění. To na štěstí ani neumíme. V přepočtu na hlasy obdržela Dělnická strana přes čtyři tisíce hlasů, přesně 4 289. Vezmeme-li v úvahu takřka mizivou předvolební kampaň, absenci volebních šotů v televizi, a naprosto minimální zmínky v ostatních médiích, můžeme se alespoň uspokojit faktem, že tato naše „čtyřtisícovka“ je opravdu tvrdě vydřená – ona je současně výzvou k budoucí činnosti a samozřejmě dalšímu znásobení našich voličů. Příležitost budeme mít již letos na podzim. Drtivá porážka sociálních demokratů a další nárůst preferencí komunistů se daly víceméně očekávat. Rozhodně bych se vyvaroval konformním úvahám typu, že za tento propad vládní strany může jedině Špidla a jeho ministři, byť nemám sebemenší důvod se jich zastávat. Argumenty „o porušování volebních slibů“ jsou na naší politické scéně již značně otřepané. Ukažte mi jedinou parlamentní politickou stranu, která se svým voličům - případně dokonce svým vlastním členům - nezpronevěřila. Chápu, že vaše ruka by zůstala dole, protože takový subjekt neexistuje. Je to už poněkud obehraná písnička pro masu s krátkou pamětí, která v pravidelných periodách váže své naděje ke straně nebo stranám, které zrazovaly „již hodně dávno“. Paměť rozhodně nepatří do příslušenství politiky. Mohu to dokázat i obrazně: kdo si dnes například vzpomene, že nyní tzv. euroskeptická ODS měla na svých předvolebních billboardech na jaře 1996 vlajky Evropské unie, kterou tehdy svými hesly chvalořečila? Byla to vláda Václava Klause, kdo podal za Českou republiku přihlášku do EU. Jestliže sociální demokraté toto „přitulování k Bruselu“ pouze dotáhli „k mazlení“, je to následek procesu nastartovaného na počátku 90. let celou polistopadovou garniturou. Teprve od roku 1998 si vzala ODS za hlavní heslo „obranu národních zájmů“, protože ostatní ideje utopila v pádu své vlády na podzim 1997. Mnohem větší a již dlouhodobý důvod k zamyšlení je klesající účast občanů ve volbách. To osobně považuji za mnohem výraznější signál než politické hrátky napříč parlamentním spektrem, byť jsou možná jeho hlavní příčinou. Nejde jen o neúčast občanů v evropských volbách, kde má snad největší opodstatnění, protože sílící odpor k unii je i přirozeně odporem k jeho orgánům. Nezájem o politiku je nahrazován zájmem o zábavu, což deklaruje počet volajících do soutěže SuperStar, kterých je více než voličů v červnových volbách. Myslím si, že obecný nezájem o věci veřejné bude do budoucnosti velkým problémem a příčinou úmyslné aplikace politických systémů, které můžeme označit za totalitní a snad i diktátorské. Výrok Ericka Hoffera je dosti výmluvný: „Když svoboda zničí řád, pak touha po řádu zničí svobodu.“ Vzhlížení k osobnostem typu bývalého ředitele Novy a jeho oblíbené moderátorky je pouze českou verzí fenoménu mediální doby, kterým do politiky přispěl showbyznys a bulvár. Mnoho lidí, a zvláště pak ženy, mladí a důchodci, jsou náchylní spojovat své naděje k oblíbeným hrdinům televizních či novinových příběhů. Jejich vyumělkované aféry jsou den co den líčeny na stránkách bulvárních listů a stávají se tak pomyslnou potravou slabších jedinců, kteří nad svým životem zlámali hůl a nebo si ho ani neuvědomují a proplouvají tak sledováním životů druhých - „slavných a úspěšných“. Souvisí s tím i velmi nízká angažovanost lidí v politických stranách, do jejichž jádra nikdo nevidí a vlastně ani nechce, protože tam není nic „populárního“. Dělnické straně tato popularita chybí, pro nás je však důležitou zprávou, že při velmi nízké volební účasti se v České republice našlo přes čtyři tisíce lidí, kteří této straně dali svůj hlas a vlastně tak přímou podporu k její další činnosti. Po volební premiéře máme již dokonce své „volební bašty“: Ústecký, Karlovarský nebo také Plzeňský kraj. Ve Výsluní, městě na Chomutovsku, jsme se s 11 % umístili na třetím místě. V těchto obcích a i dalších krajích mohou občané očekávat naší kandidátku při podzimních volbách do krajských sněmů. V této souvislosti DS nastartovala náborovou kampaň kandidátů a nových členů. Na závěr stručné konstatování: v lednu 2003 se v Praze sešlo patnáct lidí k založení Dělnické strany. Po roce a půl přišlo k volebním urnám 4 289 občanů, kteří ji vyslovili svou podporu. Pokračujme v činnosti, výhledy jsou dobré.
m.zbela@seznam.cz	Martin Zbela šéfredaktor Dělnických listů
≡ 14. června 2004
Prohlášení Dělnické strany Předsednictvo Dělnické strany (DS) na svém mimořádném zasedání zhodnotilo výsledky voleb do Evropského parlamentu a vyjádřilo poděkování všem voličům, kteří dali důvěru kandidátům DS. Téměř 4300 hlasů dosažených při volební premiéře je důkazem opodstatněnosti Dělnické strany na české politické scéně. Je velká škoda, že občané, kteří nesouhlasí se současnou vnitropolitickou situací, volby ignorovali a nízká volební účast tak nahrála kandidujícím stranám s disciplinovanou členskou základnou. Dělnická strana bude kandidovat v podzimních krajských volbách a při této příležitosti vyzýváme všechny občany, kteří mají zájem zapojit se do volební kampaně, aby kontaktovali náš tiskový odbor.
Tomáš Vandas předseda DS
≡ 11. června 2004
Rozhovor předsedy DS Tomáše Vandase pro internetový server Politikon
1. Politika je nevděčné povolání, protože se pohybuje mezi zaměstnáním a zálibou. Proč myslíte, že je lidmi vnímána tolik negativně, když ti samí lidé posléze jdou k volebním urnám?
Já se domnívám, že bohužel většina z těch, co politiku vnímají výrazně negativně k volbám nechodí. A to je velká škoda, neboť takový stav plně vyhovuje současné vládní garnituře.
2. Kdy jste si v dětství poprvé uvědomil, co je to politika? Vnímal jste ji nějakým způsobem, nebo byla mimo Vaše zorné pole?
Dá se říci, že jsem v dětství vnímal politické události, ale samozřejmě přednost v té době měly zcela jiné zájmy.
3. Byl jste v dětství spíše vůdčím typem, člověkem v řadě nebo jste stál stranou dění ve třídě, ve Vaší ulici, v zájmových kroužcích?
Těžko se takto charakterizovat, ale spíše jsem patřil mezi ty aktivnější děti.
4. Byl jste členem nějaké organizace pro děti, například pionýra, nebo brontosaurů? Jaké jsou Vaše vzpomínky na tehdejší dobu?
V pionýru ani jiné organizaci jsem se neangažoval. Neměl jsem rád tzv. organizovanost a ani jsem nejezdil na tehdejší dětské letní tábory. Raději jsem dával přednost krásným prázdninám u prarodičů v nádherné přírodě u Křivoklátu.
5. Jak jste začal s politikou? Byla to Vaše iniciativa, nebo Vás někdo inspiroval?
S politikou jsem začal účastí na politických mítincích. Pak již šlo vše jakýmsi samospádem.
6. Kdy jste zažil své první politické vítězství?
Já doufám, že to hlavní vízězství vzhledem k svému věku mám ještě před sebou!
7. Kdy jste naopak zažil svou první politickou porážku?
Úspěchy a prohry se střídají, to už tak někdy v životě bývá. Moje takové zklamání je zjištění, že někteří, kteří dříve se mnou spolupracovali, kázali vodu a sami pili víno.
8. Kterých současných politiků si vážíte?
Jean-Marie Le Pena. To je osobnost světového formátu a také živý důkaz vytrvalosti na dlouhé politické cestě. U nás si vážím mých nejbližších spolupracovníků, kteří sice nejsou tak známí u veřejnosti, ale myslím, že to je jen otázkou času. Martin Zbela nebo Jiří Štěpánek, to jsou jména o kterých ještě uslyšíme.
9. Jaký byl názor Vaší manželky na vstup do politiky?
Jsem svobodný.
10. Bylo Vám někdy vyhrožováno kvůli Vašim názorům a veřejnému působení?
Ano. Ale nikdy mne to neodradilo od politické práce. Naopak mne to motivuje.
11. Naopak pochválili Vás někdy občané za Vaši činnost?
Jsem rád, že se s pozitivními ohlasy při mých setkáních s občany setkávám. Je to důkaz, že naše politická práce má smysl.
12. V jakém pořadí byste na žebříčku hodnot sestavil tři pojmy současné politiky – občany, politické strany a ideály? Co je podle Vás důležitější?
Myslím, že nejdůležitější ze všeho je občan. Pro něj mají politické strany pracovat a v jeho zájmu jednat. Bohužel se tomu tak dnes neděje. Ideály jsou krásná věc, ale nelze se oddávat jen snění. Důležité je žít v reálném světě, který je bohužel někdy až příliš krutý.
13. Jaká je podle Vás budoucnost české kultury a historické svébytnosti v globalizovaném Světě?
Mám obavy, že vyhlídky moc dobré nejsou. Stali jsme se členy Evropské unie a ta směřuje k federalizaci, v niž budou potlačeny snahy o národní svébytnost. Jsem pro Evropu suverénních národů, které rozhodují sami o své budoucnosti.
14. Jaké jsou Vaše celoživotní cíle ve Vaší politické činnosti?
Cílem každého politika je samozřejmě snaha o prosazení svých názorů.
15. Jste věřící?
Ne.
16. Co byste popřál našim čtenářům a voličům?
Přeji vaší redakci, aby i nadále dávala prostor všem politickým názorům a proudům, jako doposud. A voličům, aby tentokráte nezůstávali doma a pomohli prosadit politickou změnu, která je pro záchranu naší země nezbytná.
Za rozhovor děkuje Robert Vašíček.
≡ 8. června 2004
Stanovisko Dělnické strany Dělnická strana (DS) je šokována nehoráznými požadavky tzv. romského parlamentu, ilegální organizace, a doufá, že Ministerstvo vnitra České republiky v rámci boje proti terorismu, neonacismu a rasismu podnikne potřebné kroky k rozprášení této demokracii a lidským právům vysoce nebezpečné organizace, která vydírá stát a požaduje zavedení pozitivní diskriminace. Dělnická strana je připravena případně se obrátit na příslušné evropské orgány.
