≡ ČLÁNKY, KOMENTÁŘE

 

Strejcové z ÚV

 

     V době kolem 1. prosince 1989, když se komunisté domlouvali se zasvěcenými z Charty a s jinými předem vytipovanými osobnostmi o předání moci v Československu, myslím že to byl hlavní koryfej 17. listopadu V. Havel, který na adresu tehdejšího bolševického vedení prohlásil: to jsou strejcové...

     Jak vypadal režim řízený těmi strejci z ÚV? Pro nás je zvlášť zajímavý jeho konec, resp. rok či dva před jeho koncem.

     Život Československa se řídil z teplých a tlumených kanceláří od zeleného stolu. Strejcové z ÚV byli nadutí, arogantní a žili si svým vlastním životem nad veškerým pracujícím lidem. Jakákoliv samostatná aktivita občanů byla strejcům podezřelá, všechno očmuchávali ohaři z StB. Nezávislé a spontánní aktivity občanů režimní propaganda častovala nadávkami do extremistů, pravicových radikálů, protisocialistických živlů apod. Sdělovací prostředky, zejména televize, byly pod pečlivou kontrolou strejců z ÚV. Když na nějaké zajímavé výročí občané – zejména v Praze – se spontánně shromáždili, aby protestovali proti sklerotickému  a zdegenerovanému režimu, tu na ně strejcové z ÚV poslali rváče s pendreky, obrněná auta, vodní děla. Proti svému vlastnímu lidu byla Veřejná bezpečnost dokonale vybavená. Strejcové z ÚV  se pak všelijak vymlouvali, že prý chrání jakýsi domnělý socialismus, a že prý všechno dělají pro spokojenost pracujícího lidu, pro zachování jeho revolučních výdobytků – i když lidu bylo na zvracení z té péče strejců z ÚV. Režim vedený strejci z ÚV od okupace v roce 1968 zanedbal téměř všechny základní životní oblasti pro spokojený život občanů: ekologii, bydlení, infrastrukturu, občanská práva, Cikány nenaučil pracovat. Podle zásady nullum crimen sine lege, režim vyráběl zločince na běžícím pásu; jemu nepohodlné lidi kriminalizoval, štval a všelijak jim znepříjemňoval život. Strejcové z ÚV svůj režim legitimizovali jakousi revolucí provedenou dávno v minulosti; svou zemi a její národ zaprodali Velkému Bratru, dovolili, aby v Čechách byly rakety Velkého Bratra s atomovými hlavicemi, říkalo se jim SS 20. Režim byl součástí mezinárodní komunistické internacionály, odtud bral doping pro  svou škodlivou  protinárodní a protilidovou činnost.

     Čas oponou trhnul…a naše strejce z ÚV vystřídali jiní naši strejcové, říkejme jim strejcové z vlády a z  parlamentu - liberální strejcové. Tito současní strejcové, jako jsou páni Topolánkové, Langerové, Bublanové, Vidímové, Paroubkové a celá plejáda dalších věčně po moci hladových strejců, sice nahlas říkají, že jsou jiní, prý demokratičtí strejcové, a že s těmi z ÚV prý nemají nic společného. Je tomu opravdu tak? Jak se chovají naši liberální strejcové k svému ovládanému lidu?

     Život v České republice řídí z tlumených a teplých kanceláří od zeleného stolu. Jsou arogantní, nadutí, žijí vlastním životem nad veškerým pracujícím lidem. Jsou samá milenka, milují luxusní auta a divoké mejdany, a ze všeho nejvíc nabitou peněženku, pokud možno eury. Někteří z nich jsou v podezření ze spojení s mafiánským podsvětím. Národu lžou, život lakují narůžovo; u mládeže prý podporují samostatné myšlení, ale jak mohou, mládež indoktrinují jistými nesmysly z doby války. Kdo se svým myšlením vymyká jejich zhoubnému dosahu, ukazuje veřejně svou svobodnou, neshrbenou duši a spontaneitu, je sdělovacími prostředky označen za extrémistu, živla a pravicového radikála, ba neonacistu. Veškeré renomované sdělovací prostředky slouží a jsou ovládány strejci liberály. Za dvacet let co jsou u moci, nenaučili Cikány pracovat; bílí Češi ze svých daní živí cikánskou menšinu. A nejen to: bílí Češi jsou nuceni snášet od Cikánů příkoří, ba teror, a když se náhodou ozvou – okamžitě jsou pokládáni za rasisty a xenofoby. Takto dokonale zastrašená bílá majorita si dá podruhé pozor, aby si stěžovala… A když je útlak Cikánů už nesnesitelný a někteří příslušníci bílé majority seberou odvahu a  shromáždí se na protest, tu liberální strejcové na vlastní národ pošlou rváče s pendreky, obrněná auta, vodní děla. Čímž na druhé straně na sebe prozrazují svou postupující sklerózu a degeneraci. Policie liberálního demokratického režimu  je proti svému lidu dobře vybavená, o to se postaral strejda Langer. V televizi pak liberální strejcové brutální zákroky policie všelijak okecávají, že prý musejí bránit demokracii, občanská práva a že vlastně všechno dělají pro blaho svého lidu – ovšem lidu je na zvracení z jejich péče…Liberální strejcové podle zásady nullum crimen sine lege vyrábějí zločince na běžícím pásu: režimu nepohodlným lidem znepříjemňují život, štvou a kriminalizují je. K dokonalému ovládání a manipulaci společnosti, slouží různé spolky, je to jakási jejich prodloužená ruka, jako je například Tolerance a občanská společnost, nebo Český helsinský výbor…a jiné. Zvláště členky těchto spolků, zřejmě aby si vysloužily mrzký peníz a pochvalu od svých bossů, vyvíjí až fanatickou militantní aktivitu proti nezávisle myslícím občanům.  Liberální strejcové svůj režim legitimizují od jakési revoluce - či vlastně předání moci - před dvaceti lety. Svou zemi zaprodali Velkému Bratru, dovolili mu, aby nás ekonomicky a finančně ovládal, a aby  rozmístil na našem území radar sloužící k válečným účelům. Liberální strejcové zaprodali svou – vlastně naši zemi – do područí nadnárodní sionistické internacionály, odtud berou doping pro svou škodlivou protinárodní a protilidovou činnost.

     Při tomto zkusmém srovnání vidíme, že oba režimy – ten před dvaceti lety a ten současný - se v metodách manipulace a ovládání národa zase až tak moc neliší.

 

Mgr. Ladislav Malý

 

 

Devatenáct let poté

 

     Paní Petruška Šustrová, renomovaná novinářka a překladatelka, se v pátečních Lidových novinách (14.11.2008) v rubrice Poslední slovo vyznává z radosti malého výletu do Varšavy. Pozvala ji tam česká ambasáda na uvedení divadelní hry V.Havla Odcházení, a prý se moc těší. Dvoudenní pobyt má pochopitelně placený, rovněž tak rezervované místo v lůžkovém železničním vagóně tam a zpět. Tedy žádné krčení se v rohu kupé, přikrytý vlastním kabátem, a vydán všanc vlakovým zlodějům. Paní Šustrová se pak v článku rozepisuje o Varšavě, co všechno si chce prohlédnout, kde si dá kafe apod. Potom opáčí a napíše v duchu doby, že „…takový nevinný turistický výlet s docela běžnou náplní bych před 17. listopadem 1989 podniknout nemohla.“

     Chápu, že paní Šustrová před 17. listopadem cestovní pas neměla, dokonce ani na občanský průkaz, kam se běžně do lido-demo států cestovalo, by ji nepustili, neboť patřila do ghetta vyvržených komunistického apartheidu. Ale její vyjádření vyznívá jako velké matení veřejnosti, jako že lidé za vlády bolševiků nikam nemohli cestovat, ani takovou malou radost jakou je dvoudenní návštěva Varšavy si dopřát nemohli.

     Vládnoucí bolševický systém od roku 1948 - nebo vlastně už od roku 1945 - až do roku 1989, prodělal vícero modifikací. V padesátých letech se cestovat nesmělo; jen snad úderníci a sedření horníci, a to jen někteří, mohli se slunit v Bulharsku či v Rumunsku, nebo některé vybrané pionýry pozvali na boršč do krymského Artěku. Avšak v letech osmdesátých se mohlo bez problémů cestovat do států bolševické zóny.  Také jsem pas neměl, ale na tzv. občanku + cestovní doložkou jsem cestoval tam, kam mně komunisté pustili, takže všechny státy sovětského bloku jsem tenkrát navštívil. Vzpomínám, a se mnou jistě mnoho lidí, jak se jezdilo na nákupy do bývalé tzv. NDR, do Polska… Že přitom turista byl podroben určitému restriktivnímu opatření, jako třeba vypisovat celní prohlášení apod. je fakt, ale cestovat do těchto států se mohlo. Aby nedošlo k omylu: nedělám tady advokáta bolševické totalitě, je ale třeba říci pravdu.

     Paní Šustrová dále píše, že když slyší kritiku na současné poměry, musí myslet na takové obyčejné radosti, jako je její výlet do Varšavy. „Jak je možné, že se najdou lidé, kteří to nevnímají?“, ptá se vzletně paní Petruška. Má zřejmě na mysli ty obyčejné lidské radosti, malé radosti malých lidí v každodenním životě, s nimiž je život příjemnější a jež lidé prý nevnímají. Před čtyřiceti lety by - coby členka anarchisticko-trockistické organizace - nejen těmito radostmi malých lidí, ale i těmi lidmi, pohrdla - nazvala by je maloměšťáckými radostmi utlačovaných pracujících společenským totalitním systémem. Doba je ovšem dneska jiná, paní Petruška ví, co je třeba, a co se od ní očekává. A tak nezklame.

     Nezklamal mne ani jiný článek v těch samých novinách, a sice komentář z pera nikoho menšího než samotného 1. místopředsedy Senátu PČR Petra Pitharta, předního koryfeje 17. listopadu. Naprosto bez obalu píše – to co už každý rozumný věděl v roce 1990 - že 17. listopad nebyla žádná revoluce, ale divadelní představení s výbornou režií, v němž masy lidí hrály cinkače s klíči, provázející útěk těch u moci. Načež vysvětluje národu, že jsme neměli poté právo na žádnou katarzi, že polistopadový režim se zhroutil sám, a že prý kdybychom provedli revoluci v době nástupu Gorbačova k moci, potom prý bychom měli právo na katarzi. Tak tohle říká muž, jenž v lednu 1990 „slyšel trávu růst“, a jako jeden z vedoucích koryfejů Občanského fóra zabránil radikálním projevům v tenkrát probuzené národní společnosti. 

     Provádět revoluci v době, jak radí pan 1. místopředseda Senátu, by bylo neprozíravé, ba ztřeštěné, neboť jednak doba v tomhle národě neuzrála – vlastně na revoluci tenhle národ nikdy zralý není a nebyl - nebyli na ni lidi,  kdo by ji měl provádět, nebyly zbraně; Západ si nepřál radikální řešení – to jsme viděli na polských událostech – nakonec by přihlížel, jak tu hrstku ztřeštěnců mordují sovětští moloďci. Prostě to, co říká pan Pithart v Lidových novinách ve svém komentáři je pitomost na kvadrát. Omlouvá tak absenci společenské katarze; v zabránění očišťování  národa po roce 1990 má právě on sám značnou vinu. Maně mi napadá, jaká asi kvalita lidí musí v Senátu být, je-li jeho 1. místopředseda vybaven takovým moudrem… Vůbec totiž nezáleží na tom, zda-li jsme bojovali či nikoliv, ale důležitá je vůle vedoucích představitelů národa kvalitativně změnit právní systém a nastolovat staletími osvědčené tradiční morální hodnoty, řád a pořádek ve společnosti. Místo toho koryfejové 17. listopadu raději provedli právní kontinuitu s bolševickým „právním“ systémem, jinak řečeno: vlk se nažral, koza zůstala celá. Tím umožnili – což bylo už předem dohodnuto – bolševickým funkcionářům a vyšším šaržím od StB proniknout do ekonomické sféry národa.

     V. Havel, guru všech českých lóžových bratří, rovněž koryfej 17. listopadu, v dopise G. Husákovi (duben 1975) pronesl prorocká slova, jimiž před třiatřiceti lety vlastně analyzoval  současnou konzumní společnost. Kromě jiného píše: (…) „…a tak pozornost společnosti – v zájmu jejího hladkého ovládání – je cílevědomě odvracena od ní samé, tj. od věcí společenských: přibití veškeré pozornosti člověka k podlaze jeho čistě spotřebních zájmů ho má zbavit schopnosti vnímat  stupňující se míru jeho duchovního, politického a morálního znásilnění. Jeho redukce na jednorozměrného nositele ideálů raně konzumní společnosti ho má proměnit v povolný materiál komplexní manipulace. (…) Čili: v popředí vznosná fasáda velkých humanistických ideálů – a za ní skromný rodinný domek socialistického měšťáka! Na  jedné straně bombastická hesla o nebývalém rozvoji všech svobod a nebývalé strukturální bohatosti života – a na druhé straně nebývalá šeď a pustota života, redukovaného na sháňku!“ Tato slova napsal V.Havel před třiatřiceti lety, ale jejich aktuální pravdivost se lety znásobila.

     Kdybychom analytická slova V. Havla, která patřila režimu bolševickému, ale rovněž tak současnému, dále domysleli do konce, musíme konstatovat, že - na základě morálního, duchovního i politického tristního, ba zoufalého stavu v naší společnosti – vlastně to, co komunisté svou „raně konzumní společností“ začali, sionisticko-zednářský, liberálně demokratický režim, který v Česku nastartoval právě Havel a lidé jako Petruška Šustrová, Petr Pithart a jiní, svým důrazem na materialismus a konzumismus úspěšně dokončil. A to není ještě všem dnům konec…! Obyčejní lidé se svými starostmi o chleba, o práci, o bydlení, při neustálém doslova zločinném zdražování všeho zboží, zejména denních životních potřeb, většina mladých rodin zadlužena až po uši, rozhodně nemyslí na společenské, duchovní a morální záležitosti, ale na sebe a svou rodinu. Můžeme slovy pana V.Havla říci, že už za posledních devatenáct let jsme jako národ – „dokonale znásilněni…!“  

 

Mgr. Ladislav Malý

 

 

Blýskání na časy

 

     Na Česko dolehly národnostní boje. Dějiny jakoby se opakovaly: tentokrát se ovšem bojuje nikoliv s Němci, ale s Cikány. To, co každý rozumný člověk nutně musel předpovídat,  stalo se skutkem. Čeští občané už nesnesou terorizování od svých cikánských spoluobčanů, už prostě toho mají dost. A lze se jim divit? Kdo nikdy nežil s Cikány pohromadě v jednom domě, neměl je za sousedy, ten nemůže pochopit jakému soužení jsou Češi vystaveni.

     Na schodech a chodbách, které se už dávno přestaly uklízet, jsou výkaly po cikánských dětech, a nejen to: někdo musel lidské výkaly nacákat i na kdysi dávno bíle natřenou stěnu chodby; všude špína, zápach, povalují se tu samé špurky, a mezi tím vším pobíhají  polonahé malé děti, neustálý křik cikánských dospělých. U hlavních dveří, jež jsou už dávno bez kliky, vytlučená okna, která ještě včera měla nové zasklení, zvonky vytrhané. Mezi tímto středověkým nepořádkem se sem tam mihnou bílí Češi, kteří mají tu smůlu že musejí zde bydlet; proběhnou na nákup, z práce nebo do práce, zabouchnou za sebou, a nechtějí nic vidět a vědět. Před domem poskakují cikánští výrostci, naprosto nezvládatelní, kteří si skutečně dělají co chtějí: přepadávají staré „gádžy“, vytrhávají jim z ruky tašky s nákupem, sprostě nadávají, plivají na Čechy. Sklepy v takových domech bývají vymláceny, vykrádány, shromažďují se tam cikánští výrostci, kouří marihuanu nebo jinak fetují. Dlouho do noci - po dodání sociálních dávek až do rána - se z cikánských bytů ozývá ohlušující řev cikánských skřeků se směsí jakési hudby, je slyšet dupání nohou při tancování andaluských tanců. Do práce se nechodí, tak se může druhý den vyspávat.

     A Češi? Ti nikde nemají zastání. Zkus si stěžovat, a budeš vidět, jak dopadneš – gádžo jedno zasraný! (Omlouvám se za vulgarismy, ale cituji dennodenní slovník Cikánů). A když opravdu má někdo tu odvahu a jde si stěžovat – obyčejně je to člověk, který s Cikány nikdy nežil, do domu s Cikány se nějakou proklatou smůlou dostal, je plný ideálů o spravedlnosti a rovnosti – tak brzy pochopí, že proti Cikánům si nelze stěžovat, natož pak dát věc k soudnímu jednání…! Takový člověk je na úřadech slušně vítán, možná, že se s ním i cosi sepíše (po jeho odchodu se to zahodí do koše), je mu přítomnými kompetentními úřednicemi, za něž mluví i jejich módní hluboký dekolt, s úsměvem vysvětlováno, co všechno se už pro pokojné spolužití ze strany úřadů udělalo…Takový člověk z počátku plný ideálů brzy pochopí, že je třeba někam zalézt a ničeho si nevšímat. Z tohoto prostého, ale naprosto absurdně pravdivého důvodu je takzvaný klid na sídlištích českých a moravských měst. Lidé bílé rasy pochopili, že jsou až druhořadými občany: před nimi jsou totiž Cikáni – oni mají  humanisty a zednáři tolik proklamovanou svobodu. Lidé bílé rasy pochopili, že se jich nikdo z úřadů nezastane, ani policie ne, – tak co mají dělat, pane premiére Topolánku? 

     Jenže stane se to, co nedávno na litvínovském sídlišti Janov: někdo z bílých už prostě nesnese cikánský teror – a to doslova teror! – a přeteče onen pomyslný kalich hořkosti bílých, a požádá aspoň jednu politickou stranu – která na rozdíl od ostatních politických stran ctí občany – o ochranu. Dělnická strana na sídliště Janov vyslala skupinu svých Ochranných sborů, aby pouze monitorovala skutečnost. Členové DS se ovšem setkali s tlupou všeho schopných, zápasnicky vyhlížejících Cikánů, kteří na bezbrannou skupinu z Dělnické strany třímali v rukou basebalové pálky, golfové hole (vajdové hrají golf – s kým asi?), klacky  apod. Jeden vykrmený, skoro dva metry měřící Cikán (asi vajda), oblečený v kožený kabát, s vyholenou hlavou, přistoupil k české, dvacetileté útlé dívence, členky DS, a hrubým hlasem na ni zařval: „Co tady chceš, ty česká kurvo…?“ Tuhle scénu bylo možno vidět ve zprávách všech českých televizních stanic, tomuto trestnému činu ze strany Cikána byla přítomna Policie ČR a nikdo nezakročil. K čemu je vůbec úřad Státního zastupitelství? A k čemu Policie ČR? Co tedy Češi mají dělat, pane Topolánku?

     Žádná relevantní politická strana v Česku nemá projekt na řešení cikánské otázky. A ani mít nemůže, poněvadž by z Bruselu přišla pořádná facka. S komunistickou ideologií nemohu souhlasit už z principu, jenomže bolševici si s Cikány uměli poradit. Oni totiž jasně předpovídali, až kam a do jakých obludných rozměrů může vyrůst cikánský problém, nechá-li se volně působit. A proto se bolševici alespoň snažili Cikány držet v jistých mezích, i co se jejich počtu týče. Před časem jediný fokolarín J. Čunek z Lidové strany přišel s jakýmsi nemastným řešením – to proto, že pochází jaksi zdola a zná cikánský problém -  ale byl zepsut sionisticko-zednářskými sdělovacími prostředky, a tak řešení cikánské otázky bylo odsunuto ad akta. Okolnost, že někdo z relevantních politiků přišel s nějakým, byť s málo účinným, typicky lidoveckým řešením, pozitivně zvedlo hladinu zájmu bílých občanů, kteří si mysleli, že se konečně bude něco s Cikány dít. Ale narodilo se mrtvé dítě. Fokolarín J. Čunek si se svým projektem vysloužil křeslo předsedy KDU-ČSL; s touto funkcí se dokonce dostal do vlády, a tam vpravdě lidoveckým způsobem lavíruje ode zdi ke zdi.

     Na řešení cikánské otázky se nabízí hned několik řešení, ale jako nejschůdnější se zdá být toto: Vzhledem k tomu, že soužití s Cikány není pro Čechy možné, tzv. integrace je přilívání oleje do ohně, vidí se jako nejlepší řešení jejich důsledná segregace od Čechů. Cikánů je dnes už přes jeden milión – i když jsou vlastně nespočitatelní, protože se nehlásí k své národnosti (a proč by to také dělali, když ze zákona nemusí). Bylo by dobré soustředit je do pro ně vyčleněné oblasti, řekněme dva či tři okresy. Současně je třeba jim dát statut národnosti a národnostní menšiny se všemi právy a povinnostmi. V takto vyčleněné oblasti by mohli žít podle libosti jak chtějí, museli by se ovšem sami o sebe postarat. V jejich nesnadném životě - poněvadž by museli začít pracovat, někteří prvně v životě - by jim jistě ze svých prostředků rády pomáhaly různé spolky, např. ženy a muži ze Sdružení tolerance a občanská společnost, či z Českého helsinského výboru, ale i z jiných. Jde o to, naučit Cikány jak zacházet se splachovacím záchodem, jak používat toaletní papír, na co je mýdlo a prací prostředky, že nůž není jenom zbraní, ale že se s ním a s vidličkou dá také jíst apod. Jistě by tito lidé z těchto bohulibých spolků, překypující humanitou a láskou, Cikánům pomoc neodřekli.

     Co Vy na to, pane premiére Topolánku?      

 

Mgr. Ladislav Malý 

 

 

Demokracii pro všechny?

 

     „Čas dozrál k práci vpravdě politické. Vstupme do prostoru, k němuž lidé chovají všeobecnou nedůvěru vinou těch, kteří ho po desetiletí okupují svou diktaturou a svou nekompetentností. Tento prostor musí být rehabilitován. Politika se opět musí stát místem výrazu a uplatnění skutečných zájmů společnosti.“ Tak tato slova neřekl žádný současný „extremistický“ či „neonacistický“ politik na protivládním mítinku, například z Dělnické strany. Jsou to úvodní slova manifestu Hnutí za občanskou svobodu. Manifest sám nese název Demokracii pro všechny. Oč vlastně jde?

     Přesně před dvaceti lety na podzim, v době, kdy komunistický režim již „dokopával“ v agónii, byla situace v národě zralá na politické řešení. Charta 77 a přihlášení se k ní, vytvořilo jakousi nezávislou polis občanů, jež se ovšem svým intelektualismem a výlučností „opouzdřila“(za vydatné podpory ze strany StB, který se později změnil na její operační řízení), a protože nefungovala zpětná vazba s „lidmi z ulice“, pozvolna umírala na úbytě. Situace se pro československou opozici pozitivně změnila až po roce 1985, kdy došlo k zásadním změnám v centru samotné sovětské říše. V Moskvě vládu totiž konečně převzal komunistický liberál Gorbačov, jenž prosazoval glasnosť a perestrojku. V Československu byla dokonce zavedena cenzura na sovětský tisk, čímž pražští mocipáni dokázali, že i z tak slaboučkého odvaru svobody, jaká ze sovětského tisku čišela, šel jim mráz po zádech. V té době, v roce 1988, eruptivně vznikaly již i u nás nezávislé iniciativy zejména mladých lidí, ať už ekologické, odborové, hudební a jiné, lidé se  stále více a více zbavovali strachu z režimu, jenž nedokázal udusit touhu lidí po svobodě; opoziční hnutí stále více oslovovalo nejširší skupiny českých pracujících, zejména mladou inteligenci, což komunistický režim nejvíc štvalo. 

     Politické strany z tzv. národní fronty, kupř. strana Lidová, křesťansky orientovaná, či tzv. strana socialistická, mrzácký rudiment bývalých Národních socialistů, byly totálně zdecimované, neschopné politického života; lidé do nich vstupovali aby nemuseli vstoupit do KSČ, byly jen vizitkou režimu, který západním politikům předváděl jakousi politickou pluralitu v zemi – a je třeba říci, že se mu to dařilo.  

     Na podzim 1988 se v Praze sešlo několik intelektuálů, kteří sepsali shora zmíněný text  manifestu a jako samizdat ho dali do oběhu. Bez pomoci exulantských a sionistických centrál na Západě, tedy bez zahraniční pomoci zejména mediální a finanční, by byl zárodek této nově se rodící politické strany komunisty zašlapán do země. I navzdory gestapáckým metodám Státní bezpečnosti se lidé nenechali zastrašit a houfně manifest podepisovali, čímž vstupovali do organizačních struktur HOSu. Vznikla tak politická strana Hnutí za občanskou svobodu, která vedle Demokratické iniciativy (od roku 1987) zahájila v Československu po  čtyřiceti letech komunistické nadvlády fungování pluralitní demokracie, ještě ovšem se značným omezením. Zakládající členové byli lidé kolem Václava Havla, jejichž snaha do nové politické strany přivést co nejvíc členů a vytvořit tak stranu v běžném smyslu západních demokracií, se setkávala se stále větším porozuměním u veřejnosti.

     Umím si živě představit, jak těžce se text dokumentu tenkrát rodil, protože každý z úzkého kruhu jeho tvůrců měl na věci různý názor a výsledek je kompromis, všemi  akceptovaný text. Nicméně, v dokumentu se jako ta pověstná nit táhne sionistický pseudohumanismus, implantovaný na gójimské evropské národy s cílem rozložit je zevnitř a zbavit je přirozené obrany. Je ale přesto zajímavé vidět a vědět, jak se občanům maloval med kolem úst, jak lidé zasvěcení do budoucích převratových událostí pravdu o budoucí demokracii západního střihu zamlčují, v jaké iluzi jsme to žili. V podstatě se jednalo o  rafinovanou past na občany.

     Dokument Demokracii pro všechny je rozdělen do dvanácti kapitol. V 1. kapitole se vyzdvihuje Masarykova demokracie první republiky. V dokumentu se doslova praví: „Bez celkové mravní obrody společnosti a nového rozvoje jejich tvůrčích schopností…se žádná demokracie nezrodí – ale bez budování demokratických struktur se nemůže nikdy mravní a tvořivá energie společnosti naplno rozvinout a uplatnit.“ Podobně se vyjadřovali kdysi i komunisté, že prý stačí zespolečenštit výrobní prostředky a bude na světě ráj. Víme jak to dopadlo. Dneska, když už dvacet let žijeme v politické pluralitní a liberální demokracii  západního střihu – což je onen vytoužený cíl HOSu - zjišťujeme, že ona demokracie nejen že nemá pozitivní vliv na mravnost občanů, ona spíše podporuje jejich sklouzávání k stále větší nemravnosti. Nemá zde smysl hovořit o televizních pořadech, o nemravné dekadentní kultuře, liberální výchově ve školách, z nichž vychází jen zdivočelá mládež, korupci na všech úsecích života atd. – sem si každý, kdo žije v České republice, může dosadit svoji zkušenost s demokracií, s její prohnilou korupcí a nemravností. Zkušenost nám prostě denně ukazuje, že samotný systém demokracie na tvorbu mravního života společnosti nestačí, že je zde nutný zásah nezávislé silné autority, třeba v podobě tvrdých zákonných opatření a jejich důsledného plnění.    

     Dokument jakoby přeskočil dobu pádu bolševismu a hned uvažuje o demokracii již hotové, aniž by dával doporučení, jaké by měly být první kroky po převratu. Nikoliv hned vytvářet instituce demokracie, ale antikomunistický systém vlády, kladoucí důraz na mravnost a tradici, měla vystřídat totalitu bolševickou v roce 1990 – o tom měl dokument být, tím se hlavně měl zajímat. Pakliže demokracie je oním kýženým stavem vlády, nelze přece rovnýma nohama z nemravné totality do ní skočit, aniž bychom jako národ neprošli morální a duchovní katarzí. Při terapeutickém procesu národní katarze za účelem duchovného ozdravění, měla nastupující generace na vlastní oči vidět, jak složitá je cesta z totality do demokracie, a že kolaborace se Zlem, tedy s komunismem, se nevyplácí, že zaplatit za ní se musí už v tomto životě. Nic takového se v našem národě nestalo, nemravnost jako gangréna se uhnízdila mezi lidmi, což má vliv na celkovou atmosféru ve společnosti: stále více občanů je dnes politikou znechuceno a snaží se přežít počínající den.

     V dokumentu se nic neříká o národech, konkrétně o našem národě, jejich existenční nutnosti pro zachování evropské  kultury, a také o nutnosti identifikovat svůj život jednotlivce se svým národem a jeho kulturou, tedy domovem. Vypichuje se Masarykova zednářská a filosemitská koncepce nové Evropy, tedy občanská společnost, jako to nejlepší, čeho lidstvo dosáhlo. Její důsledek prožívají evropské  národy na vlastní bílou kůži.

     Píše-li se v dokumentu Demokracii pro všechny: „Československo vzniklo jako první společný a zároveň vlastní stát dvou příbuzných národů, Čechů a Slováků…“ – tak je to vědomá nepravda. Masaryk a filosemitská skupina kolem něho poté, co zničila životaschopnou Rakouskou říši, jež plnila v prostoru střední Evropy nezastupitelnou politickou, národnostní a ekonomickou roli, dostal placet od tehdejších velmocí vytvořit stát, v kterém budou mít většinu Slované. Proto se mluvilo o Slovácích jako o české větvi apod., a říkalo se nám „Čechoslováci“- naprosto umělý a účelový konstrukt!

     Ironicky, ba směšně působí věta: „Občané nesmí být rozděleni do vyšších a nižších kategorií, nomenklatura a kádrové stropy musí být zrušeny, žádný politicky názor nesmí být předem kodifikován jako měřítko způsobilosti k výkonu veřejné funkce.“ A co současná politická korektnost, anebo ti občané, kteří mají jiný názor na historické události, např. na tzv. holocaust? Anebo prosazování gender kultury ve společnosti? Anebo důchodci a vůbec staří lidé – ti snad žijí v normální kategorii žití? Anebo Dělnická strana, která je dnes a denně oficiálními médii dehonestována – to není upírání práva a svobody na pronášení vlastních názorů? K způsobilosti veřejné funkce si sionisté a zednáři kodifikovali svoji liberální politiku, a kdo je proti a má svůj názor – ten je z kola vyobcován jako extremistický odpad!

     Třetí kapitola hovoří o nutnosti vytvořit novou ústavu, na ni navazuje další kapitola s názvem Obnovit právní řád. Říká se zde: „…celý právní řád musí být uveden  v bezpodmínečný soulad se zásadami Všeobecné deklarace lidských práv…“ Všeobecná deklarace lidských práv (původ má tento židovsko-zednářský konstrukt v dobách tzv. osvícenství), kodifikovaná v paktech o lidských právech a sociálních právech (Helsinky 1975), posloužila jako pádný klacek na komunistický režim, jenž svým podpisem pod těmito pakty nad sebou vyslovil ortel smrti. Poté, co komunisté odevzdali moc do rukou do té doby pronásledované opozice, měla tato opozice morální povinnost pozastavit tyto pakty v právním řádu republiky, a to na dobu neurčitou. Díky totiž těmto paktům a jiným narychlo usmoleným zákonům, bolševici si zachránili svou kůži a majetek. A nejen to: pronikli a okupovali ekonomickou sféru státu, takže ono rčení „jsou za vodou“ přísluší právě jim.

     Jako výsměch obětem násilných trestních činů na občanech zní tato věta: „Je nutné vypracovat nový projekt vězeňství, který by odpovídal moderním poznatkům a zkušenostem a humanizoval je. Uvězněný občan nesmí být pod rouškou převýchovy (…) pracovně vykořisťován.“ Pseudohumanisté z různých zemí dokonce volají po úplném zrušení vězení: zločinci jsou prý nemocni, musejí se léčit, a ne je držet v kriminále…!

     Další perla je z kapitoly páté: „… naše lesy prohrávají v chemické válce, která je proti nim vedena, a jsou barbarsky ničeny jako snadný zdroj suroviny pro dřevařský průmysl zemí, které si své lesy šetří.“ Za uplynulých dvacet let, v době loupeže století, tj. legálního rozkrádání národního majetku, velké lesní plochy byly a jsou rabovány soukromníky, kteří v nich vidí snadný zdroj zisku, a kteří se ve válce proti lesům přidali na stranu agresora. Lesy jsou i nadále barbarsky ničeny – viz situace v lesích na Kladensku.

     Podobně zní věta: „…přitom náš zaostalý průmysl je v plýtvání energií na jednom z předních míst v Evropě.“ Ani zde se za dvacet let nic nezměnilo, i nadále náš průmysl je v plýtvání energií na prvním místě v Evropě. Za vlády komunistů se z řad opozice, ale i z exulantských rádií, ozývaly hlasy, jakože náš průmysl je zaostalý. Těmito napůl pravdivými informacemi, jemnými psychologickými podprahovými manipulacemi, si budoucí vítězové studené války připravovali půdu na loupež století. Průmysl skutečně zaostalý byl, ale nedalo se to říci o celku; zemědělství naopak se po příšerné smršti bolševické revoluce v letech padesátých zkonsolidovalo a vykazovalo co do produkce výborné výsledky, i co se týče kvality vyráběných potravin.

     V ekonomické reformě, o které se tenkrát dnes a denně mluvilo snad všude, dokument stojí na straně reforem z roku šedesát osm. Podstata těchto reforem tkví ve vlastnictví výrobních  prostředků velkých firem, přičemž pracující by vlastnili akcie těchto  firem, stali by se tak jejich majiteli. Ani slovo se neříká o rozprodání veškerého národního majetku státu do rukou cizím vlastníkům, ani slovo o tom, že všichni se zadlužíme až po uši – včetně kojenců má každý z nás sto tisíc korun dluhu, který ale stále roste. Ani slovo o tom, že nejenom potraviny budou dražší – to se všeobecně akceptovalo – ale že drahé bude vlastně všechno, zejména bydlení a vůbec základní životní potřeby, což národ doslova šokuje; dokonce i slušný pohřeb je nad finanční možností pozůstalosti po nebožtíkovi; a tak se v krematoriích pálí mrtví bez obřadu jako ten odpad z ulice. Není tohle holocaust starých a nemocných lidí?

     Zajímavá je také věta: „…měly by  být zrušeny všechny zjevné i skryté formy cenzury, ale i všechny druhy centrální manipulace této sféry.“ Úřad pro tisk a informace, nebo jak se všechny ty bolševické instituce jmenovaly, tady sice není, ale je zde cosi daleko důkladnějšího, subtilnějšího a svým způsobem zrůdnějšího – tím jsou peníze. Máš-li peníze, tiskni si co chceš – nemáš-li je, kušuj…! Silná omezení ve svobodě projevu nastanou zejména v situaci po uzákoněném tzv. antidiskriminačním zákonu. Ale i tak lidé od tisku stále ve  větším měřítku používají autocenzuru – chtějí mít zajištěný chleba. Zatím je zde pouze k dispozici internet, kde svobodymilovní lidé mohou ventilovat svoje názory, až i ten budou blokovat – a pracují na tom -, nezbude nic. Nezvat do televize činovníky české národní mimoparlamentní opozice - což to není ona centrální manipulace,  před kterou nás dokument varuje? 

     Pod dokumentem Demokracii pro všechny jsou podepsáni známí matadoři pseudohumanity, mezi jinými např. Rudolf Battěk, Jan Kozlík, Jaroslav Šabata, Alexandr Vondra, a jiní jim podobní tehdejší „mluvčí národa“.

     Jak patrno, v prostředí komunistické totality na sklonku osmdesátých let minulého století v Československu existovaly poloilegálně dvě politické strany, těžko říci antikomunistické: HOS a DI (Demokratická iniciativa). DI vedl E. Mandler, od šedesátých let se nesnášel s V. Havlem – opět se setkáváme s variacemi na téma Stroupežnického „Našich furiantů“, které se do života české národní povahy promítají neustále. Vedle těchto politických stran vyrostlo spoustu nezávislých iniciativ, jež oslovily nepolitické zájmové skupiny obyvatel – ovšem StB všechny házela do jednoho pytle: všichni nezávisle angažovaní byli nepřátelé režimu.

     Sionistické vládnoucí kruhy ve Spojených státech, přes své různé zpravodajské ústředny a centrály, si v Československu „osedlali“ skupinu lidí, které zasvětili do tajů technologie moci, a jak na ni dosáhnout v prostředí komunistického režimu. Proto se pravda o západní demokracii  lidem nemohla říci – i koryfejové těchto opozičních skupin hrajíc na šachovnici světové politiky sice role vyšších figur, ani oni úplnou pravdu neznali, aspoň ne všichni - ta se postupně národu vyjevovala. Dokument Demokracii pro všechny názorně ukazuje, jak  sionisté připravovali půdu k převzetí moci, jak české občany šikovně zmanipulovali, což se v plné míře projevilo na sklonku roku 1989. 

 

Mgr. Ladislav Malý     

 

 

Slovo k volbám

 

     V letošních krajských volbách je zaregistrováno za koalici, jež tvoří Dělnická strana a Demokratická strana sociální spravedlnosti, dvě stě kandidátů. Naše slova v tomto článku směřují především k našim potenciálním voličům, tedy k lidem práce, neboť my všichni, kteří vytváříme společné dílo, sdílíme také stejné politické názory a pohled na život. Navzdory všem novinářským škarohlídům, kteří o nás tvrdí, že jsme extremisté nebo dokonce „neonacisté“, jsme přesvědčeni že naše názory jsou správné, věříme sobě a jsme pevně odhodláni pro ně pracovat a v nastoupené linii setrvat.

     Máme téměř dvacet let od „antikomunistického“ převratu – a jaký je náš život? Žijeme opravdu ve svobodné zemi, opravdu si společně vyprodukované hodnoty můžeme ponechat a jimi disponovat?

     Zkraje devadesátých let jsme byli svědky loupeže století - velké a malé privatizaci výrobních podniků a majetků. Dneska, kdy už nám, českému národu, téměř nic nepatří, stáváme se cizinci ve vlastní zemi. A nejen to: každý z nás, včetně kojenců, má statisticky sto tisíc korun dluhu! Onen bilion korun dluhu je důmyslná a pevná „pupeční šňůra“, jíž jsme my, český národ, připoutáni do siločar moci americko-sionistických světovládců. Rozprodat národu majetek a navíc ho přivést do zoufale vysokého dluhu – ten se ovšem den ze dne díky lichvářským úrokům navyšuje - to je pro vládnoucí světové kruhy ta nejdokonalejší okupace naší vlasti, jakou si jen mohli přát! A opět, jako za vlády komunistů: tvrdou a trpělivou prací vytváříme „med“ - společný národní produkt – a opět přijde cizí „včelař“ – tentokrát ne s rudou hvězdou na  čepici, ale v cylindru s pruhy a hvězdami, s dlouhými pejzy vyčuhujícími zpoza klobouku, ohnutým orlím nosem a kostnatými, hrabivými prsty – a nám, lidem práce, vytvářené hodnoty vezme. A můžeme pracovat nanovo. Nevidět tento do očí bijící fakt je dokonalá slepota, jíž jsou mnozí lidé bohužel postiženi. Plným právem můžeme hovořit o okupaci, tentokráte o  „něžné“ okupaci, kterou jsme si sami na sebe upletli.

     Je vůbec nějaká možnost se z  této šlamastyky dostat? Můžeme se zbavit „něžných“  okupantů  a jejich domácích kolaborantů, tyjící z práce a mozolů  našich rukou?

     Dělnická strana občanům naší vlasti nabízí způsob jak řešit problémy vzniklé nezodpovědnými liberály, socialisty i lidovci, způsob, jak se postupně vyvazovat z byť něžného, ale stále více dusícího ekonomického sevření sionistických okupantů. Především je ale nutné říci, že z naší strany jde o zákonnou a ústavní  cestu, neboť na jakoukoli jinou cestu vedoucí k zlepšení našeho životního údělu – byť by se jevila jako sebe adekvátnější - by okupanti proti nám s chutí odpověděli mnohonásobnou silou.

     Jako odpověď na zhoubnou globalizaci vidí Dělnická strana ve vytvoření národní, české ekonomiky, tj. pracovat na soběstačnosti naší ekonomiky: co se zde vyrobí, také se zde spotřebuje. Je nesmyslné dovážet např. potraviny z ciziny, když sami si je můžeme vyprodukovat. K tomu je nutná zákonná ochrana našich zemědělských podniků a soukromníků před zahraničními dodavateli. Podporujeme soukromé vlastnictví (Dělnická strana uznává všechny typy vlastnictví), zejména pak soukromé vlastnictví výrobních prostředků, neboť jsme si vědomi, že soukromé vlastnictví a svobodný trh je alfa a omega motivů a iniciativy v podnikání, a tím rozmnožování bohatství země a jednotlivců. Nicméně po zkušenostech s liberální ekonomikou jsme si vědomi, že pro zdravý vývoj ekonomiky a uspokojení životních potřeb občanů není namístě všechno šmahem zprivatizovat. Pro kvalitní fungování státu je nutné ponechat  jistá odvětví a služby ve státních rukou.  

      Je to především celý komplex zdravotnických zařízení, jako jsou nemocnice, lékařská výzkumná pracoviště apod., včetně lázeňských zařízení. Netřeba říkat, že se automaticky zruší tzv. regulační, krajně nehumánní poplatky u lékařů. Vedle toho se pochopitelně nebráníme zřizování soukromých léčeben a zařízení. Ale pro prosté občany je nanejvýš důležité, aby byli „bezplatně“ léčeni v zařízeních, na něž si celý život platili a platí. Dále pak pojišťovny zdravotní péče musejí být ve státních rukou, neboť s penězi vybrané od poplatníků nelze kšeftovat: takto vybrané finanční prostředky od občanů musejí být zpět investovány do zdravotnických zařízení a péče, přičemž počet těchto pojišťoven je nutné radikálně zredukovat. Tvrdit, že čím více zdravotních pojišťoven, tím větší mezi nimi konkurence a tudíž lepší a dokonalejší zdravotní péče pro pacienty, je nesmyslné, populistické tvrzení. My, občané, už dobře víme, co je to ta konkurence v liberalistické ekonomice, víme,  kdo na ni nejvíce doplácí a také, kdo si mastí kapsy.

     Rovněž je to doprava, železniční a autobusová a s ní spojená dopravní obslužnost. Není myslitelné, aby některé odlehlé obce zůstaly bez dopravní obslužnosti. Jsou to dále pozemní komunikace, letecká doprava, poštovní služby, celý systém školství. Dále komplex lesů – kromě těch, jež legálně patří soukromníkům – včetně přírodního bohatství musí obhospodařovat stát. Zemědělská půda a lesy - po spravedlivých restitucích a vyrovnání se s vlastníky - připadající výrobním družstvům a zemědělským podnikům i jednotlivcům, se nesmí ze zákona nikdy a za žádných okolností prodávat cizincům nebo do ciziny: Čechy patří Čechům.

     Ve vytváření podniků se zaměstnaneckými akciemi vidí Dělnická strana cestu, jak občanům vrátit jejich pocit sounáležitosti a patřičnosti ke svému podniku, a v širším pohledu i vlasti. Zaměstnanci - vlastníci v takových podnicích mají daleko větší odpovědnost za chod podniku a práce je pro ně více motivující. Ostatně, Dělnická strana se na lidskou práci nedívá jako na zboží, jež se prodává na trhu práce – jak tvrdí liberálové - ale jako na lidskou přirozenou potřebu, která má dalekosáhlý sociální a kulturní dopad pro každého člověka. Z toho důvodu odstraňování nezaměstnanosti je jedním z prvořadých úkolů Dělnické strany.

     V oblastech sociálního zabezpečení je pro Dělnickou stranu nejdůležitější péče o mladé  české rodiny, jejich ekonomické a kulturní zajištění. Dělnická strana je pro opětovné přihlašování se k své národnosti. Protože máme enormní zájem na kulturní povznesení našeho, českého národa, je také nutné se o tento národ starat. Proto navrhujeme nové přiznávání přídavků na děti: čím více dětí by rodiny české národnosti měly, tím větší rodinné přídavky by na ně dostávaly, a to mnohem více než doposud. Je nutné ve společnosti vytvořit  takové pozitivní kulturní a ekonomické klima, v kterém by mladé rodiny prostě rády naplnily svou životní potřebu mít děti.

