KDO JSME

► 28. října 2008, Den národní jednoty, Praha

Projev Jiřího Štěpánka, místopředsedy DS

Dnešní manifestace se koná s názvem – Za národní jednotu. Dnes, více než kdy jindy je potřeba posilovat tuto jednotu, protože není daleko doba, kdy každý z nás bude konfrontován se sociálními a politickými otřesy. Celosvětová krize zcela jistě dorazí i do české kotliny a bruselské snahy o odnárodnění celé Evropy budou pokračovat. Ekonomické otřesy a invaze cizinců rozhoupou tento liberální systém, který není připraven na zkoušku. Proto musíme být připraveni my – nacionalisté. Musíme to být my, kdo bude stát na svých místech, když bude národ a republika v ohrožení. Jsou chvíle, kdy stát neochrání pravidelná armáda, ale odhodlání lidí, občanů – nacionalistů, jejichž předci se zde narodili a jsou krví spojeni s tímto prostorem.

K tomu je potřeba lidí statečných a odhodlaných. A ty my máme. Ano, děláme politiku, ale politiku jinou, tolik odlišnou od parlamentní žvanírny či akademických debat ostatních pseudonacionalistických pastraniček. Děláme politiku činů a ne prázdných slov. Když vidíme bezpráví na českých lidech, tak planě nedebatujeme, ale konáme. Což mohli občané vidět na janovských událostech, kde se čety nacionalistů neohroženě postavily cikánským mafiánům a mnohým zkorumpovaným místním policistům. V bitvě o Janov naši spolubojovníci pokryli své zástavy statečností a mnohdy i svou krví. Tady jasně vidíme, na čí straně je Systém, policisté kryjí mafiány a české obyvatelstvo nechávají ve smrtelném nebezpečí. Ale všeho do času, litvínovské radnici zanedlouho předložíme účty za její nečinnost. Nám nebude nikdo vyhrožovat policejním zákrokem, jako litvínovský starosta.

Ušli jsme velký kus cesty v boji o duši národa a ještě vetší kus cesty nás ještě čeká. Ale nikdo z nás nemusí mít strach z této cesty. Protože se k nám na našem pochodu na Prahu přidávají další a další, kterým se otvírají oči a uvědomují si, že nemohou stát stranou, když se dnes hraje o budoucnost národa na mnoho generací dopředu. Čeká nás doba zkoušek a tak musí být národ bezpodmínečně jednotný a ze svého středu vyloučit ty, pro něž národ je pouhé slůvko na občanském průkaze a žijící v bludu liberalismu a občanské společnosti, a pro nacionalisty mající jen slova pohrdání a výhrůžek. Ať si najdou svou zemi zaslíbenou, třeba na jižním pólu, ale tady ať nás nezdržují od práce.

Dívám se s důvěrou do budoucnosti a nebojím se. Dělnická strana se stala vůdčí politickou silou v českém nacionálním táboře a svojí pozici bude jen a jen, za pomoci ostatních kamarádů – nacionalistů, posilovat. Proběhlé volby ukázaly životaschopnost hnutí, které dovede oslovit občany této země. Jsem přesvědčen, že tisíce lidí, které daly hlas kandidátům Dělnické strany, by zůstaly jinak doma, ale program a osobní příklad každého z vás je donutil zvednout se a jít volit. A za to vám patří hluboký dík. Pokud budeme pracovat stále se stejným nasazením a nebudeme uhýbat, tak lidí bude stále více přibývat.

Hlavně se k našemu hnutí hlásí mladí lidé, lidé stateční, přímí, kteří neuhnou v rozhodující chvíli. A právě tito mladí jsou pro dnešní Systém nebezpeční, oni nepodléhají módnímu konzumu a zvrácenému liberalismu, proto jsou nevydíratelní. Systém na ně se svými vábničkami a konfidenty nemůže. V nacionální mládeži je záruka budoucnosti tohoto národa. Rozhodně to není zfetovaná anarchistická mládež, kdo bude budovat tuto zemi. Budeme to my, kdo bude určovat chod tohoto státu. Přijde doba, kdy všichni společně oslavíme náš triumf vůle nad silami zla.

Končím slovy: Nic než národ, rodina, vlast!

► 13. září 2008, Festival národů, Altenburg (Německo)

Projev Tomáše Vandase, předsedy DS

Vážení přátelé, nacionalisté!

Je pro mne velkou ctí, že k vám mohu promluvit jménem české Dělnické strany a současně chci poděkovat organizátorům této akce za pozvání, kterého si nesmírně vážím.

Festival národů je příležitostí, na níž mohou zástupci nacionálních stran jednotlivých evropských států demonstrovat, jakou chtějí Evropu, jakou chtějí budoucnost. Rozhodně nechceme Evropu přeměněnou v jakýsi pochybný multikulturní kotel plný imigrantů, v němž dochází k zániku suverénních států, v němž mizí hranice, tradiční hodnoty a historické odkazy našich předků. Odmítáme vizi architektů Nového světového řádu, kteří považují pevnost Evropu za poslední překážku k uskutečnění svého staletého snu, kterým je ovládnutí světa.

Česká republika je v dnešní době státem, kde po pádu komunismu roce 1989 převzali postupně moc liberálové, a je zcela jedno, jestli jsou levicoví či pravicoví. Ve skutečnosti jsou totiž všichni stejní. Zkorumpovaní, rozkrádající státní majetek, toužící po moci za každou cenu.

Režim, jaký dnes v České republice vládne, se zaštiťuje slovy jako demokracie, svoboda slova, právní stát. Skutečnost je ale zcela jiná. Každý, kdo dnes otevřeně a nahlas kritizuje Evropskou unii, kdo odmítá masy přistěhovalců, kdo nechce, aby se naše vlast stala smetištěm, má okamžitě cejch extremisty, rasisty, neonacisty.

Mladí lidé jsou odsuzováni za své názory třeba jen proto, že mají na svém těle vytetovaný symbol, který je údajně extremistický. Vládní mašinérie za vydatné pomoci sdělovacích prostředků špiní každého, kdo by mohl být pro vládnoucí systém nebezpečným a mohl ho ohrozit. Asi všichni, kdo jste zde, máte podobnou zkušenost.

Dělnická strana se v poslední době stává častým terčem útoků jak novinářů, tak vládní garnitury. Důvodem je naše vzrůstající popularita, velký příklon nacionální mládeže, která hledá své místo ve společnosti a nehodlá akceptovat nepřijatelný vývoj.

My, čeští nacionalisté, však nebojujeme jen s liberálním nepřítelem, ale i s pasivitou, rezignací a apatií vlastních občanů, kteří jako by smířeni se situací stávají se pouhými loutkami v rukou svých pánů. Nezajímají se o věci veřejné a útěchu hledají v konzumním způsobu života, který jim režim plnými hrstmi dopřává. Ano, má to své výhody. Člověk nemusí myslet, nic neriskuje, pouze přežívá. Společnost postupně degeneruje a lidé se stávají nemyslícím stádem, které je snadno ovladatelné a manipulovatelné.

Náš boj, a to je bez rozdílu v jaké zemi, se neobejde bez vytrvalosti, bez důvěry ve své vlastní schopnosti. Nejsme v lehké pozici, ale děláme to pro svoji zemi a budoucí generace, které přijdou po nás.

Tento Festival národů je nejlepším důkazem toho, že boj proti liberalistům neprobíhá pouze v naší nebo vaší zemi, ale týká se celého kontinentu. Je to boj národů za svou nezávislost, svobodu. Zajisté nepřeháním, když tento boj také označím bojem za existenci, protože tlak, kterému jsme v dnešní době vystaveni, nemá zatím v dějinách lidstva obdoby. Jedná se již o přímý útok na instituci rodiny, útok na partnerské vztahy mezi mužem a ženou, útok na zdravý růst dětí v uspořádané rodině.

Na jedné straně se dnes v médiích napříč státy mluví o vymírání Evropy a kolik je třeba doplnit imigrantů z různých koutů světa, aby počet zůstal zachován. Dámy a pánové, oni už nás považují za pouhá čísla ve statistických tabulkách. Plus nebo minus. Ovšem my nejsme jen čísla, my jsme lidé, příslušníci národů, s bohatou kulturní i materiální minulostí. A máme zodpovědnost – postavit se tomuto tlaku, tlaku ze strany nadnárodních korporací, ať už v jejich čele stojí židé, Američané nebo Číňané, je to zcela lhostejné.

Odečítat nebo sčítat se dají kusy dobytka, nikoliv lidé, nikoliv Evropané. Nikde, v žádných tzv. oficiálních novinách nebo sdělovacích prostředcích se nedozvíte o skutečné příčině vymírání našich lidí. Maximálně se objeví zmínka o změně stylu mladých, kteří si chtějí užívat. To je vše.

Přátelé, my jsme tu od toho, abychom každý den, každou hodinu slovem a písmem všem lidem objasňovali skutečné příčiny výše popsaného stavu. A nejen to, jsme tu od toho, abychom tento vývoj zvrátili. Protože pokud to neuděláme nyní, příště může být pozdě a v budoucnosti se o nás bude mluvit jako o zbabělcích, kteří si nedokázali ubránit vlastní domov. A je jedno, jestli by to říkali příští generace Evropanů, nebo přistěhovalců a jejich potomků.

Boj o budoucnost nás spojil, minulost nás nesmí rozdělovat. Například Češi a Němci prožili ve svých dlouhých dějinách společná i protichůdná období. To ale Britové a Francouzi také. To je však dnes nepodstatné. Jde nám o přežití, proto musíme držet při sobě a vzájemně se podporovat.

Přátelé, vlastenci, děkuji vám za pozornost a loučím se heslem: Nacionalisté Evropy, povstaňte!

► 14. června 2008, Shromáždění AN proti drogám, Děčín

Projev Petra Kotába, místopředsedy DS

Vážení přátelé!

Sešli jsme se dnes, abychom společně vyjádřili náš nesouhlas s drogovým jedem, který se stále více díky tolerantnímu přístupu policie a především zákonodárců naší země šíří zejména mezi mládeží, a dokonce již i mezi dětmi prvního stupně základních škol! Kolem pořádání dnešního shromáždění se strhla velká hysterie. Primátor Děčína Vladislav Raška se snažil dokonce najít nějakou záminku, která by vedla k zákazu této akce. K jeho velkému rozčarování však úředníci magistrátu nenašli jediný zákonný důvod, o který by se mohli opřít při rozhodnutí o nepovolení dnešního protestu.

Dalším hlasitým odpůrcem našeho shromáždění proti toleranci a dekriminalizaci drog je zločinecký spolek Antifa. Jako při různých jiných příležitostech i tentokrát se po zveřejnění pozvánky na dnešní demonstraci začaly objevovat výkřiky a výhrůžky z této zapáchající žumpy. Na internetu byly zveřejněny bláboly o nutnosti zákazu podobných srazů a výzvy k fyzickému napadání jejich účastníků. U Antify tomu ale ani nemohlo být jinak. Je všeobecně známo, že příznivci tohoto smrdutého slepence jsou aktivními uživateli a mnohdy i výrobci a dealery drog. Proto také nemohou nechat podobnou akci bez povšimnutí. Náš dnešní protest je z tohoto důvodu zaměřen z velké části také proti nim.

Stojíme zde obklíčeni policisty jak v uniformách, tak i těmi v civilu. Státní orgány nám tímto způsobem dávají najevo, jak moc se bojí jiných, než oficiálních názorů, a chovají se k nám jako k těm největším vyvrhelům, které je nutno mít pod neustálým dohledem. Je pravdou, že z části za to může také spolek Antifa, ale tolik policistů není opravdu třeba. Kdyby policie věnovala tolik pozornosti drogové kriminalitě jako našemu dnešnímu shromáždění, neměli bychom dnes prakticky proti čemu protestovat, neboť drogový problém by neexistoval.

Je velice smutným faktem, že užívání a mnohdy i obchodování s drogami je policií, zákonodárci a částí veřejnosti tiše tolerováno. Jsou zde dokonce snahy o legalizaci takzvaných měkkých drog. Pod pojmem měkká droga si většina občanů představí marihuanu. Díky velké mediální masáži ji značná část veřejnosti nevnímá jako nijak nebezpečnou látku. Jak ale začíná sestup do propasti zvané drogová závislost? Začátky jsou právě v užívání marihuany. Po čase však zážitky jejích konzumentů již nejsou tak silné a proto přecházejí na tvrdší drogy. Nastupuje LSD, poté pervitin, heroin a další. Z konzumenta marihuany se tak časem stává drogově závislá troska, jejíž jedinou starostí je opatření finančních prostředků k zakoupení další dávky, a to i za cenu spáchání kriminálního činu. Nemůžeme proto rozlišovat mezi takzvaně měkkými a tvrdými drogami. Jejich nebezpečnost je stejná a proto musíme rázně odmítnout jakékoli pokusy o povolení jejich užívání.

Česká republika bohužel proti drogové kriminalitě a drogové problematice dělá velmi málo. Tresty pro výrobce a distributory drog jsou směšně nízké. Držení drog pro vlastní potřebu je tolerováno. Namísto boje proti drogovému moru, schválení přísných trestů a povinnému léčení feťáků jsou v naší zemi zřizována různá sdružení a spolky, žijící ze státních dotací, která narkomanům zdarma rozdávají injekční stříkačky, různé další pomůcky a mnohdy jsou připraveny i ochotně pomoci s odbornou aplikací drog. Na takto pochybné aktivity platíme daně! Tomuto však my musíme říci své rozhodné ne! Není nadále možné, aby užívání drog bylo placeno z peněz nás všech. Namísto rozdávání nádobíčka pro takzvaně bezpečné užívání drog musí nastoupit tvrdé tresty, jak za jejich výrobu, distribuci, tak i užívání.

Současná situace vede k tomu, že se Česká republika stává rájem výrobců a dealerů drog. Ve stále větší míře se do naší země stahují zahraniční drogové gangy a pomalu není dne, aby nebyla ve zpravodajství zveřejněna zpráva o zahradnickém umění Vietnamců při pěstování indického konopí. Je proto načase začít tento problém konečně řešit. Dělnická strana požaduje absolutní zákaz všech drog, které se v tomto evropském prostředí za škodlivé drogy považují. Jednoznačně musí nastoupit tvrdé tresty pro jejich výrobce, distributory a uživatele. Odmítáme legalizaci tzv. měkkých drog a trváme na důsledném potírání obchodu s drogami. Pro dealery drog navrhujeme tvrdé tresty vězení bez možnosti předčasného propuštění. Pobyt v léčebně pro drogově závislé si každý narkoman bude hradit ze svých prostředků, státní dotace je v tomto případě nepřípustná. Věřím, že společnými silami našeho cíle dosáhneme a že chapadla drogových mafií již nadále nebudou hrozbou pro naše děti a náš národ.

Děkuji za pozornost!

► 1. května 2008, Shromáždění DS, Praha

Projev Tomáše Vandase, předsedy DS

Vážení přátelé, vlastenci!

Dovolte mi, abych vás pozdravil jménem Dělnické strany a poděkoval vám, že jste přijali naše pozvání na tuto akci. Zároveň zde vítám všechny přátele z nám blízkých organizací a hnutí, kteří nás přijeli podpořit.

Proč se dnes v tento den vlastně scházíme? Naším cílem je oslavit svátek práce a zároveň upozornit na všechny problémy, které trápí naší společnost. Nejsme jediní, kteří si tento den připomínají. Slaví komunisté, sociální demokraté, anarchisté a mnozí další. Komunisté tento den zdiskreditovali oslavami socialistického internacionalismu, sociální demokraté nám dnes a denně v poslaneckých lavicích dokazují, jakým způsobem si váží lidské práce, no a anarchisté, ti přeci nepracují vůbec, tak nechápu, co vlastně slaví.

Dovolím si tvrdit, že my, nacionalisté, s upřímností nám vlastní přistupujeme k tomuto dni s úctou a s láskou k našim předkům, kteří dokázali, že český národ byl pracovitý, soběstačný a dostatečně sebevědomý. Jsme jediní, kteří si váží našich historických kořenů a tradic, a chceme odkaz našich předků zachovat i pro další pokolení. Abychom však naše poslání naplnili, museli jsme se vydat na nelehkou cestou boje proti silnému nepříteli. Tento nepřítel, liberální režim halený do hávu demokracie a humanity, postupně rozežírá zdravé základy nejenom českého národa, ale celé Evropy. Parazité zaplavují naší zemi, chobotnice s černými chapadly rdousí naši krásnou, čistou, bílou vlast.

Před téměř devatenácti lety padl komunistický režim. Vidina na lepší uspořádání společnosti, na prosazování práva a spravedlnosti pro všechny bez rozdílu, vzala brzy za své. Bývalí estébáci a nomenklaturní aparátčíci převlékli bleskurychle kabáty a okamžitě se dali do služeb nového režimu. Bývalí disidenti si padli do náruče se svými vězniteli a společnými silami začali budovat kapitalismus 19. století. Přitom neopomněli na své kapsy, když zběsilým tempem rozkradli státní majetek. Privatizace znamenala drancování fungujících podniků, které skončily v rukou pochybných individuí, a ta za ně povětšinou nezaplatila ani korunu, nebo v rukou cizího kapitálu. Poctivá práce se stala terčem posměchu a opovržení. Tradiční hodnoty, znamenající základy fungování společnosti po celá staletí, začaly ustupovat do pozadí, slušný člověk byl zahnán do kouta.

Jaké jsou výsledky vlády liberálů, ať už tzv. levicových či pravicových? Doslova tristní. Vládnoucí garnitura má plná ústa demokracie, spravedlnosti, práva, ale skutečnost je jiná. Stejně jako v minulosti disponuje úzká vládnoucí elita téměř neomezenou mocí. Diktují nám své představy, upravují zákony, svým politikařením zcela znechutili občanům zájem o věci veřejné. A o to jim samozřejmě jde. Nechtějí, aby se lidé zajímali o politiku, aby využívali svého volebního práva, neboť by jim mohli narušit jejich plány. Zavlekli nás do vojenského paktu NATO a do Evropské unie, která se na hony vzdálila kdysi původnímu poslání. Hospodářskou spolupráci nahradila snaha o vytvoření jednoho evropského superstátu s jednou vládou a prezidentem. Strůjci nového světového řádu nechtějí samostatné a suverénní státy. To jim nevyhovuje. Chtějí poslušnou masu, jednolitou, stejně zabarvenou, jakousi multikulturní směsku bez vlastního názoru a myšlenky.