Tomáš Vandas předseda DS
≡ 7. června 2004
Majitelé domů a nevolnictví Změnou společenského zřízení zcela zákonitě jedna vrstva společnosti zmizí, či ustoupí do pozadí, aby na jejich místa nastoupili druzí. Přesně to se stalo po listopadu 1989, kdy na uvolněná místa po stranické oligarchii nastoupili velkopodnikatelé a jejich političtí spolupracovníci. Nedá se říci, že by se tato výměna beze zbytku povedla ku prospěchu všech občanů. Na koho si museli naši spoluobčané rychle zvyknout, byla nastupující vrstva majitelů domů, o nichž slyšeli pouze od pamětníků či četli v knihách. Právě chování některých majitelů domů rychle konfrontovalo občany s divokým kapitalismem. Vybraní restituenti, porevoluční zbohatlíci a bývalí vysocí komunisté se začali ve svých nových domech chovat tak, že to neodpovídalo společenskému standardu konce 20. století. Kolik jen příkladů lidských tragédií, příběhů lidské hamižnosti, zlosti a asociálnosti by se dalo napsat o soužití nájemníků versus majitelů domů. Nezanedbatelná část pánů domácích považuje nájemníky za obtížný hmyz, trůnící v bytech za směšné nájemné, zatímco oni potřebují z jejich bytů kanceláře, příbytky pro cizince, a to pochopitelně za tučný peníz, který naplní jejich nenasytnou tobolku. A tak začne tanec. V počátcích na to šli majitelé tvrdě. Vypínali proud, vodu, rušili sklepy v domě, prováděli stavební práce zasahující do života nájemníků a čekali, až vysílení nájemníci kývnou a zmizí. Postupem let museli politici přece jenom přijmout alespoň základní zákonné normy, chránící bezbranné nájemníky před zlovůlí majitelů domů. Nyní jsou tito pánové alespoň trošku drženi na uzdě a lidé mají možnost se dovolat práva. Otázku nájemného zde vůbec nemíním otevírat, protože to nevyřeší jeden komentář, ale jedno vím určitě. Není možné uvolnit nájemné, protože majitelé domů mají nachystané takové částky, na které většina lidí nebude mít. Kam půjdou, až nebudou moci platit nájem? To nikoho nezajímá. Mnohé obecní domy jsou prodávány novým majitelům i s nájemníky, což mi připadá trošku zvláštní. Víte, připomíná mi to dobu nevolnictví, kdy byla půda prodávána či měněna i s nevolníky, kteří se stávali automaticky majetkem nového pána, jenž určoval co budou dělat a kam půjdou. Přehnané srovnání? Bohužel ne! Posuďte sami. Bydlíte-li v domě, který koupil nový majitel i s vámi a sousedy a rozhodne se, že z vašich bytů udělá kanceláře či je zrekonstruuje pro tzv. tržní nájemné, máte smůlu. Budete se stěhovat. Jistě, domácí vám musí dát odpovídající náhradu bydlení, s kterou musíte souhlasit, ale vy jste se nechtěli stěhovat. Vám se v domě, kde bydlíte, líbí, máte rádi tuhle čtvrť a jsou zde třeba kamarádi z dětství. Jenže smůla. Majitel zavelí a vy měníte adresu. A hlavně rychle, protože ctihodný pan domácí nemůže svobodně nakládat se SVÝM majetkem. To je přesně to, co se mi nelíbí. Lidé jsou poníženi na zboží či na koeficient, mající vliv na kupní cenu domu. Chování mnohých majitelů domů je jedním z mokvajících vředů mezilidských vztahů dnešních dnů. A všichni, aniž bychom byli lékaři, víme, co se má dělat s takovým vředem. Rychle odstranit! Odstranit formou jasných a přísných zákonů, které by upravovaly vztahy mezi lidmi a majiteli domů tak, aby nájemníci nebyli rukojmími zlovůle některých domácích. Práva se musí dovolat všichni. Rozhodně jsem se tímto článkem nezastával notorických neplatičů, kteří neplatí ne proto, že na to nemají, ale třeba proto, že sociální dávky propíjejí či prohrávají v automatech.
Jiří Štěpánek místopředseda DS
≡ 2. června 2004
Dekrety opět na scéně Po delší době relativního klidu zazněl ze strany sudetských Němců výhrůžný tón. Přesněji řečeno, z úst bavorského premiéra Stoibera, který na Sudetoněmeckých dnech v Norimberku požadoval zrušení Benešových dekretů. Podle Stoibera vstup České republiky do Evropské unie neznamená konec snahy o zrušení dekretů, ale naopak její nový začátek. Je až s podivem, že vyjma prezidenta Václava Klause nepokládal nikdo z předních vládních a parlamentních politiků za nutné reagovat a snahy o revizi výsledku 2. světové války rázně odmítnout. Na ticho ministra Grosse k závažným problémům jsme si již zvyknout mohli, ale předseda vlády Špidla se zmohl pouze na jakési tiché mrmlání o tom, že takovou diskusi otevírat znovu nebude. Je však důležité si uvědomit, že Edmund Stoiber je velice pravděpodobně budoucí německý kancléř a nelze sázet na to, že s přesunem do Bonnu se jeho názory radikálně změní. Snahy revidovat Postupimskou dohodu, srovnávat odsun sudetských Němců s utrpením českých občanů a požadavek na zrušení dekretů prezidenta Beneše jsou hrozbou pro naší republiku. O to víc, že již dnes jsou ze strany sudeťáků podávány hromadné žaloby k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku na navrácení majetku nebo finanční odškodnění. A výsledek takového sporu nemůže bohužel nikdo odhadnout. Navíc, řady domácích pseudointelektuálů jsou dnes prolezlé kolaboranty, kteří na stránkách novin a časopisů otevřeně vyzývají k omluvě „za násilí spáchané na Němcích“. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem narůstá důležitost evropských voleb, z nichž vzejdou poslanci Evropského parlamentu. A kdo mlčí nyní a nechá napadat svoji vlast a národ, bude mlčet i nadále!
Tomáš Vandas předseda DS
≡ 31. května 2004
Postavit zaměstnavatele do latě! V listopadových dnech roku 1989 se z tribun a divadelních besed neslo poselství všem občanům o tom, že nastává doba, kdy se každý bude muset zajímat o veřejné věci – politiku, protože každý hlas bude vyslyšen a nesmí se již vrátit období, kdy o všem rozhodovala úzká mocenská struktura a lidé se museli podřídit. Uběhlo patnáct let a výsledek těchto provolání? Vše je stejné jak za minulé éry, vládnou nám parlamentní stranické sekretariáty a občan jen trpně čeká, co že na něho zase přichystají. Vládnoucí elity v naší zemi nemají přílišného zájmu na tom, aby jim někdo zvenčí (tedy občan) příliš foukal do jejich politické kaše. Oni sice pateticky volají po větší angažovanosti občanů o věci veřejné, ale vše je jen pokrytecký alibismus, protože mají na mysli jen angažovanost pro jejich program a cíle. Každou jinou iniciativu dopředu odsoudí a jemně naznačí, že není možné, aby o důležitých věcech rozhodovali občané, kteří jsou podle nich náchylní k zavádějícím řešením. Jinými slovy. Jedině my, tedy parlamentní obrýlení mandaríni, rozhodneme, co je pro vás dobré a co špatné. Zastřenými slovy říkají přesně totéž, co pražský tajemník KSČ Štěpán v ČKD Praha, že „politiku nemohou dělat děti…“ A právě tento postoj parlamentní čeládky bere chuť občanům zapojit se do veřejné práce. Lidi, kteří se nezajímají o politiku můžeme rozdělit do dvou skupin. První skupina jsou občánci, kteří se o politiku nezajímají programově. S pantatínkovskou rozšafností mávnou rukou, protože případný zájem o věci veřejné by jim mohl narušit jejich svět vychlazené sklenice piva, prorostlého bůčku a televizní estrády. Mohou být sebedůležitější volby a on stejně nepůjde, protože kedlubny na jeho chatě jsou důležitější. Však oni to zvládnou za mě. Zvládnou, občánku, zvládnou! A pak se budeš divit a v obýváku skuhrat! Druhou skupinou jsou lidé, kteří by se i zapojili do práce nějakých mimoparlamentních subjektů či odborových svazů, ale mají obavy o svojí práci, aby se nedostali do sociálních obtíží. Tyto lidi v zásadě chápu, protože vím, jak je těžké se třeba angažovat proti mnohému zaměstnavateli, u kterého zákoník práce zůstává před firemním vchodem. Zmínění páni majitelé mají na podobné připomínky jedinou větu, která plně dokresluje jejich vlastní amorálnost a asociálnost: „Zklidni se, protože na bráně čeká deset dalších.“ A ztráta pracovní existence je v dnešní době tragický zásah do života každé rodiny. Mnohde to nemají lehké ani zástupci odborů, kteří důrazně vyjednávají ze zaměstnavatelem o kolektivní smlouvě na další rok. Když je to poslušný odborový mopslík pana ředitele, nemá problém. Jestliže je to ale chlap, který jde tvrdě za práva svých kamarádů – kolegů, může mít problém. Ne, že by ho někdo přímo propustil, ale je na něj více dozíráno po pracovní stránce, aby se každá jeho chyba použila proti němu. Všichni víte, že chybu udělá v práci každý, ale je na vedení firmy, jestli je tato chyba pouhé pochopitelné opomenutí v návalu práce, či je z toho velká aféra. Naštěstí pořádných odborářů je většina. Dělnická strana nabízí ruku ke spolupráci všem, kdož se zatím nechtěli nijak angažovat v politice, tedy zmíněné druhé skupině. Jedině společným postupem dosáhneme toho, že zaměstnavatelé přestanou brát své zaměstnance jako pouhé stroje na peníze, ale budou s nimi jednat jako rovný s rovným. K tomu vede ještě těžká cesta, ale s energickým odhodláním a zákonnou tvrdostí ji překonáme a ty zaměstnavatele, kteří to potřebují, naučíme slušnému chování ke spoluobčanům.