     Cizinci v naší zemi by naopak dostali přídavky pouze na dvě děti – těch zbylých sedm, devět či třináct dětí ať si živí rodiče sami. A navíc by tyto přídavky dostali v případě, že jsou zařazeni do pracovního procesu, neboť: „Kdo nechce pracovat, ať nejí…“ Nikoho nenutíme, aby v České republice zůstal: Ústava naší republiky každému zaručuje svobodný odchod ze země. Ostatně, cizinec s nelegálním pobytem by mohl čekat okamžité vyhoštění, popřípadě i vězení, neboť svým počínáním porušil zákon naší republiky

     Dělnická strana je pro zavedení Domovského práva. Jde o takovou zákonnou úpravu, jež  umožní obcím zbavit se různých pobudů a tzv. bezdomovců – ti by byli policejně eskortováni  do svých domovských obcí, které by se o jejich přístřeší ze zákona musely postarat.    

     Jdeme proti proudu – přidejte se k nám!

 

  Mgr. Ladislav Malý

    

 

Jak se rodí neonacismus

 

     Když před pěti lety vznikala Dělnická strana, první dotaz novinářů směřoval na komunisty, jestli se jejich strana nebojí na levé straně politické scény konkurenta. Nedlouho poté došlo k „přesunu" DS na pravou stranu, respektive na její okraj, protože si někdo z neschopných novinářů konečně přečetl náš program. Dnes již nestačí ani ten pravý okraj, protože na lidský strach nepůsobí tak efektivně. Proto je DS rovnou označena za neonacistické hnutí.

     Toto nucené cestování Dělníků po politické scéně, od pomyslné rudé barvy přes modrou až ke hnědé, zapříčinila jedna stěžejní věc. Po svém vzniku DS v ustavujícím manifestu jasně deklarovala, že nestojí na žádném pravo-levém okraji spektra, dokonce ani v jeho středu, ale mimo tuto účelovou fabulaci, prostřednictvím které systém předstírá parlamentní demokracii. Pro ty, co v systému nejen žijí, ale hlavně i myslí, je tato skutečnost nepochopitelná.

     Je to obdobné jako chtít po hokejistovi, aby své utkání hrál v kotli mezi fanoušky. Nesmysl, když jsou pravidla na ledě fair play. Na tribuně se hrát nemůže, tam se jen fandí. V našem kotli se nefandí, v našem kotli se jen píská a bubnuje na poplach, protože poctiví hokejisté dávno odešli z ledu a místo nich zůstal rozteklý led a zápach čpavku. A v tom je ten problém.

     V naší zemi není něco v pořádku a zápach problémů začíná mít ohromující rozměry. Nejlépe je to vidět bohužel na mladé generaci. Generaci bez rodinných vazeb, řemeslných dovedností, generaci bezdětné, spíše přežívající za pomoci hypoték a v roli sluhů nadnárodních společností. Generaci vykořeněné, bez víry a utápějící se v omamném snu, končícím v horším případě bezdomovectvím či sebevraždou, v lepším laxností a hospodou.

     Samozřejmě jsou tu i ti „úspěšnější“, které vidíme v kancelářích skleněných paláců, nudných, opilých rychlým úspěchem bez větší námahy, bez skutečného umění, co by zkrátka dělali pořádnou smysluplnou práci, co jen loví prachy a okrádají ostatní, pod rouškou reklamy, „pí ár“, výhodných investic, apod. Pod magickým slůvkem „úspěch“ se dá natěsnat ledacos, nikdy jím však nelze obhájit smysluplný život, když chybí obětavost pro ostatní. Tím se úspěch, potažmo život, stává pouze zvrácenou hamižností.

     Projdu-li dnes ulicí českého města, s velkou pravděpodobností potkám smečku zfetovaných žebrajících jedinců, které spojuje jedno – mladý věk. Usoudím-li, že je to problém dneška a že ho lze řešit pouze radikálně, tedy absolutním zákazem drog a nelítostným postihem dealerů, je můj názor systémem deklasován extremismem. Vezmu-li do ruky prapor DS a začnu o tomto problému křičet nahlas, jsem neonacista. Protože nikdo z nás skutečný nacismus nezažil, nemáme a neměli jsme na něm žádný podíl, vcelku by nám toto označení ani nemuselo vadit. Naše ruce jsou čisté.

     Slabinou tohoto systému je fakt, že neumí bojovat s nepřítelem. To co ještě zabíralo před deseti až dvaceti lety, mine se dnes účinkem. Rejstřík „neonacistických“ názorů a požadavků se dramaticky rozšiřuje a myslím si, že už pomalu ale jistě systému přerůstá přes hlavu. Svědčí o tom i lov na různé symboly, závadné značky textilu, který nosí nepohodlní lidé, tetování na lidské kůži – ano i ta už je nepohodlná. To je projev zoufalství, protože tady už v boji proti nám chybí slova, argumenty. Tak se loví jen obrázky, symboly.

     Nálepkování 16letého kluka, že je neonacista, není žádným zahanbením, ale v dnešních poměrech spíše chloubou. Pro něj určitě. Narodil se v 90. letech a nikdo starší mu v této zemi nemá právo cokoliv vytýkat, když se nedokázal vyrovnat s komunistickým režimem a jeho zločiny. Stoupenci komunismu a ti co páchali skutečné zlo zůstali u vesla moci a díky kontaktům sklízejí největší výhody kapitalismu. Na úkor těch, co žádné kontakty v zahraničí mít nemohli a byli šikanováni ve vlastní zemi po dlouhých čtyřicet let.

     Osočování dospělého, že sympatizuje s neonacisty, rovněž budí úsměv na tváři a stává se pomalu a jistě poklonou. Je zde spousta lidí, kteří chtějí věci kolem sebe měnit, aniž by se stali patolízaly a kariéristy v řadách ODS nebo ČSSD, nebo jiné tzv. parlamentní strany. Vidí skutečné problémy, nikoliv ty umělé, televizní, ale nemají možnost s tím něco dělat, protože do parlamentu se nedostanou, ani dostat nesmějí.

     Když na mítink DS náhodou zabloudí senior (a jsou takoví) a najde společný názor s mladými, i on se dočká na stará kolena obvinění z neonacismu. Určitě to v jeho dlouhém životě nebylo poprvé. Naposledy například ve třetím odboji, kdy se vzepřel komunistické diktatuře. Nebo jen proto, že nechtěl být komunistou a řekl proč. Zůstal-li radikálem i po roce 1989 a dovolával se spravedlnosti za spáchané zločiny na něm a jeho generaci, neváhal ho bývalý prezident Havel označit za fašistu a extremistu.

     Porodní bábou neonacismu není Dělnická strana, ale samotný polistopadový systém. Ten si v každém z nás pěstuje svého nepřítele – neonacistu. Nesouhlasíš, neskloníš se, budeš neonacistou! Je lhostejno, že chodíš do práce, odvádíš daně, žiješ jako ostatní, ale promluvil si. A to je podle měřítka systému neonacismus. Že se nechceš spokojit s tím parlamentem, kterému důvěřuje už jenom poslanec a senátor. Že chceš zachraňovat hroutící se základní morální hodnoty, které systém boří a nahrazuje cetkovou zábavou pro nesvéprávné jedince.

 

Martin Zbela

 

 

Srpen 2008 – omezená suverenita trvá

 

     Bleskem času se opět před námi objevil měsíc srpen. A jak nenapsat krátkou vzpomínku na tenhle měsíc vrcholného léta, zvláště když už jde o srpen v pořadí čtyřicátý od zločinu a krutého národního ponížení na nás – Čechy a Slováky – spáchaného. Čtyřicet let…jak dlouhá doba! Za tu dobu vyrostly dvě generace lidí, jeden člověk stojí na vrcholu svých   životních sil…V té době – před čtyřiceti lety - se pro mou generaci zavřel svět – obrazně i doslova. A když čas oponou dějin trhnul, nesměli jsme ani zrádcům a kolaborantům splatit dluh za naše utrpení, za pláč našich matek a bezmocnost otců, za mrtvé a raněné, za celý ten náš podělaný život v bolševickém ráji.

     Nebudu popisovat, co těm pro náš národ tragickým a krvavým událostem předcházelo. To udělali jiní, povolanější. Vždyť vyšlo už toho tolik, dokumentů, vzpomínek, knih apod. Spíš je zajímavé – vlastně nutné - zeptat se, zda-li se český národ poučil z oněch událostí před čtyřiceti lety, a jak je na tom s kvalitou své duchovní a morální úrovní. A tady je  třeba říci, že ačkoli máme údajně vyspělé školství, co chvíli se vytahujeme s čarodějníkem Komenským, rčení Historia magistra vitae opakuje kdejaký šosák v parlamentu a v televizi, musím upřímně a otevřeně říci, že tomu tak není, že se český národ z tragédie před čtyřiceti lety nepoučil, a že s jeho kvalitou morálky a mravnosti to jde s kopce. Pro svoje tvrzení mám i důkazy.

     Od jara 1968 bylo všeobecně známo, kdo nejen že vyloženě nepřeje obrodnému procesu KSČ, ale dělá všecko možné, aby tento zdravý vývoj v bolševické straně zvrátil. Byly to  konzervativní síly uvnitř KSČ, v pravém slova smyslu stalinisté. Pro ty, kteří nevědí oč jde:  obrodný proces KSČ dotažený do konce by ve skutečnosti znamenal postupný konec vlády  bolševiků v Československu. Už vidím, jak kdejaký „reformovaný“ bolševik vyskakuje jako čertík z krabičky a křičí: „Ne, ne, to není pravda, my jsme chtěli socialismus s lidskou tváří a šel za námi celý národ!“ Ale ano, soudruhu, je to pravda: bolševismus by v Československu skončil, a to s vaší pomocí; lidé by vás v prvních svobodných volbách poslali na krchov, i s tou vaší „lidskou tváří“…

     Konsekvence vývoje, jinak do očí bijící svou samozřejmostí, si pochopitelně dobře pro sebe analyzovaly i zahraničí nepřátelské síly, především Sovětský svaz a jeho politbyro s vůdcem Brežněvem. Hned v době tzv. horké okupace, tedy v srpnovém týdnu od jednadvacátého, vyhlásil tzv. omezenou suverenitu všech socialistických zemí. Naši „státní a straničtí představitelé“, zavlečení speciálními vojsky tzv. rudé armády a KGB do Moskvy, se ukázali jako zbabělci a zaprodanci: ve strachu o svou kůži podepsali všecko, co jim kremelští vládci poručili podepsat. Kromě jediného – bolševika Františka Kriegla, židovského původu, člena předsednictva ÚV KSČ; za své statečné chování, nepoklonění se „zlatému teleti“, zasluhuje naši úctu a vděčnou vzpomínku.

     Všeobecně se říká, že nebylo možné okupaci zabránit. Ale už se neříká, že nikdo z vedení státu neudělal nic pro to, abychom ukázali, že všichni stojíme za polednovou politikou KSČ - jak se tenkrát do omrzení opakovalo - nejen verbálně, ale i vojensky. Představme si, že by proběhl takovýto scénář událostí: S červencovým „Dopisem pět bratrských stran“ by pražská vláda vyhlásila mobilizaci, a měla by na to právo, neboť šlo o zjevné ohrožení státu ze strany zahraničního nepřítele; současně s mobilizací, by byl vyhlášen i výjimečný stav; za pomoci vojska a SNB by se pozavírali stalinističtí bolševici, a to nejen na té nejvyšší úrovni, ale i v okresech, krajích, obcích a závodech. S nimi pochopitelně do jednoho a všechny pozavírat i příslušníky Státní bezpečnosti, neboť oni byli tou skutečnou hlízou zrady. Potom by dostal vývoj nepochybně jinou tvář. Vím, že to co zde píšu, vzhledem k historii vypadá naprosto naivně, ale lidé, kteří rok 1968 prožili, mohou potvrdit, že tehdejší naše bolševická vládní garnitura vůbec na obranu svých názorů a hlavně pro obranu svého národa nic, ale zhola nic neudělala. Čekali jsme odevzdaně a pokorně - jako ty ovečky na řezníkův nůž…

     Po roce 1989 se zrádcům a kolaborantům z roku 1968 nic nevyčítalo, jakoby nebyli, jakoby se nad nimi zavřely vodní kruhy. Ve Federálním shromáždění  v prosinci 1989 dokonce hlasovali pro zvolení Václava Havla presidentem republiky! Je ironií dějin, že tímto svým krokem zradili podruhé: poprvé předmětem jejich zrady byl v roce 1968 celý národ a uvržení ho do nebývalé poroby; předmětem druhé jejich zrady se stala vlastní partaj, zradili své funkcionáře, kteří jim možná v listopadu 1989 věřili a těšili se, jak si to s námi na Václaváku či jinde vyřídí; takových byla na venkově, ve městech i v závodech mimo Prahu,  většina. Dojde-li na „lámání chleba“, tu každý vysoký bolševický funkcionář myslí sám na  sebe – osud strany a její ideje jsou mu ukradeny. Uvědomují si tenhle fakt současní Gottwaldovi pohrobci?

     Poté, co se naši levicoví demokraté a „humanisté“ za pomoci zahraničních zpravodajských centrál, vládnoucích sionistických kruhů v USA a i samotných bolševiků, zachytili v naší republice drápkem, začala nechutná mediální honička na agenty StB. Tedy nikoliv za těmi řídícími orgány placenými Ministerstvem vnitra, jimž navíc měl hrozit paragraf za vlastizradu, ale za těmi obyčejnými lidmi, kteří často podělaní strachem, kdesi s třesoucí se rukou něco podepsali, doufajíc tak bláhově, že už  budou mít od estébáků pokoj. Vývoj v zemi prostě ztratil logiku. Úmyslně, pochopitelně. Aby národ obrátil pozornost jinam, pro „humanisty“ žádoucím směrem.

     Už máme devatenáct let po „antikomunistickém“ převratu a žijeme prý v demokratické společnosti. To jsou obecně známé proklamace politiků, žurnalistů a všech těch, kteří ze současného lžidemokratického systému hmotně tyjí a republiku rozežírají. Jaká je ale skutečnost?

     Od roku 2004 jsme součástí tzv. Evropské unie. Alegoricky řečeno: je to jakási ohrada, kam nás jako stádo bravu za pomoci současných kolaborantů a zaprodanců z řad „humanistů“, liberálních demokratů a sionistů, za vydatného štěkotu honicích žurnalistických psů, zahnali. Nad hlavou nám práská ekonomický bič a sankce, když prý nebudeme hodní. Navíc jsme nuceni ratifikovat Lisabonskou smlouvu – druhý to pokus o jakousi „ústavu“ ohrady – v níž je mimo jiné i zakotveno naše zřeknutí se vlastní suverenity. Je nějaký rozdíl mezi Lisabonskou smlouvou a Moskevskými protokoly? Ano, je! Lisabonská smlouva je napsaná anglicky a latinkou, a Moskevské protokoly byly napsány azbukou a v ruštině! Jiný rozdíl zde není, smysl a cíle obou diktátů jsou stejné. A aby nebylo neštěstí málo: američtí stratégové a experti na balistické mezikontinentální rakety byli pověřeni úkolem vybudovat antiraketovou obranu USA. Vypočítali a zjistili, že právě Brdy v Čechách jsou tím nejlepším místem pro umístění obrovského radaru, jehož provozní výkon bude ohrožovat zdraví žijících obyvatel v okolních vsích. V případě války se radar a území přilehlé stane prvním terčem útoku nepřátel. Jinak řečeno: území našeho státu se má stát jakýmsi válečným předpolím! Není to pro nás nic nového, podobnou úlohu měl sehrát prostor Čech a Moravy už v době bolševiky vyprovokované třetí světové války. Je ale s podivem, proč v době „kosmické techniky“- a je všeobecně známo, že Spojené státy jsou na špičce v rozvoji a využití high-tech – „nepověsí“ nad Brdy do výše řekněme dvě stě kilometrů družici, jakési kosmické těleso, které by funkci klasického radaru muselo přece daleko lépe nahradit. Tato družice by detekovala nepřátelské rakety letící směrem Evropa či USA, určila jejich trajektorii a podobná data, dala pokyn velení na pozemních základnách či lodích, odkud by odstartovaly rakety s cílem zničit rakety nepřátelské. Proč ausgerechnet musíme mít na našem území klasický radar s tak obrovsky enormním výkonem?

     Shrňme to: Nejen že jsme vstupem do tzv. EU ztratili suverenitu, teď ještě na svém území budeme mít vojenskou techniku s blíže neurčeným počtem zahraničního vojska – cožpak to není nad jakoukoli pochybnost důkaz pošlapání naši státní suverenity? 

     Je tu ale přeci jenom jeden rozdíl, a to zásadní povahy: v roce 1968 nás cizí armády přepadly v noci - dýku do nás vrazily, když jsme spali. Zatímco dnes, i když  umístění amerického  radaru na našem území si nepřeje více než šedesát procent obyvatel České republiky, tak přesto přese všechno vláda drze a provokativně už podepsala smlouvu o umístění oné ohavné vojenské techniky v Brdech a všemožně se snaží v českém parlamentu vůli amerických „jestřábů“ prosadit. Vůle a přání vlastních obyvatel je jí ukradená. Čí je to vlastně vláda? A novináři, jako štěkající služebníčkové moci, pohotově fabrikují lžistatistiky, v kterých prý přibývá občanů přejících si americký radar v Čechách. 

     A tak mne napadají otázky: Mají vůbec obyvatelé Čech a Moravy zájem o suverenitu vlastní země? Nechají nás velmoci už konečně někdy na pokoji? Budeme někdy v budoucnu mít možnost  si skutečně vládnout sami? A jaká bude ta Budoucnost?

 

 Mgr. Ladislav Malý            

 

 

Oč jde v Koločavě?

 

     Prudce strmé a hustě zalesněné stráně hor zhruba do výše devět set metrů, na hřebenech jako zelený koberec svěží louky  s neuvěřitelně krásnými druhy horských květin, přírodní krásu umocňují rozlité, zlaté sluneční paprsky – tak to jsou karpatské poloniny. V údolích tečou dravé potůčky a říčky s průzračnou vodou, které pak odvádí řeka Tisa dál do Dunaje.   

     Zakarpatská oblast Ukrajiny – v Čechách spíš známá pod jménem Podkarpatská Rus – patřila od roku 1919 až do roku 1944 jako autonomní oblast k Československé republice. Měl jsem možnost strávit zde několik dní. Z doby první republiky jsou zde ještě vidět nezničené pomníky práce českých hlav a rukou. Tak ku příkladu v samotném Užhorodu byl vybudován komplex škol přesně takových, jaké máme v Praze Dejvicích. Jenže dneska z okapů rostou stromečky, fasády silně oprýskávají. A kolem chodí lidé a nevadí jim to. Tehdy stát dával peníze hlavně do infrastruktury země: výstavba a opravy silničních a železničních mostů, propojení telefonního spojení, výstavba silnic apod. Dodneška lze potkávat starší lidi, kteří už jenom z vyprávění svých starších či zemřelých příbuzných, nostalgicky vzpomínají - jak říkají  - na Čechy. Na podzim roku 1944 byla Podkarpatská Rus okupována Sovětskou armádou.  Zejména zvláštní oddíly Smeršť odvlekly spousty lidí na Sibiř, jiné povraždily a za pomoci tajné policie zmanipulovaly tzv. referendum, které opravňovalo sovětské bolševiky „Podkarpadinu“ a její lid silně „bratrsky“ přitisknout na hruď. Po roce 1991 Ukrajina získala nezávislost, a že svou nezávislost myslí smrtelně vážně dosvědčuje i fakt, že v televizi ruské filmy mají ukrajinské titulky. Leckde jsou vidět trička s nápisem: Děkuji Bohu, že nejsem Moskal. Ve Lvově prý jsou na restauracích nápisy: Moskalům vstup zakázán! Místní lidé, s nimiž jsem tu a tam hovořil, byli všichni velice upřímně přátelští a očividně mají Čechy rádi. Někteří uvažují realisticky – jak jsem se mohl přesvědčit - a tvrdí, že „Podkarpadina“ připadla Rusům po dohodě s Benešem: za „Podkarpadinu“ pomohl Stalin na Postupimské konferenci stát na straně Beneše za vyhnání Němců z českého pohraničí.

     Nelze psát o Podkarpatské Rusi, aniž bych se nezmínil o národnostním složení země. V meziválečné době zde žili vedle sebe Ukrajinci, Rusíni, Huculové, Maďaři, Rumuni, Němci, Židé, Cikáni. A samozřejmě i Češi a Slováci. Židů před válkou zde žilo 102 tisíc, po válce se vrátilo 80 osob. V osmdesátých letech minulého století se téměř všichni vystěhovali do Izraele. Rovněž Němci byli po válce dílem vyvražděni, dílem se vystěhovali do Německa. Dnes zde žije něco málo Huculů (kolem Jasiny), dále Maďaři, něco Rumunů. Rusíni téměř úplně asimilovali s Ukrajinci. Ukrajina vymírá, ostatně tak jako všude v Evropě bílá rasa. Jediný přírůstek obyvatelstva tvoří Cikáni.

     Ve všech větších městech jako je Užhorod, Mukačevo, Chust, Rachov jsou neskutečně rozbité chodníky: nejlépe je zde chodit v pohorkách. Silnice jsou prašné, mírně se podobají oraništi, tedy rozhodně žádný asfalt: pouze hlavní tah silnice skrze celou Zakarpatskou oblast je asfaltový. To ale nevadí invazi automobilismu: jsou zde zastoupeny všechny evropské automobilové značky, ale většina lidí jezdí ještě v autech bolševické výroby. Všude v ulicích plno špíny, oprýskané domy, nepořádek, nedostatečná kanalizace. Zboží v obchodech je poměrně dost, a to i potravin, ovšem všude plno much, například na mase a uzeninách. Na trzích dostanete kromě ovoce a zeleniny skutečně všechno možné haraburdí: v Rachově například jsou dokonce k dostání rezavé hřebíky a kosy. Nikdo se nestará o přerostlou trávu rostoucí skoro všude. V Chustu je neudržovaný park, v němž roste trní a hloží, všude se válí plno odpadků a igelitových pytlíků, pár rozbitých laviček, na nichž se nedá sedět, a všudypřítomní potulní hladoví psi. Ale vprostřed parku se pyšně tyčí už poměrně zchátralá socha s bolševickým motivem, kam kdysi občané města museli chodit adorovat, a která je dneska každému k smíchu. Ostatně Chust bych tipoval na nejšpinavější město, jež jsem viděl; prý o málo špinavější jsou města v Indii. Na okraji měst jsou dřevěné chalupy, v nichž většinou žijí ženy, neboť muži odjeli do světa za prací. Ale i ty chalupy vypovídají  o jejich majitelích: neudržované, všude kolem roste trní, neupravené okolí. Proč těm lidem ten nepořádek nevadí? Proč si nenatřou svou chalupu nějakou zářivou pastelovou barvou, jako je tomu jinde ve světě? Vždyť přece žití v takovém prostředí nutně člověka zle poznamenává na duši. Soudím, že je třeba hledat příčinu v povaze Ukrajinců. Jenom soustavná a cílevědomá výchova by možná za generace slavila v tomto ohledu jakýsi úspěch. Náš režim a s ním spojená invaze středoevropské kultury, vzdělanosti a  chování měl zde přece jenom krátké trvání.

     Jasina je větší vesnice ležící v rozlehlém údolí, kolem dokola svěží lesy a pásy hor. Je to  místo, jež bylo v meziválečném Československu nejvýchodněji. Na mírném vršku stojí  překrásný dřevěný roubený kostelík, postavený v místní lidové architektuře, patřící Řecko-katolické církvi. Vstupuji, když právě probíhá mše svatá. Vzduch je prosycen vůní kadidla; celebruje mladý kněz, přítomné jsou tři babičky a jeden ošuntělý stařec. Zapaluji svíčku a nechávám se unášet libozvučnou a měkkou řečí kněze.

     Oblast Podkarpatské Rusi patřila a patří do církevně unijní oblasti, společně se západní Ukrajinou a částečně s východním Polskem. Je to tedy oblast ležící na stykovém bodě s pravoslavnou církví Ruska. V osmnáctém století se tato velká oblast od pravoslaví odtrhla a uzavřela s Vatikánem dohodu o návratu do katolické Církve, při ponechání liturgie sv. Jana Zlatoústého – proto tedy Unie. Zdravý náboženský život přerval až bolševický teror: unijní náboženství jako „zločinnou vatikánskou ideologii“ postavil mimo zákon, popy vyhnal do Gulagu, kostely dal k dispozici – pokud je nerozboural – pravoslavné církvi. Hodnostáři této církve i naprostá většina popů-báťušků, podepsala tajné policii agenturu, takže KGB měl tuto církev „pod kontrolou“; proto tolik důvěry. Podobný vývoj se odehrál v „Podkarpadině“ po roce 1945. Po rozbití Sovětského svazu a vyhlášení Ukrajiny samostatným státem, přihlásila se o svá práva a majetek i unijní Řecko-katolická Církev, o které si už každý myslel, že byla bolševiky „vygumována“. A v tomto okamžiku nastala roztržka mezi pravoslavím a řecko-katolíky, neboť pravoslavní nechtěli zmrtvýchvstalým řecko-katolíkům vrátit jejich ukradené kostely a majetek. Spor se nakonec po dlouhém jednání urovnal. Proto nemůže návštěvníky Podkarpatské Rusi překvapit, když vidí leckde na vesnici hned tři kostely: katolický (navštěvovaný vesměs Maďary), řecko-katolický a pravoslavný. Navíc moskevský i kyjevský patriarchát pravoslavné církve – zřejmě podporovaný kremelskou vládou – expanduje do Ukrajiny a staví zde úplně nové pravoslavné kostely, i když zde už není tolik pravoslavných věřících. Časem se prý do kostela dostaví… 

     Vydlážděné cestičky ke kostelíku či jinde po Jasině jsou neuskutečnitelným snem: chodí se zde po trávě, a když zaprší, lidé si vyšlapávají cestičky v blátě. Zajímavé je nádraží. Silnice k němu je dlážděná čedičovými kostky, a krk bych za to dal, že je to dlažba z předválečné  doby, čemuž silně napovídá její současný stav. Rovněž mozaiková fasáda nádražní budovy pamatuje dávno zašlou slávu. Budova je prostorná, dříve zde musela být i restaurace; kdysi sem přijet bylo jistě příjemně vzrušující. Dneska zde nejsou ani záchody. Ostatně na Ukrajině veřejný záchodek je neznámý pojem. Toalety, na jaké je středoevropan zvyklý, se jenom nacházejí ve městech v hotelích a v lepších restauracích. Na vesnici, na nádražích, ale i v mnohých restauracích tuto veledůležitou místnůstku představují suché, dřevěné „kadibudky“.

     Za československé éry z Prahy do Jasiny jezdily dvakrát denně rychlíky, a zpět! Cesta tenkrát trvala osmnáct hodin – neuvěřitelné! Spojení sem bylo v podstatě politické rozhodnutí – a zcela správné – neboť jsme tím světu i sami sobě ukázali, že o tento kout „své země“ stojíme.

     Česko-židovský meziválečný spisovatel Ivan Olbracht, věrný syn své rodné strany bolševiků, s neúprosnou pečlivostí plnil příkazy strany: škodit mladé republice všude a pořád! Méně známá je jeho kniha „Zamřížované zrcadlo“, v níž popisuje ostravský kriminál, který dostal za to, že se tehdy v protirežimním veřejném projevu neopatrně otřel o presidenta. Dostal asi čtrnáct dní, ale v knize jsou pro nás vzácné jeho legrační plky o tom, že až oni – komunisté – se dostanou k moci, to teprve uvidíme jaké že věznice budeme mít…!

     Do podkarpatské Koločavy bolševika Olbrachta přivábil pravdivý příběh o zločinci, vrahovi a – dneska bychom řekli – teroristovi, Nikolu Šuhaji. Tento výtečník utvořil partu s jinými jemu podobnými individui, loupili, kradli, podpalovali, a Šuhaj dokonce zastřelil dva mladé české četníky. Jejich hroby jsou dodnes za dřevěným kostelíkem Svatého Ducha z roku 1795 v Koločavě pietně udržované. Mimochodem: dnešní Koločava se stává pro návštěvníky z Čech jakýmsi poutním místem: V místní škole je muzeum Ivana Olbrachta, na návsi je  jeho pomník, z původní četnické stanice je příjemná restaurace.

     Nikolu a jeho mladšího bratra Juraje nakonec četníkům udal jejich komplic Danilov; četníci obklíčili jejich úkryt, na zavolání vyšli ven - a oba zemřeli pod kulkami z četnických pušek. Náš pan spisovatel si ovšem příběh poněkud přibarvil – ostatně má právo na uměleckou licenci  – a událost vyzněla tak, že jejich udavač Danilov je zavraždil sekerou, kterou mu dali četníci. A prý mu slíbili i osm tisíc korun za udání Nikoly, které mu nakonec  zapřeli a nedali. Význam celého posunu příběhu tkví v tom, že četníci jsou jaksi mimo, že jejich zásluha na dopadení vraha je minimalizována. Bolševik Olbracht tím vytvořil falešný mýtus, který je dodnes funkcionáři muzea Ivana Olbrachta v Koločavě udržován a mezi návštěvníky zejména z Česka rozšiřován. Nemám nic proti krásnému Olbrachtovu románu, rovněž tak ani proti před časem uvedenému muzikálu „Balada pro banditu“, avšak na románovém příběhu nelze stavět „nacionálnovo geroje“, jako to dělají muzejní pracovníci a historici v Koločavě. Oni nemají jasno v tom základním: že totiž Šuhaj a jeho banda pozvedli zbraň proti demokratickému státu! Tedy proti takovému zřízení, jehož by si sami přáli mít a usilují o něj. Z tohoto důvodu nemůže být vrah Nikola Šuhaj národním hrdinou demokratické Ukrajiny.       

 

Mgr. Ladislav Malý

 

 

Židé a jejich stát

 

     Letos v květnu tomu bylo šedesát let, co vznikl stát Izrael. Stojí za to si jeho genezi čas od času připomenout, neboť metody, jimiž Židé svůj stát připravovali a posléze vytvořili, jsou pořád aktuální, pořád se s nimi setkáváme. Ať už na mezinárodní scéně politiky, či domácí.

     Na počátku stála myšlenka některých židovských intelektuálů o vytvoření svého státu. Byl to vlastně sen, jehož uskutečnění vyžadovalo semknutí aspoň těch nejbohatších Židů celého světa, shromáždění finančních prostředků, proniknutí židovských intelektuálů do vrcholné světové politiky gojímských států a v neposlední řadě přesvědčení co nejvíce gojímských národů celého světa o nutnosti zřídit židovský stát. V druhé půlce devatenáctého století neuskutečnitelná vize.

     V roce 1897 se ve švýcarské Basileji konal kongres předních světových židovských intelektuálů, bankéřů a průmyslníků za účelem vytvoření politického programu Sionismu, jehož konečným cílem mělo být vytvoření státu Židů. Na kongresu byly přijaty tajné operační materiály pro zásadní změny ve světovém uspořádání. Dokumenty, jež se neměly dostat do rukou gojímů, však zřejmě indiskrecí – neboť Židé ze všeho nejvíc milují peníze – se dostaly na světlo Boží. Dokumenty z basilejského jednání jsou dnes dokonce volně přístupny na internetu pod názvem Protokoly sionských mudrců.

     Sionistickým Židům ze všeho nejvíc vadil politicko-sociální pořádek v Evropě, jež zde byl nastolen od napoleonských válek a působil prakticky od Vídeňského kongresu z roku 1815. Nejlepší způsob jak docílit změnu ve světovém pořádku je rozeštvat gojímské národy, dočteme se v Protokolech. Na první světovou válku je mnoho názorů od historiků a politologů, měla rozhodně více příčin, nikoliv jen tu jednu; nicméně při bližším pohledu na průběh onoho dramatu se tu a tam mihne nezpochybnitelný stín Žida.

     Hovořit o tom, že vedení bolševické strany v Rusku, tj. strany, která provedla revoluci, tvořilo více než 90% Židů je, myslím, nošením dřiví do lesa. Ale podobné rasové složení bylo i u tzv. prozatímní vlády, která neumožnila carské rodině uchýlit se do exilu a tím zachránit aspoň své holé životy. Známé jsou i hrůzné fakty, jež v Rusku následovaly po bolševické  revoluci.

     Méně známý je ale fakt, že britský ministr zahraničí A. J. Balfour v roce 1917 oznámil lordu Rothschildovi, přednímu představiteli sionistického hnutí v Anglii, svoji podporu k návrhu o „zřízení domova pro židovský národ“. Pozor: ne ještě stát, ale domov…! Tato Deklarace se stala podnětem pro tehdejší Společnost národů, aby určila Palestinu jako mandátní území Anglie, a zároveň umožňovala Židům vystěhovat se do Palestiny a kupovat tam půdu a postupně se zabydlovat. V této chvíli je třeba pochopit náladu palestinských Arabů, když k nim neustále proudí cizinci s odlišnou kulturou a náboženstvím. To jsou dvacátá léta minulého století.

     V roce 1938 proběhla v Evianu u Ženevského jezera konference o vystěhování Židů z Evropy. Polská vláda navrhla – chtěla se zbavit své až tří milionové židovské menšiny – zřízení samostatného židovského státu  na východoafrickém Madagaskaru. Tento ostrov je dvakrát větší než Polsko a dvaadvacetkrát větší než Palestina. Plán však ztroskotal.

     Pak následovala druhá světová válka. Po vítězném konci francouzského polního tažení se Hitler chytil madagaskarského plánu a pověřil říšského ministra Schachta, aby s Mezinárodním výborem pro židovské vysídlení, vytvořeným v Evinu v roce 1938, dosáhl jeho realizace. K financování celého podniku, tj. vyvést Židy z Evropy, navrhl mezinárodní půjčku na vysídlení, která by měla umožnit přestěhování Židů na Madagaskar, vybudovat tam životaschopné národní hospodářství a židovský stát. Půjčka - a tedy celý plán – ztroskotala na „Ne“ oslovených židovských světových bank, které miliardové půjčky Hitlerovi odmítly. Dneska při zpětném pohledu víme asi proč. Rovněž britská vláda řekla „Ne“ – odmítla žádost o volný průjezd lodí s vystěhovalci.

     Roku 1933 bylo v Německé říši 502 799 Židů, v Rakousku 191 481 a v Sudetech 27 374. Z těchto dohromady 721 654 Židů bylo Hitlerem do roku 1939 přinuceno skoro 400 000 k dobrovolnému vystěhování. Ve Velkoněmecké říši zbylo k 15.5.1939 již jen 330 892 Židů. Své válečné právo na deportace potenciálních protivníků, např. Židů, zakládal Hitler na mj. Stalinově deportaci kolem 1,4 milionů volžských Němců na Sibiř a za polární kruh, které se uskutečnilo po zrušení Sovětské republiky Povolžských Němců (28.8.1941) většinou židovskými politickými komisaři v dobytčích vagonech, koňmi tažených povozech a pěšky.

     Po druhé světové válce začala všemi tehdy známými mediálními prostředky, které z velké části ovládali Židé, soustředěná a systematická  kanonáda do svědomí gojímských národů, že dopustily hrůzy koncentračních táborů – ale jenom nacistických – v nichž byli soustředěni a posléze vyvražďováni Židé. Tento fakt se stal být rozhodujícím pro souhlas světových velmocí, na něž se válečná štěstěna usmála a válku vyhráli, se zřízením židovského státu v Palestině. Aby se ale Arabové v počtu 1 200 000 lidí žijících v Palestině uklidnili, bylo rozhodnuto o rozdělení Palestiny na dva státy, z nichž jeden bude Židů a druhý Arabů.

     Nedá mi to, abych nepřipomněl jednu zajímavou větu z Protokolů: „Ovládli jsme již veřejné mínění gojímů, přesně řečeno inteligentních národů gojímských natolik, že se již skoro všichni dívají na světové události brýlemi mámení, které jsme jim nasadili…“

     A teď si přečtěme, co k metodě rozdělení Palestiny napsalo rudé Právo v sobotu 10. května 2008 z pera M. Šišky: „Rezoluce o rozdělení musela být přijata dvoutřetinovou většinou Valného shromáždění OSN (26.11.1947). Šéfové Židovské agentury si snadno spočítali, že tolik hlasů nedostanou. V této situaci se rozhodli pro poslední manévr: shromáždili všechny delegáty nakloněné jejich věci a požádali je, aby do večera obsadili řečnickou tribunu. Nečekaný maratón projevů donutil předsedu schůze odložit hlasování na příští zasedání 29.listopadu. V získaném čase – hlavně po velkém nátlaku Spojených států – změnilo několik delegací své původní odmítavé stanovisko a hlasovalo pro rezoluci.“ A tak vlastně vznikl v Palestině stát Izrael! Legrace k popukání, že? Vzpomeňme na mediální kanonádu do hlav českých voličů před referendem do EU! Anebo současnou za zřízení amerického radaru v Brdech! Vždycky předchází mediální brainwashing obyvatelstva, následují lživé údaje tzv. veřejného mínění a nakonec sionisticko-zednářské vlády vždycky své prosadí. Prý demokraticky!

     Soustředěná mediální kampaň Židů byla jedna část boje za zřízení svého státu, druhou částí bylo hned po válce zřízení polovojenské organizace s názvem Hagana. Ta měla za úkol terorizovat palestinské Araby a všemožně jim znepříjemňovat život, až by se sami  odstěhovali, dále pak bojovat s anglickými vojsky a vypudit je ze země.

     Arabové hned téhož dne po rozdělení Palestiny Židy napadli. Začala tak židovsko-arabská válka první v pořadí. Světoví sionisté měli tehdy zhruba dvě želízka v ohni: jedním byly Spojené státy, kde na všech klíčových postech ve státním, vojenském, průmyslovém a finančním aparátu byli a jsou stále sionisté, kteří pomohli politicky a diplomaticky zviditelnit vizi nového státu; druhým želízkem byl Sovětský svaz. Aby si pro svůj záměr získali podporu  Stalina, sionisté mu slíbili instalaci bolševismu v jejich novém státě. Československo bylo už tehdy de facto ovládáno z Moskvy, na všech rozhodujících místech v aparátu byli bolševici  židovského původu, úzce spjatí se sionismem. A právě od nás začala masivní podpora Židů vojenským materiálem a větším počtem letadel, jež zde zůstaly po německé armádě. Výsledek byl ten, že stát Izrael nejenže se udržel proti Arabům, Židé dokonce nově obsadili 1 300 km2 území a 112 vesnic odkud vyhnali téměř 600 000 Palestinců.

     Poté, co se stát Izrael s vojenskou pomocí sovětských a československých bolševiků v Palestině etabloval, „přehodil politickou výhybku“ a směřoval do západní kulturní a ekonomické oblasti. Skrze Spojené státy a jejich satelity, k nimž nepochybně patří i Česká republika, sionisté dneska ovládají téměř tři pětiny světa. Zajímavé je také, jak dopadli  všichni ti naši pomocníci Izraele. Stalinova pomsta na sebe nenechala dlouho čekat. V padesátých letech nastala pro Židy v bolševickém táboře míru a socialismu tíživá doba: pracujícím lidem bylo jako hnízdo krys odhaleno a rozdrceno spiklenecké protistátní centrum v čele s Rudolfem Slánským! Popel z jejich mrtvol posloužil na jedné silnici za Prahou proti námraze. Nejen kola pětiletek, ale i kola dějin se otáčí dál a píšou svoje mene tekel.    

 

S pomocí různých pramenů napsal

 

Mgr. Ladislav Malý      

 

 

Islám  a jeho nebezpečí pro Evropu

       

     I když v našem městě zatím toto nebezpečí není tak aktuální, muslimové jsou spíše ve větších městech a hlavním městě Praze, tak možná i časem se rozšíří i do menších  měst. Ale Evropa už je tímto nebezpečím islámu nakažená. Možná to začalo 11. zářím 2001, kdy islámští teroristé zamířili letadly na newyorská dvojčata a vzali sebou tisíce lidí na smrt, vstoupil islám drsným způsobem do povědomí Západu, tedy Evropy a USA. Teror od té doby neustal a jeho hrozba mnohé znepokojuje. Jistě již jsme všichni slyšeli slovo Džihád – toto slovo je velmi aktuální a znamená boj proti všem, kteří se postaví proti šíření islámu.

     My ani nepotřebujeme v naší zemi a v celé Evropě budovat radar či nějaké zbrojní systémy, které by údajně měly být jako obrana proti útoků z Íránu a z dalších islámských zemí (i když všichni víme, že to USA chtějí na Rusko), ale muslimský svět nás nemusí vůbec dobývat vojensky, ten již naši Evropu dobývá jiným způsobem. A pokud naši a evropští poslanci, senátoři, ministři, vlády, prezidenti a státníci celé ještě dosud křesťanské Evropy budou k tomuto neteční, tak se budeme možná za takových 20 let divit, co se to tu bude dít za změny, které by nám omezovaly naši osobní svobodu a nařizovaly nám, ke komu se máme klanět a jak a kdy to máme dělat, koho máme poslouchat. Možná někteří korytáři by se klaněli a bylo by jim to jedno, že se změnil politický směr na islám (viz poslanec Melčák a Pohanka, ti by poklonkovali každému režimu, jen aby měli velké výhody). Chce to prostě určitou odvahu a změnu stylu v jednání politiků v celé Evropě. Jde o naši budoucnost. Nenechme si vzít to, co naši předci budovali, za co bojovali a co bránili proti islámu. Přece křesťanské hodnoty našeho kontinentu, i když naše země je na křesťanské hodnoty t.č. velmi skoupá.

     Je velmi pozoruhodné, že se křesťanská Evropa (i když naše ČR je spíše ateistická) všemi masmediálními a politickými prostředky snaží podávat islám jako mírumilovné náboženství. Nechápu, co k tomu názoru politiky a svobodná média v Evropě žene. Je to strach nebo něco jiného? Skutečnost je taková, že média se o určitých věcech bojí mluvit otevřeně. V naší Evropě, a koneckonců i u nás v ČR, bývá islám zlehčován nebo je vůči němu uplatňována tolerance až příliš naivní. V zemích jako je Súdán, Nigérie, oblast Perského zálivu, Pákistán, Saudská Arábie atd. jsou totiž stále zabíjeni lidé jen proto, že nejsou muslimové a my Evropané k tomu většinou mlčíme. Pokud toto budou naši a evropští politici tolerovat, tak je to pro nás zlé. Ona totiž i tolerance má určitou hranici. Nemůžeme přece všechno tolerovat pod záštitou svobody a demokracie. To opravdu nejde. Protože se pak může stát, že tímto o tu svobodu a demokracii můžeme jednoho dne zase přijít.

     Naskýtá se otázka, zda jsou nebezpeční všichni muslimové. Nechtěla bych podněcovat k nepřátelství. Samozřejmě, že existují muslimové, kteří si nepřejí nic jiného než poklidně žít mezi námi Evropany. Ale muslimové jsou potencionálně nebezpeční, protože je islamisté mohou použít jako nástroj, kterým mohou nerušeně šířit svoji propagandu. A tím více se v posledním čase islám radikalizuje. Můžeme to sledovat v zemích jako je Egypt, Alžírsko, Nigérie, Tunisko, Írán, Indonésie a nakonec i sekulární Turecko. Bývalý primátor Istanbulu, dnes premiér Turecka, prý jednom ze svých projevů řekl toto: „Demokracie je jen vlak, do kterého nastupujeme, dokud nejsme v cíli. Mešity jsou naše kasárna, minarety naše bajonety, kopule naše přilby a věřící vojáci“. Tak jak si pak může normálně uvažující člověk udělat svůj úsudek, o co muslimům jde.