Od doby vzniku samostatné České republiky se zde vystřídalo mnoho vlád. Zažili jsme tzv. Klausovy vlády, panování Miloše Zemana, neviditelného Špidlu, upřímného socialistu Grosse, který nyní kupuje vily na Floridě, či Paroubka. Nyní nám vládne koaliční slepenec, jehož premiér je všechno možné, jen ne slušně vychovaný člověk. Všechny parlamentní strany, vyjma komunistů, kteří jsou stejně přítomni v jiných stranách, se podíleli na vládnutí naší země. Tato parlamentní banda zdevastovala a nadále devastuje naší společnost. Jde jí jen o privilegia, koryta, požitky. Starosti běžných občanů nikoho nezajímají. Nebo snad znáte někoho z té sebranky, že mu jde o blaho občanů? Já ne. A pokud ano, tak to čeští občané nejsou, spíše příslušníci katarské královské rodiny.

Vždyť si vezměte, kdo nám tady nyní vládne. Vláda České republiky v současném složení, to je přehlídka vskutku bizardních individuí. Stačí vyjmenovat některé z nich. Rakouský kníže Schwarzenberg, k jehož vystupování a mluvě si musíte vzít tlumočníka. Stejně tak k projevům jakési Džamily, jejíž jedinou náplní je, aby zákony podporovaly menšiny, přivandrovalce a sexuální úchylky. Dále zde máme odbornici na armádní problematiku Parkanovou, která nejraději zpívá oslavné proamerické písně, či Cyrila Svobodu, který by byl ministrem snad čehokoliv, jen aby si tu židličku udržel. Je to skutečná tragédie. Donedávna jsem si myslel, že nic horšího, než Špidlova nebo Grossova vláda nás nemůže potkat. Mýlil jsem se. To co nyní sedí v útrobách budovy Strakovy akademie, to je skutečná ostuda naší země. Vláda kolaborantů, jimž záleží jen na jich samých a na nikom jiném.

Jak jinak si máme vysvětlit tzv. reformu veřejných financí, kterou vláda prosadila? Tato reforma má jeden jediný cíl. Vytahat z kapes občanů další peníze do státní kasy, která byla rozkradena polistopadovou státní garniturou. Vezměte si například daňovou reformu. Vláda sice zavádí 15% daň z příjmu fyzických osob, tato je však nově odvozena z tzv. superhrubé mzdy, která zahrnuje i odvody zaměstnavatele na zdravotní a sociální pojištění. Což ve své postatě znamená, že tato daň bude de facto 23 procent a nikoliv 15. Rovněž dochází ke zvýšení DPH z 5 na 9% u velmi důležitých položek, jako je jídlo, služby, teplo, elektřina, voda, léky, zdravotnické pomůcky, dětské pleny atd., tedy všechny položky, bez nichž se žádná rodina v každodenním životě neobejde.

Další oblastí, které doznalo výrazných změn, je zdravotnictví. Doposud občané či podnikatelé platili zdravotní pojištění nejen ze své mzdy a výdělku, ale také zaměstnavatel odvádí za každého zaměstnance nemalou částku do státního rozpočtu. Na oplátku bylo zdravotnictví bezplatné, i když tento pojem byl do značné míry zavádějící, neboť lidé stejně platili drobné doplatky za nejrůznější léky. Nyní se zpoplatnila návštěva lékaře, za každou jednotlivou položku na receptu, za pobyt v nemocnici. Jako argument se často uvádí, že Češi chodí hodně k lékaři. Nevím jak kdo, ale já ve svém okolí neznám nikoho, kdo by jen tak z dlouhé chvíle chodil vysedávat do čekárny lékařské ordinace.

Nebo si vezměte důchody a tzv. důchodovou reformu. Již dnes se hovoří o tom, že je nutné znovu navýšit hranici odchodu do důchodu na 65 let. Zatím. Za pár let to bude asi 70 let a postupně výše. Takže většina z nás si pořádného odpočinku za odpracovaná léta zřejmě neužije. Současný stav seniorů je tristní. Odchod na odpočinek v drtivé většině případů znamená radikální snížení životní úrovně. Ano, setkáváme se s názorem, aby si lidé od svých mladých let na důchod spořili. Ale víme, co bude za dvacet, třicet let? Kolik vůbec bude znamenat našetřená částka? Zda nějaký fond nebude vytunelován, jak je zde v polistopadové době oblíbenou činností. Takto přece nemůže stát přenášet odpovědnost, zbavovat se svých závazků vůči občanům, kteří celý život poctivě platili daně. Požadujeme zajištění důstojných podmínek pro naše seniory, chceme důchody ve výši 70% průměrného výdělku člověka.

Dělnická strana proti takovému odpadu, co dnes třímá otěže vládnutí, razantně vystupuje. I proto jsme si vysloužili nálepky jako rasisté, xenofobové, populisté a nejnověji neonacisté. Máme však k tomu, co se zde děje mlčet? Máme kývat souhlasně hlavami či utíkat do světa latinskoamerických telenovel? Máme nečinně sedět u televizních obrazovek, kde poskakují v záři reflektorů nejrůznější pseudohvězdy či vyvolené sociální pracovnice z E55? Máme přihlížet postupnému rozkladu naší vlasti a zániku kultury a tradičních hodnot? Říkám NE! To nebudeme. Budeme nekompromisně říkat pravdu, ať se to vládní garnituře líbí či nikoliv.

Budeme prosazovat náš program, jehož základní pilíře – národní, sociální a konzervativní – jsou podle našeho přesvědčení lékem na liberální nemoc, kterou je naše země nakažena. Odmítáme, aby se o nás rozhodovalo někde v Bruselu, ve stylu o nás bez nás. Nechceme aby se naše země stala žumpou, v níž se budou hromadit imigranti ze všech koutů světa, kde veškeré výhody budou mít nepřizpůsobivé menšiny a poctivě pracující občan je bude dotovat ze své kapsy. Odmítáme neskutečné plýtvání peněz ze státní pokladny na vojenské mise, v nichž naši vojáci hájí americké zájmy. Nechceme být zatahováni do mocenských zájmů Washingtonu tím, že zde bude umístěna americká radarová základna a američtí vojáci. Sovětské vojáky jsme zažili, nechceme zde zažít ani americké.

Na podzim tohoto roku budeme mít šanci k prosazení našeho programu na krajské úrovni. Budeme kandidovat v krajských volbách, abychom získali své zástupce v krajích. Apeluji proto na vás všechny, abychom se společnými silami pokusili porazit tu zdánlivě neprostupnou zeď. Abychom udělali malou trhlinu, která postupně rozmělní celou strukturu a napomůže zřízení. Na shnilých základech nikdy nemůže stát nic navěky. Vy všichni buďte aktivisty, seznamujte občany ve svém okolí v naším programem, vysvětlujte skutečnou pravdu, že ne ti zlí extremisté, ale poctiví nacionalisté, chtějí změnu. Ale skutečnou, radikální, nikoliv kosmetickou.

Nic nás nezastaví. Ani výhrůžky, špinění, osočování. Jdeme proti proudu! Neohroženě za svým cílem. Za vítězstvím národní a sociální myšlenky! Vydržet a nevzdat se! Děkuji za pozornost.

► 15. března 2008, Demonstrace DS na podporu Srbska, Praha

Projev Jiřího Štěpánka, 1. místopředsedy DS

Dámy a pánové, členové a členky, kamarádi !

Je to bezmála devět let, co jsme mnozí z nás stáli zde na stejném místě a protestovali proti bombardování Jugoslávie vojsky NATO. Pořádali jsme petice proti tomuto útoku, protože jsme si byli vědomi toho, že musíme pomáhat srbskému národu, který zůstal osamocen proti liberálně zvrácenému Západu a imperiálním Spojeným státům. A právě před těmi devíti lety začala americko – západní okupace Kosova, legitimní a neměnné součásti srbského státu. K moci se tam dostali vrazi a rebelové z tzv. UCK, což byla a je jakási albánská Al-Kájda.

Je naší bytostnou povinností stát dnes, v těžkých chvílích na straně Srbska, protože máme historicky mnoho společného. Po celé 20. století se osudy našich národů prolínaly a historické bouře se dotýkaly jak Srbů, tak i Čechů. Již v průběhu I. světové války, kdy Rakousko – Uhersko napadlo srbské království, přecházeli čeští vojáci na druhou stranu fronty a vstupovali do pravidelné srbské armády a se srbskými pluky absolvovali strastiplný ústup balkánskými horami, do řecké Soluně, odkud je spojenecké lodě přepravili do Ruska, kde se začala tvořit srbská legie, ale také i česká legie, takže se dá říci, že čeští vojáci ze srbské fronty se stali základem pozdějších ruských legií, které se proslavily svojí nehynoucí vojenskou slávou.

Za doby I. republiky jak Československo, tak vzniklá Jugoslávie spolu úzce spolupracovaly a právě v mnichovských dnech se ukázalo pravé přátelství ze strany Srbů. Po celé Jugoslávii se v předmnichovských dnech konaly tisícihlavé demonstrace, na kterých Srbové požadovali vstup do čs. armády, aby pomohli bránit republiku proti německému agresorovi. Jen v Bělehradě to bylo skoro deset tisíc a v celém jugoslávském království číslo dosáhlo na padesát tisíc osob. I v ČSR se u pražského Obecního domu konala demonstrace jugoslávských studentů, kteří požadovali zbraně a umístění do pevností, protože obranu naší republiky považovali za svoji věc. Oni chtěli padnout za naší republiku. Braničemo Česku! Bráníme Čechy! Skandovali demonstranti.

A v roce 1968? Po ruské okupaci? V tomto nešťastném srpnu spousty Čechoslováků trávili dovolenou na pobřeží Jugoslávie a báli se vrátit domů. Srbové – Jugoslávci reagovali fantasticky - i když Čechoslovákům končily dovolenkové pobyty, tak je dále zdarma nechávali v hotelech a kempech a ještě jim pomáhali potravinami a penězi. Mnozí z československých rekreantů se rozhodli přímo z Jugoslávie emigrovat na Západ, nejčastěji do Itálie. Přestože neměli italská či rakouská víza, tak jugoslávští celníci při spatření čs. SPZ odvraceli tvář a dělali že nic nevidí, a naši lidé mohli v klidu překročit hranice.

A jak jsme se jim odvděčili? Tedy ne my, občané republiky, ale tehdejší kolaborantská vládnoucí garnitura. Jako poslušní mopslíci se čeští žoldáci účastnili po boku USA a NATO barbarského bombardování srbských měst a vesnic. V době, kdy srbská protiletadlová obrany kladla heroický odpor americké letecké přesile, tak čeští vládní kolaboranti v čele se zrádcem národa Havlem se zalykali zvráceným uspokojením, že bombardováním pomáhají míru. A jaká byla pravda? Američtí letečtí gangsteři bombardovali srbské nemocnice, školy a obytné čtvrti. Je dokázanou pravdou, že američtí luftpiráti ostřelovali kolony bezbranných uprchlíků z Bělehradu a z jiných velkých měst či např. bombardovali strategicky důležitý most, leč právě po mostě projížděl osobní vlak a několik desítek lidí uhořelo… Nebo v Bělehradě NATO bombardovalo budovu ministerstva vnitra, ale vedle stojí nemocnice. Když byl vyhlášen poplach, tak byli pacienti s personálem evakuováni do krytu, ale v budově zůstalo na porodnickém oddělení několik novorozeňat v inkubátorech se zdravotními sestrami, odmítajících jít do krytu. Nemocnice dostala přímý zásah… Známý je případ útoku na srbskou televizi v hlavním městě, kdy na mrakodrap plný lidí zaútočili američtí mírotvorci. Ano, zlá televize přestala vysílat, ale za cenu mnoha mrtvých civilistů. Mrakodrap vyhořel a na to jsem si vzpomněl 11. září 2001, kdy v NY spadly jakési dva domy, nikdy mě proto osud tzv. dvojčat nedojímal, právě ve světle srbských událostí.

Po agresi začala okupace Kosova a v zemi se začaly roztahovat gangy UCK a usedlým Srbům začalo jít o život. Stali se z nich cizinci ve vlastní zemi. Opuštěni Evropou a některými vlastními politiky, kteří za cenu „sbližování s Evropou“ zrazovali vlastní národ. Zaslouženou odplatou byl stižen zrádce premiér Djindjič, kterého dostihla mstitelova kulka. Albánci rozjeli v Kosovu protisrbskou kulturní a rasovou genocidu. Kosovo je kolébkou srbského pravoslaví a právě pravoslavné kostely a kláštery se staly terčem běsnění barbarů z UCK. Kněží byli vyháněni ze svých svatostánků a mnohdy i byli ztýráni krvelačným albánským davem. Ze srbských enkláv se stala opevněná místa obklopená albánským mořem podporovaným žoldáky OSN. Americké koncerny briskně obsadily srbské uhelné a lignitové doly a ukazují pravý důvod americké agrese – v Iráku to byla ropa a v Kosovu to jsou doly.

Českou vládu zajímá každý běloruský či kubánský disident, dělající politiku za americké dolary proti vlastní zemi a osud bratrského srbského národa je této vládě naprosto lhostejný. Vždyť v uznání Kosova se vláda ukázala naprosto podle. Vládní proameričtí zaprodanci nebyli ani schopni říci jasně – ANO Kosovu, ale nechutně lavírovali, že se rozhodnou, až co většina. Jak to vše kontrastuje s postojem hrdých a statečných Srbů, stojících osamoceně proti liberální Evropě a mocichtivým USA. Co si o nás mohou myslet Srbové?

Právě proto jsme se zde sešli, abychom srbským bratřím ukázali, český národ není tzv. česká vláda, že i v této těžké chvíli mají v Čechách přátele, jsoucí si vědomí, že máme svým jihoslovanům co vracet a také na co navazovat, kdy bok po boku spolu bojoval Čech a Srb. Zde po srbskou zástavou svorně prohlašujeme, že se stydíme za naše ministry a naše okupační žoldáky z KFOR, a že srbská věc je i naší věcí. Bůh ochraňuj Srbsko!

► 1. března 2008, Pochod za svobodu slova a projevu, Plzeň

Projev Tomáše Vandase, předsedy DS

Vážení přátelé, vlastenci!

Dovolte mi, abych vás pozdravil jménem Dělnické strany a poděkoval organizátorům za pozvání. Původně jsme se měli na tomto místě sejít před několika týdny, ale to, co se kolem nahlášeného lednového termínu odehrávalo, nemá s demokracií nic společného. Vše vyvrcholilo skandálním rozhodnutím primátora Rödla, který se neohlížel na platnost zákonů a rozhodoval jako neomezený vládce a akci zakázal. Naštěstí si však soudy zachovaly alespoň špetku rozumu a jednání pana primátora shledaly zcela jasně protizákonným. A my doufáme, že stejným způsobem bude prošetřeno trestní oznámení, které na pana Rödla podala Dělnická strana i organizátor dnešní akce, a pan primátor bude po zásluze za své jednání odměněn.

Každý v této zemi si musí uvědomit, a je jedno v jakém je postavení, že demokratické principy volné politické soutěže a občanské angažovanosti neznamenají jen poklonkování polistopadové vládní garnituře, že zdaleka ne všichni jsou spokojeni s tím, co se ze děje a vyjadřují nesouhlas.

Po listopadovém podvodu v roce 1989 se většina z nás domnívala, že pádem komunismu nastává doba, kdy spravedlnost a právo budou platit pro všechny bez rozdílu, a nikoliv pro vyvolenou skupinu, která si myslí, že si může díky moci a penězům dovolit vše. Mýlili jsme se. Spravedlnost je dnes, stejně jako v minulém režimu, pro každého jiná. Pokud si někdo myslí, že dnes nejsou politické procesy, hluboce se mýlí. Nejsou to sice ty známé z padesátých let, nicméně i nyní „demokratičtí“ urválkové hledají sebemenší záminku k uvěznění mladých lidí, kteří se nebojí projevit svůj názor a říkají ho nahlas. Vždyť v jaké společnosti to vlastně žijeme? Na jedné straně parazité, členové nejrůznějších rodinných klanů, vysávající naší společnost a zamořující ovzduší, nicméně mající všechny výsady, neboť patří k preferované elitě. Na druhé straně mladí lidé, aktivisté, kteří jsou stíháni jen proto, že mají jiný pohled na vývoj ve společnosti a například na svém těle vytetovaný symbol, jenž je v dané době prohlášen za extremistický.

Dnešní shromáždění má za cíl upozornit na omezování svobody slova a projevu, ke kterým dochází v posledních letech poměrně často. Terčem vládní zvůle však jsou zejména nositelé národních myšlenek. Právě my, čeští vlastenci, nacionalisté, býváme častováni přívlastky jako extremisté, neonacisté, v lepším případě radikálové. Cílem vládní garnitury za vydatné pomoci sdělovacích prostředků je očernit nás v očích veřejnosti, vyvolat strach u tzv. obyčejného občana. Proto, když je jakákoliv akce, která je zaměřena svým obsahem protivládně, ať už se jedná o americký radar, Evropskou unii, Kosovo, je okamžitě označena za jakési rejdy neonacistů.

Ale nemůžeme se tomu ani moc divit. Vždyť si vezměte, kdo nám zde nyní vládne. Vláda České republiky v současném složení, to je přehlídka vskutku bizardních postav. Stačí vyjmenovat některé z nich. Rakouský kníže Schwarzenberg, k jehož vystupování a mluvě si musíte vzít tlumočníka. Stejně tak k projevům jakési Džamily, jejíž jedinou náplní je, aby zákony podporovaly menšiny, přivandrovalce a sexuální úchylky. Dále zde máme odbornici na armádní problematiku Parkanovou, která nejraději zpívá oslavné proamerické písně, či Cyrila Svobodu, který by byl ministrem snad čehokoliv, jen aby si tu židličku udržel. Je to skutečná tragédie. Donedávna jsem si myslel, že nic horšího, než Špidlova nebo Grossova vláda nás nemůže potkat. Mýlil jsem se. To co nyní sedí v útrobách budovy Strakovy akademie, to je skutečná ostuda naší země. Vláda kolaborantů, jimž záleží jen na jich samých a na nikom jiném.

Jak jinak si můžeme vysvětlit tzv. reformu veřejných financí, která platí od ledna tohoto roku? Tato reforma má jeden jediný cíl. Vytahat z kapes občanů další peníze do státní kasy, která byla rozkradena polistopadovou státní garniturou. Vezměte si například daňovou reformu. Vláda sice zavádí 15% daň z příjmu fyzických osob, tato je však nově odvozena z tzv. superhrubé mzdy, která zahrnuje i odvody zaměstnavatele na zdravotní a sociální pojištění. Což ve své postatě znamená, že tato daň bude de facto 23 procent a nikoliv 15. Rovněž dochází ke zvýšení DPH z 5 na 9% u velmi důležitých položek, jako je jídlo, služby, teplo, elektřina, voda, léky, zdravotnické pomůcky, dětské pleny atd., tedy všechny položky, bez nichž se žádná rodina v každodenním životě neobejde.