Jiří Štěpánek místopředseda DS ≡ 24. května 2004 Radar a protektorátní vláda Jestliže v něčem současná česká vláda naprosto lže, tak je to v tom, že se prohlašuje za vládu zcela nezávislou. Prohlášení je jedna věc a skutky jsou věc druhá. A právě skutky usvědčují vládu z naprostého vazalství a podřízenosti vůči Washingtonu. Na jednom z posledních zasedání vlády se ministři rozhodli, že nepovolí vývoz radiolokátorů Věra do Číny. Ani se nesnažili zastírat, že se vše děje kvůli USA, které mají v oblasti své zájmy, zejména v podpoře ostrova Tchajwan, jenž se odtrhl od Číny a je plně vyzbrojován americkými zbraněmi. Chtěli jsme uskutečnit dobrý obchod, z Washingtonu se ale zvedl varovný prst, Praha poslušně zakňučela a bylo po byznysu. Někdo může namítnout, že před rokem 1989 jsme také nic neudělali bez požehnání Moskvy a že je to zkrátka úděl malých států, poslouchat velmoci. Je to pravda, ale jen zčásti. Ano, tehdejší komunistická vláda byla zcela orientována na Moskvu, nicméně ona to nikdy nepopírala a neustále vytrubovala do všeho pokrokového i západního světa, že velký Sovětský svaz je vzor a přítel. Dnešní vláda se tváří jako nezávislá, ale ve skutečnosti se při každém zahraničně politickém rozhodnutí ptá: „A co na to Washington?“ Před americkou agresí do Iráku se česká vláda postavila za Spojené státy, i když většina evropských států podporovala stanovisko OSN o nutnosti dát přednost mírovému jednání. I když je ČR členem EU, v zahraniční politice kope spíše za druhou stranu Atlantiku. Což je neblahé dědictví proamerického exponenta Havla. Na Čínu má česká administrativa spadeno od roku 1989 a od té doby se také datují české diplomatické kroky zasahující do čínské svrchovanosti. Neustálé návštěvy z čínské provincie Tibet uprchlého dalajlámy a přijetí tchajwanských představitelů v Praze. To vše se dělo pod Havlovou patronací a zdálo se, že po jeho konci (politickém) se věci konečně normalizují. Leč omyl, protože Špidlův kabinet jede plně ve starých kolejích. Vůbec bych se nedivil, kdyby za nedodané české radiolokátory Věra nedostala čínská vláda podobnou nabídku z americké strany. Třeba Američanům nejde o vojenskou stabilitu v oblasti, ale jen o vlastní zisk. To si jen pár liberálních blouznivců a kavárenských povalečů myslí, že když Česká republika opustí svět obchodu ze zbraněmi, bude jich na světě méně. Bohužel! Naše místo zabere jiná zbrojařská konkurence. Rozhodnutí vlády připravilo republiku o mnoho set milionů korun. Jednou jsem zaslechl od jednoho starého pána, že dnešní vláda je stejná jako ta protektorátní. Musel jsem s touto myšlenkou částečně nesouhlasit. Zajímám se historii, konkrétně o období Protektorátu, a tak něco o této době vím. Ano, v protektorátní vládě byli kolaboranti (ministr školství a osvěty Emanuel Moravec) či prospěcháři a alibisté (předseda vlády Krejčí a ministr zemědělství Hrubý), ale také ti, kdož pomáhali české věci a na oko plnili příkazy okupantů (popravený předseda první protektorátní vlády generál Eliáš nebo s odbojem spolupracující ministr financí Kalfus). Současná vláda přece nevložila osud českých zemí do rukou amerického prezidenta a tak nevím, nač ta poníženost a nemístná poslušnost. Že by měl onen pamětník pravdu s tím srovnáním? Ale to snad ne! Důkazy o tom, že to tak není, musí podat sama Špidlova vláda - svými činy. Jiří Štěpánek místopředseda Dělnické strany ≡ 17. května 2004 Šokující zpráva pro českou nezaměstnanost: Škromach se zhlédl ve slovenském modelu! Znovu zvolena může být jen ta vláda, která úspěšně bojuje s nezaměstnaností. Prostá politická pravda, která zřejmě bude rozhodovat i evropské volby v nejbližších letech. Pro mnohé se může stát noční můrou - mohou o tom dnes vyprávět německý kancléř Schröder, stejně jako jeho kolegové ve Francii, nebo v Polsku. Pro jiné se mohou čísla o nezaměstnanosti stát výzvou, jak prokázat své politické i odborné schopnosti. V této druhé pozici zatím je česká vláda. Sněmovna jí sice schválila zákon o zaměstnanosti a už koncem roku se ukáže, jestli opatření budou fungovat. Její zápas je předem ztracený.V březnu česká nezaměstnanost trochu poklesla. Důvodem je fakt, že začínají sezónní práce ve stavebnictví a zemědělství. Můžeme čekat ještě další pokles, řekněme k hranici deseti procent, ten ale obvykle končí v červnu, kdy se na pracovním trhu objeví absolventi středních i vysokých škol. Pokud to autor zákona, ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach vymyslel správně, letos by měl počet lidí bez práce klesat i přes prázdniny a koncem roku skončit někde mezi osmi a devíti procenty. Více v odkazu Komentáře… ≡ 13. května 2004 Rozhovor místopředsedy DS Jiřího Štěpánka pro plzeňský týdeník TIP TÝDEN S jakými pocity sledujete politické dění u nás? Jsou to pocity smutku a zklamání. Vrcholní političtí představitelé, ať koaliční či opoziční, neprovádí politiku, ale jen politikaří a v parlamentních kuloárech kramaří se svěřenou důvěrou od občanů této země. Potřeby a názory občanů nejsou vůbec respektovány. Mnohá rozhodnutí či zákony nejsou výsledkem vůle a přání občanů, ale jsou dohodou mezi jednotlivými stranickými sekretariáty, sledujícími pouze zájem politických lídrů, kteří chtějí posílit svůj vliv v politické a ekonomické sféře. Chtěla by vaše strana něco změnit, co, a proč to neuděláte? Dělnická strana vznikla především proto, že zde neexistuje reálná politická síla, jenž by se zastávala občanů této země, zaměstnanců, ať už dělníků, řemeslníků, zemědělců či úředníků. Rozhodně to nejsou komunisté, protože ti jen využívají laciných hesel ke zvyšování svých preferencí. Nesmíme připustit, aby se český dělník - zaměstnanec stal znovu obětí komunistického bludu a zlořádu. Podáváme ruku ke spolupráci všem nespokojeným se současným stavem, kteří nechtějí jen nadávat, ale chtějí se aktivně podílet na změně. Nehrajeme si na žádnou pravici či levice, to jsou pouhá slůvka, která mají zmást občany. My jsme tu pro obyvatele této zem. Nic víc, ale také nic míň! Jsme pro vládu práce a rozumu. Ostře vystupujeme proti praktikám některých zaměstnavatelů, využívajících současné ekonomické situace k ještě většímu tlaku na zaměstnance, kteří mnohdy pracují v podmínkách nedůstojných člověka 21. století. Chceme, aby si zaměstnavatelé uvědomili, že jim sice patří firma, ale nepatří jim lidé! Jelikož naše strana byla založena v lednu minulého roku, tak jsme neměli mnoho možností, jak dokázat naši životaschopnost a sílu. Věřím však, že letošní dvoje volby ukáží, že Dělnická strana patří na politickou mapu republiky. Více v odkazu Komentáře… ≡ 10. května 2004 O zapomínání My Češi jsme tak trochu zvláštní. Nedokážeme s hrdostí a s úctou vzpomínat na slavné dny vlastní historie a raději se před každým přihrbíme a děláme „mrtvé brouky“. Nejčerstvějším příkladem je (ne)připomenutí slavných májových dnů – Pražského povstání a osvobození Československa. V médiiích sice proběhly krátké zprávy z jakýchsi oficiálních ceremonií, ale doprovodné historické dokumenty, se jaksi neobjevily. Proč také, vždyť jsme v Evropské unii a národní cítění je nepotřebným přežitkem. V televizi spíše narazíte na programy zaměřené pro nebohé a utiskované menšiny. A občané? Vyvěšení české státní vlajky není „in“, přednost má zběsilé pobíhání s nákupním vozíkem mezi regály hypermarketů. Je škoda, že se naše vlastenectví smrsklo pouze na sportovní klání. Všimli jste si, kolik bylo v minulých dnech v ulicích našich měst „vlastenců“? Jen však naši hokejisté na mistrovství světa vypadli, vlajky a dresy zase putovaly na dlouhou dobu do skříně. Zapomínat na svou historii je cestou k zániku. A to je třeba si uvědomit, dokud je ještě čas. Tomáš Vandas, předseda Dělnické strany ≡ 30. dubna 2004 Prohlášení Dělnické strany Již jen několik hodin zbývá do vstupu České republiky do Evropské unie. Přicházíme o svou suverenitu a svrchovanost, které jsme si v dosavadní historii Československa a poté České republiky moc neužili. Ničí se tím dílo velkého množství skutečných národovců, kteří za svoji vlast a její svobodu neváhali obětovat i to nejcenější – svůj život. Zastánci jednotné Evropy se radují, vyvěšují vlajky EU a čekají na slavnostní ohňostroje. Neuvědomují si, že křepčí na svém vlastním pohřbu. Odpůrci Evropské unie jsou zatím zahnáni do defenzivy. Doufejme, že jen dočasně a že Evropské volby ve všech členských státech budou znamenat procitnutí občanů a úspěch národně orientovaných politických subjektů. Dělnická strana (DS) bude i nadále ve svém programu prosazovat spolupráci států pouze v rovině ekonomické a hospodářské, odmítáme vytváření jakéhosi evropského superstátu s jednou vládou, prezidentem a ústavou. Tomáš Vandas předseda DS ≡ 22. dubna 2004 Praktiky ODS, ČSSD, US-DEU i „nezávislých“ připomínají totalitní doby. Je to náhoda…? Primátor okresního města prý svévolně přeléval milióny. Sice nikoli do vlastní kapsy, ale do hokeje. Ale důležitá je ta svévole. Radní krajského města prý žádal úplatek za přidělení obecního bytu. Pravomocně odsouzen nebyl jeden ani druhý. Oba případy nejsou z prvních a asi ani z posledních. Jsou znepokojivé. A ještě více znepokojuje nejasný kontext, v němž se tyto věci dějí. Dějí se v něm i jiné věci. Skupina lidí, vedená vlastním mocenským zájmem, vnikne do místní stranické