     Islám je společenský řád, kde náboženství a stát patří nerozlučně k sobě. Politika a náboženství se v islámu zřejmě neoddělují a náboženství je přitom určující. Zase na druhé straně je sociální, jeden z pilířů islámů je tzv. sakat, to znamená, že ti bohatší musejí soucítit s těmi chudšími. A to tak tam plní. To je snad jediné, co by mohlo být pro někoho na islámu přitažlivé. Ale i křesťanství je sociální, škoda jen, že většina obyvatelstva v naší zemi je ateistická a toto si nechce uvědomit. A nejednají dle Bible a víry, protože většina obyvatel v ČR má boha v penězích, v hromadění majetku, který tady stejně jednou budou muset zanechat. Prostě jsme jako společnost příliš zasaženi konzumem na všech úrovních a neuvědomujeme si, že je něco jiného, podstatnějšího pro život. To si muslimové zase uvědomují, i když na druhé straně chybným způsobem, že se nechají ovládat islámem a představiteli islámu. A dokonce jsou ochotni za tuto svoji víru položit život. To je potom u nich silná víra.

     Několik let se Turecko snaží vstoupit do Evropské unie. Jestliže se to podaří, tak Evropa -  již dnes jen pulsující - křesťanská bude mrtvá. Již můžeme pozorovat v současnosti, co dělají muslimové v Evropě, která je zatím ještě liberální, proto zde mohou páchat násilí. Například před časem ve Francii, kdy tito přistěhovalci z muslimských zemí ničili majetek, zapalovali auta atd. Stejně tak i v Nizozemí, kde jeden Maročan muslimského původu přišel na policejní stanici, kde bez varování pobodal policistku, ale jakmile ho další policista zabil v sebeobraně, tak v hlavním městě v Amsterdamu vládly nepokoje těchto přistěhovalců. Jsou to děti přistěhovalců, kteří přišli do západní Evropy v 60-desátých a 70-desátých letech minulého století. Nikdo v té době od nich neočekával, že se dlouhodobě usadí a zařadí do této západní společnosti. A jelikož tito muslimové jsou v Evropě pátou kolonou islámu, tak z tohoto pramení tyto problémy, které mohou stále více narůstat. 

     Muslimové v Evropě využívají, ba přímo zneužívají liberálnost našeho kontinentu zvaného Evropa. Zatímco my, Evropané, pokud bychom chtěli třeba v některé islámské zemi postavit nějaký křesťanský kostel, tak budeme usmrceni. Dávám si otázku, proč se nikdo neozve, když oni u nás využívají svobody, ale sami na svém území tuto svobodu nám neumožňují?  Oni si tu mohou v Evropě stavět mešity, šířit korán, na internetu, v novinách a v časopisech propagují islám. Letecká společnost British Airways nedávno zakázala jedné z letušek nosit na krku řetízek s křížkem. Stejně tak do arabských zemí si nesmí brát obyvatelé Evropy svoji osobní Bibli. Údajně je to respektování islámských zákonů. Zatímco oni mohou v křesťanské Evropě šířit volně Korán. Co by nám na toto odpověděli politici a novináři z Evropy? 

     Může se stát, že za takových 20 – 30 let může být celá Evropa muslimská, pokud se bude chovat tak, jak se chová v současnosti. A toto je vážná věc. Já osobně bych se nechtěla dožít toho, abych chodila zahalená a mít celou řadu dalších omezení. A to by se týkalo každého obyvatele, pokud by tu byla nadvláda islámu. A to je třeba si laskavě uvědomit, pokud ještě je čas a tento vývoj zabrzdit. Aby i naši potomci mohli žít na kontinentu, kde bude svoboda a demokracie (i když to je také otázka, protože EU se jeví též jako určitá totalita), kde žádný člověk nebude omezován jiným člověkem nebo nějakou organizací či hnutím.

     Naše země a celá východní Evropa si již totality užila dost dlouhá léta. Jako obyvatelé Evropy nedopusťme to, aby nás zase po čase začala ovládat jiná totalita. Buďme v této věci opatrní, bedliví a nebojme se! Ozvěme se proti špatnostem a chraňme si svobodu. A nenechme si sem vplížit islám, protože pokud bychom toto dopustili, tak bychom se pak náramně divili. Chraňme si svoje křesťanské kořeny, kulturu, tradici a svůj evropský životní styl. Ještě je čas.

                

Jiřina Kaldová

 

 

Jednostranné uznání nezávislosti Kosova je nezákonné

 

     Proč došlo k velkým etnickým změnám v počtu obyvatel Kosova a Metohije (Kosmet, KaM) v neprospěch Srbů?

     Albánci nepoužívají název „Metohija“ pro západní část Kosova s městy Peč,  Djakovica, Prizren, protože řecké slovo „metoh“ znamená církevní majetek a ukazuje na tisíciletou přítomnost Srbů a srbské pravoslavné církve v této oblasti. Toto ukazují i toponyma (zeměpisné názvy) této oblasti. Na Kosovu a Metohiji žila výrazná srbská většina do XVII.-XVIII. století. Ještě v XIX. století tam bylo zhruba tolik Albánců, kolik Srbů a Černohorců. Udává to zpráva Josepha Müllera, osobního lékaře paši z Peči, uveřejněná v Praze v 1844, dále ve zprávě Petera Kukolje, uveřejněné ve Vídni v 1871. Dle Müllera žilo ve městech Peč, Prizren, Djakovica 57% Srbů (31 650 duší) a 43% Albánců (23 650 duší). Dnes, po etnických čistkách umožněných NATO agresí v r. 1999, tam nežije ani jeden Srb.

     Vojensko-zeměpisná skica P. Kukolje z prizrenského mutesafirluku (okruhu sandžaku) udává 64% Srbů a 32% Albánců. Dnes v Prizrenu nežije ani jeden Srb! Vídeňská publikace (1899) o sandžaku Plevlje a vilajetu Kosovo udává v Prizrenu, Peči a Prištině 44% Srbů a 48% Albánců. Dnes už tam nežije ani jeden Srb. Ve sčítání lidu v Království Jugoslávii (1931) byl poměr Srbů ku Albáncům v KaM 35% ku 60%.

     O vztazích mezi Srby a Albánci ve Starém Srbsku, tj. v Kosovu a Metohiji, podává zprávu T.G. Masaryk ve své knize „Slovanské problémy“ (1928), píše: „Vztahy mezi Srby a Albánci jsou velmi nepřátelské, protože turecký tlak na Srby se uskutečňoval přes Albánce… Albánci oloupili Srby, odebrali jim jejich půdu: takovým způsobem bylo Staré Srbsko albanizováno.“ TGM udává odchod (vyhnání) 500 000 Srbů z širší oblasti Kosmetu během dvou století.

     Proti Srbům, jako bezprávní „raji“ (rajou = Srb bez práv), mohli islamizovaní Albánci páchat beztrestně prakticky cokoliv. I když se Albánci-muslimové bouřili občas proti svým tureckým pánům, nikdy to nebyla povstání na život a na smrt, která podnikali Bulhaři, Černohorci, Řekové a Srbové. Islamizovaní Albánci byli ochrannou zdí turecké říše proti křesťanství, proti Slovanům. Albánci tvořili většinu sultánovy gardy, řada tureckých ministrů (vezírů) byli Albánci.

     Když Srbské království osvobodilo za Balkánské války (1912-13) Kosovo a Metohiji od Turků, tamní Albánci to těžce nesli, protože ztratili svá mocenská práva proti Srbům. Násilí Albánců znamenalo vraždy, loupeže, znásilňování a únosy žen, znesvěcování kostelů, surové bití Srbů albánskými násilníky. Po osvobození Kosova a Metohije toto přestalo, ale tlupy albánských kačaků (kačak = lupič, psanec) nadále občas přepadaly, vraždily.

     Značné etnické změny Kosmet doznal i za druhé světové války (1941-45). V Kosmetu, v té době Mussolinim a po roce 1943 Hitlerem sponzorovaná část „Velké Albánie“, bylo řádově 100 000 Srbů a Černohorců oloupeno a vyhnáno, na 10 000 povražděno. Z Albánie se na majetky vyhnaných i zabitých nastěhovaly desetitisíce Albánců. Po válce Tito nedovolil návrat značné části vyhnaných Srbů i Černohorců na Kosmet, dovolil ho později a jen zčásti. Plánoval totiž, původně za souhlasu Stalina, utvoření balkánské federace (Albánie, Bulharsko, Jugoslávie), takže usídlení na Kosmetu řádově 100 000 Albánců mu nevadilo. Po pádu (1966) ministra a viceprezidenta Srba A. Rankoviče, se do značné míry rozpadl centralizovaný bezpečnostní aparát. Začaly ho řídit samotné republiky a provincie a jejich odstředivé síly. Ústavní změny (1974) daly provincii Kosovo prerogativa státu. Došlo po nich k výraznému tlaku na Nealbánce a k jejich vypuzování, takže KaM začali opouštět, a Albánci skupovali jejich majetek. Kosmet tehdy postupně opustilo z důvodu etnického ohrožení 200-300 000 Nealbánců. Vzestup počtu Albánců v KaM byl i následkem jejich obrovské porodnosti i tím, že statisíce Albánců žili na KaM  „na černo“.

     Jugoslávie zajistila Albáncům v KaM řadu vymožeností, včetně výrazného zvýšení průměrné délky života zlepšením zdravotnictví. Roku 1970 byla v Prištině založena velká univerzita, která v polovině osmdesátých let měla 37 000 studentů, z toho 29 000 Albánců, takže bylo na KaM na 1000 obyvatel 19 vysokoškoláků (v ČSSR v té době 10,9). V Prištině vznikla řada vědeckých ústavů, i Akademie věd a umění. V osmdesátých letech vycházelo v KaM 29 deníků (23 v albánštině), denně vysílaly dvě rozhlasové stanice (73% relací v albánštině), jedna televizní (80% v albánštině). K plnění plánu rozvoje provincie Kosovo a pro udržení jeho chodu, denně Srbsko - mateřská země KaM - dodávalo na jeden milion US dolarů do rozpočtu provincie. V osmdesátých letech plynulo až 45% fondů federace do KaM. Nemálo Albánců chápalo pozitivně význam pomoci Srbska a Jugoslávie provincii. Řadu těchto prosrbských a projugoslávských Albánců později „zlikvidovala“ Západem podporovaná teroristická organizace UCK.

     Poslední pokus o smírné řešení problému Kosmetu byla Západem odmítnuta. Šlo o konferenci 25.listopadu 1998, které se účastnily dvě projugoslávské albánské strany, Srbové, Černohorci, kosovští Romové, Garanci (poislámštění Slované), etničtí Turci. Byl navržen dvoukomorový parlament, ve kterém by Horní komora hrála významnou roli, aby si jedna národnost nemohla osobovat právo vládnout nad těmi druhými.

     Osvobozenecká armáda Kosova – UCK – vznikla iniciativou Kosovského národního hnutí (KNH) v r.1993. První „boje“, vlastně vraždy této teroristické organizace, byly hlášeny 25. a 26. listopadu 1997 u vesnic Lauša a Vodnik. Nábor členů do UCK se prováděl v albánských klubech Švýcarska, Německa, Belgie, Švédska, výcvik pak v Německu v opuštěných NATO základnách. V Turecku byli cvičeni např. Albánci z Makedonie. Je trapné, že tyto západní země nepodnikly nic proti tomu, aby se v nich ve velkém cvičili zabíječi a sbíraly pro ně prostředky. Jak by se asi líbilo Španělsku, kdyby se na území např. Francie či Německa cvičili teroristé z ETA a tito pak posíláni na území Španělska k provádění teroristických cílů?

     Albánští dělníci v zahraničí museli odvádět „osvobozovací“ daň – 3% z příjmů – pro nákup zbraní, platy instruktorů, provoz výcvikových táborů, pak i žoldnéřů. Instruktoři plánovaných zabíječů byli dobře placeni experti americké, britské, francouzské, italské, německé atd. armády. Špinavě vystupovali proti Srbům Slovinci, kteří zbohatli i pašováním zbraní do „válčících států“ Jugoslávie (úspěšný v tom byl Janez Janša, významný slovinský politik).

     Velká část zbraní se kupovala za peníze získané obchodem s drogami. Albánská narkomafie se stala velmi mocnou ve Švýcarsku, kde se nápadně zvýšil (podobně jako v Německu) počet legálních i ilegálních přistěhovalců z řad Albánců z Kosova. Do Kosova a Metohije se přesunula i část „svatých bojovníků“, mudžaheddinů, v počtu asi 300 osob.

     Zde je nutno nezapomenout, co o UCK řekl americký představitel pro Balkán Robert Gelbard 23. února 1998 v Bělehradě: „Jsme hluboce znepokojeni a silně odsuzujeme nepřijatelné násilí prováděné teroristickými skupinami na Kosovu, obzvláště Kosovskou osvobozeneckou armádou. Je to bezpochyby teroristická skupina.“

     Avšak 29. června téhož roku prohlásil mluvčí Pentagonu: „Ministr zahraničí (tehdy jím byla M. Albrightová) určuje speciálním legálním postupem, kdy se nějaká organizace stává teroristickou organizací. Toto určení nebylo provedeno v případě UCK.“ Je to jedna z trapností Západu, kdy jeho prezidenti, ministři, generálové a média povídají, co se jim právě hodí, a velmi často neříkají pravdu.

     Po podvodu v Račaku, po neférové konferenci v Rambouillet, přišla od OSN neschválená, na výmyslech založená, kriminální 78 denní agrese NATO proti Srbsku, za ničení a zabíjení civilistů, za použití zakázaných kazetových pum a ochuzeného uranu, za obrovských ekologických škod. Podle Kumanovské dohody musely vojsko i policie Jugoslávie opustit KaM, které však i nadále zůstaly, podle Rezoluce Rady bezpečnosti č.1244, součástí Jugoslávie. NATO (jednotky KFOR) mělo zajistit klid a bezpečnost v KaM. Nicméně jednotky UCK začaly loupit, vypuzovat, unášet a vraždit Srby, Romy, prosrbské Albánce, ničit jejich domy i starobylé srbské památky. Za několik měsíců bylo zničeno na sto klášterů, chrámů, řada z nich z XIII.-XIV.století. Do Srbska uprchlo až 250 000 Srbů, mnoho Romů i Albánců. Kolem 100 000 Srbů a něco Romů zůstalo v ghettech, bez zdravotního zajištění, školní docházky, práce. Opuštění ghett je možné jen v často napadaných KFOR konvojích.

     Další rána pro lidi v ghettech přišla v „kosovské křišťálové noci“ ze 17. na 18. březen roku 2004. Tehdy organizovaná albánská chátra zničila dalších téměř 50 srbských kostelů a klášterů, vyhnala na 4000 Srbů a Romů z jejich domovů, vyloupila je a pak vypálila, zničila, aby se už jejich původní obyvatelé neměli kam vrátit. Bylo zabito 20 lidí, zraněno 900, většinou následkem surového bití. Krajně zbaběle se zachovaly německé i francouzské jednotky KFOR; statečně bránili od UCK napadené srbské a romské civily Švédové, Češi, Slováci, Irové, Dánové – měli 35 zraněných. Ubránili je nejen od zdivočelého davu, ale ubránili i překrásný klášter Gračanicu, skvost středověké srbské architektury, chráněný od UNESCO. Německé jednotky, které měly bránit zbytky Srbů a starobylé památky v Prizrenu a okolí se stáhly a z povzdáli nechaly chátrou ničit vše, co ani Turci za 500 let své vlády nezničili. Lehlo popelem a bylo zbořeno více chrámů, biskupské sídlo a bohoslovecká škola, byl vypálen chrám Bohorodičky Ljevišské, chráněný od UNESCO.

     Francouzská jednotka zase zbaběle nechala albánskou chátru zničit v centru Kosova klášter Devič z XV. století. To vše se událo za přítomnosti 17 000 vojáků KFOR a 4 000 policistů UNMIK. Po celém Kosmetu jsou nápisy „SMRT SRBŮM“. Před okupací KFOR žilo v Peči na 20 000 Srbů, dnes ani jeden. Podobná situace je v Prizrenu, kde v červnu 1999 žilo na 10 000 Srbů a dnes ani jeden. Rovněž v Prištině nejsou žádní Srbové.

     Ve vedení tzv. Kosovské republiky, která má být Západem uznána za samostatnou, jsou Hashim Thaci, Ramush Haradinaj, Agim Ceku a jim podobní, kteří se dopustili řady těžkých válečných zločinů proti Nealbáncům, ale i proti Albáncům, kteří nesouhlasili s jejich kriminálními postupy. Západ zcela přehlíží fakt, že prakticky všichni výše uvedení obchodovali s drogami, takže Kosovo a Albánie jsou jedním z hlavních center narkomafie.

     Smí se povolit nový Mnichov, který svými následky rozbije i poslední zbytky významu OSN, míru, slušnosti a zákona?

 

Prof. MUDr. Rajko Doleček, DrSc.

 

 

Pět let bojů pro vlast, národ a rodinu

 

     V sobotním dopoledni, dne 18. ledna 2003, se v Trnkově sále pražského smíchovského akciového pivovaru sešli delegáti Ustavujícího sjezdu Dělnické strany. Důvodů, proč byla před pěti lety založena Dělnická strana bylo několik. Tehdy neexistovala reálná politická síla, jenž by se zastávala občanů této země, zaměstnanců, ať už dělníků, řemeslníků, zemědělců či úředníků. Bylo reálné nebezpečí, které ale stále trvá, že český dělník – zaměstnanec se stane obětí komunistického bludu a zlořádu. Od počátku vzniku jsme stranou upřímných radikálních vlastenců, podávajících ruku ke spolupráci všem nespokojeným se současným stavem, kteří nechtějí jen nadávat, ale chtějí se aktivně podílet na změně. Sjezd deklaroval, že strana si nehraje na žádnou pravici a levici, protože to jsou pouhá prázdná slova, mající zmást občany. Delegáti řekli naplno, že DS je tu pro obyvatele této země a pro vládu práce a rozumu. Nic víc, nic míň!

     Prvním předsedou Dělnické strany se stal Jiří Štěpánek a místopředsedou strany se stal Tomáš Vandas. Byly zvoleny stranické orgány a strana mohla začít pracovat. Od počátku bylo jasné, že strana bude v nemilosti sdělovacích prostředků a tak bude nutné postarat se o vlastní propagandu, a tu pouze zajistí stranický tisk a veřejná vystoupení. Brzy se přešlo od slov k činům.

     Dne 17. dubna 2003 se konalo první veřejné vystoupení DS, kde byl široké veřejnosti představen program a odstartovala se diskuze k připravovanému vstupu republiky do Evropské unie. Mítink s názvem „S občany o EU“ přilákal množství lidí, jenž se živě zajímali o novou stranu a vyplňovaly se první přihlášky. Na mítinku zazněla slova o nutnosti odmítnout vstup do EU. „Česká republika má pro Brusel jediný význam. Využít našeho území pro export unijních výrobků a sloužit jako levná námezdní síla,“ uvedl místopředseda Vandas.

     Svátek práce roku 2003 znamenal další vystoupení Dělnické strany, jejíž delegace položila květiny na pražský Střelecký ostrov, kde se roku 1890 poprvé oslavoval v českých zemích První Máj. U příležitosti svátku vyšlo také první číslo Dělnických listů, periodika, které nyní vychází pravidelně čtvrtletně a je tribunou všech vlastenců, kteří mají možnost vyjádřit své názory, tolik nepohodlné současnému režimu.

     Tentýž rok se konal  I. sjezd DS, na kterém došlo k výměně vedení, dosavadní předseda Štěpánek na funkci nekandidoval a na funkci předsedy navrhl Tomáše Vandase. Sjezd návrh podpořil a šéfem strany byl zvolen Tomáš Vandas a místopředsedou se stal Jiří Štěpánek. Na sjezdu byla deklarována vůle kandidovat v nadcházejících evropských volbách. Strana s rozhodla jít do voleb sama, důvěřujíc ve své vlastní síly. Lídrem evropské kandidátky se stal předseda Vandas.

     Ve volbách do Evropského parlamentu konaných roku 2004 obdržela DS 0,18% hlasů, což znamenalo 4 289 hlasů. Hlasů pro nezávislost republiky na bruselské centrále. Není důležité, že jsme vstupu do EU nezabránili, ale ukázali jsme, že DS je reálná politická síla, která je schopna z ničeho, za pomoci relativní hrstky vlastenců, získat po celé republice několik tisíc hlasů. Evropské volby ukázaly, že DS se plně etablovala na politické mapě státu a výsledek je příslibem do budoucna.

     Za několik týdnů se konaly další volby, tentokrát volby do krajských zastupitelstev, kdy strana postavila kandidátky v osmi krajích a výsledky byly více než povzbudivé. Nejlepšího výsledku bylo dosaženo v kraji plzeňském – 0,83%, kde DS kandidovala s názvem Dělnická strana – Akce za snížení poslaneckých platů. V tomto kraji byly okresy, kde kandidátku naší strany volilo přes jedno procento voličů. Dělnická kandidátka s přehledem porazila kandidáty tehdy vládnoucí Unie svobody. I v ostatních krajích jsme se mohli s hrdostí podívat na  výsledky. Výsledky dvojích voleb roku 2004 katapultovaly Dělnickou stranu do popředí mezi vlasteneckými subjekty v republice. Vše bylo podloženo drobnou trpělivou prací, mítinky s občany, internetovými stránkami a Dělnickými listy.

     Rok 2005 byl ve znamení pilné práce, příprav na parlamentní a komunální volby roku následujícího. Kromě těchto příprav dala strana o sobě vědět účastí na demonstracích před sídly komerčních televizí Novy a Primy, aby se ukázalo naše rozhořčení a odpor nad vysíláním reality show Big Brother a Vyvolení. Právě tato demonstrace ukázala, že DS je proti všem zvrácenostem, jako jsou zmíněné show či neustálé pokusy o registrované partnerství. Členové a příznivci DS vždy ostře vystupovali proti snahám rozbít tradiční rodinu tím, že zrovnoprávníme svazky homosexuálů – sexuálně zvrácených jedinců na roveň klasické rodiny. Dnes jsou to homosexuálové, zítra pedofilové!

     Parlamentní volby roku 2006 považovala Dělnická strana jako svojí zkoušku ohněm, testem voličské podpory a zhodnocení své tříleté práce. Šéf strany Tomáš Vandas vyhlásil vnitrostranickou diskusi, jestli strana má jít do parlamentních voleb samostatně nebo přijmout nabídku ostatních vlasteneckých subjektů na společnou kandidátku. Po celý rok 2005 probíhala intenzívní jednání mezi ostatními vlasteneckými stranami o společném postupu. Delegaci strany na mnoha jednáních vedl Tomáš Vandas. Po roce intenzivních jednání vykrystalizovala společná kandidátka s Národním sjednocením pod společným názvem Právo a Spravedlnost.

     Tato kandidátka – Právo a Spravedlnost - ANO tradiční rodině, NE korupci a kriminalitě získala 0,23% - 12 756 hlasů, což znamenalo 12. místo z 25 kandidujících subjektů. Opět byly nejlepší výsledky v Plzeňském a Ústeckém kraji – 0,37%. Byl zaznamenán posun voličských preferencí a aktivisté DS na mítincích poznávali, že politika strany lidi zajímá a přijímají ji za svou. Noviny mizely na setkáních s občany rychlostí tajícího sněhu a vystřihnuté a vyplněné přihlášky z těchto novin docházely do stranické pošty. Parlamentní volby 2006 znamenaly mohutný příliv členů a založení mnoha místních organizací v krajských, okresních městech či v malých obcích. I dnes se nezřídka se stává, že do Dělnické strany vstupují celé rodiny.

     Komunální volby na podzim 2006 znamenaly první hmatatelný úspěch strany, kdy za Dělnickou stranu byli zvoleni 3 zastupitelé (1 zastupitel – Výsluní v Ústeckém kraji, 2 zastupitelé – Rokytnice v Orlických horách v Královéhradeckém kraji). Slušné výsledky byly zaznamenány ve Spáleném Poříčí (3,86%), Vysokém Mýtě (2,15%) a Kadani (1,5%).

     Rokem 2007 pokračoval trend, kdy představitelé strany, zejména Tomáš Vandas, byli zváni do televizních předvolebních debat, ale i následujících pravidelných politických debat. Uplynulý nevolební rok se představitelé strany účastnili množství vlasteneckých pochodů a mítinků spolu se svými vlasteneckými kamarády, protože DS je si vědoma, že volební kampaň se musí vést permanentně, ne jen čtvrt roku před volbami.

     Dělnická strana se může s klidným svědomím a pocitem dobře vykonané práce ohlédnout za uplynulými pěti lety své existence. Postupujeme nezadržitelně vpřed s vědomím pravdy a nutnosti pomoci své zemi. Vedeme boj o duši českého národa, který otravován jedem liberalismu, ateizmu a odnárodňování. Budeme pokračovat na budování lidového, sociálního a národního hnutí, které bude stát na třech pevných bodech: půda, národ a vlast.

 

Jiří Štěpánek

1. místopředseda DS

 

 

Konzervativci, anebo jakobíni?

 

     Článek z pera Vl. Podrackého „Prokletí levičáckého myšlení“ zveřejněný na stránkách N.T.A. tne tak říkajíc do živého. Autor v článku se, jak vidno, v řešení veřejných financí našeho státu a z různých těžkostí z toho pro naši ekonomiku vyplývajících, jasně přiklání na stranu vládní koalice  a souhlasí se  současnou  kontroverzní finanční vládní reformou. Budiž, asi má pravdu – vzhledem k vývodům a konsekvencím, které fundovaně uvádí. Mně ovšem v souvislosti s jeho článkem napadají jiné souvislosti, neméně důležité.

     Autor totiž vychází z pevného předpokladu – mylného ovšem, který se nám snaží vsugerovat média - že politická levice a politická pravice v současném americkém střihu demokracie jsou v antagonistickém vztahu. Potom by to ale znamenalo, že pro voliče je doslova fatální rozhodnout se, komu má dát ve volbách svůj hlas. Podle mého názoru – asi budu považován za méně myslícího člověka – tomu tak není. V pluralitní demokracii amerického střihu (liberální ekonomika, ideologie tzv. lidských práv, globalizace), je úplně jedno, jakou stranu z národní zednářské fronty občan volí – pokud nezvolí „extremisty“ -  neboť výsledek už je předem dán a rozhodnut. Pravda, někdy po takových volbách má více převahu stát, jindy je zase více občan vydán všanc nepřízni ekonomickým vlivům, jako je tomu nyní. Ale co z toho? Skutečnou změnu systému ve „svobodných“ volbách – tj. změnit rozbředlý politický systém novodobé národní fronty a s ním i finanční tyranii za vyšší typ autoritativní demokracie, v které je na prvním místě blaho obce, tedy národa - stejně nelze dosáhnout. Uvědomme si, že ve výrazu „blaho obce“ jsou skryty i takové společenské nutnosti, jako je rychlá vymahatelnost práv občana, spravedlivé vyřízení si účtů s bolševiky apod.

     V duálním světě dvacátého století se v jednom bloku realizovali bolševici se stalinským ekonomickým modelem a tuhou disciplínou pro občany, v druhém pak vládli a dodnes vládnou sionisticko-zednářské síly za pomocí politických stran: občanské strany (mnohde si říkají konzervativní), levičáci (vesměs socialistické a socdemácké strany), dále bezzubé strany křesťanské demokracie sloužící jako „křoví“ na vyplnění koalic, od sedmdesátých let pak strany zelené. Tyto strany spolu vytvářejí v různých koalicích vlády – byly vybrány jako vyhovující pro ohlupování voliče, aby si myslel, že existuje nějaká pluralita a svoboda. Leckde ještě se přiživují komunistické strany, jako třeba v Itálii. Ovšem filosofie pluralitní a liberální demokracie a pevný rámec liberálního ekonomického modelu zůstávají pořád stejné. K tomu je třeba přičíst dennodenní praxi politické korektnosti a soustavné vymývání mozku národa ze strany masmédií, zejména televize. Všechny ty politické subjekty – ať nalevo či napravo – s kterými se pro falešnou hru na demokracii nepočítá, a které nahlas křičí: císař je nahý! – jsou veřejnosti mocenskými orgány sionisticko-zednářského establishmentu předváděny jako škodlivé „extremistické síly“.

     Poté, co na druhém vatikánském koncilu v šedesátých letech minulého století utrpěla od sionisticko-zednářských sil, ale i od bolševiků, katolická církev knockout (ztráta ofenzivní strategie, vyklízení prostoru New Age), ztratila na veřejném významu nejen ona, ale s ní i všechny ty politické strany křesťansko demokratické filosofie, jež byly do značné míry od této „alma mater“ odvozeny. Od těchto chvil křesťansko demokratické politické síly už nemají svoje ekonomicko-politické modely na řízení společnosti, nýbrž se přikrčeně drží loajality sionistických a zednářských kruhů, kterým jednoznačně vyhovuje liberalismus a vehementně odmítají křesťanský model řízení státu. V našem prostředí je tento trend patrný názorně u KDU-ČSL. Hovořit o projektu sociálního učení církve, tak jak ho nastínily papežské encykliky v minulých letech, a snažit se v řízení státu uplatnit tento model, je pro tyto strany naprosto iluzorní.

     Při známém sametovém převratu v roce 1989 se proto nemohly jiné síly dostat k moci, resp. byla předána moc těm silám, které si Západ řadu let před tím vychoval a připravil:  špičkoví bolševici, kteří včas pochopitelně zahodili stranickou legitimaci, a dále lidé loajální sionistickým a zednářským kruhům Západu. Tito lidé v našem státě nastartovali a rozjeli liberální ekonomiku s trhem „bez přívlastku“ a jako politický model pluralitní demokracii s ideologií lidských práv. Z těchto důvodů nemohli být potrestáni exponenti bývalého režimu - zločinci z KSČ a StB - neboť by to bylo v rozporu s filosofií tzv. lidských práv. Vždyť vzpomeňme, jakou nevoli vyvolal u bruselských pánů náš naprosto bezzubý lustrační zákon!  Okolnost, že jako stát jsme zadluženi, také vyplývá z našeho dobrovolného strčení hlavy do chomoutu Evropské unie: jako satelitní stát sionisticko-zednářských vládců jsme museli přijmout jejich strategii, tj. být drženi na pevném řetězu bolestně vysokých dluhů. Ale zato jsme v Evropě…! Anebo jsou známy jiné satelitní země v Evropě, které nemají vysoké dluhy?

     Je matením veřejnosti hovořit o konzervativně liberální straně – zní to jako kočkopes! Politická strana je buďto konzervativní nebo liberální, ale spojení obou pojmů v praxi je  absurdní. Současné občanské či konzervativní strany, ať v Evropě či u nás, příkladně ukazují, že jim jde především o liberální ekonomiku a liberální společnost, přizpůsobují se globalizaci;  snaží se zachovat seč mohou ve státě systém vlády tzv. tajné pyramidy, kde na vrcholu je pouze několik nejbohatších rodin, vlastnící veškeré bohatství státu, a odtud se mafiánským způsobem řídí celá společnost. V praxi na veřejnosti tyto konzervativní síly prosazují individualismus, bezbřehost lidských práv, multikulturalismus a multietnicitu národů, honbu za ziskem jako primární úkol člověka zde na zemi, pseudosvobodu a práva žen až do rozbití rodin, odnárodnění Evropy a z národů nadělat občany Evropy – vytvořit jakési evropské stádo lidského skotu s jednotlivými chovy. Co jiného má být tzv. Schenghen? Člověk, který je vychováván liberálním (eo ipso konzervativním) modelem, je zbaven morálních skrupulí, je to individuum, které při své cestě „nahoru“, neohlíží se napravo ani nalevo, chce-li se někam došprajcovat – jeho chování mu umožňuje sama filosofie liberalismu. V celé  Evropě jsou povoleny vraždy nenarozených, leckde eutanázie, je systematicky likvidovaná křesťanská kultura a civilizace Evropy, a to všechno za asistence právě konzervativních politických stran. Nikdy jsem neslyšel, že by konzervativní politici stáli proti těmto snahám zednářů.

     Co chtějí vlastně tyto strany konzervovat? Odmyslíme-li si Anglii, tak zde na kontinentě občanská společnost se odvozuje od zednářské francouzské revoluce 1789, a konzervativní strany svou filosofií navazují na občanskou společnost vzniknuvší z této revoluce - anebo snad ne? Rozuměl bych jejich konzervativizmu, kdyby navazovaly na předrevoluční období - stavovskou společnost bez politických stran s legitimním vládcem – to i já bych se stal konzervativcem.

     Autor se ve svém článku také zmiňuje o solidaritě a subsidiaritě. Obě tyto důležité hodnoty v životě společnosti občanů liberálně konzervativní strany odmítají. Společnost řízená zednáři podporuje různé nadace, jež mají na starosti rozdávání  milodarů bohatých chudým; to ovšem není solidarita, aspoň ne taková, která vyplývá ze zákona. Solidarita a subsidiarita, kterou prosazuje sociální učení církve, znamená v očích konzervativců „více státu“ – tedy nepřípustná okolnost!  Skutečná solidarita a subsidiarita může existovat za předpokladu v jiné, morálně zdravější společnosti lidí, kteří svůj politický a ekonomický model odvozují od sociálního učení církve, tedy na stavovském základě a křesťanského univerzalizmu, jenž je založen na vertikálně duchovních hodnotách přesahujících člověka. Anebo ve společnosti řízené politickými subjekty čerpající z této bohaté studnice mravnosti a uznávající je jakožto nezbytné pro obecné blaho občanů – čímž nemám na mysli konzervativní strany. Něco podobného na ten způsob existovalo ve třicátých letech v Rakousku, v Tisově Slovenském státě, v Salazarově Portugalsku a jinde. Za okolnost, že tyto systémy přestaly existovat, a že se vytrácejí z povědomí lidí, můžeme vděčit zednářům, nacistům a bolševikům.

     Někteří konzervativci a liberálové se nám snaží namluvit, že na světě existují pouze dva ekonomicko-politické modely: komunistický a liberalistický. Není to pravda. Odmyslíme-li si model komunistický, který vyčpěl jako otevřená láhev sodovky, existuje celá řada modelů, které ale vládcům poloviny světa, tj. sionistům a zednářům, nevyhovují. Proto je všelijak zesměšňují, karikují a před občany zatajují jejich možnost uplatnění v řízení státu. Je to např. model ruské autoritativní demokracie, v kterém stát hraje kontrolní a ochrannou roli občanů proti oligarchům (vesměs lidé židovského původu), jež si zprivatizovali ekonomiku tehdejšího SSSR. Na jedné straně se objevila skupina miliardářů, která tajnými praktikami ve skutečnosti vedla řízení státu, na straně druhé lidé umírali doslova hladem. Cílem každé vlády musí přece být obecné dobro občanů, nikoliv cynicky vydat národ napospas nenažraným pijavicím.  V Rusku prohrály agresivní skryté síly nadnárodních monopolů za podpory zahraničních rozvědek – Putin je pěkně sekl přes pařáty…! Lze si jen přát, aby se Rusku podařilo autoritativní model udržet, taktéž v Bělorusku.

     Koryfejové liberálního ekonomického modelu, za podpory konzervativních stran, se snaží ovládanému, do područí uvrženému národu namluvit, že nebude-li hodný, cizí kapitál od nás odejde a s ním i nové technologie, a budeme uvrženi do klatby kapitalistů. Ani na tyto hrozby bych příliš nedal. Jeden kapitál odejde, jiný přijde: liberální kapitalisté mají ve svých genech schopnost vyplnit vzniklé vakuum svým vlivem a obchodem. Výhrůžky, že nás opustí kapitál, že sem „nepotečou miliony“ apod., znějí jako vydírání: buďte pokorní jako ty ovečky před zaříznutím. V této souvislosti mne napadá jedna věta, kterou pronesl v souvislosti s přijetím NEPu masový vrah Lenin, jenž je u současných historiků, sionistů a zednářů tabuizován:  „Soudruzi, kapitalisté jsou tak hloupí, že nám prodají i ten provaz, na kterém je potom oběsíme!“ Tenhle citát je na rozptýlení obav, šířené liberálními masmédii, že západní firmy od nás mohou odejít a nechat nás na holičkách, že za technologickou pomoc musíme být Západu vděčni a musíme vytvářet pro ně exklusivní podmínky. Kdybychom se chovali jako páni ve vlastní zemi, tedy suverénně a s ohledem na vlastní národ, vždycky by kapitalisté tloukli na vrata republiky a žádali o vstup – o tom nejsou nejmenší pochyby.

 

Mgr. Ladislav Malý

     

 

Křižování české vesnice

 

     Je nošením dříví do lesa hovořit o významu české vesnice pro život českého národa, jeho kulturu a vůbec jeho bytí. Z české vesnice, z jejího sociálního uspořádání, zvyků a tradic, cílevědomé práce lidí, jejich životní zkušenosti a víry závislé na hodnotách, přesahujících člověka a jež jsou darem Božím, vždycky v minulosti český národ čerpal do svých žil sílu, naději a radost - ať už v dobách zlých či horších – a pomáhaly mu přežít. 

     Není to tak dávno, co jsme si bláhově mysleli, že českou vesnici už nemůže potkat nic horšího, než bylo období po druhé světové válce. Jak hodně jsme se mýlili, o tom nás přesvědčuje současný život na vesnici s problémy takového rázu, jimž jsou obyvatelé vesnic vystaveni a které jsou jejich chabými silami neřešitelné.

     Po druhé světové válce zhusta sedláci českého a moravského venkova sedli bolševikům na lep a ve volbách v roce 1946 jim dali svůj hlas. Vždyť tenkrát komunisté zvítězili s 38% hlasů! Pro zajímavost: na Slovensku zvítězila Demokratická strana s 60% hlasů. Jenže hlasy v Čechách a na Moravě o dalším politickém vývoji republiky rozhodly: na Slovensku se potom chytře provedl převrat, a i tam lid zvítězil nad zrádnou buržoazií tím, že „uřízl“ Demokratické straně hlavu. Česká vesnice nastoupila svou křížovou cestu… 

     Po převzetí moci bolševici pochopitelně nesplnili nic z toho, co sedlákům slibovali. Naopak: na vesnici najeli na stalinský model – z velkých sedláků nadělali tzv. kulaky, vystěhovali je z vesnice vesměs do pohraničí, tenkrát vylidněného po sudetských Němcích; popřípadě je zavřeli do uranových dolů nebo z nich nadělali tovární dělníky. Bolševikům šlo hlavně o jejich majetek: ten rozkulačili a převedli do zřizovaných Jednotných zemědělských družstev (JZD), rozoráním mezí vytvořili scelené socialistické lány. Ostatní drobní sedláci a bezzemci se pochopitelně zalekli a houfně se stávali členy JZD. Plným právem můžeme hovořit o násilném vhánění lidí do družstev, o loupežích majetku ve velkém, čili o zločinech, jaký český venkov do té doby nezažil.  Český venkov a s ním i celý národ prožíval velkou dobu boření hodnot, krvavou sice, ale do jisté míry i romantickou; byl to čas státem zinscenovaných  kolosálních zločinů.

     V té době si bolševici zcela lehce poradili i s druhým svým nepřítelem na vesnici: s katolickou církví. A situace se opakovala: katoličtí hodnostáři jako nepřátelé lidu byli „po zásluze“ potrestáni, kněží jako třída likvidováni, majetek církve rozkraden a převeden do JZD či Státních lesů apod.  A tak pány české vesnice se stali bolševici a ustrašení venkované se stali jejich nevolníky.

     Po vulgárním rozkopání zhruba čtyři sta let zaběhlého sociálního systému a zvyků lidí žijících na vesnici, bolševici zjistili, že národ potřebuje – a zejména oni – potravu pro přežití; museli tedy nový sociopolitický systém na vesnici etablovat a lidem trochu povolit otěže. Po těch nejhorších brutalitách - zlomení šíje sedlákům a katolické církvi - přistoupili k mírnějším prostředkům vládnutí a vesničanům dovolili mít dokonce své záhumenky; konečně dali vesnici pokoj a ona začala - byť v zdeformované podobě - dýchat. Lidé si pomalu začali na nový pořádek zvykat, začali pro sebe stavět nové domy, vesnice se zabydlovala mladými lidmi; vesničanům se začínalo vcelku dobře dařit, utéct nebylo kam. Noví vládcové dobře  věděli, že potraviny – jako obilí, cukrová řepa,  brambory apod. – jsou v duálně rozděleném světě strategická surovina; svým otrokům zavřeli ústa investicemi: stavěli kulturní domy, samoobsluhy, leckde školy i mateřské školky; existovala dokonce kvalitní dopravní obslužnost, takže dostat se denně autobusem či vlakem do okresního města nebyl problém. Ďábel ovšem nesedí za bukem, spřádá svoje plány; cesta české vesnice na popraviště pokračovala…

     Nikdo na vesnici netušil, že rok 1989 a s ním jeho listopad, bude pro českou vesnici znamenat jedno ze zastavení na bolestné  křížové cestě.

     Demoliberálnímu režimu a současným zednářsko-sionistickým vládcům v naší zemi,  volnou tvorbou cen a neviditelnou rukou trhu se daří ničit na vesnici všecko to, co se tam za čtyřicet let vybudovalo, žilo, byť v pokřiveném stavu, a co bylo na bývalém režimu v podstatě vyvzdorováno.

     Zpočátku se vracel restituentům jejich bolševiky ukradený majetek. To se zdá být na první pohled v pořádku, až na jednu „maličkost“: naprostá většina restituentů s bývalým majetkem nemohla srůst, neboť vyrůstala ve městě a dobytek viděli toliko ve filmu, nehovoříc o lásce k půdě.Vždyť je to čtyřicet let co na vesnici proběhla smršť rozkulačování! Restituenti požadovali jen peníze a peníze. Jen malá skupina poctivých sedláků, kteří na vesnici vyrostli, dostala od bolševiků z JZD rezavé a porouchané stroje, půdu té nejhorší bonity a polorozpadlé budovy. Ale i přesto – díky své zatvrzelé české povaze – tato skupina sedláků pracuje na svém. Družstva se rozpadla do jakýchsi družstev vlastníků, a i tak se horko těžko a ve značně změněných a tvrdých podmínkách liberalismu „vyrábějí“ potraviny dál. Současní vysocí zemědělští hospodáři a ekonomové svým postojem k vesnici jakoby nevěděli, co bolševikům bylo dobře známo: že totiž potraviny jsou strategickou surovinou a mají cenu zlata. Totéž se týká toho nejcennějšího co tato země má, tj. kvalitní ornou půdu; jak se s ní trestuhodně zachází, může se každý přesvědčit na vlastní oči na periferiích měst, např. Prahy. Podle zpráv Svazu měst a obcí dává demoliberální vláda za rok 6,5krát méně finančních prostředků na obyvatele vesnice, než za stejnou dobu na obyvatele žijících ve městech. A na venkově žije zhruba 80% všeho obyvatelstva. Pochopitelně, že taková „štědrá“ podpora musí být znát…

     Český a moravský venkovský lid byl v minulosti zbožný, ctil a miloval svou svatou katolickou církev. O tomto faktu svědčí ještě dneska na vesnicích leckde zachovalé kostely, které ale bez finančních dotací na jejich opravy brzy vezmou za své. Církev – jak známo – na to peníze nemá: demoliberální režim jí nechce vrátit ani to, co jí bolševici ukradli. A tak se kostely tu a tam z prostředků věřících opravují, tu a tam se prodávají a někde čekají, až jejich torza muslimové  přestavějí na mešity.     

     Všichni zajisté vzpomínáme na rok 1991, kdy probíhala vlna liberalizace cen a tzv. malá  privatizace. Vzpomínáme, jak na okresní privatizační dražby odněkud přijížděli neznámí mladí muži v dokonalých oblecích a s kufříky plných, tehdy ještě federálních peněz, zkupovali kdejaký krámek v okrese. Všechny ty samoobsluhy na vesnici, kulturní domy a restaurace sice bolševiky vybudované, ale za naše národní peníze zřízené, byly komusi prodány - lépe řečeno rozkradeny - a peníze za ně bůhví také.