Další oblastí, která má doznat výrazných změn, je zdravotnictví. Doposud občané či podnikatelé platili zdravotní pojištění nejen ze své mzdy a výdělku, ale také zaměstnavatel odvádí za každého zaměstnance nemalou částku do státního rozpočtu. Na oplátku bylo zdravotnictví bezplatné, i když tento pojem byl do značné míry zavádějící, neboť lidé stejně platili doplatky za nejrůznější léky. Nyní ministr Julínek přišel s nápadem, aby se zpoplatnila návštěva lékaře, za každou jednotlivou položku na receptu, za pobyt v nemocnici. Jako argument se často uvádí, že Češi chodí hodně k lékaři. Nevím jak kdo, ale já ve svém okolí neznám nikoho, kdo by jen tak z dlouhé chvíle chodil vysedávat do čekárny lékařské ordinace.

Na první pohled se může zdát pro někoho částka 30, 60 či 90 korun jako malá, nestojíc za pozornost. Ale jsou lidé, důchodci, rodiny s dětmi, pro které jde o výrazný zásah do rozpočtu. Těžko lze pochopit, když si někdo platí dvacet, třicet či čtyřicet let zdravotní pojištění a v pokročilejším věku se dostaví zdravotní potíže, že si pak musí znovu vše platit. To je naprosto nepochopitelné a nepřijatelné. Jsme ochotní se bavit o platbě v nemocnici za jídlo, neboť to si člověk kupuje každý den, ale rozhodně odmítáme, aby nemocní lidé pomáhali zachraňovat rozkradené zdravotnictví ze svých peněz.

Nabízí se otázka, kde na to všechno vezmeme. Stát je zadlužen do astronomické výše téměř bilionu korun. Samozřejmě, že peníze se dají najít, jsou oblasti, které přímo volají po šetření a škrtech. Jsme toho názoru, že peněz je v naší zemi stále dostatek, pouze se s nimi špatně hospodaří. Konkrétně hospodaří špatně naši zvolení zástupci, kteří myslí jen na svá koryta, prebendy a tučné provize ze zmanipulovaných veřejných zakázek. Jen tak namátkou. Skutečně potřebujeme Senát? Sedící a usínající individua, s jejichž návrhy si stejně naloží Poslanecká sněmovna po svém? Nebo potřebujeme nákup nových obrněných transportérů za 25 miliard korun? Potřebujeme nové gripeny? Potřebujeme, aby naši vojáci plnili roli okupantů v zahraničních misích? Musíme finančně podporovat tzv. demokratické opozice v některých státech? Potřebujeme finančně dotovat různé pochybné spolky a organizace, jejichž jediným cílem je propagace pozitivní diskriminace, feminismu či sexuálních úchylek? Když půjdeme dál, musíme daňově zvýhodňovat zahraniční firmy a či firmy prosperující, které mají miliardové zisky? Jako příklad můžeme uvést Plzeňský Prazdroj, jemuž vláda přisoudila daňové úlevy ve výši 700 milionů korun. Na jedné straně se tedy ze státního rozpočtu vyhazují stamiliony, na druhé straně se neustále žádá po občanech, aby si utáhli své opasky.

Závěrem chci zdůraznit, že se současným stavem se nehodláme smířit. I když jsme dnes v defenzivě a nepřítel má všechny mocenské páky v tomto boji – média, peníze – neskládáme předem zbraně. Pořád je v naší zemi hodně slušných a poctivých lidí, kteří jen potřebují probrat z pasivity a z letargie, do které v posledních letech upadli. Tito lidé musí poznat, že není nic ztraceno, že se dá kormidlo otočit a zkorumpované gaunery vyházet z jejich vypolstrovaných kanceláří. Chci vás všechny zde ujistit, že já osobně udělám maximum pro to, aby naše myšlenky a názory získávaly čím dál více stoupenců. Abychom v tomto roce uspěli v krajských volbách a dobře se připravili na další volby parlamentní. Věřím, že vy, co jste zde, nám v naší práci pomůžete. Náš čas přijde, chce to jen vytrvat! Děkuji za pozornost.

► 23. února 2008, akce Autonomních nacionalistů na podporu Srbska, Praha

Projev Tomáše Vandase, předsedy DS

Vážení přátelé, vlastenci!

Dovolte mi, abych vás pozdravil jménem Dělnické strany a poděkoval organizátorům této akce za pozvání. Jsme dnes zde proto, abychom vyjádřili podporu bratrskému srbskému národu, který je v dnešní době podrobován těžké zkoušce.

Albánští teroristé a váleční zločinci vyhlásili jednostranně, navzdory všem mezinárodním smlouvám, mezinárodnímu právu a stále platné rezoluci OSN, nezávislé Kosovo. To Kosovo, které je po celá staletí vnímáno Srby jako kolébka jejich nezávislosti a státnosti. Prostě a jednoduše, Albánci si uzurpují část srbské země a tu si prohlásili za svůj stát.

Tento vývoj má však svůj počátek v roce 1999, kdy vojenský pakt NATO zahájil agresi proti tehdejší Jugoslávii. Pod záminkou ochrany albánského obyvatelstva začal bombardovat území Jugoslávie, ničit infrastrukturu a zabíjet nevinné civilisty. Dnes si už nikdo nevzpomene a raději nechce vzpomínat na skutečnost, že údajné masové hroby Albánců, záminku vojenské agrese, se jaksi nikdy nepodařilo najít, že naopak to byli Srbové, kteří byli vražděni, masakrováni, byly ničeny srbské pravoslavné kostely a jiné památky albánskými bandity. A právě tito převlečení bandité, dnes s obleky, vyhlašují svůj stát s vědomím, že jim kryjí záda mocní spojenci – Washington a Brusel. Právě Američané nesou vinu na rozpadu Jugoslávie a není náhodou, že největší země Evropské unie – Německo, Velká Británie, Francie – nezávislé Kosovo uznávají.

A jaký je postoj české vlády? Jako vždy: alibistický. Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg na přímou otázkou, jak se vláda zachová k uznání Kosova odpověděl, či spíše zašišlal, že vyčkáme, jak se situace vyvine a podle toho se zachováme. Jak typické! Opět patolízalsky vyčkáváme, jak se budou tvářit ti tzv. mocní, abychom je mohli podpořit. Je toto stanovisko suverénní země? Zcela určitě ne! A právě my bychom měli být mezi těmi, kdo Srby podpoří. Vždyť v minulosti to byli nejednou právě Srbové, kteří byli připraveni nám pomoci v těžkých chvílích. Vždyť i my z minulosti víme, jaké to je, podvolit se mezinárodnímu diktátu a přijít o část svého území. Měli bychom jejich oprávněné rozhořčení chápat a vyjádřit jim solidaritu.

Představte si, že se třeba na západě naší země časem vytvoří etnické enklávy různých přivandrovalců, například Vietnamců, kteří díky populační explozi převýší původní české obyvatelstvo. Začnou si dělat nároky a vedení obcí, měst, a časem budou požadovat autonomii, která povede k vyhlášení českého Vietnamu. Zdá se vám to jako z říše sci-fi? Možná to tak vypadá, ale nezapomínejme, kolik věcí, donedávna zdánlivě nereálných je dnes skutečností. A to by mohlo nastat i v tomto případě.

Vyhlášení Kosova přinese další destabilizaci Balkánu i světového dění vůbec. Tento krok bude znamenat snahu různých separatistických regionů o odtržení. Právem si mohou říkat, když může být samostatné Kosovo, pro ne my. Srbská vláda by měla reagovat jednoznačně a nekompromisně. Vyhlásit všeobecnou mobilizaci, poslat do Kosova armádu a obnovit svrchovanost centrálních bělehradských úřadů. Představitelé kosovských Albánců by měli být okamžitě zatčeni a postaveni před srbské soudy za vlastizradu. Vždyť jaký je Kosovo stát? Teroristů, mafie a drogových dealerů. Nemakačenků, kteří jen čekají, co jim kdo dá zadarmo do chřtánu.

Mezinárodní situace se stává pomalu ale jistě neudržitelnou. Spojené státy v roli světového četníka manipulují se zeměmi, destabilizace do té doby pokojných oblastí nahrává strůjcům Nového světového řádu, kteří nestojí o existenci samostatných a suverénních států. právě naopak, chtějí vytvořit poddajnou a ovládanou masu, která se nevzmůže na žádný odpor. Ukazuje se, že ač to zní paradoxně, nejbezpečnější období světového společenství bylo období tzv. studené války, kdy Spojené státy na jedné straně a Sovětský svaz na straně druhé neudělali nic bez vědomí druhého. Dnes tato vyváženost chybí, a toho Washington využívá.

Kosovo patří Srbsku, a to nezpochybnitelně. Je dobře, že když česká vláda není schopna dát zřetelně najevo svoji podporu Srbsku, dávají ho najevo čeští vlastenci. My všichni, kteří dnes podporujeme bratrský národ, aspoň částečně mažeme skvrnu hanby, která na nás ulpěla podporou válečné agresi NATO a účastí českých vojáků v okupačních misích. A věřím, že přijde doba, kdy nacionalistická česká vláda vydá oficiální omluvu za své zednářské a liberální předchůdkyně. Loučím se s vámi slovy: Kosovo je Srbsko a jinak tomu nikdy nebude!

► 26. ledna 2008, celostátní konference DS, Praha

Projev Jiřího Štěpánka, 1. místopředsedy DS

Vážení delegáti, kamarádi, hosté!

Vítám vás na výroční konferenci k příležitosti 5. výročí založení strany. Na této konferenci zhodnotíme uplynulé období a hlavně si řekneme další úkoly, které nás čekají. Ohlédneme-li se za uplynulými lety, tak kromě konstatování, že to vše uteklo jako voda, musíme říci, že to bylo pět let naplněných prací a máme být všichni na co hrdí. Nebudu zde vyjmenovávat a předčítat dosažené výsledky ve všech volbách, kterých jsme se zúčastnili, protože o tom píši ve svém článku v Dělnických listech a ještě o tom bude hovořit předseda Tomáš Vandas.

Chci se zastavit u toho, jak se nám vyplatila sázka na drobnou, poctivou a trpělivou práci. Ono nám vlastně ani nic jiného nezbylo. Když jsme stranu před pěti lety zakládali, tak jsme (a to mě potvrdí zde sedící staří bojovníci a bojovnice) kromě odhodlání a ideje neměli nic jiného. Stranu jsme zakládali s holýma rukama. Neměli jsme žádné tajemné sponzory a nakloněné televize s novinami. Vše, co jsme do teď vybudovali, vybudovali jsme si společnou prací a odhodláním.

A dnes? Internetové stránky na vysoké grafické a obsahové úrovni, pravidelně vycházející noviny, jejichž výši nákladu limituje pouze naše finanční hotovost, stoupající členská základna. Od začátku jsme vsadili na lidi, členy či příznivce. Nechtěli jsme opakovat stejné chyby, jaké jsme poznali kdesi, kdy na lidi se zapomínalo a na jejich názor, jako členů, se nebral ohled. Dnes všichni víte, že každý nápad, připomínka či výtka je přijímána jako něco, co může pomoci v naší činnosti. Vedení se snaží naslouchat každé připomínce. Vždyť upravený, rozšířený program strany je dílem připomínek, návrhů všech členů na základě vyhlášené vnitrostranické diskuse. A v tomto trendu budeme pokračovat, protože tam, kde jsme nyní, jsme se dostali ne řečmi, ale prací vás všech, co zde jste a těch ostatních, co pracují pro naše cíle a ideály. Vám všem patří obdiv a úcta!

Do nadcházejících krajských voleb máme dost kandidátů, kteří nás budou důstojně reprezentovat. Myslím si, že když neutrhneme nějaký krajský mandát, tak docílíme takového výsledku, že s námi budou muset v kraji počítat. Je na každém z nás, kam v nadcházejících volbách dojdeme.

Nechci, aby to působilo příliš sebevědomě, ale i my jsme pocítili, že úspěch přináší závist a zlou vůli. To, že útoky přicházejí ze strany vládnoucích kruhů a jim spřízněných tiskovin nás nepřekvapuje, ale že mnohé jedovaté šípy jsou vysílány z vlasteneckého tábora nás překvapuje a mrzí. Mnohé invektivy vycházejí z faktu, že DS nepostavila svůj program „jen“ na národním základu, ale že také máme svůj sociální program pro občany naší republiky. Oni prostě zjednodušují fakt, že když se někdo zastává zaměstnanců, nemusí být nutně komunista, potažmo levičák. Ale to jsou spíše věci několika jedinců, než organizací. Naposledy jsme to „schytali“ od NS, že jsme podpořili iniciativu proti poplatkům ve zdravotnictví. My stojíme vždy na straně českých lidí a jestliže je něco ohrožuje a ožebračuje, jsme připravení k obraně.

Pro nás není politika kavárenskou debatou o krásných patetických slovech, vzdušných zámcích či nereálných očekávání, což je kupř. u NS běžné, ale každodenní činnost pro lidi. My mezi nimi žijeme, pracujeme a tak moc dobře víme, co je trápí a co čekají od politiků. Je trápí konkrétní problémy s reformou a jestliže chceme něčeho v politice dosáhnout, musíme jít za těmito občany a nabídnout jim alternativu, tolik odlišnou od parlamentních korupčníků a kramářů. Ale to vyžaduje čas, trpělivost a odolnost. To jsou vlastnosti cizí těmto salónním nacionalistům.

My si nechceme hrát na určující sílu nacionálního tábora, to by nám stejně jen ubíralo čas od pořádné práce. Všichni víte, že jsme vždy připraveni s napřaženou rukou ke spolupráci s každým, kdo o to projeví zájem. Zde v sále sedí ti, kdož moc dobře vědí, že spolupráce s DS je vždy na bázi rovnoprávnosti – já pán, ty pán. A v tomto trendu budeme pokračovat. Ano - spolupráci. Ne - bezhlavému spojování s těmi, kdo by byli jedině hrobaři našeho společného díla. Nám nikomu nejde o funkce, ale jde o to, aby národní myšlenka zapustila kořeny v myslích lidí, kteří dnes mají existenční starosti a na národní myšlenku trošku pozapomínají. My jim ji chceme připomínat, ale zároveň jim sdělovat náš sociálně – národní program. Proto se možná trochu vymykáme ze zvyklostí národního spektra.

Náš společný cíl je jeden: Postupem doby ovlivňovat a spoluvytvářet českou politiku. Politiku národní, sociální a na světě nezávislou. Moc dobře víme, že dům se nestaví od střechy, ale od poctivých hlubokých základů a s partou pilných a šikovných pracantů. No, základy bychom už měli, o stavebníky a políry při zkušenostech s vámi strach nemám a první tři zastupitelské mandáty jsou začátky nosných zdí. Ano, chceme pokračovat ve stavbě a proto nejdříve potřebujeme pevné nosné a obvodové zdi, což jsou obecní a krajští zastupitelé, či solidní výsledky v krajích a potom dojdeme ke střeše – parlamentu. I když mnozí z vás na stavbě nepracovali, tak jistě víte, že na stavbě není místo pro nějaké ztřeštěnce a horké hlavy, to by bylo neštěstí hned.

To nám také mnozí vyčítají, že nejsme moc radikální a dokonce jsem zaslechl, že DS jsou radikálové v oblecích. Ano, ono to v podstatě vystihuje tento žertovný příměr. Pro nás není stěžejním místem pro politiku - ulice, při konfrontaci s nějakými výročími, ale my chceme dosáhnout změny volební cestou, cestou práce a přesvědčováním. Ano, já i my ostatní souhlasíme s některými hesly vykřikovanými při pochodech, ale uvědomujeme si, jak to působí na lidi před televizními obrazovkami, či na čtenáře novin. My nad těmi lidmi nemůžeme mávnout rukou, můžeme si možná myslet, že jsou to zápecníci, prďolové, ale jsou to voliči. A jedině díky voličům DS bude moci realizovat svůj program a pomoci všem ostatním. Samotné pochody nic neřeší. Jenže pozor, na druhou stranu je nutné si vážit všech těch mladých kluků a děvčat, kteří vyjdou ze svým názorem, i když vědí, že je to názor nepohodlný, a to je dnes zázrak. Ano, vystoupení v ulicích, ale spolu se soustavnou prací – rozdávání novin, agitace, plné kandidátky atd.

Vláda dnes ví, že nad ní sice nezvítězíme, ale že nás nemůže porazit. Zítra ale bude vládní moc vědět, že nás už nemůže porazit a že my nad ní zvítězíme. K tomu vede jedině cesta, po které jdeme dnes. Jiné cesty opravdu není.

► 28. října 2007, oslavy vzniku samostatné ČSR, Ostrava

Projev Tomáše Vandase, předsedy DS

Vážení přátelé, vlastenci!

Dovolte mi, abych vás pozdravil jménem Dělnické strany v tento významný den v dějinách Československé republiky. Před 89 lety vznikl samostatný stát Čechů a Slováků, čímž se naplnil sen mnoha generací, mnoha statečných žen a mužů, kteří za samostatnost a suverenitu neváhali položit své životy. Nově vzniklý státní útvar neměl vždy na růžích ustláno a nutno říci, že mnoho přehmatů, omylů a z nich vyplývajících důsledků jsme si zavinili sami. Především jsme se většinou spoléhali na někoho jiného než sami za sebe. Za první republiky na západní spojence, kteří nás neváhali použít v krizové době jako obětní beránky, za komunistické éry jsme zase byli v područí sovětského vládce, a v nové éře, tzv. demokratické, jsme opět široce otevřeli náruč Bruselu a Washingtonu a stali se jejich vazaly. Promarnili jsme jedinečnou šanci postavit se na vlastní nohy, být sami sebou, být vlastními pány.

Chci se však i v tento den spíše zaměřit na dnešní situaci ve společnosti, kdy se sami a dobrovolně připravujeme o svoji suverenitu. Pravomoci národního parlamentu postupně přesouváme do Bruselu, je nám diktováno, co smíme a co nikoliv. Pokud to takto půjde dál, Evropa se přemění v jakýsi multikulturní kotlík bez hranic a států, v němž bude bývalá Česká republika bezvýznamným regionem a svátek, který dnes slavíme, bude zakázán a vymazán z našich dějin. A česká společnost tomu sama napomáhá.