struktury, početně tam převáží a nadále ji využívá po svém. Děje se tak různým politickým stranám. V Plzni byla takto před časem vzata ztečí místní organizace ODS, v Praze ČSSD a v Brně US-DEU. Včas se na to přišlo. Kde všude se na to ale nepřišlo? V západočeském městečku odstavili místní tzv. nezávislí starostu za ODS. Byl to podnikatel; úspěšný a podle všeho bezúhonný. Ti nezávislí byli z těch, kdo tam hospodařili před listopadem, čili „staré struktury". To neznamená, že takoví jsou ti nezávislí všude, ale děje se tak i pod jejich značkou. Uvažme známé prolínání správních a podnikatelských kruhů, třeba i jen na komunální úrovni. Veřejné zakázky, odměny luxusním bytem za babku. Pro jistotu mít pod palcem i místní média. A tak dále… A to vše napříč stávajícími politickými stranami. Zdaleka nejde o výjimky. To je ten „nejasný kontext", o němž jsem mluvil na začátku. Důkaz, jaký by obstál před soudem, není k dispozici. Ale stačí to na podezření, že tu vzniká jakési paralelní silové pole. Že se vedle oficiálních, tedy viditelných mocenských struktur vytvářejí struktury neviditelné, nebo aspoň neprůhledné, které v tichosti prosazují svérázný způsob vládnutí. Není to způsob nový. Takhle to přece měli soudruzi zařízeno před listopadem. Místní správa, vedení podniků a institucí, tisk, nomenklatura, kádrové rezervy - to se to vládlo! Bylo to snazší, přála tomu i ústřední, tehdy monopolní moc. Také policie a soudy. Těmi dvěma posledními si ale dnes také nejsem pokaždé jist. Tehdy byla jediná politická strana, dnes je jich několik, ale jak jsem řekl: snahy o obnovu toho příjemného způsobu výkonu moci působí „napříč". Co tehdy zvládly centrální direktivy, to dnes dokáže hmotná zainteresovanost, čili korupce. Morální klima a děravá legislativa jsou rovněž okolností příznivou. Opozice tenkrát neexistovala. Pokusy o ni byly zatlačeny do ilegality. A občané mlčeli. Dnes je to jiné, ale ne tak docela. Občané mohou - jak se říká - remcat, ale z toho se nestřílí. Občany je možno otrávit, anebo uspat. O jejich otrávenost se umí postarat nekvalifikovaný výkon té oficiální, tedy viditelné moci. Uspávadlem jsou zábavná, tedy nejsledovanější média. Vstupovat do aktivní politiky občané neumějí a nechtějí. Takže mlčí, jako tehdy. Tehdy působil strach z politické a policejní perzekuce. Její možnosti jsou dnes minimalizovány (domnívám se). Zato přibyl strach ze ztráty zaměstnání. Ten taky dokáže zjednat ticho. Občas je slyšet znepokojené hlasy, které upozorňují na návrat předlistopadových poměrů. Takto doslova to pravda není. Je sice hodně lidí, kteří se rádi podívají na nešťastných Třicet případů majora Zemana, ale to je projev něčeho jiného. Co bychom však podceňovat neměli, je setrvačnost způsobu správy věcí veřejných, na který si naše společnost zvykala po celá desetiletí, a neprůhledné snahy o jeho obnovu. Václav Prokůpek (autor je bývalým šéfredaktorem deníku Špígl, kandiduje za Dělnickou stranu do Evropského parlamentu) ≡ 17. dubna 2004 Rozhovor lídra DS v evropských volbách Tomáše Vandase pro internetový server politikon.cz Odpovědi na otázky: 1. Povedete svou stranu do evropských voleb. Jakou volební kampaň připravujete, jakými způsoby oslovíte občany? Volební kampaně se zúčastním jako předseda Dělnické strany a její lídr zároveň. Volební kampań připravujeme úměrnou našim finančním možnostem, které jsou samozřejmě podstatně menší než u státem bohatě dotovaných parlamentních stran. Vsadíme tedy na osobní setkání s občany formou mítinků, na kterých budeme rozdávat náš stranický list – Dělnické listy. Je to asi jediná možnost, jak trochu narušit informační blokádu, která je rozprostřena kolem mimoparlamentních politických subjektů. 2. Co říkáte pestrým kandidátním listinám, ve kterých figurují bývalý ředitel televize, moderátorka Sedmičky nebo pornohvězda českého původu? Volby jsou samozřejmě soutěží a může se jich zúčastnit každý, kdo dostane důvěru politických stran. Právě ony nesou odpovědnost za to, které kandidáty veřejnosti nabízejí. Zda nominací některých kontroverzních osob udělaly dobře či nikoliv, na to dá odpověď až volební výsledek. Dělnická strana vsadila na kandidáty, kteří sice nejsou tak mediálně známí, nicméně jde o lidi kvalitní, slušné a morálně nezkompromitované, kteří nejsou vzdáleni realitě každodenního života. A to je jev, který je patrný u politiků současných parlamentních stran. 3. Jaký výsledek tipujete pro Vaši stranu? Která frakce bude mít podle Vás nejsilnější zastoupení mezi zvolenými českými zástupci v europarlamentu? Protože jde o naši volební premiéru, netroufám si výsledek odhadnout. Za obrovský úspěch bych ale považoval zvolení jednoho kandidáta do Evropského parlamentu. Myslím, že máme slušný volební potenciál mezi zklamanými voliči sociální demokracie a těmi, co odmítají dát svůj hlas KSČM. Co se týká celkového výsledku voleb, myslím, že ODS využije svého „opozičního“ postoje z českého parlamentu a zvítězí. 4. Neobáváte se, že europarlament oslabí roli českého parlamentu a ten bude chápán jako druhá liga, podobně coby ČNR v době existence Federálního shromáždění? Takové nebezpečí samozřejmě existuje. Záleží to na našem postavení v Evropské unii a také na tom, jakým směrem se bude EU vyvíjet. Zda to bude postupná přeměna v jeden evropský superstát s evropskou vládou a evropským prezidentem, nebo zda půjde spíše o hospodářskou a ekonomickou spolupráci jednotlivých států. Dělnická strana odmítá federalizaci Evropy a trváme na tom, že o našich záležitostech se musí rozhodovat u nás, v České republice, a nikoliv v Bruselu. 5. Budete jako europoslanci spolupracovat se svými evropskými kolegy? Chceme spolupracovat s těmi, kdo mají podobné názory na vývoj Evropy a globalizaci. To znamená, že naše sympatie mají především národně orientované politické subjekty, bohužel často nálepkované jako populistické, extremistické, nacionalistické atd. Myslím, že není vůbec nic špatného na projevech vlastenectví a národního uvědomění. 6. Nemáte strach, že bude europarlament vnímán podobně jako senát na počátku své existence, totiž, že si nezíská důvěru občanů? Myslím, že europarlament na tom bude v oblíbenosti ještě hůře. Občan totiž posuzuje užitečnost institucí podle toho, co pro něj udělá. A jelikož je Štrasburk přeci jenom trochu daleko, budou občané evropský parlament spíše vnímat jako něco zbytečného a pro život nepotřebného. 7. Jakou roli podle Vás bude mít Česká republika v Evropské unii? Takovou, jakou si vybojuje a prosadí. Současná vládní koalice je však příliš bojácná a ústupná vůči direktivám z Bruselu, což dokládá i počet vyjednaných výjimek ze zákonů a předpisů EU, který je poloviční než například u Poláků. Mám obavu, že do unie vstupujeme až příliš s ohnutým hřbetem a dáváme najevo svoji podřízenost. I proto je důležité, aby v evropském parlamentu seděli zástupci, kteří budou prosazovat české národní zájmy a nikoliv zájmy úzké elity ≡ 6. dubna 2004 Teličkovo poselství kolaborantům Již dlouhou dobu byly průzkumy veřejného mínění o oblíbenosti českých veřejných činitelů nudné a fádní. Až nyní stojaté vody hitpárady politiků rozhýbal úředníček Telička. Občané ho vystřelili až na úplný vrchol, na kterém kraloval Staník Gross. Tato zpráva způsobila hemžení v parlamentních kuloárech a oslovení poslanci a straničtí funkcionáři odpovídali bohorovým klidem, že se nic neděje. Jenže chyba! Teličkovo první místo v oblíbenosti signalizuje dvě věci a ani jedna není nijak příjemná. Ta první je, že občané jsou totálně rozčarováni (či spíše zhnuseni) politikou a jejich důvěra v „klasické“ politiky je hluboko pod bodem mrazu. Jinak by nemohli jako nejdůvěryhodnějšího politika jmenovat Pavla Teličku, a přitom ten vůbec žádným politikem není. Je to pouhý úředník, plnící příkazy svých představených. Druhý signál je spíše takové filozoficko – mravní zamyšlení. Vůbec na úplný začátek si musíme říci, kdo je vlastně pan Telička. Dříve mu před jeho jméno psali slůvko soudruh, když byl pár let členem KSČ. Právě tato rudá knížka se srpem a kladivem byla tím správným startem do jeho profesního života. Kdyby nebylo této útlounké průkazky, nemohl by začít pracovat tam, kde ho to drží dodnes – v diplomacii. Co si budeme povídat, za komunistů mohl být člověk sebevíce nadaný, mohl mluvit anglicky vybraněji než Shakespeare a do diplomacie měl dveře zavřené. Ale Pavlík měl ten správný klíček. V přelomových listopadových událostech se Telička ukázal jako pragmatický hráč, rudá legitimace byla zahozena a zapomenuta, za to je zde nový demokratický mladík, nabízející své služby novým pánům. V rámci polistopadové atmosféry: Co jsme si, to jsme si, vždyť jsme přece Češi, může pokračovat v práci. Postupem doby je mu svěřen úkol na navýsost delikátní, vyjednat náš vstup do bruselského protektorátu. A tím si udělal jméno, byl chválen a nakonec vytrhl celé vládě Kužvarta z paty, když byl místo něj jmenován evropským komisařem. A nejoblíbenější politik je na světě. Jeho první místo ukazuje, že část našich spoluobčanů si po diplomatických „úspěších“ Teličky řekla: Konečně žádný disident, politický vězeň, zkrátka někdo, koho nám pořád předhazují, jak se čestně choval za totality. Je to člověk jako my, který se jen snažil přežít a vytěžil, co se z normalizačního marasmu vytěžit