     Zpočátku měly obchody svého soukromého vlastníka, ale ten později – protože na vesnici neměl kšeft – zkrachoval, a tak „sámošku“ zavřel. Od té doby stále více přibývá vesnic, kde není obchod s potravinami. O ostatních službách ani nemluvě. Za bolševiků aspoň existovala pojízdná  prodejna potravin – i tato činnost se soukromníkům dneska nevyplatí. Primárním cílem v liberální ekonomice je zisk, nikoliv spokojenost občana - ta nikoho nezajímá. Život na současné vesnici je nepředstavitelně těžký, zejména pro mladé rodiny s dětmi a nemocné lidi. Samozřejmě, že se tato skutečnost netýká všech vesnic co jich v České republice je, zejména ne vesnic poblíž městských aglomerací – ale trend zde nastíněný takový je. Podobně na vesnici dopadla dopravní obslužnost: musíte vlastnit osobní vůz, protože dopravní obslužnost státem řízená neexistuje. Soukromým společnostem se nemůže  vyplatit jezdit autobusem po špatně udržovaných silnicích pro pár lidí – a tak jsou vesnice, kam autobus nejezdí vůbec. Situace se v tomto ohledu vrací do 1.poloviny 19.století. Vesnice se  vyklidňují, nebýt „lufťáků“z měst, už dávno by jich spousta zanikla.

     Kolikáté už je to zastavení na křížové cestě české vesnice…?

     Nedávno jsem hovořil na jedné takto postižené vesnici s jedním bodrým sedlákem. Říká: „Víš, můj děda mi vždycky říkal: český sedlák je jako vrba: čím víc ho řežou, tím víc obrůstá.“ Přál bych si, aby to tak bylo, aby čeští sedláci „obrostli“ a podařilo se jim dostat se z pastí pro ně – vlastně pro nás všechny – nachystané. Bojím se ale, že „chycení“ do fatálních pastí pro nás nachystaných se nevyhneme.

     První takovou past připravila tzv. Evropská unie s jejími kvóty a s bolševicko – dirigistickým systémem vládnutí. Díky „moudré“ zemědělské politice EU, v státech jako je ten náš, rapidně ubývá hovězího dobytka, ale i vepřového. Jsme nuceni dovážet maso z jiných koutů Evropy, které je tamějšími vládami finančně dotované, což má za následek, že spousta českých sedláků se konkurenčně nemůže vyrovnat s levnějším zbožím a přestává maso produkovat – vlastně „krachne“. Producenti masa se zbavují vepřového i hovězího dobytka, neboť se jim nevyplatí ho pěstovat.  Naše pole ovšem nutně potřebují chlévskou mrvu, a té je čím dál míň. Na pole se tedy aplikují převážně umělá hnojiva, což zase má negativní důsledky ve finalitě potravního řetězce, a tím je člověk a jeho zdravotní stav. Podobné je to i s jinými potravinářskými komoditami. Tak kupř. díky kvótám EU rapidně klesá produkce mléka a mléčných výrobků ve všech evropských zemích, což má za následek skokové zdražení této potraviny - v Německu až o 50% - ale podobně to dopadne  i u nás. Zemědělci v jižních Čechách raději svoje mléko vyvážejí do Bavorska, kde za ně dostávají na litru o korunu víc než u našich výkupců. Je to díky tomu, že ještě k nám nedorazila ta pravá „mléčná krize“. Od příštího roku se očekává velké zdražení pekárenských výrobků – říká se až o 20%. Je to v důsledku neúrody v letošním roce, a to na celém území EU. K tomuto zvýšení je třeba ještě přičíst zvýšení o 4% na DPH, kterou odhlasovali naši volení zástupci lidu v parlamentě v souvislosti s tzv. reformou veřejných financí. Takže my, spotřebitelé, se máme na co těšit. Čili, díky Evropské unii – a vlastně těm politickým silám, jež nás do ní dostaly - naše kdysi vysoce vyspělé zemědělství, jež se vyznačovalo vysokou produkcí a soběstačností v těch nejdůležitějších komoditách nutných pro výživu národa - se proměňuje na evropské příštipkaření a spotřebitelé – tedy my  všichni – draze platíme potravinářskou výrobu cizích sedláků a šlendrián úředníků z Bruselu.

     Druhou past pro náš venkov, a tedy pro náš národ, vidím ve vymírání českých vesnic. Za takových patnáct dvacet let zcela zákonitě biologicky odejdou současní obyvatelé vesnic, vesměs staří lidé. Sionisticko-zednářský systém má zřejmě pro náš venkov připraven strategický plán, jakýsi endlösung venkova: nechat českou vesnici dokapat a potom sem k nám do Čech a na Moravu, do širokých prostor vymřelých krajů a prázdných vesnic, nechat přistěhovat neevropské obyvatelstvo z arabských zemí, Afriky, Asie. Zabijí tím hned několik „much“ najednou: postarají se o likvidaci bílé rasy, zničení křesťanské kultury a tradic prastarého českého národa, poskytnou prostor a půdu statisícům hladovějícím krkům ze všech koutů světa.

     To ovšem už bude Golgota české vesnice…  

 

Mgr. Ladislav Malý

 

 

Program pro naši budoucnost

 

     V těchto dnech se členové Dělnické strany seznamují se svým novým stranickým Programem. Je to ale v podstatě Program staronový, neboť vychází z oněch zásadních dvaceti čtyř bodů minulého Programu, jenž byl pro současné potřeby upraven a doplněn, aby členové DS lépe a přehledněji měli před očima obraz politicko-filozofického zřízení republiky, kterou bychom chtěli mít nejen my, ale s námi – jak pevně doufáme - většina obyvatel České republiky. Dělnická strana je strana konstruktivní, nikoliv negativistická: ví co nechce, ale také ví co chce. Podívejme se šíře na některé závažné a navýsost důležité body našeho Programu.

     Vzpomínáte, jak větší část masmédii zmasírovaného národa spolu se svými vládními představiteli v čele se soudruhem Špidlou jásala, když jsme vstupovali do EU? Dokonce na Hradčanském náměstí v Praze uspořádali zednáři velký show piknik; jak se všichni ti prodejní umělci a pop zpěváci v superlativech předháněli a nafukovali ve chvalořečení na Evropskou unii, že už konečně „jsme na Západě“? Vzpomínáte, jak vládní kampaň byla vedena jenom jedním směrem, tedy pro vstup do EU? Po několika letech členství našeho státu v Evropské unii je bezpochyby každému jasné – lidem seskupeným kolem občanského sdružení Občané proti EU to bylo jasné hned od počátku – že členství v evropském molochu nám nepřinese nic dobrého.

     Evropská unie je řízena byrokratickým komuno-socialistickým způsobem: zbytečné přerozdělování prostředků, zbytnělý byrokratický aparát, vrchnostenské ubíjení svobodného rozvoje národů, snaha o vybudování jakéhosi evropského superstátu, čímž by pozvolna a zcela jistě zanikala kultura a národní identita jednotlivých evropských národů, otevřená náruč muslimům a jejich zločinné ideologii halící se do hávu pseudonáboženství…a tak by se ve výčtu škodlivin, které Brusel produkuje a jimi infikuje ostatní národy Evropy, dalo pokračovat.

     Dovolte mi malé odbočení, abych ukázal, že tzv. švejkárna není jenom českou doménou, a také  pro  ilustraci koho a co všechno z daní platíme: v sídle EU, v obrovském skleněném paláci jsou – kromě jiného - dvě luxusně vybavené kancelářské místnosti s pěti dobře placenými úředníky, kteří nemají na práci nic jiného, než sledovat úmrtnost poslanců Evropského parlamentu a popř. jim dát na hrob věnec. Ač to zní jako vtip, je to pravda. Tímto stylem pracuje celý aparát unie. 

     Naprosto nepřijatelné jsou pro nás kvóty EU na různé zemědělské komodity, čímž likvidují naše zemědělství. Byla to EU, jež zničila naše cukrovarnictví. My, kdysi velmoc na vývoz cukru a stavbu cukrovarů po celém světě, budeme dneska cukr dovážet. Podobné je to s bramborami, obilím, chmelem, vínem. Náš strojírenský průmysl, kdysi chlouba našeho národa, už patřičně zdivočelými bolševiky a liberály rozkradený a zničený zkraje devadesátých let, dopadl podobně. K zničené ekonomice přičtěme i nesmyslné zákony a  nařízení, jež jsme museli a ještě budeme muset přijmout, např. zákon o registrovaném partnerství, „humanizace“ vězeňství a kriminálníků, tzv. ústavu EU, v které není ani zmínka o duchovním základu současné evropské civilizace, tj. o křesťanství - abych jmenoval ty nejdůležitější paskvily, které jsou našemu národu vnuceny a mají dopad na každého občana.  Je pravda, že do roku 2013 máme z EU čerpat ročně miliardy na naše projekty, o čemž liberálně laděné a prodejné sdělovací prostředky našeho státu, zejména Česká televize, halasně troubí a vydávají to jako přednost. Ale už se nějak zapomíná říkat, že každý rok musíme do bruselského chřtánu odevzdat na 25 miliard korun! Takže vlastně to, co jsme jim nuceni odevzdat, klopotně dolujeme zpět! Má smysl takové finanční přerozdělování? Samozřejmě, že nemá! Všechny tyto výše zmíněné důvody a ještě mnohé jiné nás přesvědčují o jednom: co nejdříve z EU vystoupit!

     Podobná situace je s naším členstvím v NATO. Poté, co rozložen zevnitř padnul jako   domeček z karet Sovětský svaz a s ním i celý bolševický blok, bylo slyšet hlasy o zrušení obou vojenských bloků. Nejdříve paralyzován a posléze zrušen bolševický Varšavský pakt, mocensko-politické vakuum střední Evropy vyplnily vítězové „studené války“, tj. sionisticko-zednářské kruhy, zaštiťující se vojenským Severoatlantickým paktem, v kterém hlavní slovo mají vojensko-politické kruhy Spojených států. Tyto vládnoucí temné síly Spojených států to byly, jež společně s bolševiky vyhrály druhou světovou válku; potom si mezi sebe rozdělily Evropu – vlastně kořist. Za zhruba čtyřicet let vyhrály válku „studenou“, když bolševikům v jejich zemích nechaly ekonomickou moc a na vedoucí politická místa dosadily svoje vazaly. Myslí si pyšně, že ovládají celý svět. My ovšem víme, že žádný strom neroste do nebe a že nepochybně si sami svou  filozofií a politickým zřízením kopou hrob.

     Datum 12. březen 1999 bude jednou v dějinách ČR zmiňován smutně, asi jako 15. březen  či 21.srpen. Tím, že jsme vstoupili do paktu NATO, dali jsme jasně světu najevo, že nejen vojensky, ale i politicky jsme na straně tzv. západního  bloku, který se holedbá pluralitní   demokracií a bezbřehým liberalismem, zejména v oblasti ekonomiky a morálky, v kterém  občanskou svobodu konzumují především grázlové a přivandrovavší mimoevropští cizinci. Poukaz na tzv. svobodu je jen prostředek na ohlupování mas, jakási škraboška pro davy;  ona glorifikovaná svoboda je založená na vlastnictví peněz a majetku: máš peníze – máš svobodu, nemáš peníze – máš smůlu! Zednáři a liberálové nás zatáhli do bloku, v kterém postupně zanikne křesťanská civilizace, bílá rasa, v kterém  převládá anarchie a bezpráví. Proto Dělnická strana má za svůj cíl, v případě že by měla tak silný volební mandát, naší republiku ze spolku těchto kramářů vymanit. 

     A nejen to. Je známo – dějiny našeho státu ve XX. století to názorně ukázaly – jak škodlivé a nebezpečné bylo v minulosti naše spoléhání se na kamarády ať už na západě či východě. Dělnická strana by poté, co by náš stát vystoupil z vojenského bloku NATO, chtěla prosadit vyhlášení neutrality naší republiky a požadovala by na mezinárodním fóru v tomto smyslu uznání velmocí. Jedině politická neutralita je pro naši republiku tou správnou alternativou. Podle našeho názoru měly neutralitu získat hned po pádu bolševismu všechny státy střední Evropy, tvořící tím cordon sanitaire mezi Ruskem a mocnou západní Evropou. Bohužel se tak nestalo; Evropa a Evropané se z peripetií XX. století v ničem nepoučili.

     Tvořivá síla národa a vlastenectví, spojené s evropskými hodnotami tradice a mravnosti, zdá se být tou nejlepší zbraní proti kosmopolitismu, liberalismu a přistěhovalectví – a to největší vlny tsunami přistěhovalectví jsou teprve před námi. Z těchto důvodů považujeme za nutné přesně vymezit, kdo kam patří. Mělo by se tak stát určením národnosti a jejím potvrzením v průkazu totožnosti. Přednost v sociální ochraně, v získání zaměstnání apod., musejí mít občané státního národa, v našem případě Češi. Zdá se to být diskriminační vůči cizincům? Tak ať odejdou, nikdo je sem nezval! Doma, ve své vlasti se má každý starat o zvelebení života svého a svých bližních!

     Demoliberální režimy v Evropě v 70. a 80. letech, ale vlastně stále, dovolily neevropským cizincům usalašit se v místech pro ně bájných, kam se odjakživa jejich ozbrojené hordy snažily proniknout, a na které jim tehdejší křesťanští panovníci v Evropě nedovolili ani pomyslet. Až liberálové v postmoderní době, takříkajíc otevřeli brány a vydali pevnost Evropu všanc nelítostnému plenění „machometánů“. Jsem přesvědčen, že historie počínání liberálů, zednářů a všech těch levičáckých úchylkářů označí za zločin tisíciletí. Na nás pak záleží, abychom nedopustili, aby to, čemu se dneska říká „Kosovský syndrom“, ovládl celou Evropu.       

     Od politiky odvraťme pohled k ekonomickým otázkám, jež jsou pro náš národ neméně důležité. Dělnická strana odmítá socialismus všech barev – rudý, oranžový, hnědý i černý;  požaduje sociální stát, v kterém je práce pro každého kdo chce pracovat, v kterém existuje sociální solidarita, vymahatelnost práva, zachování soukromého vlastnictví – tedy slušný život pro slušné lidi. Zrovna tak Dělnická strana odmítá vydřidušsky neetický liberální kapitalismus, který žene vývoj do sociální propasti, třenicím mezi společenskými vrstvami a posléze i do krvavých konfliktů. Dělnická strana odmítá všechny zrůdné ideologie včetně té liberální, tj. ideologie peněz.

     Svobodný trh a soukromé vlastnictví jsou nutné podmínky pro správně fungující ekonomiku, ovšem nesmějí se stát fetišem, jako je tomu v liberální ekonomice. Není možné aplikovat svobodný trh ve zdravotnictví, v bydlení lidí, ve školství. Je třeba zákonným způsobem národní bohatství rozdělit tak, aby na jeho dobru participovali všichni lidé, kteří chtějí pracovat a kteří si zasluhují slušný život, jejichž prací bylo ono bohatství vytvořeno. Čili zřídit takový sociálně tržní režim, v kterém by nebylo místo pro příživníky, lemply a vychytralce. Předpokladem ovšem pro takový stav společnosti je rozumné posuzování a aplikace tzv. lidských práv a svobod. Život za sedmnáct let v demoliberálním, zednářském režimu nad slunce jasně ukázal, že brzdou spokojeného života pracujících lidí jsou právě ony v různých  životních situacích úmyslně absurdně aplikovaná lidská práva. Aby bylo jasno: Dělnická strana je poslední politickou stranou, která by bránila občanům v realizaci svých občanských práv. Občanská práva jsou pro zdravý život společnosti stejně nutná, jako svobodný trh; všechno se ovšem musí dít s rozumem, s pochopením pro tradici a kulturu daného národa.

     Z jedné strany na nás kdosi křičí, že jsme levičáci, jiní pak, že chceme hnědý socialismus  – z druhé strany křičí, že jsme ultrapravice a extremisté. Říkáme každému otevřeně: nejsme ani levičáci, ani ultrapravice! Chceme nastolit rozumný ekonomicko-politický systém, opírající se o tradiční hodnoty, kulturu národa a národní svébytnost, tedy – opakuji: slušný život pro slušné lidi. Za tím účelem předkládáme v našem Programu některé ozdravné kroky naší ekonomiky, jež by bylo nutné provést, především v oblasti daňové a výdajové politiky rozpočtu státu. Cožpak je myslitelné, aby  sedmnáct let po „antikomunistickém“ převratu byli stále tučně placeni bývalí exponenti bolševismu? A na druhé straně pracujícím, zejména mladým lidem a rodinám s dětmi se snižovala životní úroveň? V roce 1990 činila výše penze důchodcům 53% reálné mzdy pracujících, v současné době za vlády demoliberálního humanizačního režimu činí pouhých 40% této mzdy. A vývoj se nestabilizuje: současný balík reforem veřejných financí přijatý parlamentem vývoj příjmů důchodcům akceleruje směrem k nule. Anebo je mravné, že mladé rodiny s dětmi budou za každé dítě u lékaře platit 30 Kč a  v lékárně za každou položku na receptu opět 30 Kč? Všichni, kdo měli co do činění s výchovou dětí potvrdí, že je to nejen nemravné, ale přímo zločinné: jakoby vláda nechtěla, aby mladí lidé měli děti, jakoby se uměle vytvářely důvody pro příchod Černochů a Arabů.

     Mnozí lidé – a je takových dost – se nechali liberálně-zednářskými médii zmást tvrzením, že prý je nutné, aby byl minimalizován stát, vybírat co nejmenší daně, a potom prý bude bohatý jedinec. Po čtyřiceti letech vlády bolševiků to českým uším znělo jako rajská hudba; je to ovšem pohyb ode zdi ke zdi. Znamená to také, že občané si potom musejí téměř všechno hradit ze svého. Čili žádná solidarita, žádné cítění se slabými sociálními vrstvami, ale v popředí společenského dění bezcitné a sobecké honění se za penězi, a kdo klopýtne a upadne - ostatní ho pošlapou. A tohle je prý ono pravičáctví…

     Dělnická strana odmítá takovéhle pojetí politické pravicovosti. Podle našeho názoru je nutný pevný a výkonný stát s moderně fungujícím aparátem. Zejména v této době, kdy se na Evropu – a tedy i na nás - valí jedno nebezpečí za druhým. Dělnická strana politickou pravicovost nevidí ve struktuře společnosti z 19.století: milionářská vrstva horních deseti tisíc, potom prodejná inteligence a posléze dole miliony chuďasů žijících z ruky do úst – jak tenhle obraz tak pěkně vykreslil Marx a jemu podobní, o jehož restaurování se v naší vlasti postarala ODS a jí sekundující politické strany. Politickou pravicovost vidíme v tíhnutí společnosti k národním a konzervativně mravním hodnotám, v odmítnutí liberalismu ekonomického i společenského, v solidaritě jednotlivých sociálních vrstev společnosti, a ve společné práci pro obecné blaho - a to všechno za účelem přežití národa. 

     Přejme lidem, kteří náš politický Program přijmou a budou ho chtít v životě prosazovat, hodně trpělivosti a sil,  neboť půjdou tak cestou úzkou, kamenitou a trnitou - aby jejich úsilí bylo korunováno KONEČNÝM VÍTĚZSTVÍM!

 

Mgr. Ladislav Malý

 

 

Volební právo po česku

 

     S potěšením, ale zároveň s rozpaky jsem sledoval demonstraci proti chystané reformě veřejných financí, která se uskutečnila před hlavním sídlem ODS na Jánském vršku, v době kdy parlament tuto nehoráznost schvaloval. Je dozajista dobré dávat vládním činitelům najevo, že jsme nespokojeni se současnou ekonomikou, která vede k definitivnímu upevnění moci horních deseti tisíc, zatímco zbytek populace se stává lůzou, s kterou je třeba jednou provždy zamést. Na druhou stranu ovšem víme, jak politici na podobné demonstrace pohlíží. Většinou bez povšimnutí či příslušných komentářů, v „lepším případě“ pošlou na místo akce pár policejních kordonů z protiextremistického oddělení. Nechci zde tvrdit, že podobné akce nemají smysl, ba právě naopak, ale pochody ulicemi žádných změn nedosáhneme, o čemž jsme se již několikráte přesvědčili. Aby vláda byla přinucena s demonstranty jednat, musely by se takovéto akce pořádat v početnějším počtu lidí, ale především v pravidelných a intenzivních intervalech, což ovšem spoustu lidí dozajista odradí, neuvidí-li výsledky hned. Proto by tyto demonstrace měly mít pouze symbolický charakter, aby si pánové z parlamentu byli vědomi, že pečlivě sledujeme všechny jejich zločiny a pro prosazení nutných politických změn je třeba použít jiné metody.

     Předseda DS Tomáš Vandas již několikrát zdůraznil, že jakýchkoliv změn dosáhneme pouze politickou cestou, tedy cestou oficiální, chcete-li demokratickou. Obyčejní lidé se bojí pouličních průvodů, protože v takovýchto případech zpravidla dochází k fyzickým střetům s anarchisty a podobnými skupinami, a demonstrace se tak promění v pouliční krvavý boj. Tudy cesta rozhodně nevede. Je třeba lidem ukázat, že jsme stranou nenásilnou a pokojnou, ve které není pro násilí místo, a zároveň ukázat, že nám jde toliko o blaho národa a českého občana, tím myslím ovšem  skutečného Čecha a ne Ukrajince či Vietnamce s českým pasem. Naším hlavní úkolem je dovést českého občana k volebním urnám, abychom se tak stali oficiální vládnoucí stranou, což je náš prvořadý cíl. Ukazuje se však, že tento počin  bude jedním z nejtěžších úkolů.

     Postoj obyvatel vůči volebnímu právu, jedinému demokratickému a svobodnému počinu v tomto státě, je více než tristní. Jako by si lidé neuvědomovali, jak velkou moc změnit své životy k lepšímu mají v rukou. Volební lístek je totiž tou jedinou a nejmocnější zbraní, jak zatočit s celou parlamentní sebrankou, aby již nikdy nemohla škodit našemu státu a národu. Bohužel, tento fakt je značně přehlížen. Typického českého voliče lze rozdělit do pěti kategorií. Tou první jsou věrní přívrženci jednotlivých stran, což platí především v případě KSČM, jejichž sympatizanti chodí k volbám pravidelně a včas i kdyby měli vylézt zpod narkózy. Pak jsou to bohatí podnikatelé, spekulanti a různí morální odpadlíci. Je to ta největší základna tří nejsilnějších politických stran v ČR. Do druhé skupiny patří hlupáci a zoufalci, kteří pod tíhou životních strastí uvěří i těm sebevětším předvolebním nesmyslům kandidujících stran, slibujících ráj na zemi, aby pak po volbách byli odkopnuti coby prašiví psi. Do této skupiny patří z povětšiny voliči ODS. V třetí skupině nalezneme ty, kteří volí střídavě mezi ODS a ČSSD a volí tak variantu menšího zla, kdy je lépe mít se o něco méně hůře než-li za vlády strany předchozí, čímž tak udržují stav status quo, bez jakéhokoliv náznaku změn k lepšímu. Čtvrtá skupina je pak složena z lidí, kteří volí kohokoliv, byť sebehoršího, jen když nevyhraje KSČM. Tito lidé tak budou raději o chlebu a vodě a ve své zaslepenosti se hrdě bijí do prsou, jací že to jsou antikomunisté a přitom ještě před dvaceti lety stáli v prvních  řadách prvomájových průvodů. A máme zde konečně pátou a nejpočetnější skupinu, tedy těch, kteří k volbám nechodí vůbec. Jsou natolik znechuceni politickým hašteřením a vysíleni každodenním bojem o přežití, že už se vzdali všech nadějí, že by mohlo být někdy lépe. A právě na tuto skupinu je třeba se zaměřit, protože právě ta je páteří stavu, kdy si moc mezi sebou vzájemně předávají pouze dvě jediné strany, jak je tomu ostatně již od roku 1992, kdy v čele vlády nestála jiná strana krom ODS a ČSSD.

     Lidé této páté skupiny představují zlatý důl jak pro Topolánka, tak pro Paroubka. Jejich pasivita a voličská absence oběma stranám jen nahrává. Pro současnou vládnoucí garnituru představují prototyp ideálního občana. Otupělého a zlomeného člověka, který pod vlivem jakési autohypnózy bezmyšlenkovitě kráčí na porážku. Na ulici je poznáte snadno, zamračené shrbené jedince s nepřítomným výrazem ve tváři a s absolutním nezájmem o vše kolem. Z drtivé většiny se jedná o inteligentní, vzdělané lidi, mající tu smůlu, že otec není ministrem či velkopodnikatelem a uvědomující si o to více svoji kritickou a beznadějnou situaci . Na rozdíl od tupců, kteří neustále věří blábolům o nekonečném utahování opasků coby výkupném za budoucí blahobyt, který si musí řádně a poctivě odpracovat, takovýto lidé, včetně majitelů vysokoškolského titulu, jsou nuceni vykonávat podřadná a mizerně placená zaměstnání, jen aby přežili v současném společenském marastu.

     Hitler i Stalin kdysi svorně tvrdili, že ideál a nadšení překoná veškeré překážky v cestě za vítězstvím. Zatímco Hitler byl nakonec zastaven, v komunistických zemích se budovatelské pětileté plány plnily na 130% až do doby, kdy byl odstraněn stalinistický kult a nastalo uvolňování poměrů.

     Tito lidé jsou vyhaslé osoby zbavené všech ideálů a víry ve spravedlivý systém. Nemají možnost se uplatnit, seberealizovat či vykonávat takovou profesi, ke které jsou předurčeni. O dobré místo nezavadí, protože ta jsou obsazena kamarádíčky seshora, a jsou tak nuceni vzít zavděk vším, co se namane, a možnost dalšího vzdělání či rekvalifikace je omezena finanční situací anebo zkrátka a dobře poznáním holé pravdy, že bez kontaktů se „správnými lidmi“ nelze v této společnosti dosáhnout ničeho.

     Kdyby ovšem takovéto osoby byly probuzeny ze své letargie, kdyby se jim dodalo čerstvého vzduchu pro nabytí duševních sil, smetly by všechny politické kreatury do propadliště dějin. Proto právě takovýmto občanům házejí tzv. pravicové strany všemožně klacky pod nohy v podobě asociálních reforem a utahováním sociálních kohoutků. Tito jedinci musí pocítit šanci a smysluplnost svého počínání. Podaří-li se je přesvědčit, že lžím a útlaku je definitivně konec, mohou se stát hybnou silou ozdravení společenského ovzduší a politických poměrů v této zemi. To jsou naši lidé, lidé které potřebujeme a s kterými můžeme zvítězit. Čeká nás však nelehký úkol tyto lidi probudit a především přesvědčit! Uvážíme-li ovšem, čeho může být jejich pomocí dosaženo, naše snaha a úsilí, byť by měla trvat věčnost, dozajista stojí za to!

 

Petr Kříž

 

 

Hluboká krize ve výchově mládeže

 

     Žijeme ve zvláštní době a ve zvláštním prostředí. Stačí se rozhlédnout kolem sebe, otevřít noviny či zapnout televizi a slušnému člověku je doslova na zvracení. Nabubřelí a arogantní politici, kteří si z českého občana střílejí jak jen to jde. V novinách se dočtete leda tak o tom, kolik Sámer Issa vypil na večírku panáků, kdo s kým spí a proč, a v neposlední řadě jsme již čtvrt roku pod palbou informací o „záhadné“ smrti Karla Svobody a každý den je nám předložen nový vrah či „korunní“ svědek. Televize nás pro změnu zásobuje záplavou stupidních telenovel, amerických krváků, kde hlavní hrdina s jednou kulkou v nábojnici postřílí stotisícovou armádu, a především dnes tolik populárními reality show, kde účinkující jsou složeni z řad kriminálníků, úchylů, homosexuálů a sociálních pracovnic, které si to neváhají se svým africkým kolegou rozdat přímo ve sprše před zraky celého národa. Jak jen tohle může na člověka působit? Bud´to se z něj stane nesvéprávný idiot, jenž těmto „svodům“ podlehne, anebo propadne hlubokým depresím, jež současně s mírou neustálého tlaku tohoto humusu zcela logicky vyústí v otevřenou agresi, což se týká především mladých lidí, respektive tzv. teenagerů, na něž především je tento druh pochybné zábavy zaměřen.

     Svým způsobem si za tento stav můžeme sami. Český člověk spolkne vše, co je mu naservírováno a prodejní čísla bulváru, prodaných reklamních výrobků anebo sledovanost jednotlivých televizních pořadů tuto teorii jen potvrzují. Lidé si zvyknou, život za nic nestojí, tak si ho alespoň zpříjemnit zábavou! Takto uvažují obyčejní lidé a pro sionisticko-zednářské kliky, jež za tímto vším stojí, je tento stav tím nejideálnějším. Dejme člověku hry, byť ty nejstupidnější a nebude žádných bojů za právo a spravedlnost. Z lidí se opravdu stali zcela zdegenerovaní jedinci, jejichž jediným cílem je sehnat volné místo v tramvaji a nacpat si břicho čímkoliv, jen když bude plné. Osobně vůči takovýmto lidem, pro které boj za lepší zítřky nemá žádný význam, a kteří se leda tak vykecají v hospodě u půllitrů, chovám pocity lítosti a zároveň znechucenosti nad jejich smířlivou pasivitou, na druhou stranu mám ovšem částečné pochopení pro jejich postoj. Dnešní doba, neutěšená situace je natolik zlomila, že zkrátka a dobře schází síly. Pro co ale pochopení nemám a co je mi krajně proti srsti je zkažená morálka dnešní mládeže. Jistě, i my jsme byli mladí a problematičtí, ale uchovávali jsme hluboko ve svých srdcích určité hodnoty, jež vykrystalizovaly na povrch v dospělosti. Dnešní mládež tyto hodnoty naprosto postrádá, tady převažují zcela jiné životní postoje. Být dnes „in“, znamená kouřit, pít, brát drogy, být promiskuitní a bisexuální, ať je erotický zážitek co největší.

     Mé poslední dva zážitky z letošního roku mi jasně ukázaly, co znamená být moderní mladý člověk. Má bývalá sedmnáctiletá kamarádka se mi pochlubila, že spát s holkou je pro ní stejně tak normální, jako si to rozdat ze svým spolužákem o přestávce na toaletách, což dnes dělají všichni, a stejně tak i chlapci chápou, že bisexualita je zcela běžnou věcí, nad kterou se není třeba pozastavovat a dokonce si neváhají se svými stejně zaměřenými kamarádkami nafotit fotky ze své sexparty. A druhým, neméně otřesným, zážitkem byla má cesta autobusem, kde dva třináctiletí výrostci, přímo na sedačkách, málem oblažili stejně starou spolužačku, jíž toto evidentně těšilo, a to za doprovodu lascivních gest a hrubých výrazů, za které by se nemusel stydět ani starý mořský vlk.

     Toto vše nastiňuje, jak moc je naše mládež zanedbaná a mentálně otrávená. To není výsledek vlastní povahy, nýbrž prostředí ve kterém žijeme a pohybujeme se. I kdyby se rodiče snažili sebevíc o vštěpování určitých zásad, je zde spousta jiných a lepších lákadel, vždyť drogy dnes seženete přímo před školou. Navíc rodiče takovýchto dítek rozhodně nejsou pro své děti vzorem, tak jako to bylo dříve. Otec, dělník za mizerný plat, a matka,  prodavačka v Tescu s padesáti korunami na hodinu, to věru není ideální představa krvavého hrdiny či chytrého mafiána, který dokáže vytunelovat cokoliv.

     Jedno je třeba minulému režimu přiznat, a to systematická výchova mládeže. Co na tom, že velkou roli zde hrála ideologie, která beztak nikoho nezajímala. Ovšem důraz na vzdělání, tělovýchovu, kolektivní sporty či odborné znalosti zde byl více než patrný, a to i v podobě zájmových školních kroužků, které byly dobrovolné a výhradně placeny státem. Současnou vládu mládež nezajímá. V duchu Topolánkova hesla „V kapitalismu se musí starat každý sám o sebe“ je mládež ponechána napospas a koho to zajímá? Dětičkám politiků se dostane dobrého vzdělání a následně skvělého zaměstnání a rodiče jim nechají ukrajinskými dělníky vybudovat pětipokojový byt v luxusních obytných čtvrtích, kam obyčejný člověk nepáchne a do práce je budou vozit luxusní limuzíny. Takže se tyto dětičky nikdy nesetkají s tím co dnes běhá po ulicích a co slušný občan musí trpce snášet.

     Vláda, která nechá mládež živořit, degenerovat a připravovat je tak na dráhu narkomanů, kriminálníků a prostitutek, si nezaslouží již déle vládnout. Tato vláda však o mladé nemá zájem. Vědí, že tento budoucí základ společnosti by mohl ohrozit jejich plány, udělat z českého národa genetického multikulturního mutanta. I proto je nutné nastolit novou, lepší vládu, která zachrání budoucnost pro naše následující generace!

                                                                                                                  

Petr Kříž

 

 

Důchodci – špatné svědomí národa

 

     Dnes a denně jsme svědky, jak sdělovací prostředky nešetří chválou na naší ekonomiku, jak dobře si stojíme. Prý už dva roky nepřetržitě roste šestiprocentním tempem a zažívá tak nejúspěšnější období od roku 1989. Rychlejší růst je zaznamenán prý na Slovensku, kde se HDP zvýšil o devět procent a v Polsku o 6,8 procent. Motorem české ekonomiky je prý spotřeba domácností; lidem se prý daří, rostou mzdy, mohou tedy nakupovat a utrácet. Zároveň ovšem analytici upozorňují, že poroste inflace a úroková míra, čili budou dražší půjčky. Přitom jsou to právě tyto půjčky, které umožňují lidem naplňovat svoje sny po hmotných a třeba rovnou říci většinou zbytných věcech; ovšem věcech líbivých, reklamou a módou vyzdvihovaných, na které lidé nemající pevné morální zásady skáčou jako mouchy na lep. Důsledkem toho všeho je, že stále více rodin se zadluží a pak, protože splátky jsou neodbytné, ocitají se v dluhové pasti a stávají se snadnou kořistí moderních lupičů, zvaných exekutoři.

     Při všem zběsilém a neurvalém honění se za penězi a svým životním postavením, čemuž je vystavena téměř celá mladá a střední generace, neboť životní podmínky jsou nastaveny tvrdě a nelítostně -  se v koutku společenského dění krčí Popelka:  jsou to naši důchodci.

     Kdože jsou to ti lidé, tihle důchodci? Tvoří věkovou skupinu seniorů zhruba tak od 60.let do konce svého života. A protože se život, zejména u žen prodlužuje, věkový průměr je vysoký a v budoucnu – aspoň podle demografických předpovědí – bude ještě vyšší. Svým věkovým, ale i mentálním průměrem jsou to lidé dvacátého století. Většina z nich se narodila za první republiky, jako děti prodělaly bídu tzv. protektorátu; poté jim svitla jiskérka naděje na lepší život, když tu náhle trajektorie jejich života – za zpěvu budovatelských písní a s širokým úsměvem na tváři - vletěla do tmavého a nekončícího tunelu padesátých let; načas se objevilo sluníčko, aby zase vpluli do černé tmy, na jejímž konci se objevilo stále se vzdalující světýlko. Říci, že dnešní důchodci měli těžký život, je slabé slovo.

     Ovšem není důchodce jako důchodce. Podle statistiky žije v naší republice něco přes dva  miliony seniorů, z nichž více než jednu třetinu tvoří muži. I když žádné statistické údaje o skladbě důchodců podle jejich celoživotního zaměstnání nejsou veřejně k dispozici, by bylo pro naši úvahu dobré vědět, kolik z těchto seniorů za svého produktivního života tzv. sloužilo v bolševické armádě – jinak řečeno: celý život si za dělnické peníze hráli na vojáčky; dále kolik jich bylo u policie, StB, kolik je z nich bývalých důstojníků tzv. pohraniční stráže, anebo členy tzv. lidových milicí. Všichni tito „příslušníci“ nepochybně sloužili zločinnému režimu proti lidu svého vlastního národa. K nim ještě  přičtěme celoživotní „vyžírky“, tj. funkcionáře zločinné KSČ, ROH a všechny ty nepostradatelné funkcionáře, úředníky a flákače ve všech těch zbytečných úřadech a sekretariátech, co jich v naší republice bolševici zřídili s cílem proměnit  krásnou českou zahrádku v jedno velké hnojiště; což se jim vskutku  podařilo. Důchodci, kteří celý život „pracovali“ v totalitním potlačovacím aparátu - díky zednáři V. Havlovi a jeho lóžovým komplicům, kteří v roce 1989 nikoli neprozíravě, ale zcela úmyslně kývli na právní kontinuitu nového režimu s režimem bolševickým - dostávají tzv. výsluhové příplatky ke své penzi, jež činí do výše dvou třetin jejich beztak nadprůměrně vysokých penzí. Navíc ještě všichni estébáci a vojáci, kteří neprošli na směšných prověrkách v roce 1990,  místo dlouholetého kriminálu byli odměněni tučným odchodným. Další pak v průběhu času dostávali tzv. zlaté padáky, jejichž výše byla a stále je od tří set tisíc korun výše. Tak takhle se český národ odměňuje svým katanům a bachařům…

     A jestlipak se svého starobního důchodu dožili ti horníci, kteří se v sedmdesátých letech zavazovali k překročení své denní normy těžby uhlí a fárali i o sobotách? Vzpomínáte na soudruha Žabčíka a jeho socialistickou brigádu? Anebo co ti novodobí otroci Husákova  režimu od vysokých pecí, ať už v Ostravě, z oceláren na Kladně či v Košicích, vyrábějící ocel z níž se pak v Martině dělaly „holubičky míru“? A co sedláci, v padesátých letech okradeni o svůj majetek, svou milovanou půdu a zvířata; celý život dřeli na polích doslova za pár švestek – i ti se dočkali slušné penze v současném systému lžidemokracie? A co ti obyvatelé Litvínova, Mostu, Chomutova či Ústí, kteří k svému dennímu přídělu chleba polykají značnou dávku oxidů všech jedovatých kyselin? Ti skuteční pracující, kteří svýma rukama roztáčeli kola pětiletek, jestli se dočkali svého stáří, spokojené, klidné a důstojné ho rozhodně nemají. Při zmínce o Popelce jsem měl na mysli právě tyto důchodce.

     Průměr současného důchodu podle ČSÚ (2005) činí něco málo přes sedm tisíc za měsíc. Pokud žijí oba manželé a oba jsou v důchodu, dá se jaktak s dvěma důchody vyjít. Horší, ba tragická situace je tam, kde žije už jenom jeden člen a je závislý pouze na státní almužně. A takoví důchodci žijí  ponejvíce na venkově a v regionech, kde není pracovní příležitost pro mladé, natož pro důchodce, aby si mohli přivydělat. (Např. v Ústeckém kraji je na 1 volné pracovní místo 26 uchazečů!) Je třeba zaplatit činži, mít na otop, platit drahé léky, potraviny jsou drahé a budou ještě dražší. V restauraci za padesát korun oběd nepořídíš, a co nemocní lidé, kteří musejí držet dietu? Zajímá se vůbec někdo, jak tito důchodci žijí? Svůj život obětovali na oltář příštích lepších časů – a dočkali se hmotné bídy a pohrdání společnosti. I Domovy důchodců jsou drahé: vedení Domova celý důchod shrábne a svým klientům dává jenom malé kapesné; pokud má klient vyšší důchod – připraví ho o něj jeho blízcí příbuzní. Staří lidé jsou zde vlastně v jakémsi vězení. 

     Topolánkova vláda chystá na občany reformu veřejných financí. Pakliže projde v parlamentu, budou od nového roku přitaženy sociální šrouby všem zaměstnancům, dělníkům a pochopitelně důchodcům z řad dělnických profesí. A s nimi bude trpět další nejslabší sociální skupina v našem národě: rodiny s malými dětmi. Skokovým tempem porostou ceny plynu pro domácnosti, el. energie, uhlí, voda, ale i potraviny, doprava atd.  atd., přičemž důchody jsou podle zákona valorizovány jenom o průměrný růst inflace; jedná se tedy o pár stokorun, a to ještě se zpožděním jednoho roku. Průměrný výdělek pracujících v roce 2007 je prý 20 500.- Kč, přičemž plné dvě třetiny zaměstnanců nedosáhnou ani na tři pětiny zmíněného průměru. Čísla ukazují naprosto jasně na stále více se otevírající sociální nůžky mezi chudými a bohatými, - pokud mají pracující nějaký standard, je to na dluh.

     Ekonomika liberálního kapitalismu, kde je život lidí denně vystaven tvrdé soutěživosti, potřebuje rozemlít ve svém soukolí lidi mladé, výkonné, vzdělané, kteří jsou pokud možno lapeni do sítí všelijakých půjček a dluhů – jejich síla a schopnosti jsou zárukou stále větších zisků skutečných vlastníků výrobních prostředků, což v českém případě znamená buď cizí  vlastník nebo bývalý člen KSČ, popřípadě estébák. A co se starými lidmi?

     Stáří je a v budoucnu bezpochyby bude nejsvízelnější období lidského života. Lidé jsou sobečtí, citově tupí, všechno se převádí na peníze. Viděno optikou liberálního kapitalismu ekonomické využití starých lidí není žádné. Staří lidé, životem vyždímaní jako citrón, jsou okolní, zdivočelé, do sebe zahleděné společnosti břemenem, asi jako železná koule u vězňovy  nohy. Snad později – za takových dvacet třicet let – až do života nastoupí dnešní současná generace necitlivých, agresivních, cynických a brutálních školáků, ti si s problémem starých lidí budou jistě vědět rady. To už ale také bude značně změněná  rasová skladba obyvatel prostoru kdysi ryze obývaném Čechy: nejsilnější rasovou skupinou budou  Cikáni, dále Arabové a Černoši, minoritu budou tvořit Asiaté, Rusové, i něco Židů. Čeští senioři – dnešní čtyřicátníci - nebudou moci od svých, natožpak od cizáků, očekávat slitování: budou tvořit skupinu, s níž už nikdo nepočítá, jež je na odpis. V parlamentu – bude-li jaký - se odhlasuje zákon o eutanázii, podle kterého starší lidé např. sedmdesáti  let pokud onemocní vážnou chorobou budou muset „šťastně zemřít“. A možná, že se najde i ekonomický způsob využití jejich mrtvých těl – stačí oprášit technologie  z Auschwitz. 

     Kamarádi důchodci, nezoufejte - bude hůř…!            

 

Mgr. Ladislav Malý

 

 

Sekty a čeští katolíci

 

     „Česká země není vůbec ateistická, česká země je nábožensky tupá. Stará moudrost říká: vyžeň Boha dveřmi a dvacet náboženství ti tam vleze oknem. Naše země není křesťanská ani ateistická, je vysoce náboženská, ale právě v oblasti těch sekt. Jsme zemí duchovně silně nevzdělanou a duchovně neinteligentní. Pak stačí málo, aby člověk něco ze sekty přijal.“ – řekl nedávno sobotnímu deníku Právo Jaroslav Kašparů, odborník na sekty, v článku zajímající se problematikou sekt.

     Měli bychom se ptát po příčině: jak je možné, že zhruba před třemi sty lety z Českého království vycházeli po stovkách vzdělaní Jezuité do celého světa na misie, přinášejíc místním duchovně zaostalým národům, jako byli Indiáni ve Střední a Jižní Americe, jejichž stupeň duchovní zaostalosti byl tehdy stejný jako je v současnosti našeho národa, světlo Kristovy  pravdy. Co se to vlastně v tomto českém prostoru stalo, že lidé v naprosté většině a šmahem vyhnali Boha ze svých srdcí a domovů? Zevrubnou odpověď by obsáhlo několika svazkové dílo, a k tomu jsou lidé povolanější. A když nejsou dnes, tak zcela jistě v budoucnu se někdo najde, kdo s vědeckou erudicí a pravdivě zpracuje dějiny katolické církve v Čechách a na Moravě od doby baroka do začátku třetího tisíciletí.

     Souhlasím se slovy J. Kašparů, uvedenými shora, a dodal bych, že lidé mají potřebu nábožensky žít, ale bryskně odmítají katolickou církev jako zprostředkovatelku mezi nimi a Bohem. Církev se zejména mladým lidem zdá pohádkově neskutečná až směšná: ustrojením svých kněží či biskupů při slavnostní ceremonii, mobiliářem kostelů, mravním poukazem apod.; dějiny církve, zejména té v Čechách, jsou pro ně jedním krvavým potokem a zlodějnou. To je výsledek více než stoletého systematického úsilí o vymytí mozků našich lidí. Prostě: lidé byli po generace vychováváni ve lži, tak na věci nepatřičně reagují. Sledujeme-li různé pořady v televizi, rozhlase, nebo čteme-li  různé časopisy v nichž se tu a tam objeví články o katolické církvi, tak zjišťujeme, že rozdíl v proticírkevním postoji  bolševiků a současných sionisticko-zednářských mocipánů se příliš nezměnil. Jestliže si v naší zemi může uplácat náboženství jaké kdo chce, před čímž odpovědní lidé, ať už psychologové či kriminalisté, varují, pak jediná náprava je ve škole – vychovávat další generace v jiném duchu, než dosud.