Nacházíme se ve stavu, kdy jsou lidé stále více z politiky znechuceni, vnímají ji jako boj o výnosná koryta ruku v ruce s obrovskou korupcí. Samozřejmě, že je jejich pocit oprávněný. Ale není řešení mávnout rukou a říci: ono to nějak dopadne. Rovněž tak není řešením utíkat od reálného života do světa pochybných latinskoamerických telenovel nebo pokleslých televizních estrád. Vládní garnituře zcela logicky takové myšlení občanů nahrává, neboť si je potom jistá, že ti nespokojení nepůjdou k volebním urnám a nezkazí jí volební výsledek. Lidé jsou udržováni v apatii zcela záměrně. Občané by si ale měli uvědomit, že politika je všechno kolem nás, vše co se nás bezprostředně dotýká.

Topolánkův kabinet nedávno prosadil svou verzi tzv. reforem, které výrazným způsobem zasáhnou naší společnost a promítnou se do všech důležitých oblastí našeho života. Mám na mysli zejména zdravotnictví, veřejné finance, důchody a další. Tyto reformy však mají jeden jediný cíl. Vytahat z kapes občanů další peníze do státní kasy, která byla rozkradena polistopadovou vládní garniturou a jejich pomocníky, kteří se dnes válejí na Bahamách či jiných lukrativních lokalitách.

Vezměte si například daňovou reformu. Vláda sice zavádí 15% daň z příjmu fyzických osob, tato je však nově odvozena z tzv. superhrubé mzdy, která zahrnuje i odvody zaměstnavatele na zdravotní a sociální pojištění. Což ve své postatě znamená, že tato daň bude de facto 23 procent a nikoliv 15. Rovněž dochází ke zvýšení DPH z 5 na 9% u velmi důležitých položek, jako je jídlo, služby, teplo, elektřina, voda, léky, zdravotnické pomůcky, dětské pleny atd., tedy všechny položky, bez nichž se žádná rodina v každodenním životě neobejde.

Podle ekonomické analýzy bude avizované snížení daní znamenat ve státním rozpočtu deficit ve výši 68 miliard korun, naproti tomu zvýšením DPH se dosáhne výnosu kolem 80 miliard korun. To při lehkých počtech znamená, že vláda tímto daňovým trikem získá každoročně zhruba 12 miliard korun na úkor občanů. A to bude ministr Kalousek s úsměvem na rtech tvrdit, že na daňové reformě vydělají všichni. Ano, při průměrné mzdě dvaceti tisíc korun bude daňová úspora asi 38 korun a při mzdě 25 tisíc 77 korun. Avšak i při nižší mzdě 15 tisíc korun hrubého je navýšení o 219 korun. To je skutečně velmi „výrazná“ sleva na dani, zvlášť, když k tomu připočteme nárůst nákladů několika stovek korun měsíčně za jídlo a ostatní důležité položky, které jsem již jmenoval. Vláda se také snaží šetřit i na ostatních výdajích. Zruší se pohřebné, má se snížit porodné, omezí se rodičovské příspěvky. Mateřská dovolená bude odstupňovaná od dvou do čtyř let tak, aby při pobírání vyšší částky nutila matku již po dvou letech hledat si práci. A to na úkor péče o dítě.

Další oblastí, která dozná výrazných změn, je zdravotnictví. Doposud občané či podnikatelé platili zdravotní pojištění nejen ze své mzdy a výdělku, ale také zaměstnavatel odvádí za každého zaměstnance nemalou částku do státního rozpočtu. Na oplátku bylo zdravotnictví bezplatné, i když tento pojem byl do značné míry zavádějící, neboť lidé stejně platili doplatky za nejrůznější léky. Nyní ministr Julínek prosadil, aby se platilo za návštěva lékaře, za každou jednotlivou položku na receptu, za pobyt v nemocnici. Jako argument se často uvádí, že Češi chodí hodně k lékaři. Nevím jak kdo, ale já ve svém okolí neznám nikoho, kdo by jen tak z dlouhé chvíle chodil vysedávat do čekárny lékařské ordinace.

Vláda České republiky v současném složení, to je přehlídka vskutku bizardních postav. Stačí se vyjmenovat některé z nich. Rakouský kníže Schwarzenberg, k jehož vystupování a mluvě si musíte vzít tlumočníka. Stejně tak k projevům jakési Džamily, jejíž jedinou náplní je, aby zákony podporovaly menšiny, přivandrovalce a sexuální úchylky. Dále zde máme odbornici na armádní problematiku Parkanovou, která nejraději zpívá oslavné proamerické písně, či Cyrila Svobodu, který by byl ministrem snad čehokoliv, jen aby si tu židličku udržel. Je to skutečná tragédie. Donedávna jsem si myslel, že nic horšího, než Špidlova nebo Grossova vláda nás nemůže potkat. Mýlil jsem se. To co nyní sedí v útrobách úřadu vlády, to je skutečná ostuda naší země. Vláda kolaborantů, jimž záleží jen na jich samých a na nikom jiném.

Děkuji za pozornost.

► 21. července 2007, shromáždění na podporu V. Pechance, Svitavy

Projev Tomáše Vandase, předsedy DS

Vážení přátelé!

Jsem velice rád, že vás mohu pozdravit jménem svým i jménem Dělnické strany a jsem také rád, že se zde společně scházíme, abychom si připomenuli kauzu Vlastimila Pechance, která svou nevyjasněností zcela zapadá do atmosféry polistopadové období.

Pokud si někdo myslí, že dnes nejsou politické procesy, hluboce se mýlí. Nejsou to sice ty známé z padesátých let, nicméně i nyní „demokratičtí“ urválkové hledají sebemenší záminku k uvěznění mladých lidí, kteří se nebojí projevit svůj názor a říkají ho nahlas. Vždyť v jaké společnosti to vlastně žijeme? Na jedné straně parazité, členové nejrůznějších rodinných klanů, vysávající naší společnost a zamořující ovzduší, nicméně mající všechny výsady, neboť patří k preferované elitě. Na druhé straně mladí lidé, aktivisté, kteří jsou stíháni jen proto, že mají jiný pohled na vývoj ve společnosti a například na svém těle vytetovaný symbol, jenž je v dané době prohlášen za extremistický. Bez jakýchkoliv skrupulí je klidně odsouzen člověk, bez přímých důkazů, za vyřčených pochybností soudních znalců i svědků, a to jen proto, že ten údajný pachatel patří ke skupině mladých lidí, jenž jsou vládní sebrankou označeni za extremisty. Ano. Mluvím o kauze Vlastimila Pechance. Právě tato kauza je důkazem špinavosti české justice, která se neštítí oponenty systému špinit, očerňovat a diskreditovat.

Co bychom ale také mohli chtít. Vždyť v čele tohoto důležitého resortu stáli většinou lidé, kteří se do pohodlného křesla uvelebili díky své stranické legitimaci, aniž by měli patřičnou kvalifikaci. Stačí zmínit zpívající ministryni Parkanovou, která dnes pro změnu šéfuje resortu obrany. Tato americká patolízalka udělá cokoliv, jen aby se koryta nepustila. Dále exministr Němec, horlivý propagátor marihuany, který si ze svého resortu udělal stranický sekretariát a vyhazoval peníze z okna za naprosto šílené věci. Měl být okamžitě zatčen a obviněn z trestného činu propagace drog. Můžeme se potom divit, že stav české justice je takový, jaký je? Myslím, že ani ne.

Určitě se shodneme v tom, že je nutné sjednat nápravu jak v justici, tak v celé řadě jiných oblastí politického a společenského života. Změny ale dosáhneme jedině tím, že budeme aktivní politicky, že budeme prosazovat naše zástupce do obecních, městských a krajských zastupitelstev. Tím se nám podaří vybudovat si dobrou výchozí pozici, abychom poté vstoupili hlavním vchodem do Sněmovní ulice. Už je potřeba rozčeřit ty zahnívající vody v parlamentním rybníce!

Na závěr bych něco vzkázal na dálku Vlastovi Pechancovi. Zcela určitě přijde čas, kdy budou důsledně vyšetřeny všechny podvody nejen ve Vaší kauze, ale v mnoha dalších. A viníci, kteří nedokázali spravedlivě postupovat v soudních procesech a v policejním vyšetřování, budou spravedlivě potrestáni! Přijde den, kdy s nimi zúčtujeme!

Děkuji za pozornost!

► 30. června 2007, shromáždění DS proti politice vlády, Praha

Projev Tomáše Vandase, předsedy DS

Vážení přátelé!

Těší mě, že Vás mohu pozdravit a poděkovat vám, že jste přijali naše pozvání na akci Dělnické strany, na které chceme zhodnotit politiku vlády České republiky a vystavit jí v tento symbolický den vysvědčení. Scházíme se zde v době, kdy druhá Topolánkova vláda, obsahující mimo ODS i přívěsky ze Strany zelených a lidovců, se zcela evidentně cítí pevně usazena na svých pozicích a hrozba předčasných voleb je zřejmě definitivně pryč. Ono se ani nelze ničemu divit, neboť těžko si lze představit poslance, který ochotně a s úsměvem na rtech hlasuje pro zkrácení volebního období a sám sebe vyhazuje z pohodlného křesla.

Topolánkův kabinet nedávno představil svou verzi tzv. reforem, které by měly zasáhnout naší společnost a promítnout se do všech důležitých oblastí našeho života. Mám na mysli zejména zdravotnictví, veřejné finance, důchody a další. Tyto reformy však mají jeden jediný cíl. Vytahat z kapes občanů další peníze do státní kasy, která byla rozkradena polistopadovou státní garniturou.

Dalším závažným problémem zdravotnictví je statut nemocnic. Drtivá většina nemocnic přešla se vznikem krajů pod jejich správu. Dnes je vidět, že šlo o nešťastné rozhodnutí. Kraje si s provozem nemocnic neví rady a jejich řešení je vcelku jednoduché – chtějí se jich za každou cenu zbavit. Přesně tímto způsobem postupoval nedávno Středočeský kraj, když narychlo odprodal asi patnáct nemocnic. A světe div se, nikoliv nejvyšší nabídce. Korupce je tam patrná na první pohled. A noví majitelé mají povinnost pouhých pět let zachovat stávající lékařskou péči. Co se bude dít po uplynutí této lhůty, to je ve hvězdách. Je třeba takovému drancování zabránit. Připravit takové zákony a normy, podle kterých budou nemocnice zahrnuty do neziskového sektoru. Odpovědnost musí znovu převzít stát a nedopustit, aby o osudu občanů v tak důležité věci rozhodovali zkorumpovaní hejtmani. Zdraví občanů nesmí být na prodej!

Vláda České republiky v současném složení, to je přehlídka vskutku bizardních postav. Stačí se vyjmenovat některé z nich. Rakouský kníže Schwarzenberg, k jehož vystupování a mluvě si musíte vzít tlumočníka. Stejně tak k projevům jakési Džamily, jejíž jedinou náplní je, aby zákony podporovaly menšiny, přivandrovalce a sexuální úchylky. Dále zde máme protitemelínskou bojovnici, ministryni školství Kuchtovou, odbornici na armádní problematiku Parkanovou, která nejraději zpívá oslavné proamerické písně, či Cyrila Svobodu, který by byl ministrem snad čehokoliv, jen aby si tu židličku udržel. Je to skutečná tragédie. Donedávna jsem si myslel, že nic horšího, než Špidlova nebo Grossova vláda nás nemůže potkat. Mýlil jsem se. To co nyní sedí v útrobách budovy za námi, to je skutečná ostuda naší země. Vláda kolaborantů, jimž záleží jen na jich samých a na nikom jiném. Pokud jim máme dnes vystavit vysvědčení, je to nedostatečná ve všech předmětech, premiérovi dáváme z chování trojku, neboť míra jeho buranství a hulvátství překračuje již dávno únosnou mez.

Závěrem chci zdůraznit, že se současným stavem se nehodláme smířit. I když jsme dnes v defenzivě a nepřítel má všechny mocenské páky v tomto boji – média, peníze – neskládáme předem zbraně. Pořád je v naší zemi hodně slušných a poctivých lidí, kteří jen potřebují probrat z pasivity a z letargie, do které v posledních letech upadli. Tito lidé musí poznat, že není nic ztraceno, že se dá kormidlo otočit a zkorumpované gaunery vyházet z jejich vypolstrovaných kanceláří. Chci vás všechny zde ujistit, že já osobně udělám maximum pro to, aby naše myšlenky a názory získávaly čím dál více stoupenců. Abychom v příštím roce uspěli v krajských volbách a dobře se připravili na další volby parlamentní. Věřím, že vy, co jste zde, nám v naší práci pomůžete. Děkuji vám za účast, přeji hezké a příjemné léto, a těším se zase někdy na viděnou.

► 21. dubna 2007, shromáždění na podporu Vlastimila Pechance, Plzeň

Projev Mgr. Ladislava Malého, člena vedení DS

Vážení přátelé,

dovolte mi, abych na tomto shromáždění, které se sešlo na podporu našeho kamaráda Vlasty Pechance, řekl pár slov.

Když jsem před dvaceti lety chodil v Praze na Václavák na protikomunistické demonstrace, křičeli jsme tehdy, že chceme svobodu, a také svobodu pro politické vězně. Mysleli jsme samozřejmě tu svobodu občanskou. Ani ve snu by mně tenkrát nenapadlo, že za téměř dvacet let po převratu, který měl onu kýženou občanskou svobodu přinést, tedy v politickém systému údajné pluralitní a otevřené společnosti, budu opět na demonstraci a opět dokonce budu požadovat svobodu. Tentokrát chceme svobodu pro člověka, jemuž nebyla policejním ani justičním aparátem prokázána vina, a přesto ho státní moc dostala do kriminálu!

Nejsem právník, abych posuzoval, zda-li je či není Vlasta Pechanec vinen – z tohoto hlediska do toho mám co nejméně mluvit. Ale jako občan si musím klást některé otázky, jež mocní tohoto světa se zdráhají zodpovědět: Jak je možné, že tady byl odsouzen člověk, aniž by mu byla přímými důkazy prokázána vina? A jak je možné, že dostal takovou výši trestu? Před časem české soudy odsoudily pedofilního vraha - znásilnil a zavraždil dvanáctiletou dívku, jejíž mrtvolu zakopal na zahradě – a dostal třináct let vězení. Všichni známe případ známého herce, který nepřizpůsobil jízdu svého auta stavu vozovky a zabil dvě osoby. Přátelé, tento člověk byl odsouzen k podmíněnému trestu! A tady je člověk, jemuž nebyla prokázána vina přímými důkazy, a dostal 17 let natvrdo!

A proto jako řadový občan České republiky si musím klást otázky – vlastně jsem povinován si je klást a se mnou všichni, jimž leží na srdci spravedlnost v tomto státě: Co je to za justici, která takhle soudí a vyrábí zločince na běžícím páse? Jak je možné v právním státě odsoudit někoho bez důkazů? A je vůbec Česká republika ještě právním státem? Nehrály v případě odsouzení Vlasty Pechance roli jiné okolnosti, například jeho známé nepřehlédnutelné politické postoje, jež svou přímočarostí a mravním nábojem křičí do křivé tváře současnému pokryteckému režimu? Jestliže ano, jestliže tomu tak je, pak Vlasta Pechanec je politický vězeň! Na tyto otázky nechť si odpoví každý sám. Ale sám za sebe volám: hanba naší policii, hanba naší justici!

A ještě pro ilustraci malou poznámku o stavu našeho vězeňství: Před Velikonocemi jsem Vlastovi do kriminálu poslal balíček a v něm tabulku čokolády. Nerozlepený balíček se mi vrátil s poznámkou, že se jedná o nepovolenou zásilku. Chápal bych to, kdybych v něm posílal třeba pilku na železo či ostrý pilník - ale nedat vězni tabulku čokolády považuji od Správy věznice za ubohé!

Děkuji za pozornost.

► 10. března 2007, shromáždění Národního korporativismu proti komunismu, Přerov

Projev Tomáše Vandase, předsedy DS

Vážení přátelé!

Jsem velice rád, že vás mohu pozdravit jménem Dělnické strany, politického subjektu, který staví svůj program na třech základních pilířích: národním, sociálním a konzervativním. I z těchto důvodů vítám možnost promluvit na tomto shromáždění, jehož cílem je dát najevo nesouhlas s politikou KSČM, sociální demokracie a jiných podobně pochybných spolků.

Svůj projev chci zaměřit poněkud jiným směrem. Nechci zde hovořit o minulosti, byť ještě patřím k těm, kteří prožili v minulém režimu větší část svého života, padesátá a šedesátá léta minulého století jsem nezažil a určitě toho nelituji.

Po listopadu 1989 si asi většina občanů myslela, že nastává doba, kdy se vše změní k lepšímu. Komunistický režim padl, nastala doba euforie, která nám však dlouho nevydržela. Kariérní komunisté rychle zahodili své legitimace, nyní jsou rozlezlí ve všech parlamentních stranách a ovlivňovali a ovlivňují polistopadové období z významných pozic a funkcí. Jen namátkou. Čalfa, nomenklaturní aparátčík a kamarád kolaboranta Havla, Tříska, otec tzv. kuponové privatizace, která se změnila v rozkrádání státního majetku, Kočárník, bývalý ministr financí, Dlouhý, Dyba, Tlustý, Šlouf, exposlanec Kraus, který seděl v parlamentu neskutečných dvacet let! Takto bychom mohli pokračovat v dlouhém výčtu a byli bychom zde asi do večera.

Chci tím říci, že dnes jsou více nebezpeční ti bývalí komunisté, dnes horliví demokraté, než současní řadoví členové komunistické strany, kteří se ke svému členství hlásí a neskrývají ho. Pro mě osobně jsou nepřátelé, kteří neskrývají své názory a hlavně je nemění, charakterově přijatelnější, než nenažraní převlékači kabátů, jejichž cílem jsou jedině jejich prebendy a koryta.

S vládnutím komunistů máme dlouholeté zkušenosti. Máme však zkušenosti i s vládou sociálních demokratů. Oni byli u moci dlouhých osm let. Co dokázali? Rozprodat další podniky se státní účastí, a to jen proto, aby zalátali díry v rozpočtu. Zaznamenali jsme nárůst kriminality, korupce. Zatáhli naší zemi do vojenského paktu NATO, a to bez referenda, jak kdysi slibovali. V této souvislosti je zajímavé sledovat jejich názorový veletoč k umístění radarové základny na našem území. Není to tak dlouho, co pan Paroubek prohlašoval, že referendum by bylo jako jít s kanónem na vrabce. Uběhlo jen několik dnů a již zcela otočil a umístění základny odmítá. Samozřejmě jen proto, že si uvědomil, jaký na to mají lidé názor.