dalo. Žádný mravní odsudek, jen pantatínkovské rozšafné konstatování: No co, je chytrej! Tento pseudopolitik volá svým prvním místem do všech končin české země: Jen se nebojte nabízet své služby jakékoliv vrchnosti. Vyplatilo se to mě, vyplatí se to i vám. Pavel Telička očistil mnohým svým spoluobčanům svědomí, jak se chovali v temných letech národa. Již jim nikdo nebude nic předhazovat, mají svůj štít – Pavlíka Bruselského. Dělnická strana chce očistit politiku od nánosů patnáctileté špíny. Chce do veřejného života dostat skutečné politiky, místo nichž už nebudou občané muset volit prospěchářské imitace. Chceme pořádně provětrat onen zablešený a cizopasníky plný český politický kožich! Jiří Štěpánek místopředseda DS ≡ 5. dubna 2004 Dělníci kandidují do europarlamentu Dělnická strana (DS) odevzdala dne 5.4.2004 na Ministerstvu vnitra ČR kandidátní listinu pro volby do Evropského parlamentu. Lídrem kandidátky DS je předseda Tomáš Vandas. Kompletní kandidátní listina bude zveřejněna v nejbližší době. Tiskový odbor DS ≡ 1. dubna 2004 Poslední měsíc Měsíc. Přesně tolik zbývá do doby, než se Česká republika stane členem Evropské unie. A byť to nikdo ze současných parlamentních politiků nepřizná, jde o poslední měsíc faktické nezávislosti a suverenity naší republiky. Doposud jsme mohli brát evropské normy a zákony jako doporučující, nyní se jimi budeme muset řídit. Rozhodovací kompetence definitivně putují do Bruselu. Stalo se tak na základě loňského referenda, při němž bohužel odpůrci unie zůstali doma. Otázkou je, za jakých podmínek se vlastně staneme členy evropského nadnárodního paktu. Jsou tyto podmínky výhodné? Učinila vláda maximum pro to, abychom nebyli v unii za podřadné statisty? Většina občanů na tyto otázky odpověď pozná až v době, kdy dojde k předpokládanému zdražování a tím ke zhoršení jejich životní úrovně. Stačí však připomenout, že čeští vyjednavači v čele se současným „nejpopulárnějším“ politikem Teličkou dohodli pouze 24 výjimek ze zákonů unie, ale například Poláci jich mají dvojnásobek! Proč tomu tak je? Nechovali se ustrašeně, neprosili, nechodili s ohnutým hřbetem. Jednali sebevědomě, jako rovný s rovným. I přesto, že nyní budeme členy EU, není nikde napsáno, že tomu musí být navěky. To jsme si o Sovětském svazu a o Varšavské smlouvě kdysi mysleli rovněž. Záleží jen a jen na nás, jaký bude náš další osud a budoucnost. Tiskový odbor DS ≡ 31. března 2004 Oznámení Dělnické strany Předsednictvo Dělnické strany (DS) schválilo na svém zasedání v Praze dne 31. března 2004 kandidátní listinu Dělnické strany pro volby do Evropského parlamentu. Lídrem dělníků pro nadcházející evropské volby bude předseda DS Tomáš Vandas. Na kandidátní listině rovněž figurují zástupci odborů, podnikatelé, živnostníci a lidé nejrůznějších profesí. Hlavní předností kandidátů DS je reálný kontakt s prostředím ve kterém se pohybují a pracují, a odhodlání prosazovat v politice zájmy a cíle, které budou v souladu s národními zájmy České republiky. Tiskový odbor DS ≡ 24. března 2004 Oznámení Dělnické strany Předsednictvo Dělnické strany (DS) přijalo jednomyslně na svém zasedání dne 24. března 2004 „24 programových požadavků“, se kterými předstupuje Dělnická strana před veřejnost a hodlá se s nimi ve volbách ucházet o přízeň voličů. Dělnická „24“ obsahuje návrhy na řešení tíživých problémů české společnosti, které vinou polistopadových vlád narostly do extrémních rozměrů. Více v rubrice …program. Tiskový odbor DS ≡ 22. března 2004 Vyvolávání strachu Teroristické atentáty v Madridu vyvolaly patřičnou odezvu i v České republice. Rozhodnutí nastupujícího španělského premiéra Zapatery, stáhnout z Iráku španělské vojáky, komentovali čeští političtí představitelé jako projev slabosti před teroristy. Teroristům se nemá ustupovat, hlásali „hrdinové“ v čele s ministrem zahraničí Svobodou. Ovšem za daleko důležitější a nebezpečnější pro české občany považuji umělé vytváření atmosféry strachu. Lidem je neustále vnucováno hrozící nebezpečí teroristického útoku. Opakuje se situace po 11. září 2001, kdy byla vysypaná mouka na chodníku považována za biologickou zbraň a centrum Prahy vyšperkováno obrněnými transportéry střežící rádio, které nikdo neposlouchá. A tak se opět v médiích objevují zprávy o tom, že letiště hlídá obrněný transportér (jestli je funkční, o tom se již nezmiňují) a že občané jsou ochotní vzdát se části svých osobních svobod výměnou za větší bezpečí. A v tom je právě kámen úrazu. Rázem se uvažuje o přijetí zákona, jenž by tajným službám umožnil odposlechy občanů včetně telefonů. Tedy špiclování a podezírání na každém kroku. V rámci „boje proti terorismu“ by bylo možné potírat i aktivity nepohodlných opozičních stran národního cítění. Co kdyby se změnilo politické klima a zatuchlý smrad by byl nahrazen čerstvým vzduchem, který by přinesl změnu postoje třeba k účasti českých vojáků v zahraničí? To bychom asi Washington moc nepotěšili. Proto je vládní elita schopná využít čehokoliv k udržení své mocenské pozice a ještě se bude tvářit, že tak činí v zájmu demokracie. Pohybujeme se na okraji propasti. Svým pasivním přístupem k věcem veřejným dáváme v šanc svoji svobodu, nezávislost, možnost ovlivňovat svoji budoucnost. Ani tak děsivé události, které se staly ve Španělsku, nejsou důvodem k popření sebe sama a k potlačení lidských práv. Nedovolme, aby se tak stalo! Tomáš Vandas předseda DS ≡ 17. března 2004 Harašící Cyrda Hned v úvodu musím zklamat čtenáře nemravu, těšícího se na pikantérie z lidoveckého sekretariátu o ministru Cyrdovi činícímu nemravné návrhy sestrám a bratřím lidovcům. Mám na mysli Cyrdu harašícího zbraněmi po madridských atentátech. Zatímco vítězná strana španělských voleb ohlásila stažení svých okupačních jednotek z Iráku, drmolící a zajíkající se ministr zahraničí Svoboda ujišťoval své americké protektory, že ČR svůj okupační kontingent nestáhne. Ono to bylo sice prohlášení směrem k občanům republiky, ale ve skutečnosti to byl servilní hlásek mířící do Washingtonu. Jistý politolog vyjádřil své překvapení, že Španělé neviní z útoků teroristy, ale minulou vládu, která nepřímo svojí bezvýhradnou proamerickou politikou zapříčinila smrtící výbuchy ve vlacích. Co je na tom ale divného? Po začátku americké agrese proti legální irácké vládě varovala mnohá militantní uskupení krvavou odvetou všem, kdo se ve válce proti Iráku angažují. A vláda lidovce Aznara se angažovala mimořádně. Spolu s blairovským kabinetem to byl nejvěrnější americký spojenec. Kdo seje vítr, sklidí bouři! Je smutné, že sklidili ti, kdož za nic nemohou a kroky bývalé španělské vlády ovlivnit nemohli. Je zajímavé, že k nejradikálnějším válečnickým jestřábům české vlády patří na první pohled zakřiknutý předlistopadový notáříček, který z pozice ministra zahraničí zastává snad nejproameričtější vládní postoj. Rád se také chlubí tím, že C. Powell je jeho blízký přítel (to má Powell Svobodovu fotku na nočním stolku?) a že si Washington českého postoje velice váží. Kdo z pánů si ale skutečně váží lokaje? Je smutnou pravdou, že účast hrstky českých vojáků a policistů v Iráku a Afghánistánu znamená pro českou veřejnost smrtelné ohrožení. Připočteme-li k tomu dlouhodobou proamerickou a proizraelskou politiku, je riziko útoku islámských radikálů skutečně velké. Za to stojí poslat skupinku českých vojáků, aby v afghánských horách chytali Usámu? Kdyby v Čechách, nedej Bůh, k něčemu podobnému jako v Madridu došlo, tak by mě zajímala jedna jediná věc. Našel by ministr Svoboda v sobě tolik mužnosti, aby se každému pozůstalému osobně podíval zpříma do očí a řekl mu, že smrt jeho blízkého je daní za boj proti terorismu? Nebo by se skryl do bezpečí, odkud by Spojené státy ubezpečoval svojí věrností? Rád bych věřil tomu prvnímu! Známý bývalý emigrant Martin Štěpánek se ostře ohradil proti tomu, abychom po vzoru Španělska z celého konfliktu „vycouvali“. Tvrdí, že kdo ustupuje násilí, je sám jeho spojencem. Hezká filozofická floskule, ale do tohoto případu značně nepatřičná. Ano, násilí se jistě nemá ustupovat, ale nezapomínejme, že to, co se děje v Iráku a Afghánistánu, není naše válka. To je válka Spojených státu o ropu a územní vliv. Chemické a jaderné zbraně byla jen umně nafouknutá bublina. Nabádá nás, abychom zůstali na svých místech a neopouštěli své spojence. Že to říká zrovna Martin Štěpánek, který utekl z republiky když jí bylo zle (normalizace), aby ve skrytu zdí Svobodné Evropy „radil“ těm, kdo zůstali, jak mají bojovat s totalitou. On utekl a mí rodiče a rodiče mých kamarádů si tu totalitu museli zažít na vlastní kůži. Takový člověk by neměl radit těm, kdo zde skutečně žijí a prožívají s tímto místem Evropy dobré a zlé. Smutný je to pohled na politickou a novinářskou reprezentaci, konající své skutky v rozporu s přáním obyvatel země. Jejich hra je především nebezpečná pro nás, občany České republiky. Jiří Štěpánek místopředseda DS ≡ 9. března 2004 Haiderovo vítězství Pro některé populista, demagog, extremista. Pro jiné hrdina, vlastenec, člověk, který se nebojí říci nahlas nepříjemnou pravdu. Tyto charakteristiky mají jedno společné jméno – Jörg Haider. Rakouský politik, který byl již několikrát odepisován, se znovu dokázal stát středem pozornosti a oslavil velký triumf. Strana Svobodných (FPÖ) zvítězila v zemských volbách v Korutanech se ziskem 43 procent hlasů voličů a právě Haider tak zůstane i nadále v křesle korutanského hejtmana. Jörg Haider dovedl svoji stranu v roce 2000 do vlády, což způsobilo obrovský rozruch zejména v řadách Evropské unie, pro níž je Haider svým odmítavým stanoviskem vůči ní jedním z úhlavních nepřátel. Brusel tehdy dokonce zavedl proti Rakousku (členskému státu EU!) hospodářské sankce. Haider však neměl ambice usednout do ministerského křesla a sankce pomalu vyšuměly do ztracena. Navíc se po klesajících preferencích FPÖ začalo hovořit o tom, že Haiderova hvězda zapadá. Nyní je ale vše jinak. Haider se vrátil v plné parádě a některým evropeistům z toho musí bolet hlava. Pro české vlastenecky smýšlející politiky je však Haider vzorem vytrvalosti a neústupnosti ze svých názorů a zásad. Proto nezbývá než dodat: Bravo, Haider! Tiskový odbor DS ≡ 6. března 2004 Nejsme zde pro každého! Pro každou politickou stranu jsou důležitá setkání s občany. Dělnická strana není výjimkou. Tato setkání jsou samozřejmě nutná pro získávání dalších příznivců, pro rozšíření našich snah a požadavků mezi další občany, a v neposlední řadě se na těchto setkáních mohou vysvětlit mnohé dotazy. Někdy mají občané zkreslené představy o naší straně a právě pravidelná setkání vše uvádějí na pravou míru. Mnoho lidí si po přečtení názvu naší strany špatně vysvětluje naše cíle a poslání. Myslí si, že když se ve svých postojích zastáváme práv zaměstnanců a ostře vystupujeme proti praktikám některých zaměstnavatelů, že se bereme úplně za všechny zaměstnance, nezaměstnané a sociálně potřebné. Za úplně všechny ne! Možná to někoho překvapí, ale je to tak. Jistě, jsme stranou pro všechny zaměstnance, chceme je bránit před zlovůlí zaměstnavatelů, ale na druhou nevím, proč by měl někdo ve své firmě trpět flinka, kterého tlačí v rukou i mouka a každou chvíli se na úkor svých kolegů někam „zašije“. Pro takové zde rozhodně nejsme. Dělnická strana nechce, aby zaměstnavatel v této tíživé situaci vydíral a odíral své zaměstnance, které zaměstnává na dobu určitou, dává jim důtky za smyšlené věci, aby je mohl propustit bez odstupného, platí jim pár grošů navíc, aby nechodili v pracovní době k lékaři, jejich třináctý plat podmiňuje tím, že budou nemocní jen určitých pár dní v roce a tak bychom mohli pokračovat. Naše ruka je zde ku pomoci každému poctivému a pracovitému zaměstnanci. Moc dobře si uvědomujeme, že stále roste počet těch, kdo jsou odkázáni na sociální síť. Na jednu stranu se žehrá na to, že stát vyplácí nedostatečně vysoké dávky, ale na druhou stranu jimi plýtvá. V televizi vidíme reportáž o tom, jak se někde spoluobčané skládají na drahou operaci v cizině pro nemocné dítě, protože stát, potažmo zdravotní pojišťovna ji nehradí, a ze svého okolí známe, jak určitá nezanedbatelná část obyvatel (nejsou to jen cikáni) pobírající státní dávky je prohrává v automatech a prolévá hrdlem. Na tyto asociály a příživníky platí jedině slovenský model – snížit dávky. A jestli jim přijde chuť rabovat obchody, tak odpovědí bude dobře mířená palba policejních jednotek. To zchladí každou rozpálenou hlavu. Není možné, aby občané odváděli státu nemalé prostředky ze svých mezd a ten je velkoryse rozděloval těm, pro něž alkohol, hazard, vandráctví a odpor k práci jsou celoživotní náplní. I mezi nezaměstnanými je procento lidí, kteří raději pobírají nizoučkou podporu, než aby šli pracovat. Stát musí podporovat všechny, co si hledají aktivně práci. Musí jim nabízet širokou paletu rekvalifikací do oborů o něž je na trhu práce zájem, kursy počítačové gramotnosti se dnes hodí skoro pro každou profesi, protože dnes si i skladník musí „vytáhnout“ expediční příkaz z počítače. Někdo bohorovně prohodí, že práce je dost a kdo chce, tak si práci najde. To říkají někteří, kdož práci mají a u propečeného bůčku mudrují o životě. Pravda je to jen částečně. Vidíme-li tzv. bezdomovce, jak žebrají a povalují se u krabicového vína, tak můžeme směle říci, že práce je dost a každý si ji najde. Co jim brání si jednorázově si přivydělat skládáním zboží, zametáním před obchodem či úklidem? Ale proč by měl kvalifikovaný dělník nebo technický úředník, jenž přišel o práci ne vlastní vinou, brát každou nabízenou práci mimo svůj obor? Oni mají určitou hodnotu na trhu práce, svými znalostmi, praxí a také tím, že stát dal do jejich vzdělání určité prostředky, které mu vrací svojí prací. Takže tito lidé se musí okamžitě umístit zpět do pracovního procesu. Chceme takový sociální systém, který by pomáhal všem potřebným, ale na druhou stranu by nekompromisně železným koštětem vymetl ze svého kožichu všechny příživnické vši. Koho tím mám na mysli, to jste si přečetli v předcházejících řádcích. Jiří Štěpánek místopředseda DS ≡ 29. února 2004 Uskutečnil se I. ples DS V pátek 27. února 2004 se v Žatci uskutečnil I. dělnický ples, který pořádala Dělnická strana (DS). Plesu se zúčastnil předseda DS Tomáš Vandas a místopředseda Jiří Štěpánek. Tomáš Vandas v úvodním proslovu poděkoval přítomným za účast a vyjádřil naději, že pořádáním plesu vzniká nová tradice, která se bude v příštích letech ještě rozvíjet. Poděkoval také všem, co se podíleli na organizaci plesu, zejména pak panu Moravcovi. Krátce se také zmínil o konání evropských voleb, kterých se Dělnická strana samozřejmě zúčastní. Poté se již naplno rozběhla zábava a přítomní se celý večer velmi dobře bavili. Ples měl vše, co k takové akci patří. Dobrou hudbu, bohatou tombolu a zdarma se podávaly podomácku upečené dorty. Zkrátka, kdo nepřišel může jen litovat a v příštím roce má šanci tuto chybu napravit! Tiskový odbor DS ≡ 26. února 2004 O stávkování Na co jsme si za celých patnáct let od listopadu 1989 nezvykli, to jsou stávky a stávkování. Stále nám to připadá nějak nepatřičné, zastavit práci a bojovat za svá práva, která nám ubírá zaměstnavatel. V této zemi se stávkou pouze straší a tím se ulamuje osten nebezpečnosti pro ty, kdo okrádají své zaměstnance. V tomto státě bylo tolik výhrůžek stávkou, že zaměstnavatel je nebere vůbec vážně a hrozbu skutečného zastavení práce si ani nepřipouští. Maximálně se vše vyvine na výstražnou stávku, kdy si zaměstnanci navléknou pásky a hurá pilně „zařezávat“. Což jak uznáte, není žádná hrozba. Zrovna nedávno proběhla v televizi reportáž o tom, jak zaměstnanci v chomutovských železárnách nedostávají výplaty, byť řádně pracují. Předáci místních odborů si tíživou situaci plně uvědomují a při jednání s vedením firmy zcela správně nadnesli možnost stávky. Vedení firmy reagovalo slovy, že pevně věří ve vítězství zdravého rozumu, tj. že žádná stávka nebude a zaměstnanci budou dále pracovat bez výplat, s mlhavou vidinou, že jim páni majitelé dlužné částky někdy vyplatí. Kdyby skutečně zvítězil zdravý rozum, a to neplatí jen na chomutovské železárny, protože situace je stejná v mnoha jiných českých firmách, zaměstnanci půjdou okamžitě do stávky, vytáhnou pány majitele na dvůr a tam by oni museli jasně říci svým zaměstnancům, jak hodlají situaci řešit. Nic by je nedělilo, byli by tam na dvoře jako jedna rodina, což je oblíbený výraz zaměstnavatelů, když někoho přijímají do práce. Nemluvili by se svými zaměstnanci prostřednictvím tiskového odboru či ukryti za vysokými zdmi svých vil. Uvědomme si, že stávka je naprosto legitimní prostředek na prosazení nezpochybnitelných práv zaměstnanců. Jestliže někdo neplatí svým lidem, tak si nic jiného nezaslouží. Cožpak ví takový pan majitel, jaké je to nemít na zaplacení účtů a bát se co bude dál, když nezaplatím nájem? Stávka musí bolet, protože jedině tak se přivedou nezodpovědní zaměstnavatelé k rozumu. Slova jim neublíží, ta jim neukončí jejich blahobyt získaný na úkor zadržovaných mezd. Zaměstnanci se nesmí zaleknout vlastní odvahy a musí jít neohroženě „do toho“, protože nejenom že dají příklad váhajícím kolegům z jiných firem, ale také zamezí jiným zaměstnavatelům, aby zadržovali platy, protože se zaleknou případné stávky. Řeknou si, když stávkují tam, proč by nemohli i u mě. Využívejme právo na stávku! Je to prostředek nejenom legitimní, ale i nutný, protože situace v naší zemi je taková, že nyní musí nastoupit činy. Doba slov je dávno pryč! Tiskový odbor DS ≡ 10. února 2004 Získejme mlčící opozici! Při své politické práci narážíme na různé překážky. Někdy těžší, někdy lehčí. Postupem doby začínám zjišťovat, že největším nepřítelem či protivníkem nejsou političtí oponenti, ale tzv. mlčící opozice. Kdo je tato tajemná síla, o které neslyšíme ve sdělovacích prostředcích a nemá zastoupení v některém parlamentním klubu? Přitom je to nezanedbatelná síla, jejíž řady se neustále rozšiřují vlivem zhoršující se sociální a ekonomické situace. Jsou to řadoví občané – zaměstnanci, kteří jsou dnes a denně odíráni svým zaměstnavatelem, majitelem domu, a každé nezodpovědné rozhodnutí státu musí zaplatit ze svých platů. Jich se nikdo neptá. Jen se jim nařizuje: Plaťte, plaťte a zase plaťte! Ano, je to většina lidí okolo nás, kteří již rezignovali na možnost nějaké politické změny. Jsou to všichni ti, kdož mají výhrady k současnému složení parlamentu a právem se obávají reformních (rozuměj likvidačních) balíčků socialistů. Přesto nejdou k volbám, i když by jejich síla smetla současnou vládnoucí