     Především by bylo nutné zrušit liberalismus ve výchově dětí, učit je ctít a vážit si tradice a autority. Ve školách oddělit dívky a chlapce – jako tomu bylo za blahých časů Rakouska -  neboť jejich chápání a přístup k životu je různý, musí být také použito různé metody výchovného působení. Tzv. jednotná škola, jak ji propagovali a posléze aplikovali bolševici, je díky Bohu za námi, leč soudružky učitelky, jež se dnes nechávají oslovovat paní učitelky, zůstaly na svých místech, a s těmito lidmi se do budoucna úroveň vzdělání národa rozhodně nezvedne. Neřešitelný problém vidím v získání kvalitních kantorů – od nich se odvíjí všechno. Dalším předpokladem pro pozvednutí duchovní úrovně a vzdělanosti národa je povinná výuka katolického náboženství na školách nižšího a středního stupně, a přimlouval bych se i za výuku latiny. Protože jedině systematickou osvětou můžeme ve společnosti bojovat proti sektám -  ale hned je třeba říci, že je to práce na generace.

     Povolání kněze je nutné pozvednout ve společenském žebříčku na úroveň, jež mu patří, přestat s jejich soustavným zesměšňováním; popřípadě přijmout do Trestního zákona speciální paragrafové znění za urážku náboženství a kněží – asi jako je tomu u zákona na ochranu veřejného činitele.    

     S tím souvisí potřebné intelektuální a teologické vybavení kněží, jejich znalost lidí a prostředí při eventuální evangelizaci veřejnosti. Říkat, že za nemoci těla je z 87% případů  nemoc duše, přičemž nemoc duše je vnímána jako nevěra v Boha a páchání hříchů, zejména hříchu proti šestému přikázání (týká se naprosté většiny českého národa) – jak jsem to slyšel nedávno na jedné přednášce z úst katolického kněze – je přinejmenším zarážející, zjednodušující vysvětlení. Jeho sdělení působilo dojmem, že nemoci se týkají pouze  nevěřících a hříšných. Přednášející zcela správně prohlásil, že ďábel nemoci neléčí, nýbrž nemoci  přesouvá. Ovšem už neřekl, kam tyto nemoci ďábel přesouvá. Život kolem nás nám v nesčetných případech ukazuje, že ďábel nemoci s Božím dovolením přesouvá právě na věřící. Víme, proč se tak děje? To je velké tajemství! Neboť víra v Boha, denní modlitby, návštěva kostela, bezhříšný život apod. není uzavření „životní pojistky“ s Bohem, tj. pojistit si dobrý a klidný život zde na Zemi bez trablů a jenom se samými pozitivy. Při pozornějším zkoumání života  nutně přicházíme k názoru, že je tomu naopak: vždyť proč by se dobrý Bůh rozpakoval nad nějakým zbožným křesťánkem, když se nerozpakoval nad svým Synem spojeným hypostaticky s lidstvím Ježíše z Nazareta, a vydal ho na potupnou a krutou smrt? Ježíš se v Getsemanské zahradě modlil a prosil svého Otce, aby od něj vzal kalich utrpení, jež Ho čeká – a v rámci Božího plánu spasení lidstva se tak nestalo.

     Ano, bezhříšný život a víra v Boha jsou základním předpokladem pro zdravý a šťastný život duše i těla zde na Zemi, a nadějí pro život věčný. Ale Bůh může klást – a také tak činí  – na věřící „kříže“, jež jsou přesně „šité“ na jejich míru, třeba jako zkouška jejich víry – kdo ví? A pak nepomůžou žádné bylinky, vitamíny, tím méně různí léčitelé apod., ti mohou pouze nemoc zklidnit či oddálit. Moje slova nemají v úmyslu devalvovat víru v Boha a zbožný život, ale jejich úmyslem je zamyslit se nad slovy některých kleriků a zkoumat je se svými životními postoji a názory. Odmítám automatický mechanismus: když věříš v Boha, budeš zdráv a mít život bez problémů! Poučování lidí v tomto duchu s sebou nese jediný nechtěný cíl: že se totiž  lidé – hovořím o Češích – církvi s úšklebkem otočí zády.

     Aby se opět pozvolna naplňovaly kostely věřícími lidmi, aby lidé měli hlad po Božím slově a svaté eucharistii, aby se pozvolna měnil život lidí k lepšímu, tj. ne ke konzumu, ale k duchovním a mravním záležitostem života – k tomu je potřeba, aby církev a její učení stála na pevných a neměnných základech tradice a magistera, odkud mohou věřící čerpat „živou vodu“ pro sebe i své bližní. Církev v minulosti vždycky byla jedinou nositelkou mravnosti a společenské morálky. – a i dnes se o to s malým úspěchem snaží. Uvádím minulý čas, poněvadž i v církvi se objevil „kouř satana“ – jsou to slova papeže Pavla VI. Zřejmě druhá světová válka a v období po ní se v církvi rozvolnily mravy, postupně docházelo k  relativizování teologických pravd a učení, objevily se stále silnější snahy po otevření se světu. Druhý Vatikánský koncil svými dokumenty s ambivalentním obsahem tyto smrtící rány pro církev kodifikoval, a tak jsme dneska svědky – pro pravověrné věřící – hrůzostrašných věcí. Nejen, že oltář v prastarých kostelech už nemá žádný  význam – proměňování se provádí na jakémsi „žehlicím prkně“, kněz je namísto k Bohu otočen směrem k věřícímu lidu a je oficiálně nazýván předsedajícím, Nejsvatější Svátost je hozena kamsi do kouta, kostely samé se podobají schůzovním místnostem, v konsekračních slovech obětních darů je úmyslná chyba, která se pro radost ďábla už 40 let stále při mši sv. opakuje atd. Toto všechno i mnohé jiné má vliv na morálku nejen věřících laiků, ale i samotných kněží a hierarchie.

     Věřící v Praze zachvátila vlna údivu a zděšení ze zprávy – které dosud nikdo kompetentní  nevyvrátil –, že totiž otec kardinál Vlk od Svatého otce dokument opravňující ho setrvat v úřadě žádný nedostal, a sám o sobě si takříkajíc naordinoval dva roky navíc! Je ověřitelnou skutečností, že otec kardinál Vlk u příležitosti blížícího se výročí jeho pětasedmdesátých  narozenin řádně poslal do Vatikánu svůj rezignační list, leč odpověď nepřišla žádná. Na druhé straně ho tato skutečnost opravňuje setrvat v úřadu a vyčkat dalšího rozhodnutí Svatého otce. A protože rozhodnutí (dekret) žádné nepřicházelo, Jeho Eminence nemeškala a rozhodnutí učinila sama od sebe. Všechny dokumenty – právní akta – vycházející od Apoštolského stolce, mající všechny potřebné náležitosti, jsou veřejně publikovány v Akta Apostolicae Sedis (AAS) a také v příslušné arcidiecézi, tedy v úředním listě pražské arcidiecéze Acta Curiae Archiepiscopalis Pragensis (ACAP). Žádná podobná zpráva  souvislosti s prodloužením setrvání v úřadu Jeho Eminence kardinála M. Vlka vydána nebyla.

     Jak a čím tedy chceme bojovat se sektami? Nebudeme s nimi raději po vzoru našich věhlasných liberálních teologů navazovat dialog, abychom se obohatili jejich „pravdami“?

 

Mgr. Ladislav Malý

 

 

Demonstrace v Čechách

 

     Bylo první výročí sovětské okupace. Komunističtí kolaboranti, jakoby znovuzrozeni, dávali najevo svou chuť zotročit národ a mstít se za ponižující chvíle z předešlého  roku. Lidé, ještě vloni plni naděje, dnes už opět ubití, podvědomě tušili, že všechno je prohrané, že opět ti „naši vedoucí představitelé“, na které tolik spoléhali, zklamali, a svůj národ prodali za mísu  čočovice (v Čechách se tohle divadlo opakovalo s železnou pravidelností po 20-30 letech celé dvacáté století). A tak nezbývalo než svou zlost si nějak naposledy vybít. Pražská demonstrace v roce 1969, zejména její potlačení ze strany bolševické policie, měla ráz téměř občanské války; podobné to bylo v Brně i Liberci, soudě tak podle tehdejších novinových zpráv. Zločinci z tzv. lidových milicí a tzv. veřejné bezpečnosti stříleli do bezbranných civilních obyvatel, byli mrtví a ranění. A národ upadl do letargie na dalších dvacet let.

     V 80. letech, po nástupu M. Gorbačova k moci v Sovětském svazu, se postupně uvolňovala atmosféra jak v Rusku, tak i v celém východním bloku. V národě došlo k výměně generací, lidem „narostla křídla“, a jak se uvolňovaly společenské tlaky, získali na sebevědomí - což se opět projevovalo na ulici. V Praze se první taková malá a nesmělá demonstrace konala k výročí sovětské okupace v srpnu roku 1987. Demonstranti – v naprosté většině mladí lidé a snad mezi nimi i studenti – se shromáždili u sochy sv. Václava; viděl jsem i několik československých vlajek vlající nad jejich hlavami; táhli pak směrem na Můstek, provolávala se sláva Havlovi, Chartě 77 a hanba bolševikům. Jeden proud demonstrujících se vydal směrem na Staroměstské nám., druhý proud šel směrem na Národní třídu. Soudruzi bezpečáci, zřejmě proto, že se jednalo o první po dlouhé době hromadné „nepokoje“ v Praze, byli asi z toho velice překvapeni a zaskočilo je to. Trvalo jim totiž dlouho než přijeli a demonstrující na Národní třídě rozptýlili, a samozřejmě několik jich pochytali a krutě zbili. V té době měli soudruzi esenbáci klasické černé pendreky a jakési bílé helmy na hlavách, ustrojeni byli do svých zelených uniforem, v opascích a zapnuti u krku. Celé jejich chaotické vystoupení a směšná výstroj svědčila o nepřipravenosti a překvapení. Domnívali se, že národ je natolik zpacifikován a duchovně vykastrován, že bude poslušně na ně pracovat a – jak se  tenkrát  říkalo - držet hubu a krok.

     Za rok nato - v roce 1988 - už probíhaly v Praze demonstrace jako na běžícím pásu; téměř u všech zásadních výročí státu se konala demonstrace. A policie už byla na demonstrující připravená: obušky podstatně větší a bílé, rovněž bílé helmy, sice zelená uniforma, ale už ne tak při těle, nýbrž volnější – říkali si pohotovostní pluk VB. K udržení pořádku a klidu  - jak paradoxně říkali právě oni, političtí chaoti - používali i hasičská vozidla a dokonce i KUKA vozy; posléze měli i svou pojízdnou cisternu s vodou, kterou na demonstranty pod tlakem stříkali. Co to bylo za lidi ten tzv. pohotovostní pluk VB? Vesměs to byli mladí uchazeči o práci u policie, v naprosté většině z venkova a jaksepatří indoktrinováni bolševickou ideologií; studovali v policejní škole v Hrdlořezech (nomen omen). Lidé z dnešního vedení policie a MV z velké části zcela jistě u těchto složek tenkrát sloužili: obrátili kabát – a jsou z nich příkladní demokraté.

     Zdokonalení „boje s rozvratníky socialismu“spočívalo také v tom, že příslušníci StB v civilu a jejich aktivní agenti mladšího věku se vetřeli do demonstrujícího davu, vytipovali si ty největší „štváče“ a poté co zaútočila uniformovaná složka policie, tito „tajní“ napadli nic netušící občany zezadu – a obuškem zpracovávali svou  oběť.  Lidé, kteří stáli na chodníku podél Václavského nám. - neboť zejména zde se totiž protikomunistické demonstrace konaly – zpočátku s námi, s demonstrujícími, nesouhlasili; podlehli komunistické propagandě, že demonstranti narušují klid k tvořivé práci pracujících lidí. Někteří stojící na chodníku byli zvědavci, někteří byli agenti, v naprosté většině se lidé báli být účastni demonstrace. Pro bolševický režim a jeho zločinecké vedení by bylo bývalo nejideálnější, kdyby sami dělníci z pražských fabrik na nás vyrukovali a jednou provždy si to s námi vyřídili. Leč pracující třída měla už sama režimu plné zuby. Tak, jak bolševická moc ztrácela půdu pod nohama, byla stále více nervóznější a cítila svůj konec, ztráceli jsme v očích lidu punc chuligánů a narušitelů a těžiště  sympatií u občanů se pomalu přesunovalo na naši stranu.

     Teď udělejme střih a vraťme se do současnosti na demonstrace dnešní mladé generace proti tzv. demokratické  vládní moci.

     Je třeba si uvědomit, že vzhledem ke známým událostem z konce roku 1989 se změnil přístup státní moci k občanům. Byla schválena nová Ústava ČR a svobody v ní obsažené vedou kromě jiného také k zásadnímu obratu i v celém pojetí demonstrací. Neboť jestliže za bolševiků byly protirežimní demonstrace zakázány a účast na nich trestána, v současné době – v době tzv. otevřené společnosti pluralitní demokracie – jsou demonstrace občanů, pochody, manifestace apod. v zásadě povoleny, musí se ovšem na příslušném úřadě nahlásit; jsou ale i případy, kdy úřady demonstraci zakážou – děje se tak ale opravdu výjimečně. 

     Rovněž i samotná policie zaujala různý přístup k demonstrantům. Protože se v naprosté většině jedná o demonstrace tzv. extrémní pravice, jak režimní policejně mediální propaganda nazývá autentickou pravici – policie zaujala vůči této stále více sílící skupině obyvatel České republiky sofistikovanější přístup. Nepochybně by nás nejraději zadupala do země, to ale ve skutečnosti nejde, tak aspoň ostentativně předvádí svoji sílu, jakoby na naši ochranu. Jenže pravicoví demonstranti jsou v zajetí této policejní síly, v jejím sevření, takže u nestranných obyvatel dochází k dojmu, že jsme to my, proti komu je nasazena policejní síla. Psychologicky je to velmi účinné a ďábelsky rafinované! Brutální rozhánění pokojně shromážděných občanů – to se dělá jenom proti tzv. tvrdému jádru pravice – myšleni jsou tím tzv. neonacisté.

     Ukažme si postup policie na příkladě. Jistá politická strana autentické pravice se rozhodne provést demonstraci např. proti americkým radarovým základnám. Dohodnou si místo a čas; většinou to bývá na nádraží města, kam se občané zdaleka sjíždějí, a ohlásí předem demonstraci na příslušném magistrátním úřadě. Všechno dění také samozřejmě nezákonným způsobem monitoruje tzv. extremistické oddělení Policie ČR – není-liž pravda, pane majore Kopečný? Na místo srazu demonstrace se sjede zásahová složka policie – tzv. těžkooděnci - a pokojné demonstrující obstoupí kolem dokola, údajně pro jejich bezpečí. A takto v obklíčení jdou demonstrující pochodem z nádraží na náměstí města, kde jsou  většinou projevy vedoucích organizátorů demonstrace. Současně ovšem s tím se na místo demonstrace – a na pokyn kohosi - sjedou anarchokomunističtí živlové, profesionální rozbíječi pokojných demonstrací, kteří na pokojné demonstrující i policisty házejí  kameny, lahve apod. Je třeba se ptát: kdo je na demonstrace pravice pozval? Kdo je platí za tyto nezákonné nepokoje? Jak to, že policie proti nim tvrdě nezasahuje?

     Než demonstranti obklíčeni policejními těžkooděnci přijdou na místo určení, jiní těžkooděnci vyklízejí náměstí, uzamykají se zde všechny obchody a restaurace, dotěrní anarchisté i místní obyvatelé jsou z náměstí vyháněni. A nad tím vším zbytečným cirkusem ještě létá helikoptéra, zřejmě monitoruje dění shora.

     Proti komu je namířena policejní demonstrace síly? Všechna tato policejní opatření jsou namířená především proti pravicovým demonstrantům, neboť v jejich myslích se postupně vytváří dojem, že uplatňováním v praxi svého ústavního práva na svobodné shromažďování, páchají cosi nesprávného, když u toho musí být tolik ozbrojených policistů. Rovněž tak u diváků, tj. prostých lidí žijících v daném městě, kteří se na demonstraci dívají z chodníku, o politiku se vůbec nezajímají, jejichž hlasy ovšem u voleb jsou nesmírně důležité, vzniká negativní psychický dojem, že s těmi pravičáky v obležení policie to není nějak pořádku. A právě o to vládnoucí skupině zednářských lóží jde: pomocí policejní síly a médií vytvářejí veřejné mínění namířené proti skutečným demokratickým silám autentické pravice. Oni to jsou – zednáři - kteří vytvořili politický systém tzv. pluralitní totality, tj. systém skupiny několika politických stran, jakési nové národní fronty, jež souhlasí s ideologií multikulturality a bezuzdného liberalismu, deroucí se mocí mermo in anus rektum vlády USA a snažící se svou moc v Čechách zabetonovat. Přesvědčujte pak řadového voliče o své pravdě a pravdě celého našeho hnutí, o nutnosti demonstrací, o nutnosti být politicky angažován, když on na vlastní oči vidí, že jste obklopen tvrdou policejní silou a váš hlas zanikne vřavě zednáři placených anarchistů. Součástí této show je také vždycky přítomna – jak jinak - Česká televize, která v tomto případě hraje roli určenou ji zednáři: deklasuje a dehonestuje pravicové demonstranty už tím, že je nálepkuje slovem extremisté a mnohdy dokonce neonacisté; úspěšně tím pracuje na zastrašování celého národa a dokazuje tím, v jakých že rukou se nachází. Vzhledem k tomu, že ji všichni platíme ze svých daní, je to role ostudná, protiprávní.

     Zúčastnil jsem se demonstrace v Berouně, v Ostravě, v Přerově, znám demonstraci v Otrokovicích i jinde, a vždycky probíhá ten samý scénář, který jsem výše popsal. Otázka je, jak se zbavit narušitelů pokojné demonstrace, tj. anarchistů. Cožpak si vyzbrojená policie s nimi neví rady? K čemu policisté nosí pendreky, k čemu jsou připravená auta? Cožpak je takový problém anarchisty – většinou jsou to puberťáci – pochytat, odvést na vyšetřovnu, perlustrovat, a vyžadovat na nich tučnou pokutu, kterou by museli zaplatit? Protože oni to jsou, kteří nezákonným způsobem narušují pokojnou demonstraci, je třeba s nimi náležitě tvrdě zatočit. Ale podle všech známek se policie takto nikdy nezachová, poněvadž celé to divadlo – jak jsem výše popsal – má sloužit k diskreditaci nás, autentické pravice.

 

Mgr. Ladislav Malý

    

 

Končí civilizace „osvícenství“?

 

     Cestou z každonedělní návštěvy kostela jsem šel se svou sousedkou na autobus. Oba dva jsme byli v radostné náladě a bavili jsme se o situaci v církvi i ve světě. A tu sousedka, ta hodná a milá paní, prohlásila: „Víte, já si myslím, že to jde všechno dobře kupředu, všechno se to lepší – pomalu, ale jistě.“ Bylo na ní vidět, jak září dobrou náladou a optimismem. Vysoko nad Prahou stálo azurové nebe, dopolední březnové sluneční paprsky ozařovaly věže pražských kostelů a červené střechy činžáků, v parku šveholili ptáčkové, ve vzduchu bylo cítit cosi jako příchod jara. I já jsem na pár chvil propadl jakési iluzi mámení, ale pak si vzpomněl na zprávu z novin minulého dne, a v tu ránu byl v reálu. Neměl jsem odvahu říci té paní: Vážená, mýlíte se, nic se nelepší a nic dobrého nás nečeká! Cožpak jste nečetla zprávu vědců o stavu světa?

     Nedávno vydaná zpráva o stavu naší planety z Mezinárodního panelu pro klimatické změny (IPCC) při OSN hovoří jasnou řečí: Globální oteplování je prokázanou skutečností. Jeho hlavní příčinou jsou z 90% lidské aktivity. Pravděpodobné oteplení až o 4° C, hladiny moří stoupnou až o 75 cm (znamená to tedy, že město jako Benátky se nepodaří zachránit); do konce století zmizí arktické zalednění. Ve střední Evropě bude vlna veder střídána s vlnou prudkých dešťů spojené s rozsáhlými záplavami. To jsou informace tzv. otevřené, tj. pro veřejnost. Pak jsou ale ještě jiné informace – řekněme na růžovém papíře – určené pro relevantní úředníky vlád rozhodujících a tedy nejbohatších zemí světa; takové informace se do rukou plebsu nedostanou, pro svou „hrůzostrašnost“ jsou důvěrné. Ale i to, co nám vědci nedávno v Paříži sdělili, mělo by obyvatelstvo zemí euroamerické civilizace, tedy převážně lidé bílé rasy – neboť oni to jsou, kteří do značné míry mohou za tento neutěšený stav světa -  přinutit k zamyšlení.

     Ze všeho nejdříve je třeba si položit otázku, kdo nebo co za to všechno může. Odpověď, pakliže chce být pravdivá, a to rozhodně chce, může být jenom tato: Za současný stav světa můžeme my všichni. Ty, já, soused atd., prostě všichni, kteří využíváme výhod této civilizace a nezamýšlíme se nad jeho důsledky.  Příčinou je zde naše hamižnost, nenasycenost, touha po stále nových věcech, po stále větším hmotném bohatství a jeho využívání; příčinou je  naše závist svým bližním, a touha, jak říká slogan: žít naplno. Je to jako droga: čím více člověk věcí má, tím jich chce mít ještě víc. Jsou to všechno moderní hračky, v podstatě nepotřebné krámy -  ale říkejte to lidem?

     V neposlední řadě – dokonce bych řekl na prvním místě -  je na vině sionisticko zednářská liberální demokracie, která po druhé světové válce nastavila politické a ekonomické systémy v jí ovládaných  zemích  na vlnu bezuzdného liberalismu a ekonomicky nenasytného konzumismu. Což v jazyku prosté češtiny znamená vyhrocené sobectví,  bezuzdná individuální nenasytnost;  člověk člověku je vlkem. On jím byl vždycky, ale byla zde církev, jakožto arbitr ve věci mravů, jež se starala o obecné dobro a držela tep na morálce společnosti. Něco takového nyní neexistuje.  

     Poté, co vyhráli studenou válku, vrcholná skupinka finančního a ekonomického  kapitálu – sionisticko zednářský establishment - nastartoval také v Evropě východní konzumní  společnost;  byli to oni, kteří, tak říkajíc „roztočili kola“, a je těžké je zabrzdit, neřku-li rovnou zastavit. Protože jakékoliv zpomalení ekonomického vývoje, tedy klesání HDP v zemi, má za následek  nespokojenost věčně „hladových“ mas, jejich sociální požadavky a nespokojenost by mohly přerůst do sociální destability – a to je přesně to, čeho se mocní tohoto světa obávají. Proto ženou ekonomický rozvoj stále kupředu – a v „předu je cítit jenom síra…!“ – jak zpívá K. Kryl v jedné ze svých písní.    

     Další důvod, proč vládnoucí sionisticko zednářský establishment nemůže ekonomický růst zabrzdit je ten, že by totiž sami před celým světem dokázali svou neschopnost, ba škodlivost své vlastní filosofie liberalismu. Kdyby jen na okamžik připustili návrat k  osvědčenému konzervatizmu, byl by to jejich konec. Ukázalo by se, že to jejich osvícenství už od  18. století byla ta největší lež v dějinách, že lidstvo zatáhli na cestu do pekel. Vůbec jim nešlo o štěstí člověka, jak se neustále holedbají, ale jejich primární úkol bylo zničit katolickou Církev; jediná možná cesta jak dosáhnout lidského štěstí je podle nich život utopený ve hmotařském světě. Poslední století mám předvedlo, že jejich pojetí štěstí  nevede k ničemu jinému než k zotročení lidstva a k jeho zkáze. Chtějí-li skutečnou a radikální nápravu, tj. vykloubenou dobu nasadit do správných pantů, museli by totiž v očích světové veřejnosti především rehabilitovat katolickou Církev – provést svoji cestu do Canossy. Jsou toho schopni?

     Důvodem, proč sionisté a zednáři předvádějí před svým obyvatelstvem jenom jakési mimikry nápravy životního prostředí, je mezinárodní situace. Proti euroamerické civilizaci stojí fanatické islámské země, jež se ve jménu svého pseudonáboženství neštítí žádného  zločinu. Je to právě jejich poukazování na náš bezuzdný liberalismus a konzumní společnost, v níž musíme žít, jež dokáže muslimy v jejich nenávisti proti bílým národům spojit, a pak už se nerozlišuje: bílý jako bílý, všechno je špatné! Zní to jako paradox, ale zatím jediní, kdo zná recept na přežití lidstva – i když pro nás nepřijatelný -  je muslimský Taliban se svou ozbrojenou pěstí Al-kaidá a  vůdcem Usamou bin-Ládinem. Proč? Protože preferují konzervatizmus na všech stupních života jejich společnosti, jedině návrat k tomuto normálu a přijetí Alláha za boha může – podle nich - lidstvo zachránit. Co se týče konzervatizmu, tak mají pravdu; ovšem jejich bůh a náboženství jsou falešné, jejich kultura i civilizace nejsou pro nás „přitažlivé“; rovněž tak aplikace jejich řízení a správy státu jsou pro nás nepoužitelné. 

     Dalším nepřítelem euroamerické civilizace se jeví Rusko a Čína. V obou zemích jsou nevyzpytatelné politicko ekonomické systémy a může se zde přihodit cokoliv. Jestliže dneska Čína i Rusko jdou cestou opatrného konzumismu, může se tento trend změnit v akutní vojenské ohrožení Evropy; rovněž tak výroba a vývoj neustále sofistikovanějších zbraní povede k bezuzdnému drancování přírodního bohatství a tím i emisí plynů do ovzduší.  Země jako Japonsko, Austrálie a některé přilehlé ostrovy jsou v gravitačním poli sionisticko zednářské euroamerické civilizace a platí zde totéž, co pro ostatní podobné státy.

     K překážkám zdravého a rozumného vývoje lidstva – totiž zabrzdit nesmyslný ekonomický růst aspoň na úroveň prosté reprodukce a nastavit jiná paradigmata života lidí -   je třeba ještě přičíst vnitřní vývoj zemí euroamerické civilizace: jejich vzájemná řevnivost, nutnost být konkurence schopní, krmení barevných „darmožriačov“ v rámci tzv. pomoci třetímu světu, nesmyslné plýtvání prostředků na armádu apod. Kolik například bude stát ochranný štít Spojených států před mezikontinentálními raketami, jehož realizací máme být také spoluúčastni?

     Mohou tedy koryfejové sionisticko zednářského establishmentu „stáhnout opratě“ a stočit oj vývoje směrem ke konzervatizmu? Neboť jedině ten se jeví – na základě tisíciletých pozitivních zkušeností – neboť to byl normální život! - jako jediná zaručená cesta k přežití lidstva. Jsem přesvědčený, že návrat k normálu už není možný.

 

*   *   *

     Popusťme uzdu své fantazii a načrtněme si několika větami, co všechno by muselo lidstvo žijící v euroamerické civilizaci – a vlastně na celém světě – v dohledné době radikálně udělat a také čeho se všeho zbavit, aby byl zastaven jeho sebezničující trend, aby byla postavena hráz jisté a brzké smrti lidské civilizace.

     Především jde o zásadní změnu způsobu života a myšlení lidí, v prvé řadě návrat k patriarchální rodině. Červenou barvou škrtnout bezuzdný a bezbožecký liberalismus jako příčinu současného zla. Dalším nutným krokem je zrušení současného právního systému, jež je odvozený ze sionisticko zednářské tzv. listiny práv a svobod a nahradit ho autoritativním právem. Takzvaná lidská práva se jako klacek  plně a úspěšně osvědčila v boji proti komunismu; tím svou úlohu vyčerpala a dneska se jeví jako anachronní a kontraproduktivní, ničící základní buňku společnosti, a tou je rodina.

     Středem všeho lidského snažení by se měla stát rodina a její zdravý a mravní vývoj. Nikoliv tedy individuální sobectví jako v liberalismu, ale rodinný altruismus. To by ovšem znamenalo návrat žen do domácností, k rodinnému krbu. Řečeno natvrdo: pokud možno všechny ženy propustit ze zaměstnání – kromě specifických odvětví, jako např. zdravotnictví – a také kromě vdov a těch, které jsou jenom odkázány na svůj výdělek. Současně by se tím vyřešila i nezaměstnanost, neboť jenom muži by pracovali. Vytvářené bohatství ve společnosti by se nutně muselo zákonem spravedlivěji rozdělit -  ne jako je tomu dnes -  a to tak, aby muži dostávali tak vysoké výdělky, které by jim umožnily uživit manželku, děti, a žít normálním životním standardem. Aby skutečně participovali na jimi vytvářeném bohatství. Mimochodem: největší zkázou pro lidstvo euroamerické civilizace byla právě tzv.  emancipace žen a jejich nahánění do zaměstnání ve snaze vyrovnat se mužům. Tato okolnost (na kterou si už ženy zvykly a rozhodně se jí nechtějí vzdát) se stala  beranidlem na rozbití tradiční rodiny a přirozených vztahů mezi lidmi. Vedlo to nejen k ponížení muže a jeho okradení o spravedlivou mzdu a tedy i rodiny, ale zejména k ponížení důstojnosti ženy, k jejímu zotročení, rozbití rodiny, k znemravnění veřejného života a k promiskuitě vůbec.

     Ženy by tedy byly doma a staraly by se o rodinu, o manžela a o „domácí krb“.

     Dále by se musel změnit i systém školství: ženám by stačila do života maturita v rodinných školách; umožnit jim vyšší vzdělání je v rozporu s jejich hlavní životní náplní a povoláním. Bylo by žádoucí opět ve středních školách zavést oddělené vyučování, neboť psychika obou pohlaví je různá a vyžaduje různý přístup a péči. Rovněž tak by bylo nutné ve školách nižších stupňů zavést povinnou výuku náboženství, neboť veškerá mravnost vychází právě z náboženství. 

     V oblasti ekonomiky by muselo dojít k celosvětovému útlumu výroby a tím i spotřeby, zejména osobních vozů. Osobní vůz jako symbol liberálního života by musel pomalu a jistě mizet z horizontu tužeb lidstva; alespoň do té doby, pokud by nebyl vynalezen jeho nový pohonný systém. Náhradou by se měla stát rozvinutá ekologická autobusová a vlaková přeprava. Ve všech městech by byla MHD zcela zdarma pro všechny sociální a věkové skupiny obyvatelstva, a naopak cena přepravy v osobních autech by neúměrně stoupla. Přestala by výstavba dálnic a tím i plundrování krajiny a neúměrné ztráty úrodné půdy.

     Podobné je to se supersonickými  letadly. Vedle osobních aut jsou to právě letadla, jež produkují největší emise skleníkových plynů, tudíž nejvíce ničí světový ekosystém. Jejich provoz by se musel pozvolna ale soustavně drasticky omezit. Ostatně: proč lidé tolik cestují? Tajemství a krásu přírody lze spatřit přese za humny svých domovů… Pro přepravu lidí by opět mohly sloužit lodě a zaoceánské parníky. A protože by se tolik nesmyslně nevyrábělo, nebylo by potřeba ani tolik převážet surovou ropu v obrovských tankerech, obludy tohoto typu by z oceánů zmizely. Lidem by se nutně snižovala pracovní doba.

     Zásadním opatřením by mělo být i zastavení přistěhovalectví z třetího světa. Lidé z této oblasti jsou vážným nebezpečím pro genofond bílé rasy – stojíme před otázkou vpravdě hamletovskou: bude existovat v budoucnu bílá rasa, či nebude? Svou kulturou, zvyky a náboženstvím barevní pomáhají zednářům destruovat kulturní, sociální a národní uvědomění autochtonních Evropanů. Musel by nastat jejich zpětný exodus z Evropy do džungle a pouští.  

     Cílem všech těchto opatření – a samozřejmě ještě mnohých jiných, zejména v oblasti práva – by mělo být zpomalení života v civilizovaných zemích, návrat k normálnímu způsobu žití, k obecné mravnosti a koneckonců k přežití lidstva. Když si ovšem v duchu promítnu, čeho všeho by se lidé museli vzdát, aby chtěli přežít, tak na otázku, jež jsem položil do názvu článku, musím říci, že to ano, ale lidé zemřou i s touto civilizací i se svým pomyslným blahobytem a tzv. svobodou.

     Je tu ovšem ještě jeden fenomén, a tím je Bůh Stvořitel – skutečný spiritus agens všeho dění. Jemu se odevzdejme do rukou a v klidu vyčkávejme věcí příštích.

 

Mgr. Ladislav Malý

 

                               

Tajné poslání Spojených států

 

     Stejnojmenný název nese kniha amerického spisovatele Dr. Roberta Hieronimuse, kterou vydalo v roce 1999 pražské nakladatelství Alternativa, a rozhodně stojí za to seznámit ji s našimi čtenáři.

     Především je třeba říct, že Dr. Robert Hieronymus je historik, malíř, rozhlasový moderátor a jeden z největších znalců znaku Spojených států, tedy Velké státní pečeti USA. A zároveň – a to je důležité – je jedním z nejznámějších exponentů New Age v USA. Ve své knize ukazuje významný vliv esoterických řádů, například svobodných zednářů a rosekruciánů, na Benjamina Franklina, Thomase Jeffersona, George Washingtona a ostatní klíčové postavy americké historie a ukazuje, jak se spirituální vize americké budoucnosti odrazila v nejdůležitějších státních dokumentech a symbolech. Autor knihy tuto skutečnost neposuzuje kriticky, nýbrž ji v duchu současného světového trendu akceptuje.

 

                                                                           1.

     Dr.Hieronimus píše, že jednoho dne si prohlížel dolarovou bankovku a byl naprosto konsternován objevem rubové neboli pyramidové strany americké Velké pečeti. Hovoří-li autor o Velké pečeti Spojených států, má na mysli státní znak tak, jak tomu rozumíme my.  Státní znak USA (Velká pečeť) je vytištěn na dolarových bankovkách. „Přední strana s orlem mi byla důvěrně známá – až všední, ale záhadná pyramida a oko v trojúhelníku vznášející se nad ní mi ukázaly, jak nevšímavý jsem ve skutečnosti byl ke státu, jehož jsem součástí.“

     Na vlastní pěst potom R. Hieronymus začal pátrat po různých studiích, aby ukojil svou zvědavost týkající se významu zadní strany pečeti a jejího tajemného původu. Není pochyby o tom, že vzhled pečeti má původ v tajných společnostech: svobodných zednářů, rosenkruciánů a iluminátů. Bylo to první seznámení autora s esoterickou tradicí. Esoterika byla romantická a inspirující, zdůrazňovala hodnotu významu, určení a vedení. „Tehdy jsem získal pocit, že jsem objevil pádný symbol, jenž dokazuje americkou velikost,“ píše s hrdostí autor.

     Osud státu je často pevně vetkán do státního erbu nebo do Velké státní pečeti. Velká státní pečeť obvykle představuje dobře promyšlený výtvor, zvláště pokud si zakladatelé státu uvědomovali význam symbolů. Zakladatelé Ameriky byli obzvláště obezřetní, když vybírali symboly, které měly představovat filosofii nové republiky.

     Záměr Otců zakladatelů byl uzákoněn 20. června 1782. Od té doby úřad vlády a Kongres udržoval polovinu Velké pečeti mimo vědomí společnosti, zčásti záměrně. Až v roce 1891 úřad vlády povolil přístup do spisů týkajících se Velké pečeti. Úplnou historii Velké pečeti úřad vlády publikoval až v roce 1976 s tím, že odmítá myšlenku vytvoření razidla zadní strany pečeti.

     Řekněme si pár slov o historii Spojených států. Zatímco Evropa snila o utopistickém typu poslanecké vlády, Amerika jej realizovala. Vzdálenost od Evropy daná rozlohou Atlantického oceánu poskytla Americe klíčovou výhodu v úspěšném vývoji poslanecké vlády. Myšlení mužů, kteří vytvořili republiku, ovlivnila politická filosofie Kanta, Montesquieua, Locka a ostatních. Ale až donedávna nicméně zůstával neuznán jeden z nejdůležitějších vlivů na naše Otce zakladatele, zčásti proto, že byl naprosto cizí způsobu, jakým jsme byli zvyklí pohlížet na „vznešené divochy“, kteří nazývali Ameriku svým domovem dlouho předtím, než přišli bílí muži.

     Během několika málo posledních desetiletí se vynořil nový pohled na americké indiány. S určitostí vyšlo najevo, že skupina šesti indiánských kmenů, jež se spojila, aby podporovala mír a lidská práva – Svaz Irokézů – měla obrovský vliv na Benjamina Franklina a Thomase Jeffersona. Oba dva tito muži si vědomě vypůjčili demokratické způsoby vlády, jimiž se tito lidé řídili čtyři století. Bez jejich vzoru by Franklin a Jefferson těžko dosáhli splnění svého cíle v takové míře.

     Dalším významným příspěvkem k obnovenému pochopení toho, jak Svaz Irokézů ovlivnil vznik Ameriky, je práce Dr. Bruce E. Johansena „Zapomenutí zakladatelé“ (Harvard Common Press, 1982).

     Pravděpodobně nejpozději roku 1450 takzvaní divoši z Nového světa vytvořili federaci, která byla předmětem závisti Franklina, Jeffersona a Washingtona. Historik  B.E. Johansen ve své knize cituje současníka Franklina, který o Irokézích zaznamenal:

     „Indiáni překonali Římany. Jejich sociální a politický systém je tak starý, že přistěhovalci nevědí nic o jeho počátku – federální svaz šesti kmenů, které praktikují principy veřejné účasti na vládě a přirozených práv, o nichž evropští učenci jen teoretizují. Indiánský systém, nazývaný „Velký zákon míru“, vychází z předpokladů, které jsou evropským monarchiím cizí: vůdcové jsou chápáni spíše jako sluhové lidu, spíš než jeho páni a v případě chybného plnění povinností existuje opatření k jejich odvolání. Irokézský zákon a obyčej podporuje svobodu projevu v politické a náboženské sféře a zakazuje vniknutí do cizího domu, a poměrně spravedlivé rozdělení majetku…“

     Historikové dvacátého století tyto závěry podpořili.

     Bohaté demokratické tradice původních Američanů byly skutečným zdrojem politických ideálů nové Ameriky. Franklin si ve svém počátečním návrhu nové vlády mnohé vypůjčil z organizace a myšlenek Irokézského svazu. Všem zakladatelům dodával odvahu fakt, že Irokézský svaz byl silný více než čtyři století, což je dvakrát déle než současná doba trvání Unie na půdě Severní Ameriky, jež teprve nedávno oslavila dvousté výročí existence. Spojené státy, které původní Američané pomáhali vytvořit, však bohužel využily svou moc k tomu, aby tyto původní obyvatele vyhladily.

 

                                                                        2.

     Dalšími prvky, které ovlivnily myšlenku zakladatelů byly (kromě Svatu Irokézů) různé formy mysticismu, okultismu a iluminismu, které využívaly astrologii, alchymii a Kabalu.

     Překlady esoterických učení existovaly v koloniích pouze v okleštěné podobě, a to v publikacích známých v tehdejší době jako almanachy (kalendáře). Ačkoliv nebyly amerického původu, byly zde populárnější než ve Starém světě. Tyto kalendáře, vydávané Nathanielem Amesem a Benjaminem Franklinem, si našly cestu skoro do každého domu, kde byly čteny téměř stejně jako Bible.

     Zatímco široká veřejnost měla své kalendáře, tajné společnosti umožňovaly lidem z vyšší společnosti bezprostřední přístup k esoterickému vědění.

     Přejděme rovnou k věci a řekněme si něco o tajných spolcích, které bezprostředně ovlivňovaly Otce zakladatele Spojených států. Ačkoliv se ve dvacátém století svobodné zednářství prezentuje především prostřednictvím charity a lidumilství (píše autor R. Hieronimus a přitom zamlčuje jeho pravý účel, jenž je ovšem očím veřejnosti skryt – pozn. L.M.), lze přece jen vysledovat, že jeho pravým cílem je věčné hledání pravdy, „pravdy o Bohu a nesmrtelnosti duše. Různé stupně představují rozdílné úrovně, kterými prochází lidská mysl od nevědomosti k poznání.“ (Pravdu, že existuje Bůh Stvořitel a od Něho jsou pak odvozeny další zákonité pravdy, jako Boží pozitivní zákon, přirozený mravní zákon apod. zednáři ignorují – pozn. L.M.)

     Zednářské lóže se scházely (a stále scházejí) v pravidelných intervalech za účelem výuky a provádění obřadů. Ve svých počátcích v Americe se zednářství rozvinulo do dvou podob: jednak lóže s pevně určeným místem setkání, jejíž vážení členové se směli zúčastňovat pokládání základních kamenů velkolepých budov, jednak vojenská lóže, která spíš než na stanoveném místě závisela na pevných poutech bratrství uvnitř nově vzniklých vojsk. George Washington čerpal svou velkou moc převážně z vojenské lóže.

     Druhou tajnou společností, která ovlivnila některé ze zakladatelů Ameriky – uvádí ve své knize R. Hieronimus - byli rosenkruciáni. Řád rosenkruciánů vznikl v Německu v roce 1614. Tito anonymní adepti chtěli pracovat na „morální obnově a dokonalosti lidstva“. Skupina navrhovala, aby všichni muži celého světa hledající učení spojili své síly a sjednotili veškerou vědu v jeden celek, díky jemuž by mohly být objeveny přesné soustavy všech humanitních věd. Svou filosofii čerpali rosenkruciáni ze starého egyptského náboženství, své znaky a šifry si vypůjčili od Hebrejců. Slovo rosenkrucián je rovněž nejasného původu: může být složeno z latinských slov ros (rosa) a crux (kříž); rosa reprezentuje alchymistickou rosu filosofů, nejsilnější rozpouštědlo zlata, a kříž symbolizuje světlo.

     Současní učenci obrátili svůj zájem na původ a význam rosenkruciánství teprve v uplynulých patnácti letech. Např. Frances Yatesová (1972), členka Britské akademie a Královské společnosti pro literaturu, podporuje teorii, že rosenkruciánské hnutí vzešlo ze spojenectví protestantských sympatizantů, jež vzniklo jako opozice proti katolické Lize. Rosenkruciáni a svobodní zednáři měli velmi mnoho společných symbolů a také přesvědčení. Je nepochybné, že oba tajné řády vzájemně spolupracovaly při kolonizaci Nového světa. Různí autoři uvádějí, že iniciátorem obou řádů byl Sir Francis Bacon. Ten významně ovlivnil Alžbětu I., když ji přiměl, aby kolonizovala Nový svět a čelila tak dominantnímu postavení Španělska a tím i katolické Ligy.

     Třetí tajnou společností, která spojuje několik Otců zakladatelů, jsou ilumináti. Nejčastěji uváděnou ve spojitosti s některými ze zakladatelů amerického státu je bavorská společnost iluminátů, založená Adamem Weishauptem, profesorem práv na univerzitě v Ingolstadtu, 1. května v roce 1776. Tato organizace (v době vzniku měla pět členů) se zapřísahala odstranit všechny představitele Církve a státu. Fyzická historie bavorských iluminátů trvala jen pouhých dvanáct let. Je proto těžké pochopit hluboké rozčeření vod, které způsobili v politickém životě Evropy. Jsme nuceni přiznat, že tato bavorská skupina byla jen zlomkem rozsáhlého a složitě kombinovaného projektu.

     Weishauptova společnost iluminátů byla rozdělena do tří tříd – jedna z nich nesla označení zednáři; tímto způsobem se Weishauptovi podařilo propojit řád svobodných zednářů s řádem iluminátů. Na vrcholu své síly měli ilumináti nejméně 2 000 členů, někteří z nich byli nejvýznamnějšími muži tehdejšího Německa. Roku 1784 vydal bavorský kurfiřt výnos o jejich potlačení.