A to je politika sociálních demokratů: neupřímnost, faleš, podvod. Právě oni mají lví podíl na tristní situaci v zemi, kdy jsou lidé znechuceni politikou, kdy odmítají jít volit. samozřejmě, že té parlamentní bandě to vyhovuje. Vždyť kdyby lidé nebyli v agónii, těžko by zde nyní mohla vládnout vláda, která je snad nejhorší v celém polistopadovém období. Vždyť někteří ministři neumí ani česky! Vezměte si jakousi Džamilu či toho rakouského knížete. Oni by potřebovali několik lekcí výslovnosti češtiny, není jim ani rozumět. To je něco tragického a nepředstavitelného.

Chtěl bych vám všem na závěr poděkovat, že jste neváhali vyjádřit veřejně a otevřeně svůj názor. A je-li tento názor v rozporu s oficiální linií a proti proudu dnešní doby, jde o projev nesmírné odvahy. A věřím, že s přibývající dobou bude takových lidí stále více a hlas národovců bude slyšet stále hlasitěji. Chce to také ale politicky pracovat, šířit program a získat podporu veřejnosti. Jedině tak uspějeme. Chce to jen vytrvat, nevzdat se a zvítězíme!

Děkuji vám a těším se zase někdy na viděnou!

► 24. února 2007, shromáždění Autonomních nacionalistů proti radarové základně v ČR, Beroun

Projev Tomáše Vandase, předsedy DS

Vážení přátelé!

Jsem velice rád, že vás mohu pozdravit jménem Dělnické strany, politického subjektu, který staví svůj program na třech základních pilířích: národním, sociálním a konzervativním. I z těchto důvodů vítám možnost promluvit na tomto shromáždění, jehož cílem je dát najevo nesouhlas s umístěním americké radarové základny na území České republiky.

Asi většina z nás by mohla sobotní odpoledne trávit poněkud příjemněji. Nemyslím zrovna sledování stupidních latinskoamerických telenovel či zběsilé běhání uličkami supermarketu, nicméně je dobře, že jsme zde a říkáme své NE plánům české politické reprezentace, i když to slovo české by klidně mohlo být v uvozovkách.

V poslední době se o umístění americké radarové základny u nás s velkou intenzitou diskutuje. Zastánci argumentují nutností zapojení naší země do bezpečnostní zóny, historické šanci, která nás ochrání před strašidlem dnešní doby – jadernými zbraněmi a terorismem. Vzhledem k tomu, že jsme členy severoatlantické aliance, je přítomnost amerických vojáků logickým vyústěním naší oddanosti a potvrzením bezbřehé loajality. Tak to alespoň tvrdí ti, kteří fanaticky pro radar horují.

Připadá mi, jako bychom se dostatečně nepoučili ze své minulosti. Jen jsme se po sametovém podvodu zbavili sovětských vojsk, která zde byla dočasně umístěna od roku 1968, uplynulo několik let a stojíme před podobnou situací. Zase nabízíme své území pro mocenské zájmy našeho spojence, tentokrát pro změnu západního. Co tímto krokem získáme? Jednoduše nic. Vlastně ano, pocit bezprostředního ohrožení, neboť Rusko již ústy náčelníka generálního štábu své armády oznámilo, že pokud vzniknou základny v České republice a v Polsku, odstoupí od mezinárodní dohody o nešíření raket krátkého a středního doletu a obnoví jejich výrobu. Tyto rakety pak následně umístí u hranic s Polskem. Znamená to tedy, že v této riskantní hře získáme jen pozici snadného terče. A to jen proto, že česká vláda, složená z kolaborantů a podvodníků, chce patolízalsky dokázat svou oddanost Washingtonu. Stejným způsobem dokazovala svojí oddanost vláda i v minulém režimu.

Copak již nestačí, že se zcela zbytečně angažujeme v mezinárodních armádních misích a naši vojáci působí coby okupační žoldáci v Afghánistánu, Iráku či na území bývalé Jugoslávie? Copak nestačí, že tímto způsobem mrháme obrovské finanční prostředky, které by se daly využít daleko účelněji? Asi ne. Jako skutečnou perličku lze hodnotit poslední návrh ministryně obrany Parkanové, o věnování daru afghánské armádě v hodnotě třiceti milionů korun.

Skutečně nedokážeme být sami sebou a chovat se jako suverénní a nezávislá země? Na tuto otázku existuje poměrně jednoduchá odpověď. Nedokážeme, pokud ve vedení státu bude zkorumpovaná banda, mající na paměti jen své požitky a prebendy, kdy jako pijavice vysávají náš národ a jeho budoucnost je jim naprosto lhostejná.

Umístění radarové základny je věcí natolik závažnou, že jedině občané formou referenda mohou dát patřičnou odpověď. A jak by tato odpověď zněla, je více než jisté. I proto se vláda snaží otázku umístění radarové základny záměrně bagatelizovat a o referendu neuvažuje. Také je zajímavé sledovat některé názorové veletoče. Například sociální demokracie. Ta ještě nedávno ústy pana Paroubka základnu podporovala a referendum označila v této věci za nesmyslné. Neuplynulo ani pár dnů, veřejné mínění se postavilo jednoznačně proti, a ejhle, ČSSD okamžitě obrátila a nyní je proti základně. prostě co jim v dané chvíli vyhovuje, to hlásají. A nepochybuji o tom, že kdyby byli sociální demokraté stále u moci, zůstali by u té první varianty a základnu by všemožně podporovali.

Děkuji vám!

► 28. října 2006, shromáždění Národního korporativismu k výročí vzniku ČSR, Ostrava

Projev Mgr. Ladislava Malého, člena vedení DS

Chceme národní stát!

Kamarádi!

I když si vážím historických událostí před osmdesáti osmi lety, posuzuji jejich význam optikou dalších peripetií našeho národa. Přesto mi dovolte, abych svoji pozornost obrátil do současnosti, na problémy, které nás bezprostředně pálí.

Kromě toho, že stále více lidí v našem státě nemůže sehnat práci, že naše republika je zadlužená příšerným dluhem, že se sociální nerovnost obyvatelstva stále více prohlubuje, zvedá v našem státě hlavu i hydra totality. A teď nemám na mysli jenom nezákonné odposlouchávání občanů.

Jistě víte, co se stalo 27. srpna v Praze v Badeniho ulici, blízko stanice metra Hradčanská. Policajti tam brutálním způsobem přepadli pokojnou skupinu mladých lidí, kteří chtěli před budovou velvyslanectví státu Izrael vyjádřit svůj nesouhlas s válkou v Libanonu. Šli manifestovat svůj nesouhlas s válkou, a to by mělo být důležité pro každého z nás. Policejní zvůlí jim bylo znemožněno vyjádřit klidným způsobem svůj nesouhlas, ačkoliv měli svou akci povolenou příslušným úřadem Magistrátu; poté byli demonstranti policií násilím vyšacováni a odvezeni do policejních vyšetřoven. Údajně se u někoho z nich měly najít plynové pistole. Policie ovšem neuvádí u koho konkrétně se zbraně našly. Může se ovšem nakonec ukázat – a historie je plná takových překvapení - že právě ti lidé, kteří měli u sebe plynové pistole, figurují ve skutečnosti na výplatní pásce ministerstva vnitra. Z celého případu je jasně vidět touha policie, a části sdělovacích prostředků, kriminalizovat jinak smýšlející občany, jejich názory vydávat za extrémistické a škodlivé pro tuto společnost.

Policejním zásahem v Praze bylo flagrantně porušeno právo občanů na svobodné shromáždění, svobodně vyjádřit svůj nesouhlas s politikou vlády a jejích zahraničních přátel – a to prosím pěkně Policií ČR, která by měla být garantem pořádku, jež nám, občanům, zaručuje Ústava České republiky! Kdo tedy má extrémní chování? Jsme to snad my, kteří máme potřebu veřejně manifestovat svoje názory, což je výrazem naší lidské svobody a důstojnosti? Není to snad státní moc, která svým občanům brání tato základní ústavní práva naplnit, a šlape tak po jejich svobodě a důstojnosti?

Dokonce se tam stalo, že jeden přítomný nezávislý fotograf byl policajty násilím vtažen mezi demonstranty, jako že je jeden z nich, i když s nimi neměl nic společného. A na základě této policejní zlovůle byl posléze jeho zaměstnavatelem vyhozen z práce. A i kdyby nakrásně byl jedním z manifestantů: cožpak vyhazov z práce pro účast na demonstraci není diskriminací občanů z politických důvodů? Na tomhle případu je vidět, jak rychle se současná tzv. liberálně lžidemokratická státní moc učí od bývalé bolševické totality: případy arogance státní moci, brutalita policistů a vyhazovy ze zaměstnání pro nekonformní názory se totiž naposledy v masovém měřítku stávaly před listopadem ´89. Do soukolí režie zednářského zla zapadá i následné deklasování a skandalizace osoby nezávislého fotografa v České televizi. I to se zhusta před listopadem ´89 stávalo.

A proto moje otázka zní: Co se vlastně za tu dobu od listopadu ´89 v naší zemi pro obyčejné lidi, pro lidi práce, změnilo? Jsou snad lidé šťastnější? Vytvořila snad vládní zednářská samozvaná kamarila větší prostor pro realizaci života svých ovládaných občanů?

A dovolte mi uvést ještě jeden případ, tentokrát z ciziny. Z kraje září letošního roku byla v Belgii pozatýkána skupina vojáků belgické armády, že prý to jsou neonacisté. Může být pravdou, že patří k těm radikálnějším politickým skupinám obyvatelstva v Belgii. Ale je také pravdou, že jsou to právě tyto tzv. radikální skupiny obyvatelstva – politické hnutí a strany - jenž vnímají život a dění ve své zemi s otevřenýma očima a jsou naplněni hrůzou a starostí o svou budoucnost a budoucnost svých rodin. Protože jenom slepý nemůže vidět masivní příliv černochů a Arabů do západní Evropy, a na druhé straně nelze nevidět slavobránu jim postavenou bruselskými liberálními a zednářskými vládci Evropské unie. S tzv. azylanty přichází do Evropy i jejich kultura a zvyky na hony vzdálené kultuře a zvykům usedlých bílých Evropanů. A je jen otázka času, kdy se také radikálně změní demografické složení i našeho obyvatelstva, tak jako je tomu v Belgii a v jiných zemích západní Evropy. Jak může tahle skutečnost, tj. barbarizace kultury a života kdysi křesťanské a kulturní Evropy, ve svých důsledcích znamenající bytí či nebytí bílé rasy v Evropě, nechávat slušné a inteligentní lidi v klidu?

Jaký cíl je ve skrytu těchto snah zednářských mocipánů Evropské unie? Odpověď je jasná: primárním cílem je vytvoření multirasové Evropy. Sekundárně pak výměna evropských kulturních a křesťanských tradic za kulturu hamburgerů, coca coly, marihuany, veřejné prosazování homosexuality a bezduchých televizních seriálů, při současně vše prostupující brutalitou života.

Aby vládnoucí lóžový establishment měl ve svém úsilí úspěch, tj.úspěch v likvidaci toho nejcennějšího co evropským národům zůstalo, jejich kulturu a tradice, musel nejdříve porobit svoje vlastní obyvatelstvo. Děje se tak především změnou zákona a pak také plíživě: ekonomickými nástroji nadnárodními výrobními a prodejními řetězci. Nejdřív zrušili zákonem stanovenou příslušnost k národu a pak do trestního zákoníku všech států Evropy vtělili zákony proti tzv. rasové nesnášenlivosti. Od té doby se bílé autochtonní obyvatelstvo Evropy bojí o barevných azylantech a přivandrovalcích veřejně nahlas hovořit, a když tak jenom v náznaku a v jinotajích; rasy a rasová otázka jsou v Evropě, a tedy i v České republice, tabuizovány. A opět se opakuje to, co náš národ, a my s ním, v historii už tolikrát zažil: že totiž lidé upadli do strachu. Opět je v Česku cítit všudypřítomný strach, který se lidí bytostně dotýká, a který ještě média, zejména Česká televize, za naše peníze utvrzují. Občané se stávají ve vlastní zemi bezprávnými cizinci.

Kamarádi, žádejme na svých zákonných zástupcích, tedy poslancích, aby v parlamentu přijali zákon zamezující jakýkoliv příliv tzv. uprchlíků do naší republiky, leda ze zemí s podobnými kulturními a historickými zkušenostmi. Rovněž požadujme zavedení zákona o národní příslušnosti a její povinnost uvádění v průkazech totožnosti občanů. Když neznemožníme, tak aspoň znechutíme přistěhovalcům příchod do naší vlasti.

Náš stát chceme národní, nezávislý, svobodný a sociální! Vzkazujeme bruselským mocipánům a jejich domácím kolaborantům: Pánové, tu vaši občanskou společnost si vetkněte za klobouk a táhněte pryč z naší republiky!

Spisovatel Hašek ústy svého Švejka prohlašoval větu, která vešla do národního povědomí a která se omílá do omrzení, a sice, že to chce klid. Kamarádi, to není pravda, to nechce klid! Buďme věrni odkazu 28. října a odkazu našich legií a ve věcech, jež se nás bytostně dotýkají, klidní být nesmíme. Nebuďme ani vlažní – neboť ti budou vyplivnuti, jak řekl Kristus. K událostem, jež se dějí kolem nás v naší zemi nebuďme ani klidní, ani lhostejní, ani vlažní, ale nazývejme věci pravými jmény a volejme po nápravě. Stůjme vždycky rovně, nehrbme se před mocnými tohoto světa a jednejme vždycky mravně! Jinak Zlo bude v naší zemi slavit svoje orgie.

Děkuji za pozornost.

► 29. července 2006, shromáždění za obnovení trestu smrti, Chomutov

Projev Tomáše Vandase, předsedy DS

Vážení přátelé!

Dovolte mi, abych vás pozdravil jménem svým i jménem Dělnické strany. Scházíme se dnes na místě, kde před časem byla zavražděna mladá dívka, Markéta Bečvářová. Byla na začátku svého života a padla za oběť bestiální zrůdě v lidském kabátě. Její tragický osud, který si tímto vzpomínkovým aktem připomínáme, je dalším z mnoha podobných tragédií, které se dnes a denně odehrávají v naší zemi.

Bohužel se stále potýkáme s dědictvím tzv. sametové revoluce, která přinesla mimo jiné bacil zvaný liberalismus. Tento bacil zasáhl naší společnost, infikoval jí, přinesl s sebou mnoho zvráceností, úchylek, nárůst kriminality a drog, masivní příliv parazitujících imigrantů. Mezi jinými i v oblasti trestního práva znamenal listopad 1989 zrušení trestu smrti. Tedy trestu, který je doposud používán v řadě zemí a který byl u nás uplatňován za minulého režimu. Nemám však na mysli politické procesy v padesátých letech, ale rozsudky za brutální vraždy.

V dnešní době se často diskutuje o směřování společnosti, o jejím vývoji, vládní elita neustále používá pojmy humanita, občanská společnost, tolerance atd. Na rovinu říkám, že o takovou společnost my nestojíme. Nechceme být tolerantní vůči vrahům, násilníkům, bestiím, které neváhají bezcitně zabíjet nevinné oběti, mezi nimiž jsou často děti a staří lidé. Nechceme tolerovat stav, kdy budou po lese běhat šílenci a jen tak pro zábavu zabíjet lidi, jako tomu bylo v kauze tzv. lesního vraha. S tím se nehodláme smířit. Nastal už konečně čas, kdy musíme říci své jasné NE takové společnosti. Společnost potřebuje řád a pořádek!

Dělnická strana má znovuzavedení trestu smrti ve svém programu a tento bod hodláme prosazovat se všemi, kteří mají stejný názor. Jsem proto rád, že zde vidím převážně zástupce mladé generace. Je to pro ně znamení, že ne všem mladým je lhostejné, v jaké zemi a za jakých podmínek budou žít. Zda to bude země plná amorálností, chaosu, vražd a mafiánských gangů, nebo zda to bude země stále ještě česká, kde budou platit jasná pravidla a zákony, podotýkám, že naše pravidla, země v níž se budou naši lidé cítit bezpečně. Nemusím asi zdůrazňovat, že my budeme naplno prosazovat tu druhou možnost. Už z povinnosti vůči našim předkům a dalším generacím!

Děkuji Vám za pozornost a těším se někdy s vámi na viděnou.

► 7. listopadu 2005, protest proti reality show, Praha, budova TV Prima

Otevřený dopis ředitelům TV Prima a TV Nova

Pánové,

jako představitelé níže uvedených politických stran a občanských sdružení považujeme za svou povinnost být slyšitelným hlasem té části českých občanů, která dosud neztratila zdravý rozum a cit pro elementární morální hodnoty. Obracíme se na Vás, abychom Vám tlumočili hluboký nesouhlas a rozhořčení těchto občanů nad ohlupující exhibicí vulgarity a kulturní podprůměrnosti, kterou prezentují pořady typu „reality show“ vysílané Vašimi televizními stanicemi. Míra pohoršení je v současné chvíli o to větší, že Vaše stanice od projektů neustupují ani po oficielním udělením pokuty od Rady pro televizní a rozhlasové vysílání, naopak v nepokryté honbě za maximalizovaným ziskem chystají novou řadu těchto „reality show“. Vzhledem k laxnosti vládních politiků a institucí mají rozumní občané jen málo možností jak se bránit celospolečenskému vlivu vašich demoralizujících pořadů. Mlčet však dost dobře nejde.

Jaká jsou podle nás hlavní negativa obou pořadů:

1) V prvé řadě sám princip „reality show“ jako takový. Do uměle vytvořeného prostředí je uzavřena nesourodá skupina „soutěžících“ motivovaných příslibem nesmyslně vysoké finanční výhry (ve srovnání s průměrnými platy v ČR) a je jim zakázána resp. znemožněna, jakákoli hlubší mentální činnost, takže jejich jedinou zábavou se nutně stává „dění ve skupině“. Rostoucí emoce, afektivní reakce a „výbuchy“ pak tvoří hlavní „podívanou“ pro diváky u obrazovek. Je to neodpovědná hra s lidskou psychikou, bez ohledu na to, že kmotry této hry byli různí „odborníci“ z řad psychologů a sociologů (lékaři v Osvětimi byli přece také „odborníci“).

2) V daném kontextu už je jen dílčím problémem výběr „soutěžících“ a jejich instruktáž, jež byly evidentně motivovány záměrem dostat na obrazovky co nejvíce „šokující akce“ tj. agrese, sexu, primitivního vyjadřování a vulgarit (byť čas od času formalistně „vypípnutých“).

3) Vážnou otázkou je ovšem zařazení pořadů a upoutávek na ně do vysílacího času, kdy televizi běžně sledují děti. (K této věci se ještě vrátíme níže).