politickou elitu i s jejími velkopodnikatelskými sponzory. Jestli někdo podporuje vládnoucí strany a parlamentní pseudoopozici u vesla, je to právě tato mlčící opozice. Dá se říci, že chápu jejich znechucení současnou situací a že je to jen a jen vina všech polistopadových politických reprezentací, že svojí nekompetentností, drancováním a korupčením vzali občanům chuť zajímat se, ale hlavně ovlivňovat věci veřejné. Naše politická strana vznikla proto, abychom tuto mlčící opozici nejen reprezentovali, ale hlavně ji zburcovali z její letargie. Můžeme se sebevíce snažit, burcovat a přesvědčovat, ale bez těch, na koho se obracíme, nedokážeme nic. Znám to ze své zkušenosti, když se bavím se svými bývalými spolužáky. Samozřejmě se ptají na mou politickou práci, přibližuji jim náš program a nabízím možnost spolupráce. Odpovědi jsou vesměs stejné: „Já mám rodinu a proto nemám čas na nějakou politiku.” Jenže koho jiného než mladých rodin se dotýká současná ekonomická situace. Kdo jiný by se měl snažit změnit stávající politické rozložení sil než ti, kdo mají rodiny a tím i odpovědnost za budoucnost dětí. Budoucnost svých dětí nezajistím tím, že budu pilně pracovat abych měl DVD či menu u McDonalda, ale jen a jen tím, že otevřu pořádně oči a uvědomím si, kdo že je největší nepřítel mých dětí. Jsou to zkorumpovaní politici, kavárenští darmošlapové a darmojedi, zastávající se každého přivandrovalce na úkor poctivého Čecha. Tím, že mávnu rukou a řeknu: „Však oni si to nahoře stejně udělají, jak chtějí”, jen nahrávám těm, pro které je politika ne služba veřejnosti, ale výhodná možnost, jak se bezpracně obohatit. Právě na úkor těch, kdo nechtějí mít s politikou nic společného a raději budou nadávat doma u televizních zpráv. Je nutné, aby tato mlčící opozice zvedla hlavu, uvědomila si svoji sílu a přestala v klidu domova nadávat na poměry. Jestliže chceme něco změnit, musíme to chtít všichni, protože jedině tak zabráníme tomu, abychom byli svévolně vyhazováni z práce zaměstnavatelem či z bytu nenasytným majitelem domu. Vláda a její pacholci (myslím zde pacholka jako pomocníka, není to myšleno jako nadávka) z opozice couvnou jedině před jednotou a odhodláním. Udělejme proto z příštích voleb TRIUMF VZDORU A SÍLY. Jiří Štěpánek místopředseda DS ≡ 8. února 2004 Panika v Lidovém domě Chování vládnoucí sociální demokracie vykazuje v posledních týdnech známky strachu. Strachu o ztrátu voličů, strachu z drtivé porážky v nadcházejících volbách do Evropského parlamentu i v podzimních senátních a krajských volbách. V řadách ČSSD se proto začínají ozývat hlasy, aby byla zmírněna reforma veřejných financí, odložilo se uvolňování nájemného a zdražování bylo nepatrné a pro občany snesitelné. Ministr Sobotka prohlásil, že je pro postupnější uvolňování nájmu, ačkoliv ten samý ministr několik dnů předtím obhajoval koaliční rozhodnutí o navýšení nájemného o deset procent každý rok. Ministr vnitra Gross zase oznámil připravenost utkat se v příštím roce s premiérem Špidlou o nejvyšší stranický post. Takové prohlášení je z úst tohoto bezbarvého a beznázorového politika velmi překvapivé a svědčí o tom, že panika v Lidovém domě pomalu dosahuje vrcholu. Zřejmě si socialisté myslí, že mediální oblíbenec Gross opraví všechny díry v potápějící se kocábce a opět ji vyzdvihne na hladinu. Dá se však věřit politické straně, která nesplnila žádný ze svých předvolebních slibů? Která svojí arogancí a pohrdavým jednáním doslova plive do tváře všem obyčejným lidem? Která nahlas říká, že přidá důchodcům jednorázovou almužnu (jeden tisíc korun), aby je později okradla o mnohem víc? Která je ochotná znovu slibovat všechno všem, jen aby se udržela u koryta? Která jen lže a vydává zdražování za prospěšnou ekonomickou reformu? Ano, dá. Takový člověk by si ale zasloužil léčebnou kůru u docenta Chocholouška. Socialisté zůstanou podvodníky, ať se budou tvářit před volbami sebelíp. Jejich předvolební guláš bude cítit nesnesitelným pachem a pojídat ho může jen naivní tvor bez vlastního uvažování. (otištěno dne 9.2.2004 v Lidových novinách) Tiskový odbor DS ≡ 1. února 2004 Zavřené dveře Švédský premiér Göran Persson oznámil záměr své vlády omezit přístup pracovníků z nových členských států Evropské unie. Švédsko se tak připojilo k ostatním státům, které již dříve (jako Německo nebo Rakousko) zavedly až sedmileté přechodné období pro uvolnění pohybu pracovních sil z postkomunistických zemí. Přitom až doposud takové omezení odmítalo. Je však náhlé švédské rozhodnutí pro někoho překvapivé? Možná snad pro některé naivní české politiky, kteří si představovali, že nás všude budou vítat s nadšením a otevřenou náručí, až „budeme konečně v té Evropě“. Racionálně uvažující člověk si je vědom, že i když se v květnu staneme členy unie, budeme ještě dlouho považováni za méněcenné a podřadné, kteří zadarmo ujídají ze společného koláče. Švédové si logicky hlídají své zájmy a nechtějí ohrozit svoji hospodářskou stabilitu a ekonomiku. Tak jako oni nechtějí nás a s nedůvěrou hledí na vše cizí, ani my (tím myslím drtivou většinu českých občanů) nechceme přivandrovalce z východu. Je to přirozená obrana národních zájmů. Bouchnutí dveřmi, které nám Švédové zavřeli před nosem, by mělo otevřít oči všem snílkům o jednotné federální Evropě a je proto velmi poučné. TOMÁŠ VANDAS předseda DS ≡ 26. ledna 2004 S CK Parlament do celého světa      S námi za sluncem. Dovolená za hubičku. Zdarma do celého světa. To nejsou reklamní hesla propagující činnost některé z dosud nezkrachovalých cestovních kanceláří v naší zemi. To jsou hesla, kterými se řídí námi volení poslanci. Pro letošní rok si totiž naplánovali zahraniční cesty za více než 55 miliónů korun. Na jednoho z nich tak připadá neuvěřitelná částka převyšující 270 tisíc korun, které samozřejmě zaplatí ze svých kapes daňoví poplatníci.      K čemu vůbec jsou zahraniční parlamentní výjezdy? Jakým způsobem jsou naší zemi prospěšné? Odpověď je bohužel smutná. Většina těchto cest je naprosto zbytečná a slouží pouze k levné rekreaci poslanců. Jiné zase k utajeným alkoholickým dýchánkům. V neposlední řadě také naši zákonodárci jezdí poznávat krásy tamních exotických dívek - například do Thajska. Inu, proč by také necestovali, po letošním zvýšení daní budou mít na výlety peněz jistě více než dost. A že normální občan si může o zahraniční dovolené nechat jen zdát, protože má po daňových experimentech vlády premiéra Špidly problémy s obživou vlastní rodiny? To nikoho nezajímá. Každý se musí umět postarat sám o sebe, vzkazují poslanci. I my jsme se o sebe postarali. Pro uvolnění peněz na své zahraniční cesty jsme zvedli ruce bez jakýchkoliv cavyků.      Problémem je ale to, že občanům nestačí pouze zvednout v polospánku při zasedání Sněmovny ruku a odfrčet do zahraničí. Drtivá většina z nich musí tvrdě pracovat a na svoji zaslouženou dovolenou dlouhodobě šetřit, a to ještě jenom na tu tuzemskou. O zahraniční si však mohou nechat pouze zdát.      Poslanci, ti se ale jinak mají. Vysoké platy s tučnými příplatky. Telefony, bydlení a doprava zdarma. Jídlo a pití v parlamentním bufetu za pár kaček a k tomu navrch imunitu. Všeho hojnost. Opravdu sladký je ten poslanecký život. Navíc stačí rekreaci nazvat zahraniční služební cestou a můžou vyrazit za státní peníze kamkoliv se jim zachce. Společně si odhlasují třeba cestu kolem světa.      Pokud jde o jejich prospěch, končí totiž hra na levici a pravici. Je jedno, zda je dotyčný členem strany vládní či takzvaně opoziční. Stejně hlasuje poslanec ODS, ČSSD, KSČM, US-DEU i KDU-ČSL. Zde se nemusí hrát divadlo veřejnosti. Vždyť jde o jejich vlastní výhody. A o ty se přeci dobrovolně nepřipraví. Nezajímá je názor veřejnosti. A dokud tomuto nehoráznému chování budou občané mlčky a nečinně přihlížet, zůstane Parlament České republiky nejlevnější cestovní kanceláří na světě. PETR KOTÁB ≡ 20. ledna 2004 Nebojme se majitelů domů! Každá doba má své mučedníky. Starověký Řím měl první křesťany, kteří byli házeni lvům, doba předrenesanční měla učence, jenž za své názory končili na hranici, a jak se zdá, současnost má také své mučedníky. Jsou to majitelé domů. Neuplyne týden, abychom na televizní obrazovce neviděli ztrápenou tvář pobrekávajícího „pan domácího“, přimlouvajícího se za deregulaci nájemného. Mezi jeho vzlyky se dozvídáme, co všechno ho JEHO dům stojí a nájemníci si klidně platí tak nízké nájemné. Člověk má dojem, že dnešní majitel domu byl ve svém předcházejícím životě velký hříšník a za to byl v současném životě potrestán tím, že mu osud nadělil dům a těm obzvláště velkým prostopášníkům i domů několik. Zkrátka to vypadá, že nějaká tajemná síla je nutí pod pohrůžkou smrti vlastnit dům. Skutečnost ale není tak humorná. Tisíce lidí by mohlo líčit ústrky, naschvály a teror ze strany majitelů domů. Byly by to smutné příběhy lidské hamižnosti, zpupnosti, asociálnosti a surovosti. Pro vlastníky domů jsou nájemníci „holota havířská“, použijeme-li slova podnikatele Pandrholy z klasické české pohádky. Všichni víme, jak velkou část z naší mzdy zabírají poplatky za bydlení. A nedovedu si představit, kdo by si mohl dovolit platit nájemné přesně podle gusta „pánů domácích“. Jejich představa o nájemném v běžném domě je okolo sedni tisíc korun. A já se ptám, kolik