     Jelikož Amerika byla založena na základě svobody informací a boje proti politické a církevní tyranii (!), svědčí to o tom, že většina našich Otců zakladatelů de facto přispěla k naplnění cílů těchto tří tajných společenství. Na základě zbylých zednářských dokumentů týkajících se členské základy lze konstatovat, že padesát zakladatelů Spojených států byli svobodní zednáři. Čtyři ze zakladatelů jsou považováni za rosenkruciány (Washington, Jefferson, Franklin, Thompson), u tří (Franklin, Jefferson, Adams) se soudí, že byli zasvěceni v řádu iluminátů. Všechna tato tvrzení pocházejí ze samotných těchto organizací.

     Ačkoliv je obecně uznáváno, že mnozí zakladatelé byli členy tajných společností, je tato podstatná součást jejich životů obvykle ignorována nebo připouštěna pouze ve zlehčujících komentářích. (Což je dokonalejší zastírací manévr! V 18. a zejména pak v 19. století bylo zaznamenáno velké emancipační hnutí židovské menšiny ve všech zemí Evropy. Je proto nepochybné, že bohatí Židé, židovská buržoazie, obchodníci, rovněž tak židovští intelektuálové, filosofové,umělci apod. s kontakty do nejvyšších postů státního aparátu „Starého světa“, ti všichni pronikali do tajných společenstev, různých bratrstev apod. a spoluurčovali tak jejich filosofický směr a politické cíle, a tím přímo či nepřímo ovlivňovali tehdejší evropské a světové dění. Hlavní židovský emancipační proud vyústil v založení sionistického hnutí s cílem založit nový stát pro Židy – pozn. L.M.)

 

                                                                        3.

     Mystik je ten, kdo má intuici nebo ponětí o existenci vnitřního a spirituálního světa a kdo se pokouší o vnitřní proměnu sebe sama spojením s těmito světy. Okultista zkoumá skryté aspekty bytí, vědu života či univerzální podstatu. Je to člověk analyzující stavbu, činnost, jakož  i původ kosmu. Mysticismus je produktem srdce, zatímco okultismus je v první řadě produktem mysli – čteme v knize Tajné poslání Spojených států.

     Podle všech dostupných dokumentů se jasně ukazuje, že členství George Washingtona v řádu svobodného zednářství mělo větší význam, než se dosud přiznávalo.

     Washington byl zasvěcen roku 1752 ve fredericksburgské lóži (Virgínie) a záznamy této lóže, které stále ještě existují, o něm nabízejí zajímavé informace. První zápis je tento: 4. listopadu 1752. Tento večer byl zasvěcen pan George Washington jako Začínající Učedník, přijato zápisné obnášející 23 liber šterlinků.

     Dne 3. března následujícího roku bylo zaznamenáno, že pan George Washington byl pasován na zednářského tovaryše; a zápis ze 4. srpna téhož roku, tedy 1753, uvádí, že na večerním rituálním obřadu byli pan George Washington a ostatní, povýšeni do vznešeného stupně zednářského Mistra.

     Při různých příležitostech věnoval markýz Lafayett (za francouzské revoluce velitel tzv. národní gardy – pozn. L.M.) generálu Washingtonovi zednářskou zástěru. Byli spojeni nejen důvěrným přátelstvím, ale také členstvím v Bratrstvu.

     Jako velitel hlavního štábu amerických vojsk během války za nezávislost Washington pravidelně navštěvoval shromáždění vojenských lóží. Předsedal zednářským obřadům zasvěcujícím jeho důstojníky a pravidelně navštěvoval shromáždění bratří. Podle zednářských odborníků existují jasné důkazy, že Washington byl Velmistrem lóže.

     Dosud byl přehlížen fakt, jaký vliv měly tajné společnosti, obzvláště svobodní zednáři, na americké vůdce, jež vedli válku za nezávislost. Historikové uvádějí, že z 56. signatářů Vyhlášení nezávislosti bylo nejméně 50 svobodných zednářů. Podle generála Lafayetta, Washington nikdy nesvěřil samostatné velení důstojníkovi, který nebyl svobodným zednářem. Svobodné zednářství poskytlo Washingtonovi větší kontrolu armády a dalo mu větší možnost ovlivňovat ji. Ty, kteří porušili vojenské a zednářské tajemství, čekal trest smrti.

     A tak sice Atlantický oceán, taktika guerilly a spory krále Jiřího přispěly k porážce anglické armády, avšak v nejvyšší míře se o to zasloužila právě zednářská zkušenost. To ona dodala Washingtonovi vůli a schopnost porazit krále Jiřího, když svět očekával prohru Ameriky.

     Washingtonova angažovanost v americké rosenkruciánské Nejvyšší radě je písemně doložena ve zprávě nazvané „Zasvěcní Washingtona, Naplnění proroctví.“ Nemůže být žádných pochyb, že Washington byl důvěrně obeznámen s filosofií tohoto řádu.

     Metafyzické sklony Georgie Washingtona byly mnohem více mystické než intelektuální či okultní; svědčí o tom projevy a korespondence generála.

 

     Thomas Jefferson považuje Benjamina Franklina za největší soudobou ozdobu Ameriky; rovněž tak zednářští historikové považují tohoto génia osmnáctého století ze největšího amerického svobodného zednáře všech dob. To může být překvapením pro ty, kdo četli jeho autobiografii, protože v ní není ani zmínka o jeho členství, přestože byl s Bratrstvem spojen celých šest let svého života. Je s podivem, že moderní historikové odmítají uznat vliv zednářství na Franklinův duchovní život, snad asi proto, že utajení svého členství svobodní zednáři přikládali – a přikládají - vždy velký význam, a odhalení této okolnosti se jim zdá příliš indiskrétní.

     Svobodné zednářství Franklina přitahovalo dlouhá léta předtím, než byl v jedenadvaceti letech uznán za způsobilého pro členství. Franklin dosáhl splnění své největší touhy, když byl v roce 1730 vyzván, aby se připojil ke skupině philadelpských svobodných zednářů, načež jeho následující zednářská kariéra byla závratná: zahrnovala funkci Velmistra pensylvánské lóže i Velmistra provincie. Svobodné zednářství poskytlo Franklinovi myšlenkové zázemí k vytvoření základů vlastní i americké budoucnosti.

     Pečlivé zkoumání Franklinova života odhalilo, že náplň a uspořádání jeho každodenního života byly v souladu se zednářským učením. Dodržoval vegetariánskou stravu, patrně pod vlivem víry v život po životě a pravděpodobně také víry v reinkarnaci, což můžeme rovněž považovat za vliv svobodného zednářství.

     Brzy poté, co přijel do Paříže, aby zde jednal o alianci (4.prosince 1776), se stal členem francouzské zednářské lóže. Byl přítomen a asistoval při zasvěcení Voltaira v lóži Devíti sester 7. dubna 1778. Franklin využil svých francouzských a amerických zednářských kontaktů (obzvláště vlivu markýze Lafayetta) ke zpevnění francouzsko-americké aliance, která výrazně přispěla k americkému vojenskému úspěchu.

     Přinejmenším jeden rosenkruciánský řád prohlašuje Benjamina Franklina za svého člena. Rovněž jeho veřejně prohlášené názory na možnost komunikace mezi fyzickým a duchovním světem svědčí o rosenkruciánství.

     Benjamin Franklin byl více než dobře obeznámen s esoterickými naukami; jeho zájem se soustřeďoval především na prospěchářský okultismus, kladl důraz na praktické intelektuální cíle.

 

     Třetí z Otců zakladatelů – Thomas Jefferson – představuje střední cestu mezi G.Washingtonem řídícím se svým srdcem a B. Franklinem zaměřeným na intelekt. Jeffersonova úloha při psaní Prohlášení nezávislosti, důraz, jenž kladl na zrušení otroctví v Americe, a jeho zákon o náboženské svobodě ve Virgínii, byly podstatné pro existenci Ameriky jako nově se utvářejícího státu. Bez Jeffersonova vlivu by možná zvítězila představa monarchie Alexandra Hamiltona a Ameria by získala evropské politické uspořádání

     (A. Hamilton, *1757 - +1804, americký politik a státník, pobočník G. Washingtona, představitel federalistů v řadách bojovníků za nezávislost; federalisté byli pro silnou ústřední vládu, nikoliv moc ve státě dělit na tři základní části: zákonodárnou, výkonnou a soudní – pozn.  L.M.)

     Jeffersonova víra v humanismus byla v souladu se svobodným zednářstvím osmnáctého století. Na rozdíl od Washingtona a Franklina, u kterých chybějí důkazy o jejich členství v rosenkruciánských spolcích, našly se v pozůstalosti T. Jeffersona písemnosti, které dokazují jeho členství u rosenkruciánů. Bývalý Imperátor rosenkruciánského řádu, Dr. H. Spencer Lewis objevil v jeho pozůstalosti kromě jiného také rosenkruciánskou šifru.

     Jefferson i Franklin hluboce respektovali Ježíše. Oba muži byli uznávanými deisty – někteří z jejich kritiků zacházeli tak daleko, že je označovali za ateisty. Dávali přednost náboženství, jež přinášelo nějaký prospěch, před pasivním dogmatem. Všichni tři Otcové zakladatelé věřili, že Amerika má své místo v božském plánu.

     Jeffersonovu vizi Ameriky lze považovat za expansionistickou. Připojení Louisiany za jeho vlády nebylo jen mezníkem ve vývoji amerického státu, ale také prvotním náznakem „Říše svobody“.

     Nejcennějším úspěchem T. Jeffersona bylo založení Virginské university, jež čerpala za starobylých tradic athénských a florentských škol. A protože chtěl universitě zajistit osvobození od všech náboženských omezení, při sestavování seznamu kateder a fakult, odmítl přidělit zvláštní sekci metafyzice. Jinak řečeno: sám takové omezení výuky nařídil, i když propagoval svobodu bádání!

     Jeffersonova láska k vědě a k humanitě si byly rovné; věřil, že věda by měla být používána jedině pro dobro lidstva.

 

                                                                          4.

     Prvořadým úkolem rodícího se amerického státu se proto stalo vytvoření symbolu, který by ztělesňoval americkou identitu. Tradičním způsobem vyjádření individuality státu je státní erb či pečeť. Pečeť slouží k identifikaci státu, je zárukou pravosti a dokladem totožnosti.

     Mnoho autorů a studentů esoterických tradic se učí, že tajné společnosti pravděpodobně měly bezprostřední vliv na vzhled Velké státní pečeti. Washington a Franklin byli bezpochyby svobodnými zednáři a možná i rosenkruciáni; Jefferson byl rosenkrucián. Všichni tři byli jmenováni, aby pomohli komisi vytvořit americkou Velkou pečeť; všichni souhlasili s její podobou.

     Nás zajímají především symboly na zadní straně pečeti, které tak silně poukazují na vliv tajných společností. Jako členové bratrstva svobodných zednářů Franklin, Washington i Jefferson schválili oboustrannou pečeť, neboť byli schopni interpretovat její symboly, které podrobně popisují utajený osud Ameriky; polovina americké státní pečeti má okultní původ.

     Tolik R. Hieronimus ve své knize Tajné poslání Spojených států

 

     Co dodat ke všem těmto faktům? Kniha Dr. Hieronimuse je o to zajímavá a důležitá, že všechny fakty a důkazy jsou podány tak řečeno natvrdo, bez příkras a transparentně; autora navíc nelze obvinit že trpí syndromem „židozednářského spiknutí“, jak obvykle a s chutí nálepkují kritiky demoliberálního politického systému sdělovací prostředky zednářstva.  Proto  také i z toho důvodu je kniha zajímavá a doporučujeme ji našim čtenářům k četbě. Samozřejmě, fakty a důkazy zde americkým spisovatelem uváděné o zásadním vlivu zednářství na americký stát a jeho politiku, jakož i na Evropu, jsou pro většinu historiků i badatelů s otevřenýma očima a srdcem známé i z jiných zdrojů.

     Jako dodatek ke knize R. Hieronimuse si řekněme něco málo o liberalismu. Liberalismus – jak známo – národní tradice a zvyky odsouvá do zapomnění, zákonem odbourává státní náboženství a nivelizuje je, ruší morální kritéria společnosti; všechna moc údajně pochází z lidu, do popředí je stavěn tzv. humanismus; „náboženstvím“ ve společnosti se stávají peníze. Hybnou silou politicko ekonomického systému, jenž zednářstvo a jiné tajné okultní organizace ve Spojených státech vytvořili je právě liberalismus. Po první světové válce a pak po druhé válce ovládl liberalismus i velký kus Evropy.

     Zednáři tedy vtiskli novému politicko ekonomickému modelu svou filosofii, byli to oni, kteří vypracovali Velkou pečeť – znak USA, byli to zednáři a jim podobní, kteří vypracovali Ústavu Spojených států. Pokrytecky říkají světu, že prý v politickém systému tzv. demokracie lidé žijí ve svobodě, že vše prý záleží na tom, co a koho si občané zvolí. Dobře vědí, že lžou, poněvadž oni jsou ti, kteří ve skrytu řídí tento demoliberální systém, oni nastavili jeho základní parametry a paradigma (konzumní společnost, v současnosti globalizace), a běda tomu, kdo by ho chtěl „zbourat“.

     Přivedli tak na svět nemorální politický systém, jakéhosi politického bastarda, jejž se opírá pouze a jedině o moc peněz a jedině peníze rozhodují o všem, a v němž bezcharakterní lidé mají zelenou a slušnost je k smíchu. Kdo má peníze, má všechno – kdo je nemá, má smůlu… Tradice, národ, národní zvyky, rodina, děti, morálně duchovní hodnoty – všechny nejdůležitější atributy života musejí ustoupit stranou, jedná-li se o peníze. Peníze jsou krví života - říkají Židé.

     Liberalismus proniká - jak jinak – do všech vrstev a molekul společnosti. Nejmarkantněji je zhouba liberalismu vidět u výchovy mládeže, což je jedna z nejdůležitějších oblastí života lidské společnosti. Ve všech školách všech stupňů v zemích euroamerické civilizace je použit systém liberální výchovy dětí a mladých lidí, což není nic jiného, než nechat je růst jako dříví v lese; dobře je to vidět na jejich chování a vystupování na veřejnosti. Všichni můžeme u nich pozorovat vzrůstající vandalismus, hulvátství, brutalitu a primitivitu, což se projeví v další generaci změnou povahy národa a jeho přístupu např. k dříve narozeným generacím. Upřímně řečeno: tito lidé za patnáct či dvacet let rozhodně nebudou mít problém např.s uzákoněním eutanázie  pro občany starší 70. let.

     Malým dětem chybí v rodinách láska rodičů, neboť ti na ně nemají čas: maminka dělá kariéru, tatínek buď schází vůbec nebo vydělává na chleba – v tom lepším případě. Mladí lidé nepoznávají co je to odpovědnost, čest, úcta k autoritě, smysl pro povinnost, natožpak pro oběť; výsledkem budou pyšní, nadutí a bezcharakterní sobci, navíc bezcitní, a z mnohých vyrůstají až anetičtí tvorové. Žijeme v období kultu mládí a mladým lidem se bez jejich vlastního přičinění a sebemenší námahy servíruje pod nos všechno, nač si jenom vzpomenou. Myslíte si, že takto vychovaní lidé budou mít v úctě hodnoty, jež jsou součástí naší národní identity, které už i my dneska pomalu zapomínáme?

     K tomu, aby demoliberální politický systém udrželi co nejdéle, sionističtí a zednářští  koryfejové přišli s ďábelským nápadem tzv. konzumní společnosti. Na jedné straně  je třeba z lidí nadělat nemyslící tvory, dát jim hračky na hraní a postupně z nich vytvořit infantilní stádo – k tomuto účelu se výborně hodí tzv. sport, zejména ten kolektivní (dneska už je to show byznys), a všechno co s ním souvisí, hlavně pak jeho mediální glorifikace; na druhé straně je pak  nutné u lidí vzbudit touhu po vlastnictví nových a stále novějších věcech všeho druhu, jak je nabízí spotřební průmysl a průmysl zábavy. 

     Negativní vlastnosti, jež dřímají v každém člověku, jako je závist, nenávist, hamižnost, touha po stále větším hmotařství apod., rozumný autoritářský politicko ekonomický systém s takovými nástroji, jako uzákonění státního náboženství, s filosofií opírající se o Boha-Stvořitele, a za pomoci klasické systematické výchovy dětí a mládeže, jakož i kultury a  umění, kladoucí důraz na pozitivní a klasické hodnoty života společnosti, snaží se co nejvíce u občanů svého národa potlačovat a vytvářet tak ve společnosti rámec slušnosti. Liberální systém pracuje přesně v pravém opaku – už svou filosofií se snaží  špatné vlastnosti u občanů stimulovat; k tomu účelu je zaměřena veškerá kultura a umění; na prvním místě jmenujme kýčovité televizní seriály, jež pronikají do každé rodiny a jež sledují zejména ženy. V rámci tzv. svobody a touhy po štěstí člověka, nutí jemnými, leč psychicky násilnými  prostředky své občany k stále větší touze po penězích, nutí je k stále většímu pracovnímu výkonu, stále k větší chamtivosti a chtivosti po hmotných a tělových požitcích - aby si prý lidé co nejvíce takzvaně užili; vrcholem štěstí u naprosté většiny občanů Česka je automobil, dům s bazénem a cesta do Thajska. A je pro systém příznačné, že nikoho z odpovědných činitelů ve skutečnosti nezajímá, jakou cenu musíme všichni tuto honičku za stále sofistikovanější hmotou zaplatit: drancování přírodního bohatství, systematické ničení krajiny, lesů a ekosystému jako takového  – všechno se prý děje pro štěstí člověka. To všechno je důsledek liberalismu.

     Naše generace má ale tu smůlu, že té pravé radosti života asi uteče. V pokročilé fázi globalizace – možná za patnáct či dvacet let - se totiž chystá cejchování lidí elektronickými čipy na hřbet ruky nebo na čelo, to aby mohli bachaři čtecím aparátem v lidském stádu snadněji rozpoznat identitu jedince. Lidé budou jako ty kravičky, které ještě dnes tu a tam vídáme na pastvě…     

    

     A tak slova pronášená sionistickými koryfeji a jejich zednářskými nohsledy, že prý tento politicko ekonomický systém – liberální demokracie – je ten nejdokonalejší na světě, že prý lidstvo lepší nevymyslelo, znějí jako ten nejhrubší cynismus! 

 

Z knihy Tajné poslání Spojených států připravil

 

Mgr. Ladislav Malý

  

 

Úřad práce, pozitivní diskriminace a špatné zákony

 

     Situace většiny lidí (nejen na Mostecku) se dá přirovnat snad jen k situaci míče v přátelském utkání úřadu práce proti zaměstnavatelům. Také si s námi jen kopou sem a tam a když se dostaneme do brány, tak nás po chvíli zase vykopnou na hřiště. Když se vám v dnešní době hned po škole nepovede sehnat si práci skončíte na úřadu práce nebo na sociálním odboru, kde dostanete životní minimum se kterým sotva zaplatíte vysoký nájem, natož pak slušně vyžijete. Lidé žijící sami to sotva zvládají, a co potom otec živící rodinu.

     Jelikož procento nezaměstnanosti je na Mostecku vysoké, zaměstnavatelé toho patřičně zneužívají. Hlavně nadnárodní koncerny jako je třeba Interspar, který si svou moc nad lidmi velmi dobře uvědomuje. Tyto společnosti zde za pár korun kupují obrovské pozemky, budují na nich nákupní centra a po několik let mají daňové úlevy Poté obejdou naše zákony sehraným krachem, přičemž jen změní název firmy. A úlevy dostanou na dalších deset let (např. Julius Meinl u nás tímto způsobem spokojeně prodává dál). Já jsem uvedl Interspar protože s ním mám osobní zkušenost a vím, že nejsem jediný. Tito nákupní giganti nabírají lidi od pracovních úřadů, dostanou peníze za to, že je zaměstnají a do třech měsíců je propouští a naberou další. U nich se můžete honit sebevíc, věřte mi, nepomůže vám to.

     Hodně lidí se nechá zneužívat svým zaměstnavatelem a dělají neplacené přesčasy jen aby si svou práci udrželi. Každý z nás totiž ví, že před branou firmy čekají stovky dalších uchazečů o práci a že sami bez podpory vlády nedosáhnou ničeho, jen výpovědi. A tak raději mlčí.

     Od doby, kdy Miroslav Sládek s Republikánskou stranou úplně zmizel ze scény, začala se v naší zemi prosazovat pro nás úplně nová doktrína: pozitivní diskriminace. Každý obyčejný člověk se s ní už setkal, například na úřadech, kdy deset let nepracující cikánské rodiny dostávají nehorázné peníze, přičemž naši lidé dostanou životní minimum chvíli poté, co nemohou sehnat práci. Ale s pozitivní diskriminací se nesetkáváme jen na úřadech, ale také třeba ve školství, o čemž bylo psáno v posledním čísle Dělnických listů.

     Asi nejlepším příkladem důsledků pozitivní diskriminace jsou nedávné nepokoje ve Francii a v nám bližším Slovensku. Tyto problémy u nás začnou, jakmile vláda nebude schopna nezvyšovat zadluženost našeho národa. Dluh, který je již dnes ve výši okolo 70-ti tisíc na osobu včetně novorozeňat. Poté co se tak stane, nebudou úředníci moci vyplácet naše nepracující převážně národnostně menšinové občany, čímž stoupne zločinnost dvojnásobně. Na ulicích vzniknou barevné gangy, které budou napadat a okrádat kolemjdoucí. Situace se bude velmi podobat situaci v amerických ghettech, kde ozbrojené gangy černochů prodávají drogy za bílého dne před školou dětem. U nás to ale bude horší. Naši vojáci jsou sice profesionálové, ale se svým nízkým počtem nebudou dlouho schopni udržet hordy anarchistů a masy přistěhovalců, které k nám proudí. Již dnes vidíme neefektivnost přístupu policistů proti cikánům. Protože cikáni dobře vědí, že nad nimi policisté nemají pravomoci a moc dobře také vědí, že se slovíčkem rasismus udělají díru do světa. A naše vláda jim zákony o rasismu jen nahrává!

     Ti co jsou teď u koryta nejspíše zapomněli, že vláda je tu od toho, aby sloužila svému lidu a ne jen lid jí. A je zlé, že polovina lidí se s tím plně smířila. Tak mlčí a už ani nechodí k volbám a druhá polovina jen střídá jednou za čtyři roky volební urny ODS a ČSSD. Občas se sice do vlády dostanou nové strany, ale jsou plné známých tváří z dřívější politiky a nechávají se zlákat vidinou peněz. Zapomínají na lid, který je dosadil do jejich funkcí, a aby se prosadili ve vládě tak upouští od svých programů a paktují se se stranami, kterým by měli oponovat!

     Já osobně jsem rád, že existuje Dělnická strana v níž mám tu čest být členem. Tato neparlamentní strana si mne získala nejen svým programem, ale i stálostí názorů. V loňských volbách jste DS mohli volit pod sdružením stran s názvem Právo a Spravedlnost. Moc mne udivilo, když se Právo a Spravedlnost rozhodlo paktovat se s ODS formou podpory v senátních volbách, aby tak urychlilo svůj vzestup. Ale na druhou stranu mne potěšilo, že předseda DS Tomáš Vandas nehodlá měnit své postoje k ODS ani k jiným stranám a okamžitě ze sdružení Práva a Spravedlnosti vystoupil. Byl jsem moc rád, že jsem našel někoho v koho věřím, kdo se nenechá zkazit penězi a kdo chápe, že cesta pravdy se nedá obejít ani zkratkami ODS. Program každé strany je její vizitkou a pokud tuto vizitku vymění, ať už při cestě k moci nebo po jejím dosažení, tak tím ztratí samu svou podstatu.

 

Jiří Šlégr

 

 

Konzumní společnost kolem nás

 

     Jedním z hlavních atributů nové doby jsou vyměřená společenská pravidla, jimiž se má řídit každý občan a jež jsou základním měřítkem společenského úspěchu. Chodit do práce, žít s milovanou rodinou, volit tu „správnou politickou stranu“ a mít se dobře, večer vylít na partnera své celodenní pracovní problémy, najíst se, podívat na zprávy a na pokleslou zábavu a jít spát.  Tato šablona „úspěšného“ života je v lidech již natolik zakořeněná, že mnozí z nás jí považují za jediný a správný smysl života. Já se ovšem ptám, kdo stanovil tato pravidla společenského života, kdo určuje co je dobré a co špatné, a kdo vymyl lidem mozky natolik, že každý považuje konzumní život za samozřejmý a kvalitní. Jsme každý z jiného masa a kostí, každý jinak vnímáme svět a okolí a každý z nás má jiné potřeby, proč by nám někdo měl tedy narýsovat náš život dopředu a my se ho měli držet?

     Tím nejhlavnějším faktorem vytvářející obraz společnosti jsou bezesporu media. Stačí aby se v novinách objevil článek vybízející k pravidelnému pojídání česneku coby afrodiziaku, kterému neodolá sebekrásnější žena (jak trefné!), a rázem vám všichni budou doporučovat konzumaci této aromatické plodiny, jako by oni sami na tento vynález přišli. V televizních novinách se dozvíte o dopravním přestupku poslance a rázem máte viníka neúspěšného jednání o sestavení vlády. Skutečnost je ovšem jiná. Někomu dělá neskutečně dobře cpát se hamburgery a zapíjet je litry coly, zatímco druhý zemře v pětatřiceti na rakovinu žaludku poté, co deset let jedl toliko čerstvou zeleninu na radu jistého odborného pořadu. Nechte si vytisknout článek se zaručeným receptem na zhubnutí během pěti dní, a dvě třetiny lidí budou dělat vše co napíšete včetně těch největších bizarností.

     Proč nám tedy média předhazují lži a chtějí abychom jim věřili a řídili se jimi? Proč nás vtěsnávají do úzkého prostoru a drží nás coby chovnou zvěř v zoologických zahradách? To má být ona kýžená svobodná demokracie? Člověk s tetováním či náušnicí v uchu je vyvrhel společnosti, zatímco nenápadný človíček uhlazeného zjevu je ve skutečnosti pedofilní deviant.  Anebo člověk s vlasteneckým cítěním je považován za neonacistu a xenofoba, zatímco ti co umožňují asijským přivandrovalcům devastovat český národ sklízí chválu za humánní a empatický postoj. Nejsme spíše součástí orwellovského světa, kde se všichni údajně měli dobře, ve skutečnosti však žili lidé v brlozích a chodili v děravých ponožkách?

     Domnívám se, že konzumní společnost a její zásady vznikla proto, abychom byli pod neustálou kontrolou a dohledem určité skupinky lidí, jež se rozhodla tuto uměle vytvořenou společnost řídit. Každý ví, že svobodně žít může pouze ten, kdo je finančně zajištěný, nemusí vykonávat zaměstnání které nenávidí, nemusí poslouchat a poklonkovat bezcharakterním lidem jejichž autorita je založena pouze na bankovním kontě a nemusí jednat proti svému nejhlubšímu přesvědčení a pod svou vlastní důstojnost. Za posledních sedmnáct let se nezměnilo nic. Jestliže tehdy jsme žili pod neustálým strachem z mocných soudruhů, nyní žijeme pod věčným strachem našich zaměstnavatelů. Policie místo aby nás chránila, dělá to, co jí řeknou ti, kdo platí. Zákony platí pouze pro chudé, spravedlivost existuje pouze pro bohaté, taková je naše konzumní společnost.

     Ve svém projevu z 23. ledna 1990 Václav Havel tehdy prohlásil, že naším cílem je vytvořit sociálně spravedlivou společnost, kde nebude ani nadřazených ani podřízených a kde nebude nikdo ani upřednostňován, ani opomíjen. Doba ukázala, jak bylo toto přání utopické. Ti co vystřídali soudruhy velice rychle podlehli mocenským vymoženostem a soudruzi se pro změnu velmi rychle dokázali adaptovat v nové době a stali se z nich ekonomičtí poradci, manažeři či ředitelé velkofirem. Jen parazit dokáže přežít v jakýchkoliv podmínkách! Chceme-li abychom konečně začali všichni žít důstojný život, je třeba zbavit se všech těchto parazitů a zároveň zbořit mýtus konzumní společnosti.

     Je třeba otevřít lidem oči a naučit je samostatně myslet. Jen tak se každý z nás může stát přínosem společnosti a jejím budovatelem. Je třeba se konečně podívat pravdě do očí a jednou provždy skoncovat se všemi těmi, kteří se nám smějí a žijí na náš úkor! Přestaňme se bát a povstaňme! Probuďme se z mdlého spánku a ukažme všem našim utlačovatelům, že chceme žít život po svém! Každý, kdo chce jednou provždy změnit svůj osud, nechť přiloží ruku k dílu!

 

Petr Kříž

 

 

Charta 77 a třicet let poté

 

     Mám před sebou knihu s názvem Charta 77 – Od morální k demokratické revoluci. Je to kniha dokumentů o Chartě 77, uspořádal ji historik V. Prečan. Kniha vyšla při příležitosti prvního sjezdu chartistů v březnu 1990 v Obecním domě v Praze, kde jsem ji také za 49,-Kčs koupil. Kniha je obsáhlá, má přes pět set stránek, a je v ní zhruba všecko – včetně kompletního seznamu signatářů Charty 77 a jejich mluvčích – co by se mělo k posouzení problematiky kolem hnutí Charty 77 a  tehdejší doby znát, včetně reakce státní moci i občanů na ni.

     Existuje takové přísloví, že totiž voda po kapkách dopadající na kámen tento časem rozruší  natolik, až kámen nakonec pukne. Po pádu bolševismu konečně i v Československu se  protagonisté převratu snažili v analogii s tímto příslovím občanům vsugerovat, jakože to byli právě chartisté a Charta 77, kteří neustále režim „hlodali“ až nakonec padnul. Je to zásadní a hluboký omyl, režim totiž se sám díky své notorické neschopnosti dostal na lopatky; skupina předem vytipovaných intelektuálů z Charty 77 zde byla jakýmsi předvojem sionisticko zednářských vládnoucích sil na Západě, s nimiž se počítalo po pádu bolševismu při obsazování vlivných míst vládního a mocenského aparátu.

     Už v samotné ideové koncepci bolševismu, jak byla vymodelována Marxem a posléze aplikována na národy Ruska zločinci Leninem, Stalinem a posléze i ostatními „vůdci světového proletariátu“ v jiných částech Evropy, je zakomponována zásadní chyba, která se stala bolševickému režimu osudovou, bez které by ovšem nebyl režim tím, jak jsme ho znali. Především to bylo podcenění ekonomických zákonitostí, které mají hodnotu přírodních zákonů; dále pak dušení legitimních náboženských, mravních a kulturních práv a svobod jednotlivců i porobených národů.

     Zkraje 70. let minulého století bylo už jasné i sovětskému politbyru bolševiků, včetně divočáku Brežněvovi, že jestli se něco zásadního s ekonomikou nestane, přijde katastrofa. Především bylo nutné pro bolševické hospodářství, a tím i pro samotné udržení bolševismu,  získat na Západě nové technologie, techniku, investice apod., zkrátka bylo nutné pootevřít šíře zadrátované vrata tábora míru a socialismu a umožnit tak proradným kapitalistům větší vstup do svých ekonomik. Proto také byla především z těchto důvodů bolševiky v 70. letech  iniciovaná tzv. konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, jež se konala v průběhu času po různých evropských městech a vyvrcholila podepsáním Závěrečného aktu v Helsinkách v roce 1975. Součástí této dohody mezi Východem a Západem byl i tzv. třetí koš, jenž se týkal lidských práv občanů v Evropě. Dlouho se bolševici zdráhali tuto část dohody podepsat, dobře si vědomi faktu, že tím dávají do rukou svým občanům nástroj, jenž může být použit proti nim. Oč šlo? O nic méně, než že se v Helsinkách bolševici zavázali uznat a ve svých parlamentech ratifikovat „Mezinárodní pakt o občanských a politických právech“ a „Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech“ – tím   ovšem pro bolševismus (nikoliv pro sebe!) podepsali ortel smrti. Oba Pakty v naší republice vstoupily v platnost dne 13.10.1976 Sbírkou zákonů č.120.

     Poté co byl společnými silami ze světa sprovozen nacismus, potom bohužel i takové slušné konzervativní politické systémy jako např. v Portugalsku či ve Španělsku, zůstaly nepřáteli bolševismu jenom liberální demokratické systémy, v kterých dominují a faktickou moc třímají sionisticko zednářské lóže a finanční kapitál, jejichž ideový pramen vyvěrá z tzv. osvícenství. Tyto rozhodující vládnoucí kruhy na Západě neváhaly a okamžitě daly signál k systematickému sametovému boji proti bolševismu v jeho vlastním teritoriu, s pomocí k tomu vhodných a oddaných lidí. U nás to byla skupina lidí kolem dramatika, filosofa a zednáře v jedné osobě Václava Havla, kteří dostali pro svou disidentskou činnost záruku světové veřejné popularity a i jinou všemožnou podporu. A tak vznikla známá Charta 77.

     Jako každé společenství občanů měla i Charta 77 svou strukturu. V centru dění a zájmu stál její guru V. Havel se svými nejbližšími známými, další okruh tvořili známí těchto nejbližších známých, a tak to šlo dál, až na samém okraji stáli pěšáci Charty 77, kteří byli ovšem nejvíce vystaveni brutalitě a zvůli bolševické moci. I ideové dělení bylo pestré: Chartu 77 tvořili levicově liberální intelektuálové, humanisté (Havel), socialisté všech barev, dále bolševici zneuznaní a společensky ostrakizovaní po sovětské okupaci, trockisté (Uhl), anarchisté,  dále zde působili  i pravicoví intelektuálové, křesťané (katolíci i evangelíci), věřící i nevěřící Židé; a pak také lidé, zejména mladí, kteří se nehlásili k žádnému ideovému proudu. Podstatu Charty 77 ale tvořili levicoví intelektuálové a bolševici vyhození z partaje. Proto také Charta 77 nikdy nevolala po spravedlivém vyrovnání se s bolševismem, nýbrž jenom po dialogu se státní mocí.      

     Vzhledem k známým ekonomickým potížím režimu a také k jeho mezinárodním závazkům, nemohl si režim dovolit chartisty zadupat do země, i když si to tak toužebně přál. Proto mohla Charta  - byť ve značně ztížených podmínkách – působit v Československu.

     Ve známém sametovém převratu konečně splynula Charta 77 s bolševiky (špičky vedení strany byly hozeny přes palubu) s cílem vytvořit v Československu liberální a pluralitní demokracii podle střihu made in USA., sloužící sionisticko zednářským zájmům.

 

                                                                                                        ************************

     Už 17 let pod vedením nových pánů budujeme pro naše děti šťastný zítřek, jakýsi evropský New Age. A protože Charta 77 se stala základním kamenem našeho šťastného, bohatého a svobodného dneška, podívejme se trochu na naši životní realitu očima právě té Charty 77. Uvádím zde několik odstavců z Charty 77, jež svým obsahem do světa stále žalují.

     Pro Prof. Václava Wolfa musí být přímo lahůdka číst v Chartě 77 tuto kouzelnou větu: „Desítkám tisíc našich občanů je znemožněno pracovat v jejich oboru jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou přitom často objektem nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací; zbaveni jakékoli možnosti bránit se, stávají se prakticky obětí apartheidu.“

     Pro informaci: V roce 1996 byl Prof. ThDr. V. Wolf zbaven na Teologické fakultě Karlovy univerzity v Praze funkce děkana fakulty, poté byl on a jeho vědecký a pedagogický tým humanisty a liberály vyakčněn – jinými slovy vyhozen z práce. Fakulta proměněna na profánní učiliště s liberálním zaměřením. Proč? Protože budoucí katolické kněze vyučoval a vychovával v duchu autentické katolické teologie a tomistické filosofie, což je v rozporu se současnými liberálními trendy v katolické církvi; teologická fakulta řízená jeho osobou byla humanisty označena za „odporné hnízdo středověkých tmářů“. Že se tato okolnost zásadně odrazila na kvalitě katolických kněží současně vycházejících z pražské teologické fakulty? Právě to byl jeden z cílů zednářů. Pro zajímavost: z fakulty byli vyhozeni i prostí  zaměstnanci, kteří neměli s výukou nikdy nic společného: sekretářky, údržbáři… Jejich zločin spočíval v tom, že se osobně znali s Prof. Wolfem.                 

     Cituji dále zajímavý odstavec z prohlášení Charty 77: „Statisícům občanů je odpírána ´svoboda od strachu´, protože jsou nuceni žít v trvalém nebezpečí, že projeví-li své názory, ztratí pracovní a jiné možnosti.“ Co tomu říkáte vy, zaměstnanci v bolševiky zprivatizovaných podnicích? Jste zbaveni strachu o své místo, aniž byste si pustili „pusu na špacír“? Své martyrium prožil v devadesátých letech i historik PhDr. Radomír Malý z Brna, který pro své upřímné přesvědčení katolíka byl nucen několikrát změnit zaměstnavatele. A mimochodem, i on je signatářem Charty 77.

     Tak jako před třiceti lety režimu vadily některé hudební skupiny a jejich produkce, tak i v současné pseudodemokracii jsou na indexu mladí hudebníci a příznivci hnutí, které mediálně policejní mašinérie označila za tzv. neonacistické. Cituji z prohlášení Charta 77: „Uplatnění práva vyhledávat, přijímat, rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem či prostřednictvím umění, je stíháno nejen mimosoudně, ale i soudně, často pod rouškou kriminálního obvinění.“ Mladí hudebníci jsou vystaveni policejním šikanám a fízlování ze strany médií, jsou u nich prováděné nezákonné domovní prohlídky, soustavně je porušováno jejich právo soukromě se scházet s přáteli.

     Absurdita systému došla dokonce tak daleko, že byl v některých demokraciích – a zanedlouho se to bude týkat všech – do trestního práva vložen paragraf, jenž znemožňuje občanům vyslovit názor či vědecky bádat o jistých historických úsecích Evropy, jako bylo  např. vyvražďování Židů tzv. holocaust. Jaká to podoba s čl.  č.4 Ústavy ČSSR….!

     Anebo: „…je vyloučena možnost veřejné obrany proti nepravdivým a urážlivým nařčením oficiální propagandy; lživá obvinění nelze vyvrátit a marný je každý pokus dosáhnout nápravy nebo opravy soudní cestou.“ Co se za třicet let změnilo v tomhle státě od  konstatování Charty 77? Zhola nic! Nejenom bulvární tisk, ale i veřejnoprávní média osočují koho chtějí, resp. toho, kdo má jiné názory než oficiální a nevyhovuje politické linii. Osočený se může bránit – ale má na soudy a advokáty peníze? Čili opět: občanská svoboda pouze v možnosti.

     S hořkou ironií se v Chartě 77 čte tato věta: (…) „Tento stav také brání dělníkům a ostatním pracujícím zakládat bez jakéhokoliv omezení odborové a jiné organizace k ochraně svých hospodářských a sociálních zájmů a svobodně využívat práva na stávku.“ Zatímco od zveřejnění Charty 77 uběhlo třicet let jaksi dopředu, vztahy zaměstnanců a dělníků vůči novým pánům v našich bolševiky zprivatizovaných podnicích, rovněž tak u nadnárodních výrobních a prodejních řetězců, se vrátily do 19. století, do doby gründerského kapitalismu. Zakládat svobodně odbory či stávkovat má pro zaměstnance v liberální demokracii jeden důsledek – vyhazov na dlažbu! O tom by mohli povídat své např. zaměstnanci Tesca.

     „V případech politicky motivovaného trestního stíhání porušují vyšetřovací a justiční orgány práva obviněných a jejich obhajoby…“ Zajímavé že, Vlastimile Pechanče a  Vladimíre Hučíne, oba dva vězňové svědomí? Současný režim nebyl schopný za 17 let rehabilitovat a státním Řádem vyznamenat bratry Mašíny, skutečné hrdiny moderní doby. Zato každý měsíc my všichni z našich daní platíme estébáckým zločincům, bachařům z hranic a bývalým lampasákům lidové armády tzv. výsluhové příplatky k jejich beztak už vysoké penzi – dodnes nikdo povolaný neřekl, kolik že je to milionů korun do roka či miliard za 17 let.

     A tak Charta 77 i po třiceti letech ukazuje, že metody zednářů a humanistů v ovládání, manipulaci či zastrašování občanů se od metod bolševiků zase až tak moc nezměnily.

 

Mgr. Ladislav Malý,

signatář Charty 77

      

        

 

Katolíci a vlastenectví

 

     V poslední době se často v různých textech a článcích setkávám s jevem, který bych nazval jako zásadní nepochopení otázky náboženské na jedné straně, na straně druhé pak nepochopení vlastenectví a jeho každodenní vyjadřování.

     Nejdříve si ujasněme pojem náboženství. Jsem praktikující katolík a hned dodávám, že nikoliv katolík liberální – můj pohled na věc bude ze strany konzervativní.

     Stav současné katolické církve není dobrý, ostatně o tom si už cvrlikají vrabci na střeše.  Vedení církve, tj. biskupové jednotlivých církevních provincií, podlehlo po II. Vatikánském koncilu, který bez nadsázky můžeme nazvat velkou francouzskou revolucí z roku 1789 v církvi – tu více či někde méně - tehdy v 60. letech XX. století moderním liberalizačním tendencím, jako je ekumenismus, tolerance, humanita resp. pseudohumanita. Za neustálého žvanění o lásce a dialogu se na mnoha místech do církve dostali zednáři a vyložení nepřátelé církve, aby splnili svou dávnou strategii. Církev se dokonce v některých zemích sama vzdávala své role státního náboženství. A tak se stalo, že tam, kde katolická církev kdysi kvetla jako košatý strom, najednou začala chřadnout a odumírat; zploštěná a zdeformovaná církev nemohla a nemůže svým duchovním posláním stačit na dynamické dění ve světě a jeho společenských přeměnách. Společnost se tak stále více sekularizovala: lidé náboženství přestali potřebovat, jejich duševní prostor zaplnily americké filmy a líbivé, leč bezduché seriály, Boha lidé vytěsnili na okraj svých zájmů; z církve se pomalu stala popelka sedící v koutě. Zatímco její draví konkurenti, jako je buddhismus přepasovaný přes západní konzum, nebo tzv. svědci Jehovovy a jiné a jiné nesmyslné a zdraví škodlivé sekty, slaví v naší sionisticko-liberální společnosti zejména u mladých lidí nevídané úspěchy. Čili krize v církvi existuje a my, upřímní katolíci, ji nezastíráme, nýbrž ji konstatujeme; nesmiřujeme se s ní, ale nejsme jejími původci, natož pak jejími aktéry: je to zjevně krize katolických biskupů, nikoliv nás, laiků.

     Třeba ovšem říci důležitou věc: krize v katolické církvi se týká zejména její liturgie a dále pastorace, tj. její působení ve světě a s tím je spojená evangelizace národů. Nikoliv jejího dogmatického základu, tedy učení Andělského učitele Tomáše Akvinského, který spolu s jinými církevními učiteli a světci mistrně interpretoval zjevené Boží Slovo. Každý věřící katolík mně potvrdí, že svátosti v církvi jejími členy přijímané a pro život věřících nezbytné, jsou dovolené, platné a plnohodnotné tak, jak je ustanovil zakladatel církve Ježíš Kristus spolu se svými Apoštoly. V tomto směru je v církvi netknutá kontinuita. Útok na samu podstatu katolické církve, tj. její teologickou dogmatiku, mají zřejmě její nepřátelé - sionisté a zednáři – až v druhém plánovaném sledu, až pro ně bude jasné, že si to s úspěchem mohou dovolit. Zda-li k němu vůbec dojde – nevíme. Nevíme proto, poněvadž ve světě dochází doslova k eruptivním událostem, jejichž směřování nelze s jistotou určit.