4) Problematická je konečně i interakce s diváky, v nichž je provokována chuť pomocí hlasování „zlikvidovat“ toho či onoho „soutěžícího“, čímž se v nich nutně posiluje agresivita a pocit jakési povýšenosti a bohorovné všemohoucnosti. (Kriminální zločiny poslední doby, např. případ „lesního vraha“ naznačují, k jakým koncům vybuzení takových pocitů může vést).

Tohle všechno ale Vy sami víte. Důvodem proč se na Vás tímto dopisem obracíme, je snaha, dříve než zahájíme další postup právní cestou, oslovit Vás osobně, jako odpovědné řídící pracovníky obou TV stanic, a apelovat na vaše lidské svědomí. Jakkoli si uvědomujeme význam faktoru „sledovanosti“ pro ekonomický život privátních TV, jsme upřímně přesvědčeni, že je ze závažných důvodů nutno oba projekty, „reality show“ ukončit. Zisk je zaslouženou odměnou každého podnikání, má však hodnotu jen tehdy, lze-li ho smysluplně investovat či šťastně užít. Společnost vychovávána „etikou“ a pokleslou estetikou „reality show“ však nutně ztrácí přirozené sociální instinkty jako je stud, soucit, solidarita apod., a stává se náchylnou k iracionálním výlevům a živočišnému egoismu, jehož typickým vnějším projevem je agrese. V takové společnosti následně upadá kvalita života a relativizuje se smysl jakéhokoli podnikání.

Zvlášť bolestné v této souvislosti je, že častým divákem „reality show“ jsou školní děti. Všestranný „výchovný efekt“ jaký sledování pořadů tohoto typu na děti má, si lze snadno představit. Neobstojí přitom známý argument, že televizní přijímač lze přece kdykoli vypnout. Možná sami máte děti, nebo si alespoň umíte, jako tvůrčí lidé představit dětskou mentalitu. Děti školního věku přece zpravidla hledají oporu pro své nehotové životní názory ve skupinové identitě, např. ve třídě. Nevědět v takové skupině co je to „reality show“, znamená být potencionálním terčem posměchu či šikany, minimálně pak, ocitnout se „mimo“ a „na okraji“. Kdo vytvořil takovou atmosféru kolem“reality show“? Upoutávací kampaně vašich stanic a na věci parazitující bulvární tisk. Proč? Aby připoutali diváky k obrazovkám (nejen děti totiž chtějí být „in“).

Z výrobně laciné a přitom výnosné „zábavy“ se tak stal nebezpečný fenomén podminovávající již tak dost chatrné základy naší vlastní budoucnosti.

Žádáme Vás proto pánové s vědomím závažnosti celé věci: Zastavte to! Zastavte další vysílání pořadů typu „reality show“. Udělejte to ve jménu lidskosti a v zájmu zachování práva budoucích generací na důstojný život a budování osobního štěstí.

Praha 6. listopadu 2005

PhDr. Radomír Malý František Červenka Tomáš Vandas

Akce Národní Obnovy Národní sjednocení Dělnická strana

► 7. listopadu 2005, protest proti reality show, Praha, budova TV Prima

Projev Tomáše Vandase, předsedy DS

Dámy a pánové, Vážení přítomní!

Dovolte mi, abych zde vystoupil jménem Dělnické strany. Sešli jsme se dnes v tento den poněkud z jiných důvodů, než tomu bývá obvykle, čímž mám na mysli zejména vnitropolitickou situaci v naší zemi. A tomu odpovídá i místo. Jsme před budovou soukromé televize Prima a protestujeme zde proti novému fenoménu, který zaplavuje naší zemi - reality show.

Televize Prima vysílá od konce srpna pořad, který se nazývá VyVolení. Tlupa pochybných individuí, mezi nimiž jsou homosexuálové, sociální pracovnice z E55 či feťáci, je pod nepřetržitým dohledem kamer, a jejich stupidní výlevy přináší televize v hlavním vysílacím čase divákům. Samozřejmě, že útočí na nízké pudy lidí a tak jsme dnes a denně svědky laviny sprostot, zvráceností, sexu. A co je horší, děje se tak v hodinách, kdy pořad mohou sledovat děti a dospívající mládež. V tomto případě dochází k evidentnímu porušování zákona, bohužel za absolutní nečinnosti Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.

Podle mého názoru televize dnes servírují jen lehký odvar toho, co nás v budoucnu čeká. Jak jsem již dříve zmínil, stačí si připomenout film s Arnoldem Schwarzennegrem Běžící muž, kde náplní tzv. reality show bylo zabíjení. Kam až zajdou v budoucnosti tvůrci tohoto hnusu? Budou také vyžadovat zápasy, ponižování pod lidskou důstojnost nebo vraždění? Dnes to možná zní nadneseně, ale víme, co nás skutečně čeká třeba za deset, dvacet let? Určitě na to nelze dát uspokojivou odpověď.

Naším cílem je dnes upozornit nejen na porušování zákona, ale dát také najevo, že ne všichni občané budou slepí a hluší k tomu, co se dnes děje. Že ne všichni jsou tupé stádo, které se nechá oblbovat stupiditami.

Požadujeme, aby okamžitě zasáhla Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, aby finanční sankce nebyly směšně nízké, ale svou výší citelně zasáhly do rozpočtu všech sdělovacích prostředků, které zákony porušují. Požadujeme, aby ta samá částka, která je určena pro vítěze reality hnusu, byla věnována televizí Prima do oblasti zdravotnictví nebo školství. Požadujeme také zastavení připravované druhé řady VyVolených.

Věřím, že vedení televize Prima k našim požadavkům a argumentům nakonec přihlédne a bude ochotné jednat o vzniklé situaci. Jinak budeme nuceni příště přijmout daleko tvrdší opatření!

Děkuji vám za pozornost.

► 28. října 2005, výročí vzniku ČSR, Praha, Palackého náměstí

Projev Tomáše Vandase, předsedy DS

Vážení přátelé, vlastenci!

Dovolte mi, abych vás pozdravil jménem Dělnické strany v tento významný den v dějinách Československé republiky.

Jsem velice potěšen, že tu společně stojíme bok po boku s našimi přáteli z Národního sjednocení, a že zde již vystupujeme jako partneři v nadcházejících parlamentních volbách, neboť byla uzavřena dohoda mezi našimi stranami o společné kandidatuře. Mohu říci, že jednání se konalo v přátelské atmosféře naplněné velkým odhodláním uspět ve volbách.

Všichni ale víme, že to nebude jednoduché. Proti nám stojí soupeř, který má na své straně média, peníze, policejní složky, neštítí se zastrašovat své politické oponenty, kteří jsou pro své vlastenecké názory označováni jako extremisté, rasisté, neonacisté, v lepším případě populisté. Co bychom však chtěli od lidí, kteří jsou již od sametového podvodu střídavě v nejrůznějších funkcích. Od lidí, kteří jsou dychtiví po moci za jakoukoli cenu, jsou prolezlí korupcí a paktují se z nejrůznějšími podvodníky, kterým pak umožní zmizet třeba na Bahamy nebo na Seychely.

Společnost potřebuje změnu. Na tom se jistě společně shodneme. Musíme odmítnut směr socialistických korupčníků, kteří neváhají rozprodávat poslední zbytky národního majetku, jen aby zacelili obrovské dluhy ve svém hospodaření.

Musíme však odmítnout i tzv. modrou šanci občanských demokratů, která je šancí pouze pro horní vyvolené. Naším cílem je sociálně solidární společnost, v níž se poctivě pracující občané nebudou bát zvyšující se kriminality, nebudou šikanováni nesmyslnou byrokracií a nebudou utlačováni státním aparátem, který je neustále zastrašuje, nejdříve hrozbou z terorismu, nyní zase nějakou ptačí chřipkou. Všichni víme, komu to slouží.

Nechceme, aby naše společnost byla zaplevelena nejrůznějšími přivandrovalci ze všech koutů světa, abychom se postupně stali menšinou ve své vlastní zemi.

Chceme aby lidé, kteří něco ve svém oboru a profesi dokázali, byli náležitě oceněni a byli to právě oni, kteří si zaslouží naši úctu. Takoví jedinci mají právo být v záři reflektorů a centru dění. A nikoliv pochybná individua vyvolených bratrů.

Požadujeme návrat k tradicím, morálce, skutečným hodnotám, které formovaly náš národ po staletí.

Nacházíme se v situaci, kdy jsou lidé stále více znechuceni z politiky, kterou vnímají jako boj o výnosná koryta ruku v ruce s obrovskou korupcí. Samozřejmě, že je jejich pocit oprávněný. Ale není řešení mávnout rukou a říci: ono to nějak dopadne. Rovněž tak není řešením utíkat od reálného života do světa pochybných latinskoamerických telenovel nebo pokleslých televizních estrád. Vládní garnituře zcela logicky takové myšlení občanů nahrává, neboť si je potom jistá, že ti nespokojení nepůjdou k volebním urnám a nezkazí jí volební výsledek. Lidé jsou udržováni v apatii zcela záměrně.

Chceme tuto neutěšenou situaci společně změnit. Nebude to lehlé a vůbec ne jednoduché. Jak jsem již několikrát řekl, je to těžká práce a běh na dlouhé trati, na níž je cíl zatím v nedohlednu. Povzbuzením nám může být ale fakt, že zejména v západní a severní Evropě dochází k radikálnímu nárůstu popularity stran, které mají stejné názory jako my a obávají se o budoucnost svých zemí. Stačí rovněž zmínit sousední Polsko a vítězství národně konzervativního kandidáta.

Věřím, že v parlamentních volbách v příštím roce Dělnická strana a Národní sjednocení společně dosáhnou takového výsledku, který bude vnímán jako nástup zcela nové síly na vnitropolitické scéně. A bude zároveň signálem, že parlamentní banda nemá své místo předplacené navždy.

Ještě jednou vám děkuji vám za pozornost a za to, že jste přijali naše pozvání, a těším se s vámi zase někdy nashledanou.

► 28. října 2005, výročí vzniku ČSR, Praha, Palackého náměstí

Projev Františka Červenky, předsedy NSJ

Dámy a pánové, Vážení přítomní,

Politická strana Národní sjednocení (NSJ) řadu let otevřeně kritizuje politiku vládnoucího establishmentu a znovu a znovu se snaží oslovit českou veřejnost alternativními návrhy řešení politických a ekonomických problémů naší země.

Veřejnoprávní i privátní média jsou však nedobytnou baštou a veřejnost je tak nadále masírována polopravdami, smyšlenkami a myšlenkovými stereotypy vzešlými z ideologických dílen vládnoucí pseudoelity. Kdo tvoří soudobý establishment? Kde se vzal a odkud čerpá svou moc?

Odpověď není těžká a souvisí s datem, které si dnes připomínáme! 28. říjen 1918 byl dnem celonárodního nadšení nad obnovou naší státnosti. Byl to výsledek letitého snažení našich obrozenců, literátů, vědců, vlasteneckých kněží, selských písmáků, umělců a politiků. Projev nezdolné a nezničitelné vitality národa. Na tomto heroickém úsilí, i na 28. říjnu samotném, však nejpozději od 90. let 19. století cizopasila neprůhledná skupina politických příživníků, kteří v sílícím národním hnutí cítili příležitost, jak sebe a své rodiny vynést k moci. Vesměs to byli lidé kosmopolitního zaměření, kterým bylo české vlastenectví lhostejné, viděli však jeho rostoucí potenciál a využili ho beze zbytku. Jejich hlavní zbraní přitom byla propaganda. Stokrát opakovaná lež se vžije a mnozí ji mají za skutečnost.

Po zhroucení starého Rakouska se příživnická pseudoelita rozhodla ovládnout pole, odstrčila do politického stínu skutečné národní hrdiny a samu sebe pasovala na hlavní sílu národního osvobození. K této lži je třeba říci: O obnově české státnosti nerozhodli političtí šíbři z pařížských salonů a amerických klubů (ti se nás spíše snažili dostat do nových závislostí), ale krev legionářských hrdinů, rozvaha domácích národních vůdců v čele s Karlem Kramářem, a zejména sama nepotlačitelná vůle národa.

Nicméně, cizopasná pseudoelita se po válce vyhlásila za jediné zasloužilé a ovládla politiku nově zrozeného Československa. Kam ji dovedla je známo: K Mnichovu 1938 a k únoru 1948.

Navzdory tomuto mizernému a zrádcovskému vedení národ sám obstál. Nejen že přežil dějinné katastrofy, ale stále znovu se v něm objevovali skuteční hrdinové a vlastenci.

Leč politické otěže si už kosmopolitní pseudoelita nedala vzít a dodnes tvoří kastu mocných, jež žije s desorientace lidu a znehodnocuje výsledky jeho hrdinných obětí i každodenní práce. Stojí tato pseudoelita nalevo nebo napravo ? Tam i tam. Vytváří si své strany i straničky a mocným obchvatem kontroluje celou politickou scénu. Jejím nejnebezpečnějším výhonkem jsou komunisté. Jsou vzteklým psem jehož elitáři využívají jako strašidlo, jemuž však v případě potřeby ochotně delegují moc, aby za ně provedl špinavou práci. Jiným výhonkem je odlidštěná pravice, zaštiťující se libertinskou morálkou a lákající konzervativce na třpytivý lesk falešného aristokratismu (nejznámějším politickým zjevem tohoto typu je současný „havlismus“ se svou Unií svobody, Kaslovými evropskými demokraty, časopisem Respekt i všemi těmi Impulzy, Cestami změny a Štětinatými zelenými). V prostoru mezi tím stojí třetí bratr v triku: totálně zkorumpovaná Sociální demokracie, se skříněmi plnými Grossů.

Pravicová ODS, která se mírně utrhla pseudoelitě ze řetězu, také nemůže zapřít, že je s ní svým vznikem spjata a politický kompars Lidovců zase dodává pseudoelitě aliby a zdání legitimity.

Jaké jsou výsledky vlády zmíněného establishmentu:

- Sociální nenávist a rostoucí preference komunistů

- Ztráta ideálů

- Nevýhodné smlouvy s EU (Jose Barosso nám minulý týden jen tak mimochodem sdělil, že slíbené dotace ČR nedostane)

- Znemravnění lidových vrstev kultem pornografie a násilí v médiích

- Nesmyslně vysoké daně a z toho plynoucí krach drobného podnikání

- Hroutící se zdravotní systém v době hrozící pandemie

- Ohrožení zdraví obyvatel podporou cizích potravinářských firem

- Ohrožení samotné existence státu podporou, naštěstí Francouzi a Holanďany, odmítnuté euroústavy

Síly chaosu se v soudobém establishmentu spojují. Také síly řádu se musí spojit. Národní sjednocení má tuto ideu ve svém názvu.

Koho ale spojovat?

Náš národ má dvě kulturní tradice: rytířskou tradici Svatováclavskou a bojovou tradici husitskou. Slávu našich dávných Přemyslovských králů, odkaz Karla IV., velikost našeho obrození i odvahu kališnických hejtmanů schopných obrany země před cizí intervencí, ale také ochotných ke smíru po hrůzách náboženských válek.

Spojovat stoupence těchto tradic je možné a nutné pro blaho národa. Jsou ale tradice a historické jevy se kterými se spojovat nelze. NSJ říká jasné „Ne“ silám rozkladu.

Všem jurodivým Adamitům, anarchistickým bludařům a marxistům všech barev a odstínů. Stejně jako nacionálním bolševikům a benešovcům, ale i zašlému pravicovému měšťáctví a eleganci kosmopolitních bankéřů.

Podle uvedených zásad hledalo NSJ partnery k jednotnému postupu. Hledalo jednotu pravou a poctivou, nikoli jednotu za každou cenu. Dělnická strana se proto stala přirozeným spojencem NSJ pro parlamentní volby v roce 2006.

Nacionalismus - ne národní bolševismus!

Sociální solidarita - ne socialismus!

Národní konzervatismus - ne odnárodněné „dobré způsoby“!

► 12. března 2005, sněm Národního sjednocení, Praha

Projev Tomáše Vandase, předsedy DS

Vážení přátelé!

Dovolte mi, abych vás pozdravil jménem Dělnické strany a vyjádřil potěšení nad tím, že mohu být přítomen vašemu sjezdovému jednání. Je to pro mne osobně velká pocta a také důkaz, že naše vzájemná spolupráce, která začala před relativně krátkou dobou, se začíná úspěšně rozvíjet a prohlubovat.

Asi nejdůležitějším tématem, o kterém bych se chtěl v krátkosti zmínit, je čerstvě vznikající projekt jednotné kandidátky národně orientovaných subjektů. Už jen samotný fakt, že za jeden stůl usedli lidé, kteří mnohdy v minulosti měli mezi sebou nemalé rozpory, je krokem, který si ještě nedávno většina z nás nedovedla představit. A uzavřená dohoda kandidovat pod hlavičkou Národní strany je proto obrovským úspěchem. Jsem rád, že i Národní sjednocení a Dělnická strana jsou společně mezi těmi, kteří mají zájem na radikální politické změně, nechtějí nečinně přihlížet postupující devastaci společnosti, kdy zvrácenosti a amorálnosti jsou dávány na odiv, a naopak čestnost, poctivost a pracovitost jsou zatlačovány do kouta.

Samozřejmě je logické, že ne ve všech programových otázkách máme stoprocentně shodné názory. Můžeme o lecčems diskutovat, přesvědčovat jeden druhého o správnosti svých postojů. Zcela určitě se ale shodneme v zásadních otázkách, které se nás bezprostředně dotýkají a které budou i hlavními tématy parlamentních voleb, ať již předčasných, nebo řádných v roce 2006.

Na mysli mám zejména odmítnutí připravované evropské ústavy. Tato je pro nás zcela nepřijatelná, neboť potlačuje úlohu státu a vymezuje jim roli jakéhosi regionu, v němž budou pouze platit zákony a nařízení vydané bruselským centrem. Proces federalizace Evropy se v posledních letech značně zrychlil a jeho cílem je vytvoření jakýchsi Spojených států evropských s jednou vládou a jedním prezidentem. Proti těmto snahám o vytvoření Nového světového řádu se musíme my, vlastenci, postavit, musíme hrát prim v našem boji za záchranu svého národa, své historie a bohatých tradic. Už kvůli našim předkům, kteří za svobodný stát často neváhali obětovat to nejcennější – svůj život.

Dále odmítáme příliv imigrantů, kteří zaplavují naší republiku, podílejí se na nárůstu kriminality a nehodlají respektovat naše zákony. Požadujeme zrušení všech azylových táborů a vyhoštění všech osob, které nemají české státní občanství, povolení k trvalému pobytu a neprokáží, že řádně pracují.