by rodině s dětmi zbylo, když by musela platit takovou částku. Co se s nimi stane, když nebudou moci platit takové nájemné a nebude možnost si najít dostupné bydlení, když nájem okolo oněch sedmi tisíc považují majitelé domů za minimum? To budou bydlet pod mostem? Jenže to je majitelům domů jedno. Oni by nejraději chtěli mít domy bez nájemníků a na jejich místech sídla zahraničních firem, platících tučné nájemné v eurech. Ale není v republice tolik movitých firem, které by naplnily měšce majitelů realit. Proto musí vlastníci domů vzít „za vděk“ nájemníky a z nich vyždímat co nejvíce. Není přece možné, aby většina (nájemníci) byla držena v šachu a vydírána menšinou (vlastníci domů), a vláda tomu mlčky přihlížela. Je pravdou, že existují zákony na ochranu nájemníků, ale měla by zde být lepší vymahatelnost práva, což je chronická bolest polistopadového soudnictví. Existující Svaz na ochranu nájemníků na vše nestačí a tak jsou mnohdy nájemníci vystaveni na milost a nemilost. Jediná cesta, jak se bránit majitelům domů, je jednota a nebojácnost nájemníků, kteří by měli nechat prostudovat právníkem každý papír předložený „panem domácím“ a rozhodně nic nepodepisovat okamžitě, i kdyby se majitel před nimi dušoval, že je to všechno v pořádku. Uvědomme si, že jemu jde především o něj, ne o nájemníky. Právo na důstojné bydlení je nezadatelným právem člověka 21.století. Proto si ho nenechme brát! Jiří Štěpánek místopředseda DS ≡ 17. ledna 2004 Dělníci chtějí do europarlamentu U příležitosti 1. výročí vzniku Dělnické strany se konala dne 17. ledna 2004 v Praze celorepubliková konference DS. Funkcionáři Dělnické strany na ní hodnotili nejen uplynulý rok, ale především se zabývali blížícími se volbami do Evropského parlamentu. Předseda DS Tomáš Vandas ve svém projevu zdůraznil důležitost evropských voleb, neboť z nich vzejdou zástupci České republiky, kteří by měli na evropské scéně prosazovat naše zájmy. Aby se tak stalo, je naprosto nezbytné zvolit lidi nezkorumpované a nesvázané se současnou vládní garniturou. Dělnická strana je podle svého předsedy přesvědčena, že takové kandidáty je schopna nabídnout. Po skončení jednání se uskutečnila tisková konference, na které Tomáš Vandas v rozhovoru pro ČTK vyjádřil naději, že se podaří dosáhnout zvolení alespoň jednoho nebo dvou zástupců dělníků do europarlamentu. Tiskový odbor DS ≡ 16. ledna 2004 Dvojí metr na občany Nedávný rozsudek jesenického soudu nad třemi mladíky, kteří násilně vnikli do bytu místní cikánské rodiny, vzbudil pozornost hlavně díky uděleným podmíněným trestům. Den dva bylo ticho, ale pak to začalo. Delegace místních cikánských klanů, pardon romských organizací, se navlékla do černých obleků a vyrazila do Prahy. Tam s otevřenou náručí již čekali představitelé státních orgánů. S neskrývanou radostí je přijal vládní zmocněnec pro národnosti Jařab, který s nimi srdečně podebatoval a není vyloučeno, že ve své kanceláři u ohně ze starých šanonů nějakou píseň s deputací zanotoval. Své si přidal i zástupce liberálů ve vládní koalici Mareš a na revizi rozsudku je patrně úspěšně zaděláno. Nejsem nějaký slavný věštec či astrolog, aby mi nebylo jasné, že dojde ke změně verdiktu, protože občas je státní zájem nadřazen soudcovské nezávislosti. Nechci se zde pouštět do komentářů jestli je podmíněný rozsudek spravedlivý či nikoliv, protože neznám spisy, jak se to všechno stalo. Na celé kauze mě však zarazilo, jak vysocí státní představitelé mají dvojí metr na občany. Cikáni jsou přesvědčeni, že se jim u soudu stala křivda. A tak se hned vypraví do Prahy, kde jsou pro ně všechny dveře otevřené. Nikde nemusí dlouze čekat, doprošovat se a přijímají je za účasti sdělovacích prostředků vysocí státní úředníci, slibující okamžitou nápravu. Kolik jen českých lidí bylo přepadeno ve svých domech, na ulicích a soud vynesl pro pachatele osvobozující rozsudky nebo směšně nízké tresty. A kde měli tito lidé odvolání či zastání? Nikde! Žádný Jařab či Mareš se o ně vůbec nezajímali a hlavně by se žádný takový žadatel ani nedostal přes vrátnici dotyčného úřadu. Ale když se někde zjeví nespokojení cikáni, tak se hned vyrojí celý zástup pseudoliberálů a kavárenských debatérů odtržených od reality, kteří jsou jim ochotni pomoci i za cenu „jiného výkladu paragrafů“. Pro ostatní mají jen utěšující slova, že všichni platíme daň ze znovunabyté svobody a demokracie. Svým postojem jedině nahrávají ke vzniku negativních nálad vůči cikánům, když je upřednostňují svojí zcestnou politikou tzv. pozitivního rasismu. Tím se dopouštějí rasismu, protože rasismus je rasismus, ať s přívlastkem pozitivní či bez něj. Není možné, aby jedna skupina obyvatel měla u státních představitelů zastání a druhá se práva a spravedlnosti nedovolala ani po letech marných stížností a apelů. Jiří Štěpánek místopředseda DS ≡ 15. ledna 2004 Stanovisko Dělnické strany Dělnická strana (DS) důrazně odmítá záměr vlády České republiky vyslat bojovou armádní jednotku do Afghánistánu. Jako stát, který byl ve své pohnuté historii několikrát okupován cizími vojsky, máme přímo za povinnost nečinit jiným to, co bylo činěno nám. Je až s podivem, kam je hurvínkovská vláda sociálních demokratů ochotná zajít, aby se vetřela do přízně Spojených států. Samozřejmě pod záminkou tolik omílaného zaklínadla „boje proti terorismu“. Náklady na tuto hru na válku mají dosáhnout až 250 milionů korun. V době, kdy se z kapes občanů ždímají další a další peníze na zalátání děr ve státním rozpočtu a naivně usmívající premiér vymýšlí nové finty jak okrást daňové poplatníky, je takové rozhodnutí velice podivné. Pokud mají naši ministři takovou ohromnou chuť někde válčit, mohou jít příkladem a odjet do Afghánistánu sami. Mnohým občanům se uleví a oddychnou si. Tiskový odbor DS ≡ 10. ledna 2004 Špatný nový rok Po mohutných oslavách příchodu nového roku 2004 nastává u mnoha občanů pomalé vystřízlivění a zjišťují, že k jásotu nebyl vlastně nijaký důvod. S první vteřinou nového roku totiž vstoupilo v platnost opatření připravené vládou premiéra Vladimíra Špidly, které razantně zvyšuje daně u vybraných druhů zboží a služeb. To znamená jejich zdražování a tím pádem zhoršení životní úrovně většiny občanů ČR.      Pominu nyní zdražení týkající se kuřáků a konzumentů alkoholických nápojů, ale rozhodně nemohu zapomenout na zvýšení cen pohonných hmot, které se dotkne nás všech. Každý z nás totiž alespoň občas cestuje, ať již svým vozem nebo prostředky veřejné hromadné dopravy. Také veškeré zboží se musí dovážet z továren ke svým budoucím majitelům. A čím dražší je jeho doprava, tím vyšší je i konečná cena pro spotřebitele. Tímto způsobem proto zdražení benzínu a nafty zasáhne úplně každého z nás. Vyšší ceny ale zaplatíme i za telefonování či připojení k internetu. Také ceny pitné vody od nového roku podstatně vzrostly. A takto bych mohl vyjmenovávat dále a dále.      Další zvýšení cen se přitom očekává již v květnu, v souvislosti s naším vstupem do Evropské unie. Stane se tak přes veškeré sliby vlády, která v období před referendem o vstupu ČR do EU přesvědčovala občany, že tomu tak v žádném případě nebude.      To ale není vše. Vládě premiéra Špidly, která se zdá být stejně nenasytná jako Otesánek, to je stále málo. Připravuje proto na začátek příštího roku další zvyšování daní, které by se mělo tentokrát týkat hygienických potřeb, knih či dětských plenek.      Je zcela jasné, že zdražení hygienických potřeb občany nenadchne. Také ceny knih jsou již nyní dosti vysoké a proto se jejich další zvýšení jistě neblaze projeví. Lidé budou raději tupě zírat do televizních obrazovek, kde budou celé dny masírováni americkými krváky, stupidními telenovelami či různými přihlouplými estrádami. A zvýšení cen dětských plenek také není zrovna způsob jak pozvednout skomírající porodnost v naší zemi, spíše naopak.      Je proto až podivné s jakým klidem toto naši občané snášejí. V mnoha jiných zemích by totiž již dávno vyšel národ do ulic a hnal by vládu i parlament, který ji podpořil, za pomoci všeho, co by mu padlo do rukou. U nás je však stále klid, jakoby se vůbec nic nedělo a naše životní úroveň neustále strmě stoupala. Tak se však ale ani zdaleka neděje. Předpokládám proto, že se to český národ našim chamtivým politikům chystá spočítat ve volbách. Ty nejbližší, do Evropského parlamentu, nás čekají již za půl roku! PETR KOTÁB ≡ 2. ledna 2004 Stanovisko DS k projevu prezidenta Dělnická strana (DS) považuje novoroční projev prezidenta České republiky Václava Klause za důstojný a odpovídající významu hlavy státu. Zvláště pasáže projevu věnované Evropské unii zcela přesně vystihly, co bude naše členství v této nadnárodní instituci znamenat. Totiž to, že přijdeme o svoji suverenitu a svrchovanost. Takové sdělení z úst prezidenta je o to cennější, že málokdo z vládních a parlamentních politiků je schopen tuto pravdu říct otevřeně a nahlas. Projev prezidenta byl rovněž pro většinu občanů jasný a srozumitelný, byl „ochuzen“ o moralizování a fráze o občanské společnosti či temných silách, tak jak jsme slýchali v letech minulých od jednoho neúspěšného dramatika. Novoroční poselství prezidenta ČR se tak po dlouhé době stalo příjemným a překvapivým oživením vstupu do nového roku. Přejme si, aby tomu bylo i nadále. Tiskový odbor DS