     Z toho co jsem napsal je zřejmé, že katolická církev plní zde na zemi funkci jakési duchovní instituce věřících, její učení se především zaobírá duší člověka, její existence po jeho smrti (eschatologie). Tedy nikoliv – jak si snad někteří myslí - aby suplovala politickou stranu a organizovala život společnosti: od toho zde mají být a jsou sekulární instituce. Lidé, kteří se ztotožní s katolickým učením a přijmou ho za své, svým životem oslavují Boha a církev; Bůh naopak své věrné vnitřně obohacuje: vytváří si uvnitř v duši člověka jakýsi svůj chrám a věřícího v duši posvěcuje, což má neskonale blahý vliv na jeho vezdejší život.Takový člověk má hlubší, vniternější pohled na svět, umí jasněji hodnotit události a věci kolem sebe, má daleko citlivější svědomí než člověk v Boha nevěřící, jež hodnotí život pouze z hlediska hmotného aspektu. Má to ovšem jeden háček: aby byl člověk věřící hoden Božího zalíbení, musí dennodenně plnit Boží příkazy, jež lidem Bůh sděluje ve svém Písmu svatém a v církevní tradici. A to není jednoduché.

     Katolická církev své věřící mravně zušlechťuje a tento proces má pozitivní vliv na celou ostatní společnost; lidé zachovávající Boží příkazy a víru se snaží, aby i viditelná organizace národa - tedy organizace politická - se nesla v duchu přirozeného mravního zákona.  Rozhodně není morálně v rozporu, jestliže jsou řadoví katolíci v politických stranách, pakliže tyto strany nevyznávají zrůdné ideologie, jako byla nacistická či komunistická. A už úplně směšně působí tvrzení, že katolík nemůže být dobrým vlastencem.

     Vědomí, že nás lidi nic duchovně nepřesahuje, že když umřeme tak je všemu konec, že žádný přirozený mravní zákon není, nuže takové vědomí činí život lidí zde na zemi podobný zvířatům a byl by naprosto nesmyslný. V současnosti jsou to hlavní nepřátelé katolické církve – sionisté a svobodní zednáři - jež usilují z lidské společnosti vytvořit konzumní stádo bez víry v křesťanského Boha, s vygumovanými mozky, přemýšlející v animální úrovni smyslových požitků, kterým stačí plný žlab a sem tam samice; do jaké míry se to zednářům daří, nechť posoudí každý sám.

     V Čechách, kde každý kout byl a je miliony věřícími promodlený, kde víra v Boha u českých lidí byla jejich druhou přirozeností, pojali zednáři, a to už koncem 18.století, ďábelský plán na odkřesťanštění českého národa a tím i jeho postupné odnárodňování. Posléze si vyhrnuli rukávy i sionisté a přidali se k dílu na zmaru českého národa. Byli a jsou si dobře vědomi, že katolická církev a její praktikující věřící tvořili státotvornou sílu, pilíř o nějž se opírala národní existence – bohužel dneska už tohle neplatí. Není nic cizejšího katolické církvi než je kosmopolitismus a multikulturalita, jak nám ji nabízí sionisticko-liberální demokracie.

     Nelze si proto plést liberální kosmopolitismus, jehož cílem je odnárodňovat jednotlivé národy a rušit hranice států, s katolickou univerzalitou; katolické církvi existence svrchovaných národů nejen že není na překážku, nýbrž podporuje jejich kulturní, morální a duchovní integritu. Katolická univerzalita pak spočívá v tom, že věřící všech národů jsou spojeni v jednu církev – katolickou (obecnou) - církev má svůj jazyk (latinu) a tato církev je v jednotě s římským biskupem, papežem, náměstkem Krista na zemi.

     Nepíšu zde tyto řádky proto, abych snad „lanařil“ a čtenáře „lákal“ do katolické církve. Chci jen ze svého hlediska zhruba vysvětlit pojem katolického náboženství, aby si lidé, kteří nikdy nepřišli do styku s tímto fenoménem uvědomili, oč vlastně jde.

     Dílo zmaru započaté na českém národě zednáři a sionisty s chutí převzali v třicátých letech nacisté. Nejen že se jim podařilo oderváním našeho pohraničí zmrzačit českého lva, symbol zemí Koruny České, ale nakonec spolkli i celý zbytek státu. Jsem ovšem přesvědčen, že kdyby nás nechali na pokoji, tak i ve změněném prostoru Druhé republiky by se náš národ postupně vzpamatoval, zkonsolidoval a úspěšně rozvíjel svůj život, kulturu a ekonomiku.

     Pomineme-li nacisty strategicky velkoryse pojatý projekt sociální solidarity a spravedlnosti pro německý národ, byl tento šovinisticky rasistický režim zásadně protikřesťanský, eo ipso zločinný. Je třeba si připomenout jeho obrácení se na starogermánskou pohanskou kulturu, přijetí svastiky jako symbolu árijství a Třetí říše, odmítnutí křesťanství jako slabošství vštípené gójům Židy, aby je mohli lépe ovládat. Budoucí příslušník Herrenvolku měl být tzv. nový člověk, Árijec čisté germánské rasy. Prototypem byl blonďák s tvrdými rysy ve tváři, nemilosrdným pohledem v očích a s pořádně vypěstovanými bicepsy. A tyto nesmysly se veřejně hlásaly, viz Hitlerovu knihu Mein Kampf. Tam jsou ovšem i jiné kapitoly a věty pronesené samotným Vůdcem souznící s pravdou. Tak kupř. řekl, že „Německo nemůže bojovat na dvou frontách, byla by to jeho zhouba a neodvratná porážka“. Anebo prohlásil,  parafrázuji: „Jestliže se německý národ rozhodne bojovat na východě s velkým národem slovanským a tuto válku prohraje, dokáže tím jenom, že si zaslouží být otrokem takového národa.“  A vida: všechno dopadlo přesně tak, jak Hitler ve svých obavách předpokládal.

     Současní naši čeští neonacisté, než se budou vydávat na své pochody městy, by si měli lépe prostudovat historii, knihu Mein Kampf, ale i ideologii nacismu. Nacistická ideologie je výplod ďábelského mozku, jejímž cílem bylo – a to podtrhuji – především zničit křesťanství, evropským národům zničit jejich kulturní, duchovní a morální integritu a nahradit ji pohanskou ideologií. Samozřejmě, první jim vadili Židé; ale kdyby nacisté vyhráli válku, za Židy by hned následovali katolíci, zejména katolíci slovanští.

     V duchu varování před nacistickou ideologií se nesla i encyklika papeže Pia XI. „Mit  brennender Sorge“ ze 14.3.1937 adresovaná říšské vládě a všemu německému lidu.

     Německý antikřesťanský nacismus vystřídal – aspoň u nás – neméně zrůdný bolševický režim. Bolševikům už ze samé podstaty iritovalo a irituje křesťanství a všechno s ním  spojené. Katolické kněze a bohoslovce chtěli zlikvidovat „jako třídu“, z kostelů chtěli nadělat kinosály nebo schůzovní místnosti.

     Papež Pius XI. si byl dobře vědom zrůdnosti bolševického ateistického režimu, který musely na vlastní kůži prožívat národy Ruska. Proto v roce 1937 napsal encykliku Divini Redemptoris varující lidstvo před tímto zlem. Katolíci v Čechách a na Moravě byli – bohužel - po válce jakoby hlušší k těmto varováním.

     Vypisovat zločiny spáchané bolševickým režimem na křesťanství, resp. katolictví, je nad možností tohoto článku. V tomto ohledu u nás po převratu vyšlo velké množství knih a historických pojednání.

     Byla to tzv. česká inteligence, která vždycky první utekla z boje a zrazovala národ zaprodaná svým chlebodárcům. Za První republiky to byla zejména humanitní inteligence, která neváhala a doslova masově přecházela do řad svobodných  zednářů. Zde je odpověď na otázku, proč to byla právě česká inteligence, po které tolik za tzv.protektorátu pásla nacistická justice a její bezpečnostní orgány.

     Za vlády bolševiků to byla opět inteligence – kromě té části, jež skončila v koncentrácích režimu nebo v emigraci - jež se s chutí zaprodala bolševikům, jenom aby měla měkčí chleba. Bolševický režim, za vydatné pomoci zaprodané české inteligence a v duchu své ideologie, vytvářel nového člověka – přesně po vzoru nacistů, jenže poněkud jiného vzhledu: tentokrát to byla rozjásaná žena v šátku sedící na traktoru, nebo muž v modrých montérkách s velkýma rukama, pokud možno u stroje.    

     Po převratu v devadesátém roce se objevily svazky StB se jmény jejích agentů. Je snad mezi nimi nějaký dělník? Ani náhodou ne. Estébáci dobře věděli koho mají „zmáknout“, na kom jim záleží, kdo bude jako máslo.Tudíž – opakuji – je to česká inteligence, jež nese obrovskou část viny na všem, co se v naší vlasti od války až do roku osmdesátého devátého událo – je to ona, která by si měla sypat popel na hlavu. Přirozeně že jsou mezi nimi i výjimky, kterých je třeba si vážit a těm se omlouvám, cítí-li se být mými slovy uraženi.

     Na druhé straně je nutno zmínit, že když bolševici vytvořili systém kolaborace a udavačství, nebyla to jenom inteligence, kdo zrazoval své svědomí. K bolševikům se hlásilo – většinou z hmotného prospěchu a z vychytralosti – i velké množství dělníků. Vzpomeňme na tzv. lidové milice, nebo tzv. pomocnou stráž VB či tzv. pomocnou stráž pohraniční stráže – udavače z přesvědčení. Stranou naší pozornosti nemohou zůstat ani ti tzv. svazáčtí či odboroví funkcionáři: lemplové, kteří za dělnické peníze se ulejvali na schůzích a vyžírali lukrativní dovolené ROH. Za všechny tyto „dělníky“ je třeba se stydět.

     Nedávno jsem byl v Berlíně. Na bývalé budově Státní rady NDR u jejího vchodu (dnes je to budova Ministerstva financí, nacházející se na Leipzigerstrasse poblíž PotsdammerPlatz) je vytvořená z barevných kachel mozaika z roku 1952, jež znázorňuje sepjetí dělníků, rolníků, pracující inteligence a mládeže; v pozadí nechybí ani strážci ideologické čistoty, obávaná Státní bezpečnost. Kdyby si dal někdo práci a poněkud změnil politické symboly na mozaice, mohl by to být klidně umělecký artefakt, řekněme z roku 1935. Chci tím naznačit, že nacismu i komunismu šlo o masy lidí, učinit z nich stádo, které se vždy a v prvé řadě zajímá o ukojení svých  nejnižších  pudů.

     Jisté je, že ať socialisté, komunisté či nacisté, sionisté i svobodní zednáři, ti všichni jsou z jednoho kadlubu, jehož duchovní otcové měli židovský původ; všechny tyto jmenované aspekty zla mají svého společného jmenovatele, a tím je nenávist ku křesťanství, katolické církvi a k Ježíši Kristu - podle toho je spolehlivě poznáme.

     Jsem členem Dělnické strany. Proč právě Dělnická strana? Protože jí není cizí sociální solidarita a spravedlnost s těmi, kteří nemohou dostat práci, ani s těmi, kteří ji mají a těžce pracují za mizerný groš. Protože jestli někdo zasluhuje v tomto státě rehabilitaci, tak jsou to právě ti nejposlednější a nejubožejší: dělníci a zaměstnanci, kteří za každého režimu musejí zaplatit všechno nejtvrději, v jejichž jménu se dějí a děly zločiny a oni neměli právo adekvátní obrany. Na dělníky a prosté lidi pak všichni ti, kteří od dělníků dostali hlas, když se po jejich zádech vyšplhali „nahoru“, zapomínají - už je nepotřebují.

     Dělnická strana není stranou náboženskou, tedy konfesní, i když většina jejích členů na základě zdravého rozumu je křesťanskému náboženství vstřícná, neboť chápe jeho důležitost pro života společnosti. Dělnická strana je politickou stranou všech českých občanů – věřících i nevěřících, dělníků i inteligence - kteří ve svém životě prosazují české národovectví, vlastenectví. Chtějí svým přičiněním zlepšit politický systém v Čechách a na Moravě a jsou si vědomi kulturní, duchovní a morální integrity českého národa a Českého státu. Prosazují tradiční konzervativní hodnoty života a ve své argumentaci se přitom obracejí  na přirozený mravní zákon.

     Říkají o nás, že jsme extrémisté. Ale co je na tom extrémního, že chceme rehabilitovat lidi práce a požadujeme pro ně snesitelnější, důstojnější a tedy spravedlivější život? Anebo co je extrémního na tom, že v duchu přirozeného mravního zákona Dělnická strana odmítá z principu vraždy nenarozených dětí v lůně matek, jakož i eutanázii nevyléčitelně chorých, že odmítá homosexualitu a lesbictví, odmítá pedofilii, která je v současné době už politicky zaštítěná, a různé pohlavní deviace, jež chtějí zednáři postupně justifikovat? Co je na tom extrémního, že ve zdravé, klasicky pojaté rodině vidíme buňku lidské společnosti, která v době vymírání Čechů české národnosti - jež ohrožuje samotnou existenci českého národa - potřebuje od státu maximální finanční i jinou podporu?

     Odmítáme  multikulturalitu a masové přistěhovalectví neevropských národů, neboť jsme si dobře vědomi faktu, že každý občan svého státu a národa – nezáleží na rase - má morální povinnost především doma se přičinit, aby zlepšil své podmínky k životu sobě a svým bližním, a ne jít cucat blahobyt bílých Evropanů.

     Ve světle těchto pravd: kdo jsou to tedy ti extrémisté? My, kteří se snažíme žít v souladu s přirozeným mravním zákonem, v tradičních konzervativních hodnotách?

     Nejsou to snad sionisté a svobodozednáři, kteří prosazují bezbřehý liberalismus, snažící  se seč mohou obcházet, popřípadě svým občanům nepřipomínat  přirozený mravní zákon za účelem vychovat nového člověka, jakéhosi Homo consumens, tj. příslušníka jen povrchně myslícího, toužícího jenom uspokojit své smyslové orgány, kosmopolitu, pro něhož pojem vlast a národ nemá smysl?

     Ano. Oni, sionisté a svobodozednáři, jsou těmi pravými a skutečnými extrémisty!

 

Mgr. Ladislav Malý

 

 

 

Cíl satanistů – New Age

 

A hned také si odpovězme, kdože ti satanisté jsou: především zednáři, potom sionisté a judaisté, kterým asistují bolševici, liberálové a socialisté.

     Poté co jsem letos v únoru napsal úvahu „Svobodní zednáři jako inspirátoři levice“, pociťoval jsem nutnost poukázat také na vzdálené cíle zednářů a tím úvahu dokončit. Tím hlavním operačním cílem zednářů je bezpochyby likvidace katolické církve, což se jim za pomoci „užitečných idiotů“, tj. katolických liberálů v samotné církvi, úspěšně daří plnit. Vzdáleným operačním cílem zednářů, sionistů a judaistů je – poté co vojensky, ekonomicky a politicky ovládnou celý svět – uskutečnění jejich utopických představ tzv. nové doby v celosvětovém měřítku, anglicky New Age. 

     K tomu, abychom aspoň tušili, jaká že to ta nová doba bude, čím se bude vyznačovat, co v ní bude největší prioritou a zda-li v ní budou vůbec lidé šťastni, k tomu nám stačí si uvědomit ona známá Kristova slova o stromu a ovoci. Sionisté, judaisté a zednáři tvrdí, že když nebude existovat katolické náboženství, jež prý člověka svazuje svými středověkými poučkami a názory, bude lidstvo šťastné. Je tomu opravdu tak?

     Mám před sebou jeden málo známý dokument, jakési Vyznání Emila Zoly, které napsal v roce 1896 a adresoval arcibiskupovi v Chalcedonu. Emil Zola totiž po zázračném uzdravení trojnásobné fraktury nohy, kterou lékaři tenkrát chtěli amputovat, prožil obrácení. Známý spisovatel Zola psal své romány v duchu naturalismu, např. román Zabiják, Nana a jiné. Také se literárně věnoval sociální problematice liberálního kapitalismu v 19. století. Třicet let, jak píše, byl členem zednářské lóže a ke stáru byl Bohem osvícen a z řádu vystoupil - a doufejme, že byl Bohem i omilostněn a spasen. Zemřel v roce 1902. Vyznání E. Zoly je o to vzácnější, že skutečně patří k ojedinělým dokumentům svého druhu, neboť  každý zednář ví, že uveřejňovat závažné informace o lóžích je pod trestem smrti.

     Začtěme se tedy do vzácného vyznání zednáře a nechme si před očima promítat jako film všechno to, co jsme si o praktikách zednářů a jejich cílů zatím na základě dostupných informací řekli.

     Já podepsaný – píše Emil Zola - kdysi velmistr Stolce a současně někdejší velekněz (hierophant), velmistr a „Super-Compthur“ a zakladatel zednářské lóže v Egyptě, prohlašuji tímto listem, že jsem byl 30 let členem zednářské sekty. Dvanáct let velmistrem tohoto řádu a měl jsem dosti času, abych od základu poznal přesně záměry a názory řádu.

     Svobodní zednáři se vydávají za čistě filantropickou, filosofickou a liberální instituci, které jde údajně o pravdu a pokrok morálky a jejímž předmětem pozornosti je věda, umění a dobročinnost.

     Předstírá jistotu, že se chová se stejnou tolerancí vůči rozličným náboženským vyznáním a že o otázkách náboženství a politiky se na jejich zasedáních nediskutuje.

     Mimoto řád předstírá, že svobodné zednářství není náboženskou sektou, nýbrž chrámem spravedlnosti, milosrdenství a blíženecké lásky.

     V protikladu k tomu prohlašuji, že svobodné zednářství vůbec není tím, za co se vydává. Nic z toho, co se v jeho zákonech a rituálech vyskytuje jako dobro, nesouhlasí se skutečností. Řeč o zdánlivě praktikovaných ctnostech jako milosrdenství, spravedlnost a láska jak v lóžích, tak v srdcích svobodných zednářů je pouhý žvást, neboť tyto ctnosti zde nejsou k nalezení, naopak, tyto ctnosti jsou zednářům zcela cizí – až na určité výjimky – a vůbec se neuvádějí do praxe. Pravda nemá ve svobodném zednářství vůbec místo, je bratřím lóží zcela cizí. V řádu svobodných zednářů panuje lež, která se ničeho nezalekne. Pod zdánlivým pláštíkem pravdy panuje podvod a zlovolnost, která spoutává lehkověrný a povrchní lid.

     Zdůrazňuji, že svobodné zednářství je náboženská sekta, jejímž cílem je zničit všechna existující náboženství, aby sama zaujala jejich místo a vrhla svět do antického modlářství.

     Dnes, když jsem 30 let žil v tomto bludu, jsem o tom dokonale přesvědčen, neboť jsem poznal, k čemu byl systém svobodného zednářství vytvořen, protože sám jsem toto učení šířil a přiváděl jsem druhé k tomu, aby je rovněž šířili, a tak mě velké řady lidí následovaly na cestu bludu, čehož upřímně lituji.

     Když mě nyní Bůh osvítil, uvědomuji si celé toto zlo, které jsem způsobil. Proto se zříkám svobodného zednářství a ruším svou solidaritu s ním a před církví s lítostí odvolávám své bludy. Prosím Boha o odpuštění za všechno zlo, které jsem způsobil svým příkladem v době, kdy jsem patřil k řádu svobodných zednářů, a prosím za odpuštění našeho nejvyššího pastýře Lva XIII. i všechny ty, které jsem zatáhl do bludu.

     V Římě 18.dubna 1896. Emil Zola

     Taková je zpověď věhlasného francouzského spisovatele Emila Zoly.

     Pro naši úvahu je důležité Zolovo sdělení, že svobodní zednáři jsou vlastně náboženskou sektou a že mají snahu všechny ostatní náboženství co existují zlikvidovat a sami se na jejich místo postavit. To prosím Zola  napsal v roce 1896!

     Svobodné zednářství je náboženství sui generis: zednáři uznávají sice  Boha jako Stvořitele země a všechno co na ni včetně lidí existuje, více se však prý o nás Bůh nestará; lidé jsou jakýmisi zástupci Boha na zemi, záleží pouze na nich, jak se jejich život a svět bude utvářet. V podání zednářů jsou to vlastně lidé, kteří na zemi hrají úlohu Boha. Zde vidíme příkrý protiklad ke křesťanství, které hlásá lidskou pokoru a lásku k Trojjedinému Bohu: Otci Stvořiteli, Jeho Synu a našemu Pánu Ježíši Kristu a Duchu svatému. Zároveň nás křesťanství učí trpělivé práci jak na sobě, tak v přírodě a k permanentní adoraci Bohu; zatímco zednáři naproti tomu vyzdvihují lidský rozum a lidskou nadřazenost všemu zde na zemi, pýchu a lásku k sobě. Obrazně řečeno: člověk z piedestalu svrhl Boha a na Jeho místo se sám postavil. To je v kostce zednářské vidění světa. (Viz úvaha „Svobodní zednáři…“ z února 2006).

     V předchozí únorové úvaze o Zednářích jsme si řekli, že to byly obě světové války, které dramatickým způsobem v Evropě zasáhly do života lidí a celých národů, jejich duchovna a hodnotových paradigmatů, jež jsou ve značné míře příčinou jejich eliminace náboženského vnímání, zejména katolického náboženství. Svou vnitřní jakousi ochablostí, jež po druhé světové válce zachvátila všechny církevní instituce a řády, přispěla k tomuto neblahému stavu i samotná katolická církev, zejména vysoký klérus; nehledě na protestantské denominace nacházející se na severní části Evropy, kde situace byla ještě tragičtější. Zednáři využili čas a kuli železo, pokud bylo žhavé; všemožně se snažili o využití stávajících euforických poválečných podmínek ve světě a v církvi ke svolání církevního koncilu, na kterém by do samotného těla církve vkomponovali svoje vidění nového katolicismu a tím by provedli jakýsi koperníkovský obrat v církvi. Zároveň by tím uskutečnili svůj nejbližší operační plán na likvidaci katolicismu, jež má svoje momentální modifikace.  Prvotním úkolem je zatím církev protestantisovat, a to zejména změnou církevní pastorace, liturgií a tzv. ekumenismem. Zatím nesahat na katolická dogmata – stačí o nich zarytě mlčet a lidé  - i věřící - se o ně přestanou zajímat. V katolické církvi se víceméně změnil i slovník: slova jako láska k Bohu, pokora, nebo dokonce Mariánská úcta, nahradila slova jako tolerance, humanita; slovo exorcismus zmizelo vůbec, rovněž tak ve vysokém kléru byla zapomenuta modlitba k sv.Michaelu Archandělu, ochránci katolické církve. Jeden francouzský teolog prohlásil, že prý druhý vatikánský koncil, jehož tragédie pro katolickou církev se odehrála v šedesátých letech dvacátého století, byla obdoba velké francouzské revoluce. A ono to opravdu sedí: Katolická církev po tomto koncilu má sice stále stejné jméno, dokonce i její struktura zůstala, leč obsah je už jiný.

     Sionistům, zednářům a judaistům se povedl nebývalý kousek - dílo satana - na kterém pracovali bez mála dva tisíce let. S trpělivostí šelem na lovu vytvořili podmínky a vskrytu číhali na příhodný čas, aby bleskově církev zasáhli a infikovali jedem modernismu (s kterým úspěšně bojoval papež Pius X.), a těžce zraněnou ji teď cynickým úsměvem pozorují, jak se zmítá v křečích.

     Rozčarování prostých věřících z výsledků koncilu bylo veliké, leč pomoc nebyla a není žádná: zůstává nám jen modlitba – a to není zase tak málo!  Památná jsou v té souvislosti také slova papeže Pavla VI., která pronesl v roce 1972 u příležitosti svátku Petra a Pavla o „satanově kouři v katolické církvi“. Zpětně mu asi došla celá tragika vatikánského spektáklu. 

     Pak jsme byli svědky pádu bolševismu v Evropě, k čemuž přispěla do značné  míry katolická církev spolu se zednáři a sionisty, a zejména její papež Jan Pavel II., jakož i známé události v Polsku; ale i samotná situace v bolševismu, jež jako experiment se ukázalo neživotné a bez budoucnosti. Vytvořivší se geopolitické vakuum v Evropě okamžitě zaplnily zednáři a sionisté a pomocí liberálního kapitalismu a tzv. pluralitní demokracie úspěšně ovládají mlčící zhlouplé davy – lehkověrný a povrchní lid: jak píše shora E. Zola.

     Na svém vrcholu moci byli zednáři a sionisté v polovině devadesátých let, kdy rozdělovali Balkán a kdy později si dovolili se souhlasem celého tzv. civilizovaného světa provádět – jak sami cynicky prohlašovali – humanitární bombardování Bělehradu. Za tohle jim jednou zaplatí Pán Bůh!

     Není náhodou, že právě v té době se v zednářském tisku a vůbec jejích médiích objevovali články o tzv. New Age.

     Jsou známé utopie bolševické: vzpomeňme jak do nás hučeli, že není daleká doba, kdy bude všechno zboží v obchodech zdarma, kdy člověk bude ve fabrice u stroje s radostí pracovat pro svou potřebu, nikoliv z donucení; peníze žádné nebudou. A byla legrace vidět, jak oni sami hlasatelé těchto nesmyslů si pakovali svoje kapsy..! 

     Známá je také utopie nacistická: Germánští árijští nadlidé ovládají celý svět a méněcenné rasy na ně pracují. Evropa, zejména ta střední, je určena za domov Germánů – slovanští podlidé zde nemají co pohledávat. Katolická církev a její učení jsou vymyšlené bludy Židů na ovládnutí světa; křesťanství je slabošská nauka Židů vštípená gójům, Ježíš byl jenom židovský prorok. Jak dopadli „árijci“, k tomu není třeba komentáře.

     Utopie New Age je jako z říše fantasmagorie: nebude žádné státní náboženství; velká náboženství jako katolicismus, křesťanství vůbec, Islám, hinduismus, buddhismus a jiná sami přestanou existovat, lépe řečeno: všechny na základě humanity a tolerance splynou do jednoho světového náboženství a  jejich synergií se vytvoří náboženský amalgám jménem Humanita, čímž také nastane nový věk pro lidi všech kontinentů; ti už konečně budou žít šťastným a harmonickým životem v naprosté jednotě. Zednáři a sionisté určeni k tomu, aby tyto bludy veřejně hlásali (a byli za to slušně placeni), také prý na základě astrologie vypočítali, že se Ježíš Kristus narodil prý v období Ryb, a teď – přesné datum jim tady kolísá – máme už období Vodnáře. A to je prý také o důvod víc, proč je třeba provést toto zcelení náboženství do jednoho kadlubu. Ne náhodou se i tady neustále šermuje se slovy jako tolerance a humanita – jak známá jsou to pro nás slova, a jak známí jsou jejich hlasatelé!

     Je zajímavé, že se o judaistech ve výčtu náboženství, jež mají být hozeni do kadlubu zatracení, mlčí. To svědčí o tom, že těch by se náboženský holocaust netýkal, ti by stáli „nad věcí“. Lépe řečeno: cynickým úsměvem by pozorovali likvidaci těch druhých, sami by vládli a hrabivými prsty shrabovali zisky.

     Je skutečně s podivem, že se po všech těch dějinných otřesech ve dvacátém století, všech těch manipulacích s lidmi, tito satanisté neustále domnívají, že vytvoří nebo vychovají nového člověka – tedy člověka zase a opět se budou snažit zmanipulovat, tentokrát do „Nové“ podoby. Lidé jim sami a  s radostí - tak se domnívají - vlezou do chomoutu bezbožeckého otroctví,  a odhodí Boha jako nějakou hadrovou panenku na hraní. Je jediná možná cesta jak toho budou moci docílit, a to je cesta násilí. Uvědomme si to aspoň my, konzervativní katolíci!

     Proč ale navzdory vší zednářské optimistické logice byl vloni na papežský Stolec zvolen do čela katolické církve, kde nejdůležitější posty zaujímají sionisticko-zednářské kruhy, člověk s pověstí konzervativce, kardinál Ratzinger? Proč se papežem nestal nějaký razantní zednář, který by už konečně lodičku Kristovu navedl na skálu, aby se o ni roztříštila?

     Pro vysvětlení této skutečnosti je třeba sáhnout do historie, a sice druhé světové války. V době, kdy vítězné armády německého Wehrmachtu stály před Moskvou, pak se stočily na jih ke Stalingradu, otázka existence Ruska visela tak říkajíc na vlásku, Stalin udělal chytrý tah a vzal pravoslavnou církev na milost: povolil svému národu návštěvu kostelů, opět i v rozhlase bylo slyšet slova pravoslavných popů, báťuškové se objevili i v armádě; vojáci se mohli před útokem na nepřítele pokřižovat i pomodlit, aniž by byli za to zastřeleni politickým komisařem. Jinak řečeno: věřící na to Stalinovi skočili jako myši na špek – však také po pětačtyřicátém všichni ti báťuškové skončili v Gulagu… Tento zdánlivý obrat, jakýsi ústupek svému lidu a  pravoslavné církvi, umožnil Stalinovi kromě jiného také zmást západní politiky v protihitlerovské koalici a přesvědčit je o své údajné demokratičnosti, a ruští mužici tím radostněji na frontě pro svého Stalina umírali.

     A ještě jeden příklad, také z Ruska: Zkraje dvacátých let, když v bolševickém Rusku panoval hlad, a nad slunce jasněji se ukazovalo, že bolševická revoluce je cestou do slepé uličky, nejvyšší Sovět bolševiků v čele s Leninem (v naprosté většině se jednalo o lidi židovského původu) se rozhodl o změně ekonomické politiky na tzv. NEP – nová ekonomická politika. Když se vesměs levicoví západní novináři Lenina na toto ptali a vyčítali, že je to prohra revoluce, Lenin prohlásil: Ale soudruzi, bolševická revoluce se přece nedá dělat přímočaře, nýbrž dva kroky dopředu, a jeden krok zpět!

     A právě při zvolení kardinála Ratzingera papežem jsem si uvědomil tuto starou židovskou moudrost a taktiku, tehdy v ruských poměrech s úspěchem použitou a současnými sionisticko-zednářskými kruhy oprášenou: zvolení kardinála Ratzingera je právě tím jedním krokem zpět!

     Anebo je možné ještě jedno vysvětlení: dobrý Bůh všechno tak zařídil, abychom měli konzervativního papeže!

     Situace není v Evropě příznivá pro další liberalistický protikatolický vývoj, zejména ne po New Yorku 2001, po Španělsku 2004, Londýně 2005, a také ne proto, že zde vyvstala do jisté míry nečekaná překážka v podobě krutého a zákeřného islámu, jež ohrožuje svět.  Svět, konkrétně Evropa, se musí připravit na tvrdý boj s islámem; v Evropě hrozí další válečný konflikt, snad nejkrutější jaký kdy tento kontinent zažil. A proto, aby zednáři zachovali status quo,  zvolením konzervativního papeže uklidnili velkou část evropských národů a věřících laiků. Zároveň si tím ověřují, do jaké míry v církvi účinkuje jí podávaný údajný lék, tj. třísložkový smrtící koktejl – tolerance, humanita, ekumenismus - na prosté věřící i klérus, a do jaké míry mají ještě konzervativci v církvi vliv.

     Tím samozřejmě možná o dobrou generaci oddálili – avšak neshodili ze stolu! – úmysl uskutečnit v  reálném životě lidí a národů své fantasmagorické představy o New Age a o tzv. novém člověku.  

    

 Mgr. Ladislav Malý

 

 

 

Katolíci a politika

 

     Když jsem v osmdesátých letech chodil do víceméně utajených náboženských kroužků za účelem modliteb a různých přednášek na téma katolictví a křesťanství vůbec, seznámil jsem se při té příležitosti s mnoha lidmi. Tehdejší doba je nijak neuspokojovala, nicméně nebyli schopni připojit svůj podpis na žádnou petici proti bolševické zlovůli a manifestovat tak svůj odpor. Na můj dotaz těchto povětšinou starších lidí – jinak bezesporu poctivých katolíků - po jejich náhledu na současnou politickou situaci, mně bylo vždycky důrazně řečeno, že my – tedy jako věřící katolíci – s politikou nemáme nic společného, my si na politiku nehrajeme: my máme svého Krista, modlitby a vůbec realizujeme svoji víru v kostele a mezi sebou, a to by nám mělo k životu v Krista stačit: ne, ne, my se o politiku nestaráme! No hlavně že se politika stará o vás, pomyslel jsem si, ale nahlas jsem neřekl nic.

     České dějiny od roku 1918 až po současnost jsou samá malost, ubohost, křiváctví a zbabělost. Zkažená doba se jak známo promítá do duše lidí; katolíci mají mít ale víru, která jim dodává imunitu proti zkaženosti doby.To je ovšem teorie.

     Potom přišel rok osmdesátý pátý a s ním jedenáctisté oslavy úmrtí sv. Metoděje, moravského věrozvěsty. Se svými přáteli jsem byl účasten oslav na Velehradě; bylo tam tenkrát nezvykle mnoho lidí, tisíce a tisíce poutníků z Čech, Moravy, Slovenska a i z ciziny. Krátce po zahájení – přítomen byl Státní sekretář Vatikánu kardinál A. Casarolli jako alter ego papeže Jana Pavla II., jež vyznamenal Baziliku minor Nanebevzetí P.M. Zlatou růží – promluvil „zástupce státu“ ministr kultury Klusák. Jakmile řekl jméno Metoděj bez přívlastku svatý, začal mnohatisícový dav řvát a pískat. To ovšem bolševický ministr nepochopil, dále hovořil ve svém slovníku, což zavdalo nám, lidem, kteří najednou svobodně zvedli svou hlavu, možnost prosazovat svoje cítění nahlas a dožadovat se vyslovení slova svatý z úst ministra kultury. Klusákův projev byl mnohokrát přerušen, horko těžko ho dokončil. Kdo tam tenkrát nebyl, těžko může pochopit jakou zvláštní, nadnášející a osvobozující radost jsme cítili, jaká úžasná síla se v nás urážených a ponižovaných katolících najednou probudila, že jsme s odvahou dokázali neohroženě vmést pyšnému bolševickému panáku do tváře co si skutečně myslíme; nejenom o něm, ale i o celém tom zrůdném systému.  A vůbec nám nevadilo, že nás ze všech stran fotografuje a filmuje bolševická StB. Od roku 1968 to byl skutečně první důstojný veřejný protest proti bolševické zločinné moci uspořádaný věřícími katolíky.

     Při zpáteční cestě do Prahy mí sousedé seděli v autě jako zařezaní; zjevně bylo na nich znát, že byli svědky něčeho, s čímž bytostně nesouhlasí; byli z toho chudáci v šoku. Patřili k té skupině katolíků, kteří byli odchováni v poválečném období a následně v padesátých letech; jejich úsloví bylo a stále ještě je: Sedávej panenko v koutě -  budeš-li hodná najdou tě.

     Proč tomu tak je, proč určitá část katolíků se jakoby štítí politiky, nestará se o ni, a když přijdou volby povinně hodí do urny kandidátku KDU-ČSL, pokud vůbec k volbám přijdou?

     Před dvěma sty padesáti lety v tomto prostoru Čechy a Morava vládlo baroko jako kulturní epocha,  z jehož dobra – kromě jiné úžasné kulturní české epochy gotiky – čerpáme mízu osvěžení ducha dodnes. Ty miliony cizinců, kteří obdivují krásu např. Prahy, ale i jiných historických měst Čech a Moravy, k nám rozhodně nejezdí kvůli obdivováním se panelákům na Jižním městě či Proseku, nýbrž se přijíždějí obdivovat krásám historie a zejména katolického baroka. V zemích koruny České byl tenkrát téměř každý její poddaný katolík. Za těch dvě stě padesát let zde zůstalo pouze deset procent katolíků, z toho přibližně jenom tři procenta jsou katolíci praktikující svou víru. Jsou to přirozeně relativní čísla, protože absolutní čísla nelze dát dohromady, nikdo je nezná; ale i tak je to hrozivá statistika. Jako křesťané Češi téměř vymizeli z mapy Evropy! Nechci se zde rozepisovat o příčinách tohoto žalostného stavu, ale stačí si jen uvědomit, že k lámání charakteru museli být dva: jeden, který vytváří tlaky na věřící a svádí z víry, a druhý – věřící - který svou víru odhazuje v dál – obrazně řečeno. Jak si asi Češi a Moraváci v průběhu devatenáctého a dvacátého století cenili víru svých otců? Zač vyměnili víru v Krista, že jako národ jsme takhle dopadli?

     Katolické náboženství v životě lidí ukazuje na dva směry: jeden – transcendentální, naprosto zásadní a nejdůležitější – směřování k duchovním hodnotám a posmrtnému věčnému životu v blaženosti, hledíce na tvář Boha Otce Nejvyššího. Druhý směr nám ukazuje pozemský, vezdejší život v nařízeních a příkazech druhé Božské osoby Ježíše Krista a Církve svaté. Při zachovávání obou komplementarit, tj. duchovní život ve víře a život zemitý v pozemském prostředí, člověk svůj život žije ve společenství ostatních věřících lidí klidně a šťastně v naději na věčný život po své smrti. 

     Z mnoha příčin – ať už vlastních či jiných – a okolností,  jsme o tento klid a štěstí přišli. Žijeme v době, které se říká postkřesťanská, taky sekulární. Vyznačuje se překotným úprkem někam, nikdo neví kam; neobvyklou brutalitou mezi lidmi, lhostejností, klaněním se penězům. Zůstaly tu však ony nahoře zmíněné tři procenta věřících katolíků, jejichž povinnost je evangelizovat své bližní, hlásat Boží slovo: „…ať vhod či nevhod!“ (II.Tim.4 1-5).                                                                                

     V sekularizované společnosti jakou máme v Čechách – na Moravě je situace poněkud jiná, ale ne o moc lepší - nelze evangelizovat známým způsobem, tj. jít mezi lidi a hlásat Boží slovo. Nejen, že by se vám každý vysmál, ale vaše energie by byla kontraproduktivně vymrhána. Ono totiž tváří tvář mobilům, počítačům, letům do kosmu, celkovému stylu života, vyprávět mladému či mladšímu člověku

příběh mladé, čisté a chudé dívky z Nazatera, jak do ní vstoupil Duch svatý, ona pak porodila dítě Ježíše s Božskou přirozeností a zůstala přitom pannou, vyžaduje na straně mluvčího opravdu velkou porci katolické víry spojenou s láskou Ducha sv. a silnou dávku trpělivosti, a na straně u posluchačů přízeň Boží. Chci tím říci, že v našem národě se vlastně jedná o reevangelizaci, která ovšem jako praktická metoda hlásání Božího slova je mnohem, mnohem pracnější, vyžaduje daleko větší houževnatost, trpělivost, obrnění před hromadícími se útoky světa, a výsledek je mnohdy žalostný.

     Výsledek je chabý, protože se snažíme oslovit posluchače „teologickým slovníkem“, slovy Bible a katechismu. Nejen, že tomu lidé ve velké většině nerozumějí, ale nechtějí „tu pohádku“ ani slyšet. Nechtějí poslouchat, protože ona teologická slova jsou pro ně odtržená od skutečného života. Je zde vůbec tedy schůdnější cesta, jak lidi oslovit a postupně je připoutávat k pozitivním hodnotám a posléze k učení Ježíše Krista?

     Lidská osoba se zde na zemi cítí být šťastná, když hledá pravdu, miluje ji a koná dobro a nenávidí zlo; tak to ostatně Bůh lidem vepsal do srdcí v podobě mravního přirozeného zákona. Přirozený mravní zákon se týká všech lidí, tedy i těch tzv. zarytě nevěřících. Člověk tedy nemusí být vyloženě věřící v Boha, ale řídit se ve svém životě přirozeným mravním zákonem je pro něj žádoucí, neřku-li povinné. Z toho nám vyplývá, že se člověk - obdařen tímto přirozeným zákonem - pro dobro světa a hmotné potřeby života svého a svých bližních, nemusí angažovat v jakémsi konfesním náboženství, ale může se pro ono zmíněné dobro světa a života lidí aktivovat třeba v takové sekulární organizaci, jakou je politická strana.

     Hned je třeba ovšem říci, že politická strana nemůže a ani nechce suplovat náboženství s jeho   transcendentalismem a Boží láskou. To naprosto ne. Církevní uspořádání má v životě národa svou trajektorii, sekulární politická strana jde paralelně vedle ní. V mé úvaze jde pouze o dobro vezdejší, které hlásá i náboženství i politický program strany, jež se za jistých okolností mohou ve hmotných potřebách tohoto světa a lidí asymptoticky sbližovat. Ty jisté okolnosti znamenají, že se politická strana  sekulárním slovníkem, kterému rozumějí všechny vrstvy národa, přiznává ve svém programu především k vertikální struktuře: všechna moc pochází od Boha a Jeho pozitivních zákonů. Dále je kladen důraz na přirozený mravní zákon; jinak řečeno: přizvat Boha jako „tichého společníka“ politické strany. V ekonomické oblasti politického programu je kladen důraz na sociální učení církve a samozřejmě solidarity, tedy hodnoty vycházející z křesťanství. Důležitým bodem programu je důsledná ochrana a podpora heterogenní rodiny, vlastenectví, tradice a konzervatizmus, a přirozeně   suverenita státu; rovněž obhajoba evropské křesťanské civilizace.To jsou tak myslím nejdůležitější rámcové styčné body politického programu strany, která chce vyvést náš národ z močálu nemravnosti a náboženského nevědění, ale i z ekonomické bídy. Je to přirozeně běh na dlouhou trať; myslím, že ani za jednu generaci při důsledném a soustavném dodržování výše zmíněného politického programu by se markantní zlepšení ve stavu společnosti nedostavilo – tak hluboká je morální  krize našeho národa! - leč začít se musí a Bůh odměňuje snahu. Zkušenost těch věřících katolíků, jak se o ni zmiňuji nahoře, jim politiku znechutila, ukázala jim ji jako něco podlého, špinavého, s čím si nelze zahrávat -  a ve své době měli v podstatě pravdu. Jenže doba je jiná; i přes to, že politika není čistá a mravní, - ba právě proto - měl by se každý slušný katolík angažovat, a to v takové politické straně, jejíž politický program jsem zde nastínil. Protože jen takový má pro národ smysl a cenu.

     Existuje na naší politické scéně taková strana s takovým programem? Moji drazí přátelé katolíci, ano, existuje. Je to politická strana světem opovrhovaná, velkými bezbožeckými stranami vysmívaná, je to sdružení Právo a Spravedlnost.

 

Mgr. Ladislav Malý

 

 

 

Příběh stále aktuální

 

     V Čechách a na Moravě jsme před dvanácti lety prožívali fázi gründerského kapitalismu se všemi průvodními jevy, jež k tomu patří. Zavírala se jedna továrna za druhou, lidé, neznajíc do té doby „dobro“ nezaměstnanosti, pocítili ji v její plné „rozkoši“; ekonomové z ODS a vláda, jež tato strana na základě voleb z roku 1992 sestavila, snažili se v národě, který  v důsledku komunistického režimu trvajícího dvě generace byl ekonomicky nivelizován, vytvořit v české společnosti – přesně podle pouček Karla Marxe a Fritze Engelse – dvou vousatých dobrodějů „šťastné budoucnosti“ – sociální třídu „horních deseti tisíc“ stůj co stůj. Přes noc se z bolševických správců/ředitelů národního majetku, tedy majetku, který jsme my všichni vytvářeli a rozmnožovali často otrockou prací, stávali vlastníci a majitelé -  široce se ujímalo slovo manažeři; jejich společným znakem je absence sebemenších ohledů na život svých zaměstnanců.

     Pro dokreslení charakteru nových majitelů podniků a továren je třeba si uvědomit, že je na výsluní jejich ředitelských postů v dobách bolševického režimu vynesla vlna tzv. normalizace v 70.letech; aby se stali správci našeho majetku, tedy ředitelé (s nimi i všichni ti náměstci co jich bylo), museli se nejdříve stát členy zločinné Komunistické strany Československa; aby se stali členy KSČ museli plivnout na suverenitu svého státu a být zrádci svého vlastního českého národa: nic jiného totiž od nich bossové KSČ nechtěli, než aby nahlas a veřejně souhlasili s tzv. vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Jinak řečeno: za kus „žvance“, aniž se styděli, prohlásili se za zrádce národa a kolaboranty s okupační mocí! Ztráta morální čistoty ani zrada národa fyzicky nebolí a okolnost, že svým nechutným postojem se stali morálním bahnem společnosti, nebylo na nich ani znát, ani cítit; za to „kešeně“ byla plná. Tak čeho se bát?