Rovněž požadujeme znovuzavedení trestu smrti. Při stále se zvyšujícím počtu brutálních zločinů, je to zcela oprávněný požadavek. Jaké humánní slitování s odpornými zrůdami, které neváhají vraždit, znásilňovat a týrat nevinné oběti.

Dalším bodem, na kterém se bezpochyby shodneme, je odmítnutí legalizace homosexuálním svazků. Opakovaná snaha postavit je na stejnou úroveň jako tradiční model rodiny, je pro nás absolutně nepřijatelná. Můžeme rovněž zmínit odmítání pozitivní diskriminace, kdy menšiny jsou zvýhodňovány jen kvůli odlišné barvě kůže.

Jsem přesvědčen, že připravovaný společný program, na kterém se začne v nejbližší době pracovat, bude kvalitní, vyhovující všem zúčastněným politickým subjektům a zejména schopný oslovit a zaujmout občany. Je také ale velmi důležité, aby strany, které se zúčastňují společného projektu národních sil, i nadále aktivně působili, neutlumovali svoji činnost, ale naopak dále více pracovali, neboť každá z našich stran oslovuje určitou voličskou část, a proto nás také lidé volí a dávají nám důvěru. Musíme voličům vysvětlit, proč kandidujeme společně, co je naším cílem, proč na kandidátce Národní strany. Že není důvodem účelovost ve smyslu získání poslaneckých postů za každou cenu, ale že hlavním důvodem je obava o naši budoucnost, o budoucnost tohoto národa, z jehož řad vzešlo tolik poctivých a velkých osobností, skutečných vlastenců.

Jsem přesvědčen, že se nám společná práce podaří dovést až do úspěšného cíle a že si po parlamentních volbách v roce 2006 budeme moci společně říci, že jsme se vydali správnou cestou.

Ještě jednou vám všem děkuji za pozvání a za pozornost. Budu se těšit zase někdy na viděnou.

► 28. října 2004, výročí vzniku Československé republiky, Praha

Projev Tomáše Vandase, předsedy DS

Vážení přátelé, vlastenci!

Dovolte mi, abych vás pozdravil jménem Dělnické strany. Dnešní den je nejen významný v dějinách Československé republiky, ale scházíme se zde dnes i proto, že nás za pouhý týden čekají volby do zastupitelstev krajů. Volby, které jsou neméně důležité než parlamentní. Právě zastupitelstvo kraje rozhoduje v klíčových otázkách, které se dotýkají všech občanů. Stačí jen zmínit zdravotnictví, školství, nezaměstnanost nebo bezpečnost na ulicích.

Jsem velice rád, že v krajských volbách kandidujeme ve Středočeském kraji společně s Národní stranou. Tato koalice je důkazem, že se pronárodní poltické subjekty dokáží dohodnout na společném postupu, dokáží překonat drobné rozdíly a vytvořit společnou kandidátku. Pokud se nám podaří v krajských volbách uspět, a já doufám že ano, bude to průlom v současném politickém systému, který se snaží mimoparlamentní politické subjekty izolovat mediální blokádou. Je nutné narušit blok stávajících parlamentních stran, které ovládají i krajská zastupitelstva a dát jim důrazně najevo, že zde nejsou navěky ani nemají předplacený mocenský monopol.

Dnes a denně vidíme, jakým směrem nás vládní sebranka vláčí. Do záhuby. Oni samozřejmě tvrdí, že chtějí jen naše dobro. Máme však za dobro považovat neustále se zadlužující stát, kdy nám reálně hrozí, že nebudeme ani schopni splácet úroky z půjček? Nebo snad máme považovat za dobro neustále špehování, telefonní odposlechy, osočování každého vlastenecky smýšlejícího člověka z nacionalismu, rasismu a xenofobie? Či je snad přínosem pro naši zemi obrovský nárůst imigrantů, kteří již jen pouhou svoji přítomností devastují naše kulturní tradice?

Ne nikoliv! Takové „dobro“ my, skuteční vlastenci, rázně odmítáme a hodláme proti němu bojovat. Nechci, a věřím že ani vy, aby naše země byla jakýmsi bezvýznamným regionem, žumpou Evropy, kde bude promíchaná pochybná beztvará masa lidí slepě plnit rozkazy jakési federální vlády z Bruselu. Kde budou lidé zbaveni své svobody a pod záštinou pseudodemokracie bude docházet ke stále většímu oklešťování základních lidských práv.

Nacházíme se v situaci, kdy jsou lidé stále více znechuceni z politiky, kterou vnímají jako boj o výnosná koryta ruku v ruce s obrovskou korupcí. Samozřejmě že mají pravdu. Ale není řešení, že mávnu rukou a řeknu si: ono to nějak dopadne. Rovněž tak není řešením utíkat od reálného života do světa pochybných latinskoamerických telenovel nebo pokleslých televizních estrád. Vládní garnituře zcela logicky takové myšlení občanů nahrává, neboť si je potom jistá, že ti nespokojení nepůjdou k volebním urnám a nezkazí jí volební výsledek. Lidé jsou udržováni v apatii zcela záměrně.

Chceme tuto neutěšenou situaci společně změnit. Není to lehlé a vůbec ne jednoduché. Je to těžká práce a běh na dlouhé trati, na níž je cíl zatím v nedohlednu. Povzbuzením nám může být ale fakt, že zejména v západní a severní Evropě dochází k radikálnímu nárůstu popularity stran, které mají stejné názory jako my a obávají se o budoucnost svých zemí. I proto nesmíme ve svém úsilí polevit, ale nopak vytrvat a přesvědčovat občany, že jít k volbám má smysl, že o sobě můžeme rozhodovat sami.

Věřím, že nejenom v nadcházejících krajských volbách, ale zejména v těch národních v roce 2006 společně porazíme parlamentní bandu lhářů a podvodníků! Jdeme společně proti proudu dnešní doby a nenecháme se ani zastrašit ani odradit!

Děkuji vám za pozornost.

Projev Jiřího Štěpánka, místopředsedy DS

Vážení,

setkáváme se zde u příležitosti státního svátku, kdy byla 28. října 1918 ustanovena Československá republika. Je smutnou skutečností, že se oslavy tohoto nejvýznamnější svátku stávají rok od roku tlumenějšími. Vrcholní parlamentní politici přistupují k tomuto svátku velmi formálně – musíme si ho připomenout, aby se neřeklo. A není se co divit. Prezident Klaus bude sice dnes řečnit u příležitosti 28. října, bude apelovat na jeho odkaz. Ale nebyl to on, kdo se spolupodílel na rozbití té samé republiky? Ve Vladislavském sále Pražského hradu bude ale podobných politiků sedět více.

I když je republika rozdělena, odkaz tohoto dne je stále živý a poučný. Abychom pochopili současnost, připravili se na budoucnost, musíme znát svojí minulost. Co nám tedy dává, jaké poselství nám přináší událost stará 86 let?

Je to především poselství pevných názorů, odvahy, sebeobětování a víry ve vítězství. Právě toto přesvědčení o správnosti nastoupené cesty, nám velmi pomáhá v naší politické práci, protože někdy se zdá, že cíle Dělnické strany jsou velmi vzdálené až nedosažitelné. Ale já se ptám proč? Proč bychom nemohli dosáhnou všeho, co chceme. Rozhodně proti nám nestojí silnější protivník, než stál proti našim předkům: rakousko – uherská monarchie. Mocná říše se silnou armádou, všudypřítomnou policií a trestajícími soudy. To byl protivník! S ním se nějaký Topolánek, Gross, Kühnl či Grebeníček nedají srovnat.

Když vypukla první světová válka roku 1914, kdo by si řekl, že na jejím konci nebude mocná Vídeň, ani pyšná Budapešť, ale na troskách tohoto soustátí vzniknou samostatné státy a mezi nimi - republika Československá.

Ten sen o národní samostatnosti byl tak fantastický, že mu věřilo pár lidí v cizině a doma. Jak se vyvíjela situace na frontách, tak sílil odpor proti monarchii a sílily hlasy pro národní samostatnost.

Do práce se hlavně pustili politici kteří zůstali doma. Vůdčí osobností domácího odboje byl dr. Kramář, který spolu se svými spolupracovníky, jako byl Rašín, Soukup, Stříbrný a další, připravoval půdu pro 28. říjen. Však také byla jejich práce rakouskými soudy náležitě „oceněna“ – Kramář a Rašín byli odsouzeni k trestu smrti provazem a jen nástup císaře Karla na trůn zabránil jeho vykonání. Dnes je Topolánek vyklepaný z nějakého odposlechu, ale chtěl bych ho vidět, co by dělal na Kramářově místě.

Odbojová činnost domácích politiků by byla zbytečná a marná, kdyby za nimi nešel a nestál národ, celé národní společenství se všemi sociálními vrstvami. Kolik jen dnes už bezejmenných položilo či nastavilo svůj život pro zdánlivě nedosažitelný sen - mít po čtyř set letech svůj stát, kde Čech bude pánem, ne lokajem.

Musíme si také uvědomit, že národ v těchto dobách nebyl znemravněn internacionální propagandou, vlastenectví nebylo špiněno. Lidé byli hrdí na svou historii, ctili své hrdiny, opovrhovali svými zrádci a česká věc jim byla vším. Právě toto historické sebeuvědomění nám dnes chybí. Hlavně mládež, naděje národní budoucnosti, musí mnoho dohánět.

Právě bez této armády domácích pomocníků by byla veškerá snaha marná. Lidé šli za svými politiky také proto, že v nich měli dobrý příklad těch, kdož chtějí pro společnou věc něco udělat a nehledí na své pohodlí a výhody. Viděli ve svých politicích vzor. Což dnes nemůžeme říci o žádném parlamentním či mnohém mimoparlamentním politikovi. Jak můžeme třeba chtít po Zielencovi, aby bojoval za českou národní věc, když neumí ani pořádně česky. A do Senátu se dere zdegenerovaný šlechtic Schwarzenberg.

Takže závěrem. Když si vezmeme příklad z našich národních hrdinů Jana Husa, Jana Žižky, Karla Havlíčka Borovského, Karla Kramáře či generála Eliáše, není síly, která by nám zabránila v pochodu za očistu politického života v naší republice. Spolu s vámi smeteme onu zkorumpovanou, protinárodní parlamentní kliku zahraničních zaprodanců.

Děkuji za pozornost.

► 28. září 2004, shromáždění Klubu českého pohraničí, Cheb

Projev Tomáše Vandase, předsedy DS

Vážení přátelé, dámy a pánové!

Dovolte mi, abych vás pozdravil jménem Dělnické strany a vyjádřil potěšení nad tím, že se dnes na tomto místě scházíme. Připomínání si minulosti je důležité právě v dnešní době, kdy dochází k postupné revizi historických událostí.

Události, které předcházely 2. světové válce jsou toho zřetelným důkazem. Stačí dnes a denně sledovat sdělovací prostředky, které českým občanům doslova vnucují pocit viny za odsun Sudetských Němců.

Patřím ke generaci, která druhou světovou válku nezažila. Přesto však moji předci byli touto tragédií rovněž postiženi a z jejich vyprávění vím, jaká je skutečná pravda. Pravda, která je dnes umlčována, potlačována, a která se dnes nehodí do krámu současným vládcům.

Jak asi musí být v duši pamětníkům Mnichova, zabírání českého pohraničí a Protektorátu, když slyší výzvy k omluvě a odškodnění sudeťáků. Výzvy k odškodnění těch, kteří velkou měrou přispěli k rozbití Československa. Jaký mohou mít pocit, když se v Praze otevřela kancelář sudetoněmeckého landsmančaftu a z viníků se najednou stávají oběti?

A jak reagují na tento vývoj současní vládní a parlamentní politici? Místo rázného bouchnutí do stolu jen tiše šeptají, že je to již vyřešená otázka a klepou se strachy před ekonomicky silným sousedem. Jaký zářný příklad nám v této souvislosti nabízí sousední Polsko! Svaz sudetských Němců pohrozil žalobami na navrácení zabaveného majetku a reakce polského parlamentu byla rázná: Přijaté usnesení na okamžité vyplacení válečných škod! Bez ohledu na to, zda se přijatá rezoluce německému kancléři líbí či nikoliv.

Jsme neustále ujišťováni, že české občany žádné vracení majetku nečeká. Můžeme ale tomu stoprocentně věřit? Vždyť takových slibů, které se poté rozplynuly jako pára nad hrncem jsme již po listopadu 1989 slyšeli bezpočet.

Říká se, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Věřím, že si zasloužíme rozhodně lepší než tu současnou. Ta nás totiž vede k záhubě, kdy se náše země postupně stane bezvýznamným regionem v rámci pochybné federální Evropy, v níž bude rozhodovat pouze vyvolená elita.

Jsem přesvědčen, že konečně přijde nutná radikální změna politického stylu, která bude znamenat návrat k politice suverénního národního státu, jenž bude s každým jednat jako rovný s rovným. Jsme tím povinnováni nejen k budoucím generacím, ale také k pamětníkům časů minulých, kteří si vytrpěli své. Záleži však na každém z nás, abychom neutíkali před odpovědností a tím mám zejména na mysli nízkou volební účast.

Děkuji vám za pozornost a těším se zase někdy na shledanou.

► 31. května 2003, I. sjezd DS, Smíchovský pivovar, Praha

Projev Tomáše Vandase – I. sjezd DS

Vážení přátelé!

Velice si vážím vaší důvěry, kterou jste mi projevili zvolením do funkce předsedy Dělnické strany a chtěl bych rovněž poděkovat svému předchůdci Jiřímu Štěpánkovi za odvedenou práci. Jsem si ale také vědom toho, že sám, bez vás, nezmohu nic. I proto je nutné aby nejenom nové vedení Dělnické strany, ale všichni členové a příznivci tvořili jeden kompaktní tým, který má sice svého kapitána, nicméně i on je odkázán na kvalitu výkonu ostatních hráčů.

Ve své funkci chci především prosazovat otevřenost vůči členské základně, a to ve všech směrech. Na mysli mám zejména oblast financování a při této příležitosti zvážím výběr do funkce hlavního pokladníka strany, který je dle platných stanov podřízen předsedovi strany. O tom, koho do této funkce jmenuji, budete dodatečně informováni. Každý člen strany má právo na otevřené informace týkající se chodu a činnosti strany. Chci zdůraznit, že každý z vás mi může kdykoli zavolat na mé telefonní číslo, každému jsem kdykoli k dispozici.

V následujícím období nás čeká mnoho práce. Ve druhé polovině tohoto roku chystáme vydání druhého čísla Dělnických listů, které jak předpokládám a doufám bude stejně kvalitní a čtivé, jako číslo premiérové. Ostatně máme schopného šéfredaktora a dobrý kolektiv redaktorů. Chci také upozornit, že každý může do dalšího čísla Dělnických listů přispět svým článkem, uzávěrka bude přibližně v polovině srpna.

Dále nás čeká série jednání s vytipovanými osobami ze společenských a odborářských kruhů, z nichž by měli vyjít někteří adepti na kandidaturu ve volbách do Evropského parlamentu. Ty jak předpokládáme budou v červnu příštího roku, neboť lze reálně předpokládat, že referendum ke vstupu do Evropské unie, které nás čeká za čtrnáct dní, bude bohužel souhlasné, protože není stanovena povinná hranice volební účasti k uznání platnosti referenda, což činí z referenda obyčejnou frašku.

S evropskými volbami rovněž souvisí předvolební kampaň, kterou bychom měli zahájit na jaře příštího roku. Nad průběhem předvolební kampaně budeme pečlivě diskutovat a nebudu zastírat, že bude ovlivněna výší dostupných finančních prostředků, které budeme moci uvolnit. Na druhou stranu budou evropské volby naší první příležitostí upozornit na svoji činnost a oslovit voličskou veřejnost, a jsou rovněž šancí vybudovat stabilní finanční situaci strany, která nám do budoucna umožní ještě více rozvíjet naše aktivity.

Mimo voleb do Evropského parlamentu nás však rovněž čekají volby do krajských zastupitelstev. Proto je nutné již nyní začít tipovat a oslovovat vhodné kandidáty, kteří by chtěli na našich kandidátkách jako nezávislí kandidovat. Budeme rovněž jednat o případných koalicích v těch krajích, kde naše základna nebude dostatečně silná. Jako o případném partnerovi můžeme uvažovat o Národní straně, se kterou jsme absolvovali již dvě veřejné akce na Václavském náměstí v Praze a myslím, že tato spolupráce je na velice dobré úrovni.

Práce nás tedy čeká velice mnoho a doufám, že každý z vás v rámci svých možností bude aktivně pracovat na propagaci naší strany tak, abychom v příštím roce mohli být z volebních výsledků ne třeba nadšeni, ale spokojeni s vědomím, že jdeme po správné cestě, cestě skutečné politické práce, byť je někdy lemována mnohými úskalími a překážkami.

Ještě jednou vám tedy děkuji za vaši důvěru a věřím, že se brzy uvidíme při dalších akcích. Mám v plánu svolání porady na podzim tohoto roku, abychom vám mohli sdělit nové poznatky a informace, týkající se stranické práce. O místě a datu konání budete s předstihem informování.

Přeji Vám tedy hezké léto a těším se brzy na viděnou. Děkuji za pozornost.

► 1. května 2003, manifestace, Václavské náměstí, Praha

Projev Jiřího Štěpánka, předsedy DS

Přátelé,

sešli jsme se dnes u příležitosti svátku 1.máje, Svátku práce. V českých dějinách není snad svátku, významného dne, který by byl tak zprofanován a znevážen, jako je 1. Máj. Po dobu čtyřiceti let komunistické vlády byl tento významný celosvětový svátek degradován na oslavné bakchanálie vládnoucího režimu. Původní smysl svátku byl odsunut do ústraní a pro drtivou většinu tehdejší veřejnosti to byl svátek povinných průvodů, direktivní výzdoby, ale také banánů a pomerančů přivezených do prázdných obchodů.

Komunistická mocenská elita si tento svátek přivlastnila a zničila ho. Vždyť prvotní impuls k zavedení Svátku práce nedal Marx, Engels či Moskva, ale byla to reakce na smrt, popravu několika dělníků, politických aktivistů v americkém Chicagu v posledním desetiletí 19. století. Původním smyslem toho svátku měla být oslava práce, nejdůležitější lidské činnosti a v neposlední řadě to měla být připomínka těch, kdož položili své životy v politickém boji za práva svých spoluobčanů. Zmínění popravení nebyli žádní bolševici, nechtěli znárodňovat v Americe továrny, ale chtěli pouze, v uvozovkách, zlepšit pracovně sociální podmínky svých kolegů.