     Zkraje roku 1994, tak jak vzrůstala nespokojenost a rozčarování  prostých lidí s  ekonomickým a politickým vývojem v republice,  vytvořila v Praze skupina schopných a odhodlaných lidí novou politickou stranu s názvem Demokratická unie (DEU). Strana měla být náplastí na všechny ty křivdy a zlodějny, divokou privatizaci, vzrůstající kriminalitu prorůstající do nejvyšších vrstev společnosti, korupční prostředí, rozprodej národního majetku do ciziny, atd. Kdo chce více vědět o této době a událostech s ní spojených, odkazuji ho na tehdejší noviny Český deník, vydávané jeho majitelem p. Kudláčkem. Do nové strany se hlásili ve velkém počtu a v dobré víře lidé – mezi nimi i já - kteří upřímně doufali, že se dá pomocí demokratických prostředků a metod leccos ve společnosti opravit; za všeobecného konsensu nastavit v národě morální hodnoty, jež by byly nejen prioritou v chování lidí, ale byly by i rozhodujícím činitelem v ekonomice i politice. Je to jistě naivní představa, ale tehdy se to lidem tak naivní nezdálo; mezi lidmi ještě přetrvávala jakási euforie z roku ´89, která ovšem v dalších měsících z nich dokonala vyprchala. Do nové strany se hlásili ve velkém počtu i lidé, kteří tuto stranu vnímali jako příležitost, jako poslední vlak, do něhož je třeba naskočit a nechat se svést do nejvyšších pater politické moci.   

     Toho roku se i v Praze 6, tak jako na mnoha místech republiky, zakládaly buňky nové strany. V sále kina Ořechovka – 27.května 1994 – se nás sešlo tenkrát přes šedesát lidí; byli to lidé ze všech sociálních vrstev společnosti – od té doby jsem už nezaznamenal tak velikou spontánní účast dospělých lidí na řešení politického života společnosti…

     Organizačních záležitostí se ujal ing. Bělohoubek, známý disident na Praze 6. Po jeho krátkém úvodu dal slovo plénu; nastal slovní průjem mnoha lidí, zoufalé výkřiky na vládu a ODS, jakož i proklínání komunistů – kdo v té době absolvoval nějaké politické schůze, tak ví o čem hovořím; člověk nabyl falešný dojem, že vlastně všichni v sále v dobách bolševického režimu byli jeho tvrdí oponenti. Po více jak dvou hodinách se přistoupilo k tomu hlavnímu: volbě předsedy DEU na Praze 6. Domnívali jsme se, že jím bude ing. Bělohoubek, on však k volbě doporučil prof. Č. Černého z Vysoké školy chemicko-technologické.

     Pan profesor měl úžasné entreé: ve svém projevu, jež vedl tvrdě antikomunisticky, se rovněž představil jako nesmiřitelný odpůrce ODS a vlády vedené jejím předsedou, dnešním panem presidentem; v  kině Ořechovka učaroval své posluchače, jednak svým slovním vystoupením, jednak svým vzhledem: střední štíhlá postava, dokonale padnoucí drahý oblek, kravata, ostře řezaný obličej s brýlemi, bílé vlasy – dokonalý profesorský zjev.

     Už se schylovalo k volbě, resp. jmenování, neboť snad každý byl rozhodnut dát mu svůj hlas,  když jsem si uvědomil, že vlastně pan profesor nám o sobě nic neřekl, že bychom měli znát jeho krátký životopis. Bojoval jsem sám se sebou: budu-li vyžadovat, aby na sebe něco řekl, budu vnímán jako provokatér; na druhé straně, vědět něco o něm musíme, když mu dáváme důvěru. Zvítězilo ve mně mé lepší já, vstal jsem a prohlásil, že pan profesor by nám měl říci také něco o sobě. V tu chvíli bylo v sále kina takové ticho, že by bylo slyšet špendlík spadnuvší na zem. Odkvétající zmalované a  vykrmené matróny, které byly ozdobou všech bolševických schůzí, mně očima vražedně probodávaly: co si to vůbec dovoluji..? Pan profesor Černý hbitě vstal a jal se hovořit. Hovořil o tom, jak ho mají jeho studenti rádi, hovořil o tom, jak studoval a vystudoval, a také řekl, že mu v roce 1969 zůstal bratr ve Švédsku, a on že prý v roce 1970 získal profesorský titul a zařazení na vysoké  škole. Po jeho slovech jsem zůstal jako omráčený!

     Po chvíli jsem opět vstal a prohlásil, že vzhledem k životopisu pana profesora, nemůže – podle mého názoru – tento vykonávat funkci předsedy DEU na Praze 6; obšírně jsem dokazoval proč si to myslím. Moje argumenty neobstály; jako vlny mořské vody se rozbíjely o skálu mlčení většiny přítomných; lidé v sále nebyli schopni – lépe řečeno nechtěli – si dát do souvislosti profesorovo sdělení s tehdejší politickou situací, že totiž komu utekl na Západ někdo z rodiny, zůstavší příbuzní měli takříkajíc „po chlebě“. Ano, bylo možné, že někdo z rodinných příslušníků žijících v socialistickém táboře mohl dělat kariéru, ale to nebylo zadarmo; všechny takové „hříšníky“ měli estébáci pod kontrolou – jejich kariéra, byla-li, znamenala něco za něco. Byl-li někdo na takovém vysokém postu, jako pan prof. Černý a nebyl přitom v KSČ, musel být dobře zapsán jinde; ale v každém případě je to člověk s elastickou páteří a musel bolševikům „zobat z ruky“. Všechno marné: lidé v sále byli hluší, nechtěli znát pravdu o metodách komunistického režimu i když ho sami prožili; viděli jen před sebou skvostného pana profesora, bezvadného rétora – a to bylo pro ně rozhodující. Normalizační profesor Černý byl tedy na Praze 6 zvolen předsedou DEU, strany, jež si vytkla za svůj hlavní cíl postupnými cílenými kroky národu vrátit duchovně-morální hodnoty!

     O celém volebním spektáklu na Praze 6 jsem napsal článek do Českého deníku, jež vyšel  22.6. 1994.

     Na základě toho se konala druhá schůze DEU,  kde byl přítomen i šéf DEU, sám ing. Majzlík; Tento Majzlík přešel do DEU z KDU-ČSL, kde byl její dlouholetý člen; submisivita této takystrany a její čtyřicetiletá a stále nenaplněná touha vlézt do rektálního otvoru mocných tohoto světa, se nutně musí podepsat na psychice a rozhodování jejích členů, zejména vedení.

     Schůze se nesla v duchu „nalezeného nepřítele ve straně“, za kterého jsem byl označen já; protože jsem se opovážil nazvat věci pravým jménem, označili mne za štváče, rozvraceče a lháře; dokonce mě jistý právník vyhrožoval trestním stíháním. Takže v politické straně DEU jsem skončil, aniž jsem do ní vstoupil; tak to v Čechách chodí: kritik musí odejít, zatímco žába zůstává na prameni.

      Příběh má ovšem svou pikantní pointu.

     V listopadu 1994 byly v Česku komunální volby. Na Praze 6 volby vyhrála ODS a starostou se stal ing. Petr Boček. Protože DEU měla také tenkrát slušný volební výsledek, zaujala místa v zastupitelstvu a pan profesor Černý se stal dokonce členem Rady  zastupitelstva.

     Pan starosta byl člověk snaživý, přišel s nápadem vskutku geniálním: udělat z Dejvic jakousi reprezentační čtvrť pro „horních deset tisíc“. Jeho skvělý, lidumilný nápad dokonce korunoval tím, že tehdejšímu premiérovi, panu V. Klausovi – jeho stranickému bossovi - nabídl přiměřený byt jeho postavení za „přiměřenou“ cenu. Tenkrát, v roce 1995, se „transakce“ provalila a média měla několik měsíců o čem referovat. Ale pikantní na věci je to, že v Radě zastupitelstva v Praze 6 pro to, aby byl byt nabídnut Klausovi,  zvedl ruku i náš milý normalizační profesor Černý!  

     V té době se mi dvakrát při náhodném setkání na ulici stalo, že lidé, kteří mu v sále Ořechovka dali hlas, se mi omlouvali a divili se, jak mohli být tak zaslepeni. Byla to pro mne příjemná satisfakce a měl jsem velkou radost zejména z toho, že pan profesor odkryl svou skutečnou tvář.

     Píše se rok 2006, na jaře budou parlamentní volby. Apeluji na voliče, aby byli uvážliví ve svém rozhodnutí komu dát svůj hlas; nedejte se zmást zjevem kandidátů, nebojte se jich ptát  na jejich život: kde pracovali za vlády bolševiků, jakou dělali kariéru, jak a v čem byli organizováni, jak velké majetky mají, kdy a jak je nabyli; popřípadě kde a kdy studovali apod., neboť to jsou informace, jež osvětlují život kandidáta a částečně ukazují i jeho vnitřní život; neboť – považte! – jestli kandidát bude zvolen, bude placen z vašich peněz.

    Uplatňujme vždy a všude na předvolebních schůzích svoje právo znát své kandidáty!  

 

Ladislav Malý

 

 

 

Šokující zpráva pro českou nezaměstnanost:

Škromach se zhlédl ve slovenském modelu!

 

     Znovu zvolena může být jen ta vláda, která úspěšně bojuje s nezaměstnaností. Prostá politická pravda, která zřejmě bude rozhodovat i evropské volby v nejbližších letech. Pro mnohé se může stát noční můrou - mohou o tom dnes vyprávět německý kancléř Schröder, stejně jako jeho kolegové ve Francii, nebo v Polsku.

     Pro jiné se mohou čísla o nezaměstnanosti stát výzvou, jak prokázat své politické i odborné schopnosti. V této druhé pozici zatím je česká vláda. Sněmovna jí sice schválila zákon o zaměstnanosti a už koncem roku se ukáže, jestli opatření budou fungovat. Její zápas je předem ztracený.V březnu česká nezaměstnanost trochu poklesla. Důvodem je fakt, že začínají sezónní práce ve stavebnictví a zemědělství. Můžeme čekat ještě další pokles, řekněme k hranici deseti procent, ten ale obvykle končí v červnu, kdy se na pracovním trhu objeví absolventi středních i vysokých škol. Pokud to autor zákona, ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach vymyslel správně, letos by měl počet lidí bez práce klesat i přes prázdniny a koncem roku skončit někde mezi osmi a devíti procenty.

     Dá se říct, že vláda konečně dělá to, co jí už dlouhá léta doporučovali sociologové. Ti radili nahradit takzvaný systém welfare za systém workfare. Přeložme to do češtiny: Česko udržuje hodně rozvinutý systém sociálních dávek. Dává tolik peněz, že se nevyplatí pracovat, především tomu, kdo má nízký plat a navíc musí za prací dojíždět. Uznat to trvalo politikům dlouho a až současný zákon o zaměstnanosti se na tom snaží něco změnit. Reforma mohla jít dvěma směry. Pokud by politici zvolili první, liberální přístup, pak by dávky prostě snížili a nikomu by se nevyplatilo zůstat jen na dávkách. Druhý je právě přístup workfare a vychází ze sociálních politik skandinávských států. Tyto protestantské země trvají na plné zaměstnanosti. Každý kdo přišel o práci, by ji tedy měl aktivně hledat - třeba nastoupit rekvalifikace, anebo se nechat zaměstnat v náhradní práci ve státních či obecních službách.

     V Česku je nemožné zvolit první přístup, míní přední sociologové, protože snížení dávek by nikdo politicky neprosadil. Vláda tedy zvolila druhou cestu. Podporu v nezaměstnanosti a sociální dávky dostane pouze ten, kdo bude práci aktivně hledat, a pokud nebude mít šanci, ať odpracuje alespoň osm hodin denně ve prospěch své obce. Ministr Škromach soudí, že takovým opatřením přestane být život na dávkách zajímavý. Přitom se odvolává na příklad Slovenska, kde podobné opatření zavedli už loni v lednu. Nezaměstnanost se tam skutečně snížila o procento a Škromach předpokládá, že u nás by to mohlo být ještě o půl procenta účinnější.

     Právě Slovensko ale ukazuje, jaký může být kámen úrazu. Jako vzoru se Dzurindovy vlády dovolává celá řada ekonomů i publicistů, přitom ovšem podléhají propagacii bratislavských ministrů. Ti tvrdí, že nezaměstnanost reformou snížili mnohem víc, až o čtyři procenta, a jejich tuzemští sympatizanti to opakují. Těžko předem hodnotit, slovenská reforma běží teprve něco přes rok. Nezaměstnanost se snížila na šestnáct procent, pořád ale nejde vyloučit možnost, že celý podnik bude spíš příkladem, jak se správné myšlenky nesprávně používají.

     Bratislavská strategie se neosvědčila v regionech, kde žádná práce opravdu není. V komunitách východoslovenských Romů se dokonce nepodařilo organizovat práce pro obec a desetitisíce lidí z reformy poznaly jenom to, že mají méně peněz. Politické důsledky poznala Dzurindova vláda při romských bouřích a také při prezidentských volbách, když Slováci před vládním kandidátem dali přednost dvěma zástupcům opozice - Mečiarovi a pozdějšímu vítězi Gašparovičovi.

     Slováci jsou možná nuceni používat tvrdší prostředky, podobná rizika ale může mít i česká reforma. Pokud se nabídka práce pro dlouhodobě nezaměstnané omezí jenom na práci pro obec, a pokud obce nenajdou lepší pracovní náplň než úklid ulic, nemohou být výsledky úžasné ani u nás. Nutností je najít efektivní spolupráci s podniky, které nezaměstnané  plynule přebíraly. Takovým způsobem totiž pracují úřady ve Švédsku, nebo v Dánsku. Nakonec není českým cílem šestnáct slovenských procent, ale šest procent ve Švédsku.

     Shrňme to pravicovou rétorikou: Bezbřehý socialismus končí. Je to dobře, byť se o to pokouší levicová vláda. Reforma ale bude zkouškou pro výkonnost státu a samosprávy. Nebude to snadné, pokud se ale dílo podaří, pak dostaneme dvě dobré zprávy: nezaměstnanost koncem příštího roku bude nižší než deset procent a úřednictvo nás přesvědčí o své, tak dlouho zpochybňované kvalitě.

                                                                                    Václav Prokůpek

        (autor je bývalým šéfredaktorem deníku Špígl, kandiduje za Dělnickou stranu do Evropského parlamentu)

 

 

 

Rozhovor místopředsedy DS Jiřího Štěpánka pro Plzeňský týdeník TIP TÝDEN

 

S jakými pocity sledujete politické dění u nás?

     Jsou to pocity smutku a zklamání. Vrcholní političtí představitelé, ať koaliční či opoziční, neprovádí politiku, ale jen politikaří a v parlamentních kuloárech kramaří se svěřenou důvěrou od občanů této země. Potřeby a názory občanů nejsou vůbec respektovány. Mnohá rozhodnutí či zákony nejsou výsledkem vůle a přání občanů, ale jsou dohodou mezi jednotlivými stranickými sekretariáty, sledujícími pouze zájem politických lídrů, kteří chtějí posílit svůj vliv v politické a ekonomické sféře. 

Chtěla by vaše strana něco změnit, co, a proč to neuděláte?

     Dělnická strana vznikla především proto, že zde neexistuje reálná politická síla, jenž by se zastávala občanů této země, zaměstnanců, ať už dělníků, řemeslníků, zemědělců či úředníků. Rozhodně to nejsou komunisté, protože ti jen využívají laciných hesel ke zvyšování svých preferencí. Nesmíme připustit, aby se český dělník -  zaměstnanec stal znovu obětí komunistického bludu a zlořádu.

     Podáváme ruku ke spolupráci všem nespokojeným se současným stavem, kteří nechtějí jen nadávat, ale chtějí se aktivně podílet na změně. Nehrajeme si na žádnou pravici či levice, to jsou pouhá slůvka, která mají zmást občany. My jsme tu pro obyvatele této země. Nic víc, ale také nic míň! Jsme pro vládu práce a rozumu.

Ostře vystupujeme proti praktikám některých zaměstnavatelů, využívajících současné ekonomické situace k ještě většímu tlaku na zaměstnance, kteří mnohdy pracují v podmínkách nedůstojných člověka 21. století. Chceme, aby si zaměstnavatelé uvědomili, že jim sice patří firma, ale nepatří jim lidé!

     Jelikož naše strana byla založena v lednu minulého roku, tak jsme neměli mnoho možností, jak dokázat naši životaschopnost a sílu. Věřím však, že letošní dvoje volby ukáží, že Dělnická strana patří na politickou mapu republiky.

Politika – je to pro vás činnost příjemná? Co byste dělal raději ?

     Samozřejmě, protože je to práce různorodá, stále se učíte a máte i příležitost pomoci konkrétnímu člověku. V politice není nikdy nic přesně dané, protože to co se jeví jako hotová věc, se rázem stane politickou katastrofou a z mnohé, na první pohled bezvýchodné situace můžete vyjít jako vítěz. Takže i pro tuto napínavost mám politiku rád.

Co dělá politika úspěšným?

     Politik musí být úspěšný hlavně tím, že bude vždy stát za tím co říká a že smlouvu, kterou uzavřel s voliči před volbami neporuší. Právě rozdílnost slov a činů, je největší slabinou českých parlamentních politiků. Úspěšný politik není jen ten, kdo sedí za svou stranu v parlamentu, ale i ten, který stojí za svými názory, za kterými jde čestně a rovně a reprezentuje určitou část voličů, kteří mu vyjadřují svou důvěru.

Jak byste řešil otázku nezaměstnanosti, kdybyste byl ministrem práce…?

     Nezaměstnanost je dnes takovým celospolečenským problémem, že ho nevyřeší pouze ministr práce. Všechny ministerské resorty musí svou činností směřovat k tomu, aby lidí bez práce ubývalo. Bez zlepšující se hospodářské situace se nezaměstnanost nesníží, v republice se musí zvednout výroba, aby vznikla poptávka po širokém spektru profesí.

Ministr práce by se měl snažit zaměstnat všechny, kdo chtějí pracovat. Neměl by plýtvat časem a penězi na zakládání komisí, které se snaží za každou cenu zaměstnávat ty, jenž chtějí pouze chodit každý měsíc na sociální odbor či pracovní úřad pro podporu  a ohánějící se lživým argumentem, že je nikdo nechce zaměstnat.

     Dalším krokem by byla neustále se rozšiřující nabídka rekvalifikací do profesí a dovedností, které jsou dnes nejvíce potřeba na trhu práce. Mám na mysli kursy gramotnosti na počítači, jazykové kursy či řemeslnické profese. Do těchto kursů by měl být uchazeč umisťován hned po přihlášení na pracovní úřad a ne až po třech měsících, jak se to někde děje.

Jak moc jsou pro vás důležité peníze?

     Lhal bych, kdybych tvrdil, že peníze pro mě nejsou důležité. Peníze pomáhají naplnit některé tužby, jejichž splnění dělá lidský život příjemným. Jsou ale jisté hranice, které bych k jejich získání samozřejmě nepřekročil. Je smutné, že dnes v naší zemi je obrovské množství lidí, kterým peníze jen tak tak vystačí  na uhrazení nejnutnějších plateb a potřeb (potraviny, plyn elektřina, nájem) a nemohou ani pomyslet např. na výdaje za kulturu. Tím nemám na mysli asociály, kteří prohrají podpory v automatech. Mluvím o lidech, kteří přišli o práci a hledají si jí, či o zaměstnancích, jenž poctivě pracují, ale na výplatní pásce to nepoznají a ještě jim zaměstnavatel vyhrožuje, ať si nestěžují, že „na bráně čeká deset dalších“.

Odmlouváte svým nadřízeným?

     Nikdy jsem nadřízenému neodmlouval, ale diskutoval jsem s ním o dané záležitosti. Vždy jsem ale respektoval fakt, že nadřízený má mít v řešení problému poslední, určující slovo. Může vyslechnout argumenty, ale dané rozhodnutí je na něm. Jsou jisté zásady řízení a práce ve firmě, které bych nezpochybnil.

Říká se, že argumentem je vlastní příklad. Jak se na toto tvrzení díváte?

     Zůstaneme-li u politiky, tak tam tento argument platí anebo měl by platit stoprocentně a málokterý parlamentní politik ho dodržuje. Jestliže ale někde platí vlastní příklad jako argument, tak je to u členů a příznivců naší strany. Na vlastní kůži víme, co znamená práce a jak je těžké obstát v dnešním materialistickém světě. My nežijeme ve věži ze slonoviny, nás neodděluje sklo kavárny, kde bychom celý den debatili, jak změnit chod světa.

Máte nějaké tvrzení, kterým se v životě řídíte?

     Boží mlýny melou pomalu, ale spravedlivě. Již několikrát se toto úsloví naplnilo u lidí, které postihlo to, co uchystali druhým. Proto se těmito lidmi nezabývám, nestojí mi za to, svůj díl dostanou dříve či později.

 

 

     Dělnická strana kandiduje do Evropského parlamentu proto, aby zaměstnanci, kterých je v republice většina, měli v tomto orgánu své zastoupení. Dělnická strana se nehlásí k žádné mezinárodní organizaci či internacionální ideologii, ale je hlasem všech občanů českého státu, kteří nechtějí být loutkami vládnoucí politicko - ekonomické elity.

     Nikdo si dnes nemůže dělat iluze o tom, že vstupem do EU se všechno v naší zemi zlepší mávnutím kouzelného bruselského proutku. A budou to právě zaměstnanci, kdo nejcitelněji pocítí průvodní jevy českého vstupu – zdražování, propouštění z práce, protože domácí podnikatel nebude schopen konkurovat ještě většímu přílivu vyspělých západních firem na český trh a neposlední řadě to bude absolutní nezájem vrcholné evropské exekutivy řešit neúnosné sociální a lidské podmínky českých zaměstnanců v některých firmách.

     Všichni známe příklady co si dovolí zahraniční zaměstnavatel vůči českým podřízeným a to ještě nejsme v unii. A kde bude dovolání? Jestliže se obyvatelé v referendu rozhodli vstoupit do EU, nezbývá než toto stanovisko vzít na vědomí a svojí prací v evropských strukturách nedopustit, aby se ČR stala chudým evropským dvorkem, kam ostatní budou jen vyvážet svůj odpad (třeba jaderný), místní obyvatelé budou dřít na cizí, za mzdu sotva pokrývající potřeby rodiny a kde příkazy uděluje nasazený bruselský šafář. 

 

 

 

Dělník musí na superb šetřit 73 let

 

[obrazek]     Více než dvě třetiny své kariéry musí čekat řadový učitel v základní škole s platem kolem 11 000 korun hrubého, než se zmůže na vlastní luxusní vůz Superb za 700 tisíc korun.

 

     Ten, kdo pracuje od svých 18 let jako pomocná síla a pobírá minimální plat 5700 korun, by se vlastním superbem mohl svézt v 91 letech. Spořil by na něj od svých osmnácti roků plných 875 měsíců, to je skoro 73 let!

 

     Aby si řadový učitel základní školy toužící po vozu Superb splnil svůj sen, bude muset 20 let krutě šetřit. Nejlépe, když si ani nezaloží rodinu. Měsíční čistý příjem řadového člena učitelského sboru je totiž přibližně 7000 korun.

 

     Z toho musí odečíst částku na stravu a chod domácnosti, která dělá podle informací ministerstva financí pro jednotlivce 4100 korun. Pokud má štěstí a bydlí ve svém vlastním bytě nebo domě, takže neplatí nájemné, může měsíčně ušetřit 2900 korun. O kultuře a novém oblečení si ale nechá jen zdát.

 

     Nejlépe na tom bude ředitel velké společnosti. Jeho plat je něco přes 81 tisíc korun čistého měsíčně, a když bude šetřit stejně tvrdě jako učitel, nebo zedník, koupí si superb už za necelý rok.

 

     Zato pracovník, který vykonává pomocné práce za nejnižší mzdu, tedy 5700 korun hrubého, si i Fabii junior pořídí nejdříve 23 let a osm měsíců. Může si na ni měsíčně spořit nejvýše 800 korun.

 

Zdroj: BLESK

 

 

Regáloví nevolníci

 

     Hypermarkety, pro někoho odpudivý chrám konzumu a pro někoho cíl nedělních procházek. Ale já zde nechci rozsuzovat oba tábory, protože je zde ještě jedna skupina, kterou mnohdy zastánci nebo odpůrci ani nevidí. Mám na mysli zaměstnance těchto hypermarketů, kteří jsou v poklusu či na kolečkových bruslích k ruce nakupujícím zákazníkům. O jejich neradostné situaci se moc neví, protože sami o tom mluvit nechtějí a nadnárodní společnosti se s tím nechtějí pochopitelně chlubit. Až donedávna. Mezinárodní organizace práce přišla se zjištěním, že pracovníci českých hypermarketů jsou vystaveni nevyhovujícím pracovním podmínkám.

 

     Zpráva uvádí ohromné množství neplacených přesčasových hodin, nevyhovující pracovní zázemí a nátlaky na zaměstnance. Žádný z řadových zaměstnanců se přímo v práci neozve, aby hájil svá práva, protože jediná reakce vedení je okamžitá výpověď. A odbory na pracovišti? To radši vedení strpí zloděje mezi regály, než organizované odbory, které by pány manažery kleply přes prsty. Pro vedoucí těchto hypermarketů, ve skutečnosti poskoků a slouhů zahraničních vlastníků, je Zákoník práce spíše humoristickou četbou, než závazným kodexem jejich chování vůči podřízeným.

 

     Hypermarkety zaměstnávají spoustu žen, které při nucené přesčasové práci zanedbávají rodiny, ale také jsou vystaveny neúměrné dřině a stresu, že při sebemenší chybě budou propuštěny, což v některých oblastech republiky (Ostravsko, Mostecko atd.) znamená rodinou sociální katastrofu. Takže jim nezbývá než zatnout zuby a vše snášet.

 

     Ať už obchodní komplex patří vlastníkům z Irska, Belgie, Holandska či USA, nebylo by myslitelné, aby v těchto mateřských zemích své zaměstnance odírali tímto skandálním způsobem. Tam by si to ani v nejmenším nedovolili, ale proč to nezkusit na nějakém Východě, kde nehrozí žádný postih. Proč asi mají "české" megaobchody otevřeno nonstop a na Západě v žádném případě? Že by u nás byl management vstřícnější k zákazníkům než na západ od našich hranic? Ale omyl! Tam nemají otevřeno v neděli a ve svátek proto, že by se musely zaměstnancům platit příplatky za práci přesčas a ve svátek. I české pracovní právo pamatuje na práci v neděli, kdy náleží pracovníkovi příplatek 100 % jeho hodinové mzdy. Ale kde není žalobce, není ani soudce.

 

     Někdo možná popuzeně namítne: Od čeho máme odbory? Ale bylo by nespravedlivé všechnu vinu házet pouze na ně. Jak mohou ale odbory zasáhnout, když je nikdo pod hrozbou propuštění z práce nezaloží? Jedině by mohly odborové centrály tlačit na státní úřady, aby zasáhly ve prospěch českých občanů. Člověka 21. století je opravdu nedůstojné, aby dřel za těchto nevolnických podmínek, za peníze, které stěží stačí na obživu.

 

     Sice jsem psal pouze o hypermarketech, kde jsou porušována ustanovení Zákoníku práce, ale bohužel je to pouhá špička ledovce, protože takových míst, kde zaměstnanec je bezprávnou loutkou, je v naší zemi mnoho. O hypermarketech se mluví, protože mezinárodní organizace tento problém otevřela. Ale takových kauz by se bohužel ještě našlo!

 

     Je velmi smutné, že do dnešních časů nevznikla na české politické scéně strana, která by se opravdu zasazovala za zájmy a práva zaměstnanců. Pro někoho to mohou být komunisté, ale když se opravdu nezaujatě podívá na jejich dosavadní činnost, dojde k závěru, že dnes se komunisté spíše zabývají sladěním české legislativy s legislativou EU, abychom byli co nejdříve v unii. Zaměstnanci, kterým se děje křivda, a to je dnešní případ hypermarketů, musí mít nějaké zastání a tu jim spolu s odbory zajistí jedině strana, která bude mít ochranu zaměstnanců jako hlavní bod svého programu.

 

Jiří Štěpánek

 

 

Politika se musí dělat pro lidi

 

     Politika. Slovo, které je pro většinu občanů synonymem prospěchářství, korupce, moci. A dodejme že oprávněně. Alespoň pokud se týká současné situace v naší republice. Před listopadem 1989 byla politická situace velice přehledná a jednoduchá. Jedna vládnoucí strana, která za horlivé asistence lidovců a socialistů udávala tón, chvalozpěvy o výhodách socialismu, slabá opozice, kterou čas od času oživovaly finanční injekce ze zahraničí.

 

     Lidé si žili uzavřeným životem skládající se z víkendového cestování na chatu či chalupu, anebo sháněním nejrůznějších potřeb, počínaje toaletním papírem a konče barevnou televizí. Ti co nadávali tak činili potichu, neboť je mohl zaslechnout přičinlivý domovní důvěrník či člen uličního výboru. A to znamenalo nemalé problémy. I z těchto důvodů byla „sametová revoluce“ považována za historický přelom, k němuž se upínaly naděje občanů. Přicházející demokracie měla přinést nejen prosperitu, ale - a to především - svobodu názorů a dodržování lidských práv. V první vlně euforie byla slibována životní úroveň rovnající se sousednímu Rakousku. Dnes, po téměř třinácti letech od pádu komunistického režimu, můžeme pochopit, že se něco nepodařilo vinou naprosto laického přístupu, nemůžeme ale tolerovat, že k většině závažných chyb došlo záměrně, za asistence novodobých papalášů a rychlokapitalistů. Tedy těch, kteří se přetransformovali v bojovníky demokracie jenom tím, že zahodili rudou knížku.

 

     A občan? Ten opět zůstal někde v pozadí sám se svými starostmi, které se s příchodem nové vládnoucí garnitury spíše prohloubily. Žádná z parlamentních stran se jej nedokázala zastat, a pokud tak činila, bylo to jenom pokrytecky kvůli prospěchu. Politici se po svém zvolení odcizili těm, co je do mocenských pozic dosadili. A protože se tak chovali všichni bez rozdílu, naděje byla vystřídána apatií a nezájmem o věci veřejné. Důkazem budiž i účast v posledních parlamentních volbách - pouhých 58 procent. A v komunálních a senátních volbách můžeme očekávat účast ještě podstatně nižší. Prozatím ze stávající situace těží především komunisté. Mají image „protestní“ strany, která na sebe nabaluje i hlasy těch, co komunisty nejsou. To však nebude natrvalo. Instalování komunistů do vedení Poslanecké sněmovny a jejich častá spolupráce s ČSSD bude znamenat, že o svůj přívlastek komunisté brzy přijdou a stanou se v očích občanů běžnou parlamentní stranou. A slovo běžná znamená u nás nepopulární. V případě KSČM svoji roli sehraje i její převládající “proevropská“ orientace.

 

     Existuje za těchto podmínek vůbec ještě šance na změnu? Samozřejmě, že ano! Lidé jen čekají na někoho, kdo jim tu šanci nabídne. Je potřeba zčeřit stojaté vody a prohnat líné kapry dravou štikou, která zde citelně chybí. Politika se musí dělat pro lidi. To znamená s nimi hovořit, naslouchat jim, být prostě jeden z nich. Začít zezdola, lidově řečeno na ulici. To je jediný lék na bolavou českou společnost. A naordinovat bychom jej potřebovali co nejrychleji!

 

TOMÁŠ VANDAS

 

 

Flextronics: Za 101 milion Kč - tisíc nezaměstnaných!

 

     Každá sebevíce natřená zeď jednou vybledne a každá sebevíce nafouklá bublina praskne. Tak to je přesně srovnání, které se hodí na působení zahraničních firem v naší republice. Nejdříve sláva, vzletné projevy, počáteční úspěchy, ale nakonec přijde krach. Úřady práce se naplní lidmi, kteří doufali, že zaměstnáním v zahraniční firmě získají slušný příjem a hlavně jistotu dlouhodobě perspektivní práce. Pro mnohé začne opět martýrium se sháněním práce s nejistou vyhlídkou do budoucnosti. Podobné pocity zažívá na tisíc brněnských zaměstnanců zahraniční firmy Flextronics, kterým bylo náhle oznámeno, že firma v naší republice končí. Vše přišlo jako blesk z čistého nebe, vedení firmy svolalo tiskovku a řeklo: Končíme!

 

     Konec výrobních aktivit Flextronicsu rozhodně nepostihl malou firmu, ale velký nadnárodní závod, který zde již proinvestoval na 400 milionů korun a chtěl vybudovat průmyslový park na brněnské Černovické terase, kde mělo být zaměstnáno na tři tisíce lidí. Jedním z předvolebních trumfů ČSSD v posledních volbách bylo tvrzení, že za jejich vlády se do země hrnul zahraniční kapitál, který zde začal budovat své pobočky a tím se vytvořilo množství pracovních příležitostí. Tehdejší vláda vytvořila pro zahraniční kapitál velkorysé podmínky, které je upřednostnily před domácí konkurencí, ale zapomnělo se na jednu podstatnou věc. Zahraniční firmy uvažují především v číslech. Ztráta, zisk, to je to jediné, co určuje každý jejich krok.

 

     Stát - vláda poskytla Flextronicsu na 100 milionů korun a ještě 50 hektarů půdy zdarma. Nyní firma odešla, své závazky nesplnila a nikdo jí za to nežene před mezinárodní arbitráž. Tato firma si lehce spočítala, že se jí za tak lukrativních podmínek vyplatí podnikání zastavit.

 

     Dnes je pro zahraniční investory výhodná Česká republika, kde jsou pro ně vytvořeny ty nejlepší výhody a úlevy, ale jakmile dojde k sebemenšímu celosvětovému otřesu ekonomiky, hned se počítá, kde ušetřit. Hledají se nové lokality, ať v Evropě či v Asii. V Evropě se zahraniční investoři ohlížejí především v její střední a východní části. Není tedy náhodou, že Flextronics se stěhuje z Brna do Maďarska. Odtud se třeba za dva tři roky firma postěhuje na ještě levnější Ukrajinu či rovnou do nějaké asijské země, kde náklady na pracovní síly jsou ještě menší. Zahraniční firmy tak připomínají kobylky, které, když spasou vše v okolí, tak se přesunou jinam.

 

     Krach podnikatelských aktivit Flextronicsu ještě zvýší počet nezaměstnaných v brněnském regionu. Brněnský úřad práce registruje bezmála 19 tisíc nezaměstnaných a volných míst nabízí pouhých 1 200. Asi 800 volných míst je pro kvalifikované dělníky, takže se sice někteří z propuštěných v oboru elektro uplatní, ale to se jedná spíše o jednotlivá místa, rozhodně ne desítky či dokonce stovky. Co je tedy platné, že končící Flextronics bude spolupracovat s úřadem práce, když ten stejně propuštěným zaměstnancům nemá co nabídnout. Všem postiženým nezbývá tedy nic jiného, než doufat v zázrak, že se v Brně podaří do několika měsíců najít firmu, která by jim práci poskytla.

 

     Další otázkou v působení zahraničních investorů je, co nastane, až firmám vyprší časově limitované daňové úlevy či pobídky. Zůstanou či se přesunou jinam? Podle ekonomických expertů lehce přesunou výrobu ty závody, kde investor pouze doveze dodávky, smontuje je u nás a zase je vyveze. Tyto podniky jsou také lehce náchylné na kurs koruny. Lepší jsou například dodavatelé pro automobilový průmysl.

 

     Z toho vyplývá, že stát by měl bedlivěji posuzovat, komu poskytne svojí pomoc. Za podobné chyby platí především občané, kteří se ocitnou bez práce a tím se rapidně zhorší jejich sociální situace. Nejsme žádná kolonie, abychom zde vykonávali jednoduché práce pro zahraniční zaměstnavatele.

 

VLADIMÍR SVOBODA

 

 

ČR nesmí být azylantskou zemí

 

     Jednou z věcí, na kterou si museli naši občané po listopadu 1989 nedobrovolně zvyknout, je nekontrolovatelný příliv cizinců. Již od prosince 1989, kdy byly na tehdejší německo-československé hranici slavnostně přestřiženy hraniční dráty, začala naše republika být cílem cest utečenců, snažících se dostat do některého západního státu. Začaly se stavět první uprchlické tábory a s nimi vznikaly první problémy, na které zde nebyl nikdo připraven.

 

     Hranice se sice otevřely, ale nebyla přijata žádná legislativní opatření, zabraňující nekontrolovatelnému příchodu tzv. ekonomických uprchlíků. Za posledních deset let žádaly v naší republice tisíce uprchlíků o politický azyl, či o tranzit do západní Evropy, ale jen mizivé procento z nich opustilo svoji zemi z politických důvodů. Všichni ostatní sem přišli z ekonomických pohnutek, aby využili sociálních dávek u nás nebo v Německu.

 

     A pomoc našeho státu uprchlíkům je vskutku velkorysá. Azylant má nárok na bezplatné ubytování, stravu a lékařskou péči. I když je zákonná lhůta na vyřízení žádosti o azyl 90 dní, ve skutečnosti trvá vyřízení formalit skoro tři čtvrtě roku. Proto je nutné azylové procedury co nejvíce urychlit a neúspěšné žadatele okamžitě deportovat z našeho území. Úspěšný žadatel o azyl má dokonce v ČR nárok na bezplatné přidělení bytu. Byty jsou opravovány pro tento účel z prostředků ministerstva vnitra. Ty, český občane, stavebně spoř a pracuj, když chceš slušně bydlet.

 

     V počtu azylových žadatelů se nacházíme na čtrnáctém místě v Evropě, ale ve střední Evropě patříme mezi země s největším počtem azylantů. Například ve srovnání s Polskem je jich u nás dvojnásobek a oproti Slovensku několikanásobek.

 

     Dalším velkým problémem jsou nelegální utečenci, dostávající se pomocí převaděčů přes špatně střeženou česko-slovenskou hranici. Většina jich svou cestu končí na německých hranicích, odkud jsou německou pohraniční policií předáni českým úřadům. Je to z důvodu nově přijatých úprav hraničního režimu, mezi státy EU a nečlenskými státy. Podle nich, každý zadržený uprchlík např. v německém pohraničním pásmu, se vrací do nejbližší země odkud vyšel. V tomto případě do ČR. Jen v loňském roce bylo na německých hranicích zadrženo 12 800 osob ze všech koutů světa, používajících naší republiku jako přestupní stanici na cestě do západní Evropy.

 

     Ve většině případů o azyl žádající uprchlíci se nechtějí přizpůsobit kulturním a životním zvyklostem naší země. Opovážlivě trvají na zachování svých, pro nás nepřijatelných životních a „kulturních“ zvyklostí. Není to žádný projev xenofobie, ale pouhý fakt, když konstatujeme, že díky uprchlíkům z Balkánu a bývalého SSSR se u nás rozšířila již skoro vymýcená tuberkulóza. Je zde ale i závažné nebezpečí rozšíření nemoci AIDS, kterou mohou, mj. vedle homosexuálů, roznášet i přistěhovalci z Afriky.

 

     Našim občanům, v okresech postižených vysokou nezaměstnaností, se nedostává tolik pozornosti a porozumění od státních orgánů, jako nějakému albánskému uprchlíkovi z Kosova. Pokud se zpřísní legislativa na poskytování azylu a hlavně se zlepší ostraha státních hranic, věřím, že proud těch, kteří si z azylové politiky udělali dobrou živnost, znatelně zeslábne. A o to hlavně jde.

 

JIŘÍ ŠTĚPÁNEK

 

 

Zásoby ropy vystačí na 50 let

 

     Dnešní svět stojí na ropě. Ropa je určujícím faktorem politiky, ekonomiky, míru a válek. V současnosti nemáme po ruce zdroj, který by ropu adekvátně zastoupil a tím pokryl stále stoupající poptávku po této surovině. Veškerá ekonomika stojí a padá s dostatkem ropných produktů. Ropa je obrazným, ale i skutečným hnacím palivem světové ekonomiky.

 

     Ropa se stává významným politickým činitelem, utvářející vnitřní a zahraniční politiku mnoha států, velmoci z toho nevyjímaje. Tato strategická surovina se může použít jako nátlaková zbraň v rámci diplomacie. Některé státy jsou díky ropě nedotknutelné a i když jejich rozloha je nicotná, tak mohou počítat s tím, že i USA půjdou kvůli nim do ozbrojeného konfliktu. Názornou ukázkou je válka v Perském zálivu, kdy byl Irák napaden Spojenými státy, kvůli obsazení malého, leč na ropu bohatého Kuvajtu.

 

     Není to tak dlouho, co svět postihla menší ropná krize, v důsledku které se ceny za barel ropy (159 litrů) vyšplhaly na historická maxima. Spojené státy vyvinuly maximální tlak na státy těžící ropu na Středním východě, aby zvýšily svojí produkci a tím dostaly ceny dolů. Právě tato krize znovu zažehla otázku zásob ropy a následného vývoje. Státy ovládající celosvětové zásoby ropy, získávají do budoucna záruku pohádkových zisků, protože jak bude ropy ubývat, poroste i její cena.

 

     Ropa, tvořící se miliony let, nám vystačí asi jen padesát let a to při zachování stejného objemu těžby. Je to neobnovitelný zdroj, takže jeho neodvratné a definitivní vyčerpání můžeme pouze oddálit. Proto se hledají nová ložiska, především pod mořem, a je snaha co nejvíce zefektivnit těžbu ropu. Množství ropy, která se dá z ložiska získat, záleží na mnoha věcech - uložení ropy, způsobu těžby a kvalitě suroviny. Z ložiska se dá získat až 80 procent veškeré ropy, ale někdy ložisko svojí ropu nevydá vůbec. Průměrně se z ložiska vytěží přes 30 procent ropy, zbytek zůstává v zemi bez šance (zatím?) na další vytěžení. Hledání nových ložisek je velmi pracné a mnohdy nepřinese kýžený výsledek - úspěšnost je třetinová.

 

     Spotřeba ropy neustále roste. Počátkem 80. let se její spotřeba pohybovala okolo 20 miliard (mld) barelů za rok, dnes je to bezmála 25 mld barelů a přibližný odhad spotřeby pro rok 2020 je 35 mld barelů. Ropa dnes uspokojuje bezmála polovinu světové poptávky po energetických zdrojích. Je přirozené, že největšími odběrateli ropy jsou průmyslově nejvyspělejší státy - USA, západní Evropa a Japonsko. Tyto země nemají ropné zásoby na takové výší, aby jimi byla pokryta jejich potřeba.

 

     Jen pro ilustraci. Spojené státy mají pod zemí 21 mld barelů ropy, Norsko 10,8 mld barelů, Velká Británie 5,2 mld barelů a Japonsko žádnou ropu prakticky nemá. Zásoby Ruska činí 49 - 55 mld barelů. Oproti tomu státy Středního Východu mají mnohonásobně vyšší zásoby ropy. Saudská Arábie disponuje zásobou 263,5 mld barelů ropy, Irák 112,5 mld barelů, Spojené arabské emiráty 97,8 mld barelů, Kuvajt 96,5 mld barelů a Írán 89,7 mld barelů .

 

     Tyto státy ovládají trh s ropou a ropnými produkty a mohou tuto surovinu použít jako formu jistého nátlaku na prosazení svých požadavků. V dnešním světě vše souvisí se vším. Proto nikoho neudiví, že díky současným nepokojům mezi Palestinci a izraelskými okupanty, země Středního Východu pohrozily omezením dodávek ropy na světové trhy na protest proti izraelské vojenské zvůli a její podpoře ze strany americké vlády.

 

     Ve světle těchto neradostných zpráv o ubývání neobnovitelných zdrojů se jediná alternativa do budoucnosti jeví nahrazení ropy jinými velkokapacitními zdroji energie. Leč výzkum a vývoj v této oblasti je teprve na začátku a dosavadní výsledky neslibují nějaký odklon od ropy. Čas kvapí a zásoby ropy prudce ubývají. Ještě je čas. Jak dlouho ale?

 

Ing. Jan Pospíšil

 

 

 

Máte-li zájem o publikování svého článku na této stránce,

zašlete jej na adresu sídla strany nebo e-mail.