Komunisté se svátku zmocnili ve zpupné, do světa hlásané víře, že jedině oni jsou těmi pravými mesiáši všech dělníků – zaměstnanců. Ale udělali skutečně něco pro ně? Jedině ze všech svých spoluobčanů – nestraníků udělali rukojmí své moci.

Dělnická strana vznikla proto, aby pozdvihla hlas zastání všem, kdo jsou v současné době v nelehké situaci. Rostoucí nezaměstnanost a sociální nejistota postihuje všechny vrstvy obyvatelstva, které nevidí politické východisko. Z toho pramení politická apatie, mající za následek volební neúčast, což perfektně nahrává těm, kdo jsou u parlamentní moci a mohou za současnou politicko sociální mizérii. Počítáme i k nim současnou komunistickou stranu, která se ráda a hlasně samozvaně pasuje na spasitelku všech občanů republiky. Místo skutečné politické práce, komunisté politikaří a kramaří v parlamentních kuloárech, sedíc ve svých sněmovních fotelech.

Dělnická strana nabízí ruku ke spolupráci všem složkám národa, které chtějí změnit politiku okolo sebe. Vznikli jsme jako hnutí sociální, hnutí národní.

Navazujeme na prvotní tradice českého dělnického hnutí, které chceme přenést do dnešní moderní doby. Chceme postavit hnutí, které nebude mít nálepek pravicovosti či levicovosti, protože to bude hnutí lidové. Hnutí složené z lidí, kteří znají život, pracují a tak nejlépe znají všední, každodenní starosti. Nikdo z nás na tyto problémy nehledí z oblačných výšek, ale zná je mnohdy bolestně ze své vlastní zkušenosti. Nenasloucháme vábničkám falešných rudých proroků, ale nasloucháme českému dělníkovi, úředníkovi, moravskému vinaři, ostravskému havíři, ale i lékaři či inženýrovi z plzeňské Škodovky a také živnostníkovi.

Je proto načase očistit v naší republice tento svátek od nánosů komunistických lží a učinit z něj svátek všech občanů, celého národa, protože se také celého národa týká. Budiž dnešní Svátek práce, první, po dlouhé době skutečnou oslavou lidské práce a českého člověka a jeho budoucnosti!

Děkuji.

Projev Tomáše Vandase, místopředsedy DS

Vážení přátelé, dámy a pánové!

Nesmírně mne těší, že vás mohu přivítat jménem Dělnické strany na letošních oslavách svátku práce a že zde jsme společně s našimi přáteli z Národní strany. Je to důkaz, že politické strany spolu mohou navázat úspěšnou spolupráci při prosazování společných bodů a požadavků. Je to právě ten politický styl korektnosti a smyslu pro fair play, který v současném parlamentu citelně postrádáme.

V letošním roce je tato akce – 1. máj - pro naší stranu nová, neboť vznikla teprve nedávno a jsme na začátku naší politické práce, která, jak pevně věřím, bude úspěšná. Ale to samozřejmě také závisí na vás – voličích.

Za minulého režimu byl 1. máj vnímán především jako propagace socialismu a jeho úspěchů, čímž logicky došlo i k jakési ztrátě prestiže a oblíbenosti. Přestože je svátek práce věnován především pracujícím občanům, myslím si, že by měl rovněž patřit všem poctivým občanům bez rozdílu, vlastencům, a těm, kterým na dalším osudu naší milované vlasti záleží. Rozhodně nepatří ale těm, co dělají naší zemi ostudu, kradou, podvádějí, tunelují, rozdělují si výnosná koryta v chamtivé touze po co největším mamonu. Stačí se jen podívat do současného parlamentu, kde poslanci již neví, co by si samou nudou vymysleli pro sebe za výhody. A tak jeden den si poslanci losují luxusní byty, o nichž s arogancí sobě vlastní prohlašují, že se jedná o „ubytovny“, a další den pak poslankyně ODS paní Talmanová navrhuje zvýšit platy ústavním činitelům o patnáct tisíc korun!

Bohužel, tato individua mají dnes většinou v této společnosti zelenou, kdežto tzv. obyčejný občan je stále více zatlačován do kouta a nemá nikde dovolání při prosazování svých základních práv. Když se ale přiblíží volby, mají všichni parlamentní politici bez rozdílu plná ústa lidovosti, pochopení a porozumění. Jezdí tramvají nebo autobusem, pojídají guláš, vtírají se do přízně voličů. Jde o obyčejnou faleš a přetvářku!

Hlavní důvod ke vzniku naší Dělnické strany je především ten, že se chceme stát patronem všech slušných lidí, kterých je tady drtivá většina. Tato většina však doposud mlčí a čeká na lepší zítřky trpělivě, ale příliš pasivně. Je třeba probudit všechny, kteří dál nechtějí jen čekat, zda vytoužená změna přijde či nikoliv, ale chtějí se přičinit o skutečnou radikální politickou změnu. Tato změna spočívá v nahrazení současného politického systému, který má se skutečnou demokracií jen pramálo společného. Důslednou politickou prací chceme občany přesvědčovat, že lze dosáhnout úspěchu, jen je třeba se o něj vlastními silami přičinit. Zároveň však nechce slibovat modré z nebe a tvrdit, že zajistíme „ráj na zemi“. Jde nám však o to, zabránit dalšímu drancování naší země a zastavit skomírání, které se může projevit i ekonomickým kolapsem.

Vezměte si například situaci ve zdravotnictví, školství, dopravě atd. Na nic nejsou peníze, dochází k zadluženosti, která dosahuje astronomických rozměrů. Jsem toho názoru, že peníze se v této zemi dají najít a lze s nimi úsporně hospodařit. Musely by se však omezit takové zbytečné výdaje, jako jsou zahraniční vojenské mise, polní nemocnice, finanční dotace jiným státům. To vše ať obstarávají země, které jsou ekonomicky silné a mají na to prostředky. Ne však my, kteří se potýkáme s obrovskými problémy a naši lidé si musí například doplácet na léky, byť si celý život platili nemocenské pojištění.

Často dnes vládní představitelé tvrdí, že vstupem České republiky do Evropské unie nastane zlepšení, zvednou se platy, dojde k růstu ekonomiky a celkové prosperity. Jde o vábení zrádné sirény. Proč tak vláda spěchá do unie? Vcelku jednoduše. Chce se zbavit odpovědnosti za další vývoj, neboť pak bude již moci jen prstem ukazovat na Brusel a tvrdit že to oni, ne my…

Pokud si chceme i nadále zachovat svoji samostatnost a suverenitu, a to věřím, že většina občanů chce, musíme si zvolit cestu, která není s ohnutým hřbetem a doplněná přitakáváním silnějším a mocným. Naši budoucnost spatřuje Dělnická strana ve spolupráci se všemi národy, ale jako rovným s rovným. Česká republika musí zůstat na mapě Evropy i nadále!

Každý státní svátek – i ten dnešní – proto musí být využíván k apelu na český národ, aby nedopustil své ohrožení, k apelu na občany, aby se zamysleli nad tím, kam směřujeme a co vlastně chceme. Nelze nezmínit, že za několik dní nás čeká rozhodnutí z nejtěžších – referendum ke vstupu do Evropské unie. Na to je to příliš vážná věc. Věřím, že takto k ní budou přistupovat i občané a zodpovědně zváží své rozhodnutí. Členové a příznivci Dělnické strany budou hlasovat proti vstupu do unie, neboť za stávající situace je vstup do unie nevýhodný a neprospěšný.

Závěrem chci popřát nám všem hodně odolnosti, trpělivosti a „hroší kůže“, neboť slova, která často slýcháme na naši adresu, na adresu vlastenců, to je někdy opravdu „silná káva“. Našim odpůrcům však vzkazujeme: Ani urážky, ani ústrky a zesměšňování nás nemohou a ani neodradí od naší práce. Takovou radost vám neuděláme!

Přeji vám všem hezký zbytek tohoto krásného dne a těším se někdy na viděnou!

► 17. dubna 2003, manifestace „S OBČANY O EU“

Václavské náměstí, Praha

Projev Jiřího Štěpánka, předsedy DS

Přátelé!

Dnešní den jsme se sešli u sochy patrona české země, abychom vyjádřili svůj kategorický nesouhlas se vstupem republiky do EU. Bez nadsázky je možno říci, že případný vstup do unie se dotkne každého občana a každé lidské činnosti. Nikdo se před EU neschová. Ano, vstup do bruselské Evropy bude především znamenat omezení národní a státní svébytnosti, ale i v neposlední řadě dojde ke snížení již tak nízké životní úrovně českých obyvatel. Bude to katastrofa, jak po národní, tak i po sociální stránce.

Dělnická strana považuje zájmy národní a sociální za spojité nádoby, které nelze oddělit. Vznikli jsme především proto, že zde neexistuje reálná politická síla, jež by se zastávala občanů této země, námezdních zaměstnanců, ať už dělníků, řemeslníků, zemědělců, úředníků či drobných živnostníků.

Moc dobře víme, jaká je situace mnohých zaměstnanců pod zaměstnavateli v krajích s vysokou nezaměstnaností. Pro některé pány majitele je zákoník práce tou nejzábavnější četbou a ne knihou, jejímiž zákonnými ustanoveními se musí řídit.

Je naivní si myslet, že v případě vstupu do EU se všechny problémy v sociální oblasti, pracovního práva či působení odborů změní k lepšímu mávnutím kouzelného proutku. Omyl! A velmi nebezpečný omyl! Znám ze svého okolí dost lidí, kteří spíše nesouhlasí s EU, ale budou hlasovat pro, právě pro jejich chybnou víru v moc EU změnit všechny špatné věci, které je jako zaměstnance tíží. Argumentují, a zcela správně, že na Západě by si podnikatel - šéf nedovolil k zaměstnancům ani zlomek toho, co si dovolí někteří jejich kolegové v Čechách. To je sice pravda, ale musíme si uvědomit jednu podstatnou věc. To, že západní zaměstnanci mají takové pracovní a sociální podmínky jaké mají, není rozhodně zásluhou členství jejich zemí v EU, ale skrývají se za tím roky usilovných, a nebojím se použít slova bojů, kdy si zaměstnanci – občané museli každý ústupek na svých zaměstnavatelích vybojovat.

Žádná legislativa EU, ale stávky, protestní pochody, petice, úmorná jednání a především, a to zdůrazňuji – jednota. Jednota ve slovech, jednota v činech. Nikdo nic zadarmo nedostane. Je naivní si myslet, že bruselským úředníkům bude ležet osud českého dělníka na srdci, nejenom že je to pranic nezajímá, ale hlavně, když onen dělník - zaměstnanec bude mlčet, tak pro Brusel ještě lépe. Sami od sebe nám život neulehčí.

Suplujeme práci politických stran, které se o občana zajímají jen před volbami a poté opět upadnou do kuloárního politického kramaření. Bohužel ani odbory mnohdy nejsou tím pravým zastáncem zaměstnanců. Zde se nedá ale zjednodušovat, protože nejsou odboráři jako odboráři. Každý ze svého okolí zná určitě odboráře, který se za své lidi, jak se říká vezme, ale také existují v podnicích poslušní kývalové, kteří spíše hledí na sebe, než na své kolegy. Ale myslím si, že na nižších a středních odborových funkcí sedí správní lidé a že zde mluvíme o některých odborářských bossích, kteří vyměnili své poslání za místa v Senátu či správních radách. Je to tato menšina, vytvářející špatný obraz o odborech.

V mnohých firmách, a není to rozhodně číslo malé, nesmí působit odborové organizace. To se ví, že nic není zveřejněno ve firemním věstníku, ale pan šéf , velice rychle po vypovězení zprávy, že někdo chystá založení odborů, si viníka bleskově pozve na kobereček, kde mu přátelsky, leč důrazně sdělí, že jestli založí ve firmě odbory, tak dostane výpověď a jistě dobře ví, že důvod se vždy najde. Pranic takového majitele nezajímá, že porušuje základní politická práva občanů.

Takže, nejdou-li založit odbory, nevadí. Je tu DS, nabízející ruku ke spolupráci všem, kteří chtějí něco dělat pro zlepšení svých sociálně pracovních podmínek. Nikdo z představitelů a členů DS nesedí na věži ze slonoviny odtržený od reality, všichni víme o problémech zaměstnanců, protože jsme jedni z nich. Jsme hnutí lidové, sociální a také národní, a proto odmítáme jakékoliv levičácké deformace v sociálně politické oblasti. A věřte, že když se dozvídáme o firmách, kde zaměstnanci dostávají pár drobných navíc za to, že nebudou v měsíci nemocní a tak riskují zdraví, nebo že je jim zadržována právoplatná mzda, tak nás to ještě více vtáhne do práce něco proti tomu dělat.

Chceme, aby si ti majitelé, kterých se to týká uvědomili, že jim sice patří firma, ale nepatří jim lidé.

Děkuji za pozornost.

Projev Tomáše Vandase, místopředsedy DS

Vážení přátelé, dámy a pánové!

Jsem velice rád, že se dnes na tomto místě, tolik symbolickém pro český národ a jeho svobodu, scházíme, a že mohu tlumočit názor Dělnické strany k našemu plánovanému vstupu do Evropské unie.

Za necelé dva měsíce budeme v referendu rozhodovat o vstupu České republiky do spolku zvaného Evropská unie. Budeme rozhodovat o naší budoucnosti, o budoucnosti českého národa a dalších generací. Z pohledu občanů vše vypadá zatím klidně a nic nenasvědčuje tomu, jak zásadní rozhodnutí nás vlastně čeká.

Dá se však předpokládat, že v následujících týdnech a dnech vláda zintenzívní kampaň, která již probíhá zejména v médiích. Lidé jsou masírováni stupidními spoty, v nichž nám známé tváře z uměleckých kruhů líčí růžovou budoucnost, která nás prý čeká, vládní politici napříč celým parlamentním spektrem jedním dechem zdůrazňují, že nemáme jinou alternativu než vstoupit, neboť jinak prý zůstaneme osamoceni, bez vlivu, přátel, a bez ekonomické prosperity.

Jsou to obyčejné lži, které mají jediný cíl. Vyvolat dojem naprosté nutnosti vstupu do unie. K této provládní kampani se bohužel propůjčují i lidé, kteří nás v minulém režimu utvrzovali o výhodách socialismu nebo figurují v seznamech agentů státní bezpečnosti. Tito názoroví prostituti jsou rovněž důkazem naprosté ztráty nadějí, které se v naších duších zabydlely po listopadové revoluci jen krátce, než je opět vytěsnily převlečení komunisté a bývalé nomenklaturní kádry.

Dělnická strana je proti vstupu do Evropské unie, a tento názor dají její členové a příznivci najevo v nadcházejícím plebiscitu. Důvodů pro tento postoj máme několik.

Především je evidentní, že se s námi nebude v unii zacházet jako rovný s rovným, ale budeme pasováni do role ušlápnutého sluhy, který se bude muset vždy podřídit rozkazům silnějších a mocnějších. Jak jinak si můžeme vysvětlit několik diskriminačních opatření, které mají po našem vstupu okamžitě vstoupit v platnost. Naši občané nebudou moci pracovat v zemích unie ještě několik let, naši podnikatelé, například dopravci, budou oproti domácím firmám tolik znevýhodněni, že v unii prostě nebudou mít možnost podnikat, celnice zůstanou zachovány a s nimi i povinnost českých občanů prokazovat se při vstupu do jiné země unie platným pasem. Samostatnou kapitolou je české zemědělství. Dotace, které mají do tohoto resortu plynout z bruselské pokladny jsou natolik nižší než u stávajících členů, že většina zemědělců může trpce čekat na svůj konec a na znamení smutku leda vyvěsit černý prapor.

Důvod, proč máme být do unie přijati a proč nás tam chtějí, je podobný se vstupem do paktu NATO, do něhož jsme byli přijati přesto, že naše armáda zdaleka nesplňovala základní požadavky po technické a profesionální stránce.

Česká republika má pro Brusel jediný význam. Využít našeho území pro export unijních výrobků a sloužit jako levná námezdní síla. Budeme vysáváni nenasytnými byrokraty do té doby, než budeme definitivně zlomeni jak po stránce politické, ekonomické a morální. Bude nám diktováno co smíme a co nesmíme vyrábět, v jakém množství, české podniky, těch málo které navzdory polistopadovým zlodějnám ještě fungují, nebudou mít šanci konkurovat západním firmám a zkrachují.

Mnoho občanů si také neuvědomuje, jaký ekonomický šok je čeká. Hovoří se sice o tom, že mzdy se budou zvyšovat, ale náklady spojené s životními potřebami se zvýší členstvím v unii mnohonásobně, což ve svém důsledku bude znamenat prudký nárůst počtu sociálně slabších občanů, kteří se rázem ocitnou v tíživé ekonomické situaci. A toho se velice bojíme, neboť stát nebude mít prostředky na kompenzaci radikálního zdražení.

Politické nebezpečí našeho členství v unii vidíme ve ztrátě suverenity České republiky a její proměnu v bezvýznamný evropský region. Nadřazení jakéhosi „evropského“ práva nad českým a evropských zákonů na českými zákony probíhá vlastně již dnes, byť oficiálně členy Evropské unie nejsme. Při této příležitosti je nasnadě otázka, kdo dal české vládě mandát přijímat unijní normy a předpisy, kdo jí tím pověřil? Byli to snad čeští občané? Ne, ti budou mít příležitost vyjádřit svůj postoj až ve zmíněném referendu.

O našich osudech si pak nebudeme rozhodovat sami, ale bude to jakási evropská vláda a evropský parlament. Nelze si ani představit, že za takové situace bude vůbec možné uskutečnit politické změny a odstavit od moci zrádcovské kolaboranty, kteří se budou opírat o podporu bruselských eurokratů.

Věru, nejsou to optimistické vize, které nás v případě našeho členství v unii čekají. Proto je nesmírně důležité na všechna negativa rázně upozorňovat, vést diskuse s občany a organizovat takové akce, jakou je ta dnešní. Rozhodně nelze házet dopředu flintu do žita a na vše rezignovat. Ti, kdo tak činí si neuvědomují, jak usnadňují našim nepřátelům lehce uskutečňovat jejich plány. Každý hlas proti Evropské unii, každý takto vyřčený názor nahlas je statečným osobním postojem a zaslouží uznání.

Závěrem chci poděkovat našim přátelům z Národní strany za organizaci dnešní akce a vám všem za účast. Věřím, že pátek 13. června bude pro všechny eurofily černým dnem a naopak pro nás, české vlastence, dnem úspěšným.

Děkuji vám